ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.40.2007
sp. zn. 9 As 40/2007 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Magistrátu města Brna, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, za účasti Ing. B. P.,
zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 135,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, č. j.
57 Ca 40/2005 - 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, č. j. 57 Ca 40/2005 - 37, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo pro vady řízení zrušeno jeho
rozhodnutí ze dne 4. 7. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/28794. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání Ing. B. P. (dále jen „žalobce“) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna
Brno - střed (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 4. 2005, č. j. STU/01/0500057/000/001,
kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §105 odst. 3 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném pro projednávanou
věc (dále jen „stavební zákon“), a za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 30 000
Kč.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku zániku
odpovědnosti za uvedený přestupek, když počátek běhu jednoroční lhůty, po jejímž uplynutí
nelze přestupek projednat, stanovil ode dne 20. 2. 2003, kdy bylo poprvé orgánem státního
stavebního dohledu zjištěno protiprávní jednání žalobce. Stěžovatel namítá, že skutková
podstata obsažená v ustanovení §105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona, tj. užívání stavby,
resp. umožnění užívání stavby, v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, případně
bez kolaudačního rozhodnutí, je tzv. „trvajícím“ přestupkem, jehož podstatným rysem
je nejen vyvolání protiprávního stavu porušením povinnosti ze strany pachatele, ale i následné
udržování tohoto stavu. Zákonem stanovená jednoroční prekluzivní lhůta v takovém případě
počíná běžet až od ukončení protiprávního jednání, v projednávané věci tedy po dni
29. 1. 2005, kdy nabylo právní moci stavebním úřadem vydané kolaudační rozhodnutí. Lhůta
pro projednání přestupku a uložení pokuty tak byla zachována a krajský soud pochybil,
když rozhodnutí stěžovatele z uvedeného důvodu zrušil. Stěžovatel rovněž upozorňuje
na skutečnost, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je uvedeno,
že se zrušuje jak rozhodnutí stěžovatele, tak i rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu.
Ve výroku napadeného rozhodnutí však uvedená skutečnost promítnuta není, zrušováno
je pouze druhostupňové rozhodnutí stěžovatele. Z uvedených důvodů proto stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti namítá nedostatek pasivní legitimace
v přestupkovém řízení s tím odůvodněním, že tvrzení stěžovatele o protiprávním jednání
žalobce spočívajícím v umožnění užívání nezkolaudované stavby pouhým uzavřením nájemní
smlouvy nemá oporu ani v zákonné úpravě, ani ve zjištěném skutkovém stavu. Žalobce
poukazuje na znění ustanovení §79 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož může dát stavbu
do užívání pouze stavebník, a to na základě zvláštní písemné dohody o užívání stavby
mezi stavebníkem a uživatelem. Rozhodně tak nemůže učinit žádný pronajímatel standardní
nájemní smlouvou, pokud by ovšem nebyl současně stavebníkem, a tedy by nájemní smlouva
plnila i účel výše uvedené dohody, což však není tento případ. Žalobce dále namítá,
že nemohl umožnit užívání stavby také z toho důvodu, že v době uzavření nájemní smlouvy
tato stavba ještě vůbec neexistovala. Uvádí, že není jeho povinností kontrolovat stav
pronajatých prostor v domě, kde nebydlí a ani je fyzicky neužívá. Bylo naopak povinností
správního orgánu, pokud zjistil jakékoli porušení povinností stavebníka, zasáhnout a splnění
uložených opatření vynutit. Nic z toho však správní orgán neučinil, protiprávní činnost
stavebníka toleroval a nijak jej za užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí nepostihl.
Žalobce proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
V pořadí druhým rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 22. 4. 2005,
č. j. STU/01/0500057/000/001, byl žalobce jako majoritní vlastník objektu Č. 6 v B. uznán
vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona,
kterého se dopustil tím, že v době od 20. 2. 2003 do 29. 1. 2005 umožnil obchodní společnosti
M. L., a.s., se sídlem v P. 4, V l. 16/1264, užívat na základě smlouvy o pronájmu nebytových
prostor ze dne 30. 4. 2002 za účelem maloobchodního prodeje obuvi, textilu a sportovního
zboží prostory v I. nadzemním podlaží (přízemí) a II. nadzemním podlaží (1. patro) v objektu
v B., Č. 6 (prodejna „C. s.“), bez kolaudačního rozhodnutí. Užívání prostor bylo zjištěno
orgány státního stavebního dohledu při místním šetření provedeném dne 20. 2. 2003 a
následně dne 1. 7. 2003, 13. 8. 2003 a 9. 9. 2004.
S výše uvedeným rozhodnutím se žalobce neztotožnil a podal proti němu včasné
odvolání, v němž shodně jako následně v podané žalobě namítal, že jednání, kterého se měl
dopustit a které bylo kvalifikováno jako přestupek, není ve výrokové části náležitě
specifikováno, rozhodnutí spočívá na neúplně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci,
věc byla nesprávně posouzena i z právního hlediska.
Odvolání stěžovatel podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), zamítl, a to rozhodnutím ze dne 4. 7. 2005,
č. j. OÚSŘ U 05/28794, a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Pokud jde o výklad ustanovení §105 stavebního zákona, označení přestupku jako „trvajícího“
a vysvětlení možnosti postižení vlastníka stavby za protiprávní jednání, stěžovatel poukázal
na podrobné odůvodnění obsažené v jeho předcházejícím rozhodnutí ze dne 15. 11. 2004,
č. j. OÚSŘ U 04/51374. Toto rozhodnutí obsahuje jak závěry prošetření projednávané
záležitosti z hlediska stavebního zákona, tak i citace kolaudačních rozhodnutí z let 1996
a 1998, která měl odvolací orgán k dispozici. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost,
že probíhající řízení se týká téhož přestupku, a sice umožnění užívání vymezené části stavby
bez kolaudačního rozhodnutí, který je možno charakterizovat jako přestupek trvajícího
charakteru, u něhož jednoroční lhůta počíná běžet teprve od ukončení protiprávního
jednání (v daném případě od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí dne 29. 1. 2005),
který proto bylo možno postihnout až do 29. 1. 2006.
Žalobce napadl výše označené rozhodnutí stěžovatele žalobou u krajského soudu,
v níž uplatnil následující žalobní body: 1/ rozhodnutí stěžovatele není z formálního hlediska
rozhodnutím, neboť postrádá zákonem předepsané náležitosti; 2/ jednání, kterého se měl
žalobce dopustit, není ve výrokové části rozhodnutí náležitě specifikováno; 3/ správní orgány
obou stupňů nezjistily úplně a dostatečně skutkový stav věci, z čehož následně
vyvodily nesprávné právní závěry. Jednotlivé žalobní body žalobce rozvedl
následovně. Uvedl, že v předcházejícím přestupkovém řízení nebylo nikterak zkoumáno,
kdo, kdy a v jakém stavu nebytové prostory předal nájemci a že on jako vlastník se nemohl
dopustit protiprávního jednání pouze tím, že k uvedeným prostorám uzavřel s nájemcem
nájemní smlouvu. Namítl, že součástí správního spisu nejsou kolaudační rozhodnutí
z let 1996 a 1998, která se týkají stejných nebytových prostor, které následně započal užívat
nájemce M. L., a.s., na základě uzavřené nájemní smlouvy. Z uvedeného tak vyplývá, že
v roce 2002 byly dány do užívání ty nebytové prostory, které byly na základě předchozích
kolaudačních rozhodnutí vymezeny jako prostory obchodní, a zahájil-li následně nájemce
stavební činnost bez vědomí žalobce jako vlastníka, je tento postihován za skutek, který
spáchala jiná osoba.
Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, byť z jiných důvodů,
než které žalobce uplatnil v podané žalobě. Krajský soud dospěl k závěru, že zákonem
stanovená jednoroční lhůta od spáchání přestupku, po jejímž marném uplynutí nelze
přestupek projednat, uplynula v dané věci dnem 21. 2. 2004, neboť protiprávní jednání
žalobce, které bylo kvalifikováno jako přestupek dle §105 odst. 3 písm. b) stavebního
zákona, bylo poprvé zjištěno orgány státního stavebního dohledu při místním šetření dne
20. 2. 2003. Stěžovatel proto zatížil své rozhodnutí vadou, když i přes marné uplynutí
uvedené jednoroční lhůty pokračoval v meritorním projednávání přestupku a dne 4. 7. 2005
vydal ve věci rozhodnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné
stěžovatel opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá nesprávné
posouzení právní otázky soudem týkající se stanovení počátku běhu jednoroční lhůty
pro projednání přestupku dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Dle názoru stěžovatele
je v případě tzv. trvajících přestupků, k nimž nepochybně patří také jednání naplňující znaky
přestupku dle ustanovení §105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona, nutno počátek běhu lhůty
odvíjet od ukončení protiprávního stavu (či protiprávního jednání), nikoli od okamžiku,
kdy poprvé bylo protiprávní jednání zjištěno správním orgánem [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.]. Stěžovatel rovněž poukazuje na pochybení krajského soudu, který v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvádí, že se zrušují rozhodnutí správních orgánů obou stupňů,
avšak výrokem zrušil pouze rozhodnutí stěžovatele [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s]. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou stěžovatele týkající
se procesního pochybení krajského soudu, tedy námitkou podřaditelnou pod důvody kasační
stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost,
že dle odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je zrušováno jak rozhodnutí
stěžovatele, tak i rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu. Ve výroku napadeného
rozhodnutí však zrušení prvoinstančního rozhodnutí obsaženo není.
K takto uplatněné kasační námitce Nejvyšší správní soud konstatuje,
že i když je odůvodnění rozhodnutí neoddělitelně spjato s jeho výrokem a právě v jeho rámci
musí být vykládáno, je dle ustanovení §54 odst. 6 s. ř. s. pro účastníky řízení závazný
a jejich práva a povinnosti závazně určuje toliko výrok rozhodnutí ve věci samé, neboť pouze
tato část rozhodnutí nabývá právní moci a je následně vykonatelná. Pokud tedy v dané věci
existuje rozpornost v tom smyslu, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá,
že krajský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, ačkoli výrokem bylo zrušeno
pouze rozhodnutí stěžovatele, přičemž zrušení prvostupňového rozhodnutí je v závěru
rozhodnutí pouze konstatováno, bez jakéhokoli odůvodnění, jedná se o zjevnou
nesprávnost, která ovšem nemůže mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a proto nepředstavuje takové pochybení krajského soudu, pro které by napadené rozhodnutí
muselo být zrušeno pro jeho nezákonnost.
Nejvyšší správní soud poté přistoupil k posouzení kasační námitky stěžovatele
směřující proti správnosti učiněných právních závěrů krajského soudu, která by byla
důvodnou, pokud by krajský soud aplikoval na danou věc nesprávný právní předpis,
nebo by sice užil právního předpisu správného, tento by však nesprávně vyložil.
Namítá-li stěžovatel, že v projednávané věci krajský soud nesprávně určil počátek
běhu jednoroční lhůty pro projednání přestupku dle ustanovení §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, přičemž argumentuje tím, že se v dané věci jedná o tzv. trvající přestupek,
u něhož se počátek běhu lhůty odvíjí až od okamžiku ukončení protiprávního stavu
či protiprávního jednání, a nikoli od okamžiku, kdy toto jednání správní orgán poprvé zjistil,
Nejvyšší správní soud takto uplatněné kasační námitce stěžovatele přisvědčil. Při posuzování
její důvodnosti vycházel z následujících úvah.
Dle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích nelze přestupek projednat, uplynul-li
od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci
nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.
V případě, že správní orgán v řízení o přestupku zjistí, že odpovědnost za přestupek
ve smyslu výše uvedeného ustanovení zanikla, řízení o přestupku zastaví [§76 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích].
Podle ustanovení §105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona se přestupku dopustí
a pokutou od 25 000 do 50 000 Kč bude potrestán ten, kdo užívá stavbu bez kolaudačního
rozhodnutí, pokud je takového rozhodnutí třeba, nebo umožní jiné osobě užívat stavbu
bez kolaudačního rozhodnutí.
Pro posouzení věci je přitom podstatné, zda jednání žalobce, kterého se měl dle závěrů
stěžovatele dopustit tím, že v době od 20. 2. 2003 do 29. 1. 2005 umožnil obchodní
společnosti M. L., a.s., se sídlem v P. 4, V l. 16/1264, užívat na základě smlouvy o pronájmu
nebytových prostor ze dne 30. 4. 2002 za účelem maloobchodního prodeje obuvi, textilu a
sportovního zboží prostory v I. nadzemním podlaží (přízemí) a II. nadzemním podlaží (1.
patro) v objektu v B., Č. 6 (prodejna „C. s.“), bez kolaudačního rozhodnutí, a kterým naplnil
znaky přestupku dle shora citovaného ustanovení stavebního zákona, za které byl
sankcionován, je možno považovat za tzv. trvající delikt (trvající přestupek) či nikoli.
Nejvyšší správní soud v dané souvislosti uvádí, že pojem trvajícího deliktu byl
pro potřeby praxe vytvořen právní teorií a je nejčastěji používán v trestním právu. Trestní
právo z hlediska časového úseku, v němž byly trestné činy spáchány, od jednorázových
trestných činů odlišuje trestné činy pokračující, trvající a hromadné. Společným znakem
uvedených trestných činů je jejich dlouhodobost, skládají se buď z řady dílčích útoků
nebo spočívají v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně
charakterizován jako čin, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje,
anebo čin, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal.
Zákon zde postihuje právě udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují
jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav;
jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění
protiprávního stavu. Trvající trestný čin se pak v návaznosti na výše uvedené počíná
promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu,
jehož udržování je znakem trestného činu (shodně též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.:
Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 23 a násl., případně Novotný,
O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. přepracované vydání. Praha: Kodex, 1995,
s. 61).
Uvedené principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání.
Zmíněná „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených
jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných, např. v zákoně o přestupcích či ve stavebním
zákoně, jako je tomu v přezkoumávané věci. Rozlišování trvajících správních deliktů
od ostatních pro účely posouzení běhu objektivních lhůt zmiňuje většina odborných publikací,
jako typický příklad trvajícího správního deliktu, u něhož se počátek lhůty počítá od ukončení
nedovolené činnosti, je pravidelně zmiňováno užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí
(viz např. Mates P. a kolektiv, Základy správního práva trestního, 3. vydání, C.H.Beck, 1995,
str. 19, 5. odstavec).
K charakteru trvajících deliktů a možnosti jejich postihu se ostatně v minulosti vyjádřil
také Nejvyšší správní soud, a to např. ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 5 A 164/2002 - 44, publikovaném pod č. 832/2006 Sb. NSS: „Trvajícím jiným správním
deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje,
popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje
protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt
až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního
stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, začne běžet
teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, když se správní orgán
dozví, že delikvent i nadále udržuje protiprávní stav, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího
jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty,
resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.“
Aplikací výše uvedeného na právě projednávaný případ je tedy možno dospět
k závěru, že jednání žalobce, které mělo spočívat v tom, že po určitou dobu (konkrétně
od 20. 2. 2003 do 29. 1. 2005) umožnil nájemci na základě uzavřené nájemní smlouvy užívat
konkrétní části stavby bez kolaudačního rozhodnutí, a které mělo naplnit znaky přestupku
dle ustanovení §105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona, nepochybně mělo charakter
trvajícího přestupku.
Z obsahu spisu je patrné, že orgán státního stavebního dohledu se o skutečnosti,
že žalobce pronajal nebytové prostory bez předchozího kolaudačního rozhodnutí, poprvé
dozvěděl dne 20. 2. 2003 při místním šetření, jednání žalobce však k tomuto datu nebylo
ukončeno, žalobce měl udržovat protiprávní stav i po tomto datu, neboť nájemní vztah
neukončil a nájemci nadále umožňoval užívání předmětných nebytových prostor, což orgán
státního stavebního dohledu zjistil mj. též ke dni 1. 7. 2003, 13. 8. 2003 a 9. 9. 2004,
kdy opakovaně provedl místní šetření. Pokaždé tedy, když se správní orgán dozvěděl,
že protiprávní stav je nadále udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení nájemního vztahu
a tedy ukončení trvajícího přestupku, započala běžet vždy nová subjektivní lhůta pro uložení
sankce, přičemž objektivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku ukončení
protiprávního stavu, v daném případě od okamžiku nabytí právní moci kolaudačního
rozhodnutí dne 29. 1. 2005.
Z výše uvedených důvodů je proto nesprávná argumentace krajského soudu,
podle které jednoroční lhůta pro projednání přestupku marně uplynula a stěžovatel
svým rozhodnutím ze dne 4. 7. 2005 rozhodl o sankci v rozporu se zákonem.
K tomuto závěru přitom Nejvyšší správní soud dospěl nejen za pomoci přiměřené
aplikace právní teorie z oblasti trestního práva, ale i prostřednictvím teleologického výkladu.
Pokud by totiž Nejvyšší správní soud přijal výklad provedený krajským soudem, tj. že lhůta
pro projednání přestupku započala běžet od 20. 2. 2003, kdy se správní orgán
poprvé dozvěděl o protiprávním jednání žalobce, dospěl by k nepřijatelnému závěru,
podle něhož by žalobce mohl po uplynutí jednoroční lhůty počítané od takto stanoveného
počátku v protiprávním jednání nadále beztrestně pokračovat, neboť by již neexistovala
zákonná možnost, jak jej postihnout.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli se trvající delikt (přestupek)
posuzuje vždy jako jedno jednání a jeden skutek až do ukončení deliktního jednání, je třeba
odlišit situaci, kdy je již v průběhu trvání deliktu (tj. dříve, než je protiprávní stav ukončen)
uložena sankce. V takovém případě je, a to pouze z hlediska ukládání sankce, nutno trvající
delikt považovat za ukončený, neboť se předpokládá, že právě uložení sankce pachatele
donutí k ukončení protiprávního stavu. Pokud je však po uložení sankce protiprávní stav
i nadále udržován a trvající delikt trvá dále, nejedná se z hlediska totožnosti skutku o skutek
shodný, nýbrž o skutek nový, za který lze uložit další sankci. Existuje zde sice totožný
pachatel i protiprávní stav, odlišnost je však dána časovým obdobím, po které delikt
(přestupek) trvá a za které je sankce ukládána. Shora popsaná situace se však netýká
přezkoumávané věci, neboť v daném případě uložená sankce pokrývá celé období trvání
protiprávního stavu.
Nejvyšší správní soud tak z výše uvedených důvodů uzavírá, že stěžovatelem
uplatněná kasační námitka dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byla shledána
důvodnou, neboť rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud
v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, podle něhož je povinen se náležitě vypořádat s veškerými námitkami
žalobce směřujícími do věci samé, které uplatnil v podané žalobě, když neobstály závěry
krajského soudu o vydání rozhodnutí stěžovatele po uplynutí jednoroční lhůty pro projednání
přestupku.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne dle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu