ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.48.2007
sp. zn. 9 As 48/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelky B.
K., zastoupené JUDr. Alenou Mocovou, advokátkou se sídlem v Nymburku, nám.
Přemyslovců 39, za účasti Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru dopravy a
silničního hospodářství, se sídlem v Hradci Králové, Wonkova 1142, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2006, č. j. 51
Ca 2/2006 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“), kterým tento soud
zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje,
odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán“), ze dne 20. 1. 2006,
zn. 25160/DS/05/Kj, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského
úřadu Jičín ze dne 21. 10. 2005, č. j. RD 01//391/05/KV, rozh. č. 432, jímž byla stěžovatelka
uznána vinnou za spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
dle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustila tím, že dne 5. 7. 2005
ve 14:30 hod. na silnici č. III/28028 v km 1,45 u domu č. p. 50 v katastru obce B. porušila ust.
§4 písm. a) a b) a §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v důsledku čehož způsobila
dopravní nehodu. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč, jakož i povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, ve vadách
řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, a dále
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu v tom, že náš právní řád
v žádném právním předpisu neukládá řidiči jedoucímu po hlavní silnici povinnost
dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť z něho nelze poznat, jak bylo vlastně
rozhodnuto a proč, jeho odůvodnění je nejasné, nesrozumitelné a rozporuplné. Stěžovatelka
poukazuje také na to, že správní orgány v obou stupních porušily povinnost zakotvenou
v ust. §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), když jí neposkytly možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhla
jeho doplnění. Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán svým rozhodnutím ve skutečnosti
potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jičín o zahájení ústního jednání o přestupku a sdělení
obvinění stěžovatelce, toto své rozhodnutí pak odůvodnil tak, že dospěl k závěru, že zavinění
stěžovatelky bylo náležitě zdokumentováno a prokázáno. Správní orgán tak rozhodl o něčem,
co nebylo předmětem odvolacího řízení a jeho rozhodnutí měl proto krajský soud zrušit.
Stěžovatelka se domnívá, že již oznámení o zahájení správního řízení a sdělení obvinění
ze dne 21. 10. 2005 bylo po obsahové stránce nejednoznačné, a proto nesrozumitelné. Krajský
soud své rozhodnutí opřel o úvahy, jejichž nesprávnost by potvrdil stěžovatelkou navrhovaný
důkaz znaleckým posudkem. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem doručeným soudu dne
12. 10. 2006. K námitce stěžovatelky, že závěr správních orgánů, že se dopustila přestupku
tím, že při odbočování vlevo z hlavní silnice nedala přednost vozidlu přijíždějícímu zprava,
má za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť povinnost dát přednost vozidlům přijíždějícím
zprava náš právní řád v žádném právním předpisu řidiči neukládá, uvedl následující.
K dopravní nehodě došlo na křižovatce, která není ve směru jízdy stěžovatelky označena
dopravními značkami a jde tedy o křižovatku, kde platí základní pravidlo silničního provozu,
že řidič musí dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava ve smyslu ust. §22 odst. 2 zákona
o silničním provozu. Správní orgán je proto přesvědčen, že jde o povinnost, která je řidiči
zcela jednoznačně uložena zákonem. K další námitce stěžovatelky týkající se tvaru křižovatky
vyznačenému na tabulce E 2b správní orgán poznamenává, že jak správním orgánem
I. stupně, tak i odvolacím orgánem bylo na místě dopravní nehody provedeno místní šetření
a bylo shledáno, že tvar křižovatky znázorněný na uvedené tabulce odpovídá skutečnosti.
V podrobnostech odkázal správní orgán na fotodokumentaci založenou ve spisovém
materiálu. Správní orgán dále nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že nepostupoval v souladu
s ust. §33 odst. 2 správního řádu a neposkytl jí možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění. Správní orgán dne 6. 12. 2005 písemně vyzval
stěžovatelku k vyjádření v uvedené věci a stanovil 7 denní lhůtu pro vyjádření ode dne
doručení. Stěžovatelka převzala tuto písemnost dne 12. 12. 2005, dne 16. 12. 2005
kontaktovala správní orgán právní zástupkyně stěžovatelky se žádostí o prodloužení lhůty
k vyjádření a možnosti nahlédnout do spisového materiálu s tím, že se stěžovatelka nemůže
dostavit ze zdravotních důvodů ve stanovené lhůtě. Správní orgán této žádosti vyhověl
a termín k vyjádření stanovil do 13. 1. 2006, nikoliv 20. 1. 2006. Právní zástupkyně
však v dané lhůtě vyjádření nezaslala, a proto správní orgán přistoupil k vydání rozhodnutí.
Právní zástupkyně tak měla možnost se k věci vyjádřit, když jí správní orgán vyšel vstříc tím,
že prodloužil původně stanovenou lhůtu o téměř 4 týdny. Před vydáním rozhodnutí správní
orgán ještě provedl osobní shlédnutí místa střetu, kde pouze ověřil správnost údajů
o dopravním značení založeném ve spise. V dalším odkázal na vyjádření obsažená
ve spisovém materiálu, který byl v originále předložen krajskému soudu.
Podle ust. §22 odst. 1 zákona o silničním provozu řidič přijíždějící na křižovatku
po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!"
nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům
na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců
nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Podle ust. §22 odst. 2 citovaného zákona nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení
odstavce 1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím
zprava nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty
přicházejícím zprava.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Zásadní stížní námitkou stěžovatelky je její nesouhlas s argumentací krajského soudu,
neboť tento soud nesprávně vyšel ze systémových hledisek, aniž by se zabýval důsledky toho,
co je vlastním obsahem příslušných právních předpisů. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil
obsah spisu Krajského soudu v Hradci Králové a napadený rozsudek přezkoumal z důvodů
uplatněných v kasační stížnosti.
Stěžovatelka se měla dopustit přestupku tím, že při odbočování vlevo z hlavní silnice
nedala přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. Stěžovatelka spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu v tom, že náš právní řád v žádném právním předpisu neukládá řidiči
jedoucímu po hlavní silnici povinnost dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava. Má za to,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť z něho nelze poznat,
jak bylo vlastně rozhodnuto a proč, jeho odůvodnění je nejasné, nesrozumitelné
a rozporuplné. Krajský soud dospěl k závěru, že křižovatka v obci B. byla označena
dodatkovou tabulkou E 2b, která vyznačovala skutečný tvar křižovatky. Podle ní směřovala
hlavní silnice vlevo a protože stěžovatelka jela po hlavní silnici, jak konstatují i správní
orgány, nemohla dávat přednost vozidlům přijíždějícím zprava. Jinými slovy stěžovatelka
jela po hlavní silnici dle dodatkové tabulky vlevo, a proto žádná jiná komunikace po označení
dodatkovou tabulkou, než ta, po které jela, vlevo nevedla. Proto tvrzení krajského soudu,
že skutkový stav byl správně posouzen i po právní stránce, je rozporuplné. Stěžovatelka
poukazuje také na to, že správní orgány v obou stupních porušily povinnost zakotvenou
v ust. §33 odst. 2 správního řádu, když jí neposkytly možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě
navrhla jeho doplnění. Správní orgán ani nevyčkal na vyjádření právní zástupkyně,
ačkoliv byl její sekretářkou telefonicky vyrozuměn o její pracovní neschopnosti.
Přestože Mgr. K. věděla o léčbě antibiotiky, nekompromisně stanovila termín k vyjádření do
pátku 20. 1. 2006. Tomuto požadavku právní zástupkyně stěžovatelky i přes svůj vážný
zdravotní stav vyhověla. Správní orgán však vydal své rozhodnutí o odvolání, aniž by se
seznámil s jejím vyjádřením. Správní orgán údajně dne 17. 1. 2006 provedl místní šetření na
místě dopravní nehody, avšak stěžovatelku o něm nikdy nevyrozuměl. Stěžovatelka dále
namítá, že správní orgán svým rozhodnutím ve skutečnosti potvrdil rozhodnutí Městského
úřadu Jičín o zahájení ústního jednání o přestupku a sdělení obvinění stěžovatelce, toto své
rozhodnutí pak odůvodnil tak, že dospěl k závěru, že zavinění stěžovatelky bylo náležitě
zdokumentováno a prokázáno. Správní orgán tak rozhodl o něčem, co nebylo předmětem
odvolacího řízení a jeho rozhodnutí měl proto krajský soud zrušit i bez nařízení jednání pro
vady řízení podle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu stěžovatelka uvádí, že stanovisko
Nejvyššího správního soudu v tomto směru vychází z toho, že nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí je již pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí a k tomu, aby
soud takový závěr učinil, není ani zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal.
Stěžovatelka se domnívá, že již oznámení o zahájení správního řízení a sdělení obvinění ze
dne 21. 10. 2005 bylo po obsahové stránce nejednoznačné, a proto nesrozumitelné. Krajský
soud své rozhodnutí opřel o úvahy, jejichž nesprávnost by potvrdil stěžovatelkou navrhovaný
důkaz znaleckým posudkem. Ze všech shora uvedených stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné nejprve uvést, že k otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost se již vyjádřil
například ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném
pod č. 244/2004 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve
smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají
základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů,
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.“ Vzhledem ke skutečnosti, že napadený rozsudek krajského soudu
takovými nedostatky netrpí, považuje Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí za srozumitelné
a tudíž přezkoumatelné, a neztotožňuje se proto s námitkou stěžovatelky, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
K námitce stěžovatelky, že náš právní řád v žádném právním předpisu neukládá řidiči
jedoucímu po hlavní silnici povinnost dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava, zdůrazňuje
Nejvyšší správní soud, že k vlastní dopravní nehodě došlo na křižovatce, která ve směru jízdy
stěžovatelky není značena dopravními značkami a stěžovatelka proto nejela po hlavní silnici.
V takovém případě se tak jedná o křižovatku, na které platí základní pravidlo silničního
provozu, že řidič musí dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava ve smyslu ust. §22 odst. 2
zákona o silničním provozu a tudíž o povinnost, která je řidiči uložena zákonem. S ohledem
na výše uvedené nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto námitku stěžovatelky za důvodnou.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s další námitkou stěžovatelky, že tvrzení
krajského soudu, že skutkový stav byl správně posouzen i po právní stránce, je rozporuplné,
když podle stěžovatelky dospěl tento soud k závěru, že křižovatka v obci B. byla označena
dodatkovou tabulkou E 2b, která vyznačovala skutečný tvar křižovatky, pak hlavní silnice
směřovala vlevo, a protože stěžovatelka jela po hlavní silnici, jak konstatují i správní orgány
ve skutkové větě, nemohla stěžovatelka dávat přednost vozidlům přijíždějícím zprava, neboť
z napadeného rozsudku je zcela jednoznačně patrno, že závěr krajského soudu, že křižovatka
v obci B. byla označena dodatkovou tabulkou E 2b, se vztahuje ke křižovatce, která
předcházela té, kde došlo k dopravní nehodě. Ve vztahu ke křižovatce, kde došlo k dopravní
nehodě, krajský soud jasně uvedl, že se jedná o křižovatku, která ve směru jízdy stěžovatelky
není označena dopravními značkami, a proto je při vjezdu do takové křižovatky řidiči uložena
povinnost stanovená v ust. §22 odst. 2 zákona o silničním provozu, tedy povinnost dát
přednost vozidlům přijíždějícím zprava.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že správní orgán rozhodl o něčem, co nebylo
předmětem odvolacího řízení, a krajský soud měl proto jeho rozhodnutí zrušit i bez nařízení
jednání pro vady řízení podle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s, považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné se nejprve zabývat otázkou nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Z dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu je patrný restriktivní přístup k pojetí nicotnosti
správního rozhodnutí vydaného podle „předchozího“ správního řádu, neboť jak vyplývá
například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 - 46,
publikovaného pod č. 20/2003 Sb. NSS, rozhodnutí správního orgánu je nicotným právním
aktem toliko z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti rozhodujícího orgánu.
Tento nedostatek se však v daném případě nevyskytl, neboť o odvolání rozhodoval věcně
příslušný správní orgán, tedy Krajský úřad Královéhradeckého kraje. V posuzované věci
lze proto hovořit toliko o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, k níž však není,
na rozdíl od nicotnosti, povinen krajský soud, popř. Nejvyšší správní soud, přihlížet
ve smyslu ust. §76 a §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti. Vzhledem ke skutečnosti,
že správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy
nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu
iniciativu, a že tak ani činit nesmí, bylo zcela na stěžovatelce, aby v souladu se zásadou
dispoziční zakotvenou v ust. §75 odst. 2 a §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uplatnila skutečnost,
o níž věděla a na základě které se cítila být zkrácena na svých právech, již v řízení
před krajským soudem. Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Afs 16/2003 - 79, www.nssoud.cz. A proto pokud stěžovatelka nenamítala
tuto skutečnost již v řízení před krajským soudem, nemůže tak činit až v řízení
před Nejvyšším správním soudem, respektive učinit tak může, ale Nejvyšší správní
soud k této námitce stěžovatelky s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne,
neboť jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz, „smyslem omezení stanoveného v ust. §109 odst. 4
s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele,
než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud
nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu při hodnocení
jak skutkové podstaty, tak právních závěrů.“ A protože výše citované okolnosti nastaly
i v tomto případě, nezabýval se s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
touto námitkou stěžovatelky pro její novost.
Námitkami stěžovatelky, že správní orgány v obou stupních porušily
povinnost zakotvenou v ust. §33 odst. 2 správního řádu, když jí neposkytly možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
a že již oznámení o zahájení správního řízení a sdělení obvinění ze dne 21. 10. 2005
bylo po obsahové stránce nejednoznačné, a proto nesrozumitelné, se Nejvyšší správní soud
s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost rovněž nezabýval.
Ani dalším tvrzením stěžovatelky, že krajský soud své rozhodnutí opřel o úvahy,
jejichž nesprávnost by potvrdil stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem,
se Nejvyšší správní soud nezabýval, a to z důvodu jeho neurčitosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení
úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu
spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu