ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.50.2007
sp. zn. 9 As 50/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Magistrátu města Brna, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, za účasti MUDr. L. M.,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, č. j.
29 Ca 172/2005 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 20. 4. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/12252/Šk. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání
MUDr. L. M. (dále jen „žalobce“) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna,
Brno - Jundrov (dále jen „stavební úřad“), kterým stavebníku dle §88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném pro projednávanou
věc (dále jen „stavební zákon“), dodatečně povolil změnu dokončené stavby – hospodářské
budovy – parc. č. 904/16 v katastrálním území J., spočívající v přístavbě, nástavbě a
stavebních úpravách za účelem změny užívání předmětné hospodářské budovy na rodinný
dům.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že předcházející řízení je zatíženo vadou
mající vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť stěžovatel se v něm nezabýval
námitkami žalobce týkajícími se rozporu projektové dokumentace a skutečně realizovaných
změn stavby. Stěžovatel namítá, že předmětná změna stavby se dosud nachází ve fázi
rozestavěnosti, a proto nelze předjímat, zda bude či nebude dokončena v souladu
se schválenou projektovou dokumentací. Dále poukazuje na skutečnost, že dodržení
projektové dokumentace jako jednoho z podkladů pro vydání dodatečného povolení změny
stavby (stejně jako změna užívání objektu z hospodářského na rodinný dům) budou
dle ustanovení §85, §76 a násl. stavebního zákona a dle podmínky č. 16 rozhodnutí
stavebního úřadu zkoumány až v následném kolaudačním řízení. Stěžovatel zdůrazňuje,
že předmětem řízení před správními orgány obou stupňů bylo dodatečné povolení změny
původní hospodářské budovy a stanovení podmínek pro dokončení této změny. Krajský soud
proto pochybil, když v řízení o dodatečném povolení změny stavby stěžovatele zavázal
zabývat se těmi námitkami žalobce, které budou předmětem posouzení stavebního úřadu
až v následném kolaudačním řízení. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne
6. 8. 2007, doručeným zdejšímu soudu dne 8. 8. 2007, stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech,
že o jeho zásadních námitkách, obsažených také v podané žalobě, dosud nebylo ani po tak
dlouhé době správními orgány obou stupňů rozhodnuto. Žalobce považuje argumentaci
stěžovatele za účelovou a zároveň se domnívá, že stěžovatelem tvrzená nezákonnost
napadeného rozhodnutí krajského soudu se opírá pouze o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem. Z uvedených důvodů proto navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 22. 9. 1997 M. A. jako stavebník (dále jen „stavebník“) požádala stavební úřad o
vydání stavebního povolení na změnu dokončené stavby – hospodářské budovy – parc. č.
904/16 v k. ú. J., spočívající v přístavbě I. NP 1,5 x 6,89 m, nástavbě sedlové střechy místo
stávající pultové s výškou hřebene na kótě + 6,75 m a stavebních úpravách I. NP
spočívajících ve vybudování kuchyně, WC a koupelny, a to za účelem změny užívání
předmětné hospodářské budovy na rodinný dům. Vzhledem k tomu, že v průběhu stavebního
řízení stavební úřad zjistil, že stavebník provádí změnu předmětné stavby bez stavebního
povolení, stavební řízení zastavil a z úřední povinnosti zahájil řízení o odstranění stavby dle
ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Výsledkem předmětného řízení bylo vydání v pořadí pátého rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 11. 3. 2003 (v rozhodnutí nesprávně uvedeno datum 11. 3. 2002), č.
j. SÚ – 549/02-Sč – DP, kterým dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavebníkovi
dodatečně povolil změnu dokončené stavby v rozsahu, jak je uvedeno výše, a zároveň stanovil
podmínky pro její dokončení.
S uvedeným rozhodnutím stavebního úřadu se však žalobce jako vlastník sousedního
pozemku neztotožnil a podal proti němu odvolání, v němž namítal jednak neplatnost
napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávně uvedeného data rozhodnutí a čísla jednacího,
jednak pochybení stavebního úřadu, který se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí nezabýval námitkami žalobce obsaženými v jeho podání ze dne 20. 12. 2002,
vycházejícími z vyjádření Útvaru hlavního architekta města Brna ze dne 28. 8. 2002,
č. j. 5300/29688a/02/Dom/Kr. Žalobce rovněž namítal, že stavební úřad se nikterak
nevypořádal ani s jeho námitkami obsaženými v odvolání ze dne 4. 8. 2002, přestože
k tomu byl stěžovatelem v rozhodnutí ze dne 17. 10. 2002, č. j. OÚSŘ U 02/44334/Šk/Wi,
zavázán, a to: a/ námitkou rozporu projektové dokumentace a skutečně realizovaných
stavebních změn doplněnou o výčet jednotlivých pochybení stavebníka, b/ námitkou
účelového výkladu ustanovení §137 stavebního zákona ze strany stavebního úřadu,
c/ námitkou nesplnění charakteristiky řadové zástavby u nepovolené změny stavby
a d/ námitkou zabránění žalobci v nahlédnutí do podkladu rozhodnutí. Žalobce taktéž
konstatoval porušení ustanovení §49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném
znění (dále jen „správní řád“), a v závěru odvolání vznesl námitku podjatosti konkrétního
pracovníka stavebního úřadu.
O podaném odvolání rozhodl stěžovatel podle ustanovení §59 odst. 2 správního řádu
rozhodnutím ze dne 20. 4. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/12252/Šk, tak, že je zamítl a prvostupňové
rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí stěžovatel konstatoval,
že stavební úřad se zabýval všemi námitkami žalobce uplatněnými v průběhu řízení
o odstranění změny stavby a podrobně svá zamítavá stanoviska odůvodnil. Stěžovatel
proto nepovažoval za nutné se opětovně vyjadřovat ke všem skutečnostem, které již byly
dostatečně a podrobně popsány v odůvodnění napadeného prvostupňového rozhodnutí. Blíže
se stěžovatel v rozhodnutí o odvolání zabýval námitkou zamlčení obsahu podání Útvaru
hlavního architekta a souladu prováděné změny stavby s územním plánem města Brna
a jeho regulačními podmínkami. Konstatoval, že dodatečně povolená změna stavby
se již nachází na ploše tzv. čistého bydlení, a to po opravě územně plánovací dokumentace
provedené pořizovatelem z původní plochy zemědělského půdního fondu. Stejně tak neměl
stěžovatel důvod zpochybňovat zápis předmětné stavby (hospodářské budovy) do katastru
nemovitostí, provedený na základě potvrzení vydaného stavebním úřadem v souladu
s ustanovením §104 stavebního zákona. K námitce týkající se předložené projektové
dokumentace stěžovatel uvedl, že stavební úřad zkontroloval náležitosti projektové
dokumentace z hlediska požadavků formulovaných stavebním zákonem a jeho prováděcími
předpisy a ani v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení. Dále uvedl, že projektová
dokumentace byla zpracována oprávněným projektantem, což považuje za dostatečnou
garanci její správnosti, úplnosti a proveditelnosti. Stěžovatel se taktéž zabýval námitkou
nesprávného uvedení čísla jednacího a data vydání rozhodnutí stavebního úřadu a v závěru
odůvodnění svého rozhodnutí posoudil také námitku žalobce týkající se porušení ustanovení
§49 správního řádu o nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí a námitku podjatosti pracovníka
stavebního úřadu.
Žalobce napadl výše označené rozhodnutí žalobou u krajského soudu, v níž především
nesouhlasil s argumentací stěžovatele týkající se souladu změny stavby s platným územním
plánem města Brna tak, jak ukládá ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Žalobce namítal, že ačkoli opravou územního plánu, provedenou jejím pořizovatelem, došlo
ke změně funkce území ze zemědělského půdního fondu na funkci tzv. čistého bydlení,
uvedená změna funkce stavebníka neopravňuje realizovat na předmětném pozemku změnu
užívání stávající stavby v rozporu s regulativy územního plánu města Brna (tj. např. rodinný
dům). Rovněž tvrzení stěžovatele, že se jedná o změnu dokončené stavby (hospodářské
budovy), je tvrzením účelovým a nepravdivým, neboť hospodářská budova dotčená
předmětnou změnou byla postavena bez stavebního povolení, nebyla nikdy dokončena
a kolaudována a její funkce nebyla nikdy určena. Dle názoru žalobce tak nebylo v daném
případě možné použití ustanovení §104 stavebního zákona, jehož znění předpokládá,
že stavba byla povolena, resp. zkolaudována, a upravuje pouze otázku určení jejího účelu.
Ze strany správních orgánů obou stupňů tak došlo k úmyslnému zneužití tohoto ustanovení,
které nelze vykládat tak, že jakákoli stavba, k níž se nedochovala dokumentace, se považuje
za stavbu povolenou. Žalobce dále uvedl, že při nahlížení do veřejných listin katastru
nemovitostí bylo zjištěno, že stavební úřad vydal dne 4. 3. 1998 pod č. j. SÚ-112/98 MP
potvrzení, podle něhož byla v roce 1986 provedena změna užívání původní budovy
na hospodářskou budovu dle přiloženého výkresu a že zapsaná zastavěná plocha je doložena
nesprávným geometrickým plánem, který byl zaměřen až poté, co byl půdorys stavby
bez stavebního povolení změněn. Ačkoli žalobce stěžovatele na tyto skutečnosti opakovaně
upozorňoval, tento v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že nemá důvod zápis
předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí jakkoli zpochybňovat. Stavební úřad
se při novém projednání věci nezabýval taktéž námitkami žalobce uplatněnými v odvolání
ze dne 4. 8. 2002, ač jej k tomu stěžovatel jako odvolací orgán výslovně zavázal
ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 2002, č. j. OÚSŘ U 02/44334/Šk/Wi. K těmto zásadním
námitkám patřila zejména: a/ námitka, že dle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění, nesmějí být u staveb
bez vzájemných odstupů okna v žádné z protilehlých částí stěn obytných místností,
přičemž v dané věci stavebník bez stavebního povolení vybudoval v protilehlé části stěny
nejenom okno obytné místnosti, ale dokonce i terasu, b/ námitka částečného rozporu
projektové dokumentace a uskutečněných stavebních úprav a změn, kdy v rámci dodatečně
povolené změny stavby byla vybudována také podkrovní vestavba a terasa.
Dle názoru žalobce tak stavební úřad ve výroku svého rozhodnutí o dodatečném
povolení změny stavby zamlčel skutečný rozsah stavebních změn a úprav, který mu musel být
v době rozhodování znám, byť je dle ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona povinen
se v kolaudačním řízení především zabývat tím, zda stavba byla provedena
podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení. Na podporu svých tvrzení
žalobce v podané žalobě navrhl provedení důkazů 1/ přezkoumáním souladu záměru
stavebníka s platným územním plánem města Brna, 2/ přezkoumáním zákonnosti existence
původní stavby (hospodářské budovy) na parcele parc. č. 904/16 v k. ú. J., 3/ přezkoumáním
správnosti geometrického plánu, na jehož základě byl povolen vklad této nemovitosti do
katastru nemovitostí a pravdivosti údajů obsažených v potvrzení stavebního úřadu pro katastr
nemovitostí ze dne 4. 3. 1998, 4/ přezkoumáním souladu stavebně-technického uspořádání
dodatečně povolené změny stavby s charakteristickou řadové zástavby, 5/ přezkoumáním
souladu projektové dokumentace a skutečně realizovaných stavebních úprav a změn a 6/
výslechem navržených svědků.
Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V odůvodnění
svého rozhodnutí se krajský soud zabýval pouze oprávněností námitky žalobce spočívající
v tvrzení, že se stavební úřad v rozporu s rozhodnutím stěžovatele ze dne 17. 10. 2002,
č. j. OÚSŘ U 02/44334/Šk/Wi, nevypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání
ze dne 4. 8. 2002. Námitky obsažené v tomto odvolání se mj. týkaly rozporu projektové
dokumentace a skutečně realizovaných stavebních změn a dále nesplnění charakteristiky
řadové zástavby u nepovolené změny stavby. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel
jako odvolací orgán byl povinen se těmito námitkami řádně zabývat, neboť v případě,
kdy stavební zákon hovoří o nutnosti předložit v předmětném řízení projektovou
dokumentaci, je zřejmé, že se musí jednat o předložení projektové dokumentace odpovídající
tomu, co bylo v rámci nepovolené stavby skutečně postaveno. Jestliže tedy žalobce namítal
podstatný rozpor projektové dokumentace se skutečně provedenou změnou stavby, byly
správní orgány obou stupňů povinny se touto námitkou náležitě zabývat. Pokud tak neučinily,
postupovaly v rozporu s ustanoveními §3 a §46 správního řádu, podle nichž rozhodnutí musí
být v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, musí být vydáno orgánem
k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané
náležitosti. Krajský soud proto ze shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí
stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ostatními žalobními námitkami
se již ve svém rozhodnutí nezabýval s odůvodněním, že by předčasně předjímal závěry
správního orgánu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2
a odst. 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu, podle něhož byl
povinen se v řízení o odstranění změny stavby zahájeném a vedeném podle ustanovení §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona zabývat námitkami žalobce týkajícími se rozporu
projektové dokumentace se skutečným stavem realizovaných změn stavby. Stěžovatel uvádí,
že za situace, kdy změna stavby, která byla předmětem dodatečného povolení, dosud nebyla
dokončena, bude dle ustanovení §85 a §76 a násl. stavebního zákona a dle podmínky č. 16
rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení dodržení projektové dokumentace
zkoumáno až v následném kolaudačním řízení, v jehož rámci bude také provedena změna
užívání stavby z hospodářské na rodinný dům.
Důvodnost takto stěžovatelem uplatněných námitek Nejvyšší správní soud posoudil
následovně.
Dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku
stavby nebo zařízení odstranění stavby (stavbou je ve smyslu §88 odst. 1 stavebního zákona
nutno rozumět i její část, případně její změny vyžadující stavební povolení) postavené
bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se však nenařídí,
pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně
plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky
na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy
a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení
a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanové lhůtě a v rozsahu
jako k žádosti o stavební povolení.
Řízení o odstranění stavby dle shora citovaného ustanovení stavebního zákona
zahajuje vždy stavební úřad z úřední povinnosti, jakmile prokazatelně zjistí, že stavba
je prováděna bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Výsledkem tohoto řízení
je buď nařízení odstranění stavby nebo její dodatečné povolení, pokud stavebník prokáže,
že toto dodatečné povolení je v souladu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 -
75, publikovaném na www.nssoud.cz, judikoval, že: „Dodatečné stavební povolení může být
vydáno jen při splnění podmínek daných stavebním zákonem a příslušným prováděcím
předpisem, tj. pouze v případě, že stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby, resp.
dodatečné povolení změny stavby, a předloží k ní podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti
o stavební povolení.“
Stavebník tedy, pokud má zájem na dodatečném povolení stavby, musí v průběhu
řízení předložit žádost o dodatečné povolení stavby doplněnou o doklady a podklady,
které si stavební úřad vyžádá, a to v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Důkazní
břemeno při prokazování souladu nepovolené stavby s veřejným zájmem leží výlučně
na stavebníkovi, což lze považovat za logické, neboť zákonem předpokládaný stav byl
porušen právě jeho počínáním, a tedy lze na něm spravedlivě požadovat, aby on sám prokázal,
že škodlivé následky jeho počínání nedosahují intenzity, která by vedla k porušení veřejného
zájmu.
Má-li být v řízení o dodatečném povolení změny stavby zkoumán veřejný zájem, musí
se tak stát především z hledisek, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena.
Obsah pojmu veřejný zájem je ve stavebním právu při dodatečném povolování staveb
a jejich změn naplněn zejména prostřednictvím požadavků plynoucích z územně plánovací
dokumentace, cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků
na výstavbu, technických požadavků na stavby a rovněž zájmů chráněných zvláštními
předpisy. Hodnocením takto vyjmenovaných požadavků je sledováno naplnění veřejného
zájmu, a to zejména zájmu na bezpečnosti dodatečně povolované stavby, její řádné
funkčnosti, ochraně zdraví jejích uživatelů, jakož i jiných osob, ochraně životního prostředí
apod. Z dikce ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona však vyplývá také možnost
posouzení existence veřejného zájmu z jiných hledisek než těch, která jsou v něm
demonstrativně uvedena. Stavební úřad jako správní orgán rozhodující o žádosti o dodatečné
povolení by tak měl přihlédnout i k dalším okolnostem případu a posoudit, zda tyto okolnosti
existenci veřejného zájmu svědčí či ji spíše vylučují.
Z následného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, vydaného podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona, pak musí být zcela seznatelné, že stavebník splnil požadavky
stavebního zákona, a proto bylo možno stavbu či její změnu dodatečně povolit. Rozhodnutí
musí obsahovat relevantní zjištění, úvahy a zdůvodnění, proč je stavba či její změna v souladu
s veřejným zájmem (včetně vyloučení možnosti zasahování do jiných práv) a právními
předpisy (stavebním zákonem a vyhláškou o obecných technických požadavcích
na výstavbu), přičemž jeho závěry musí mít oporu v provedeném dokazování, zejména
ve zjištěném skutečném stavu věci.
Je nutno zdůraznit a správní orgány jsou povinny se touto skutečností zabývat,
že v praxi mohou s ohledem na stupeň rozestavěnosti dodatečně povolované stavby nastat
různé případy. V případě, že stavba, která je předmětem dodatečného povolení, již bude zcela
dokončena, bude výrok rozhodnutí o jejím dodatečném povolení zpravidla zahrnovat také
další samostatný výrok dle ustanovení §82 odst. 1 stavebního zákona o povolení užívání
dodatečně povolené stavby, což předpokládá posouzení této stavby na základě samostatné
žádosti o kolaudaci dle všech pravidel pro kolaudační řízení.
Situace však bude odlišná v případě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby,
která dosud nebyla dokončena a která se nachází ve fázi rozestavěnosti. V takovém případě
je stavební úřad povinen k ověření splnění podmínek pro vydání dodatečného povolení stavby
či její změny důkladně ověřit veškeré údaje o nepovolené stavbě, a to zejména zjištěním
poměrů na staveništi prostřednictvím místního šetření. U rozestavěných staveb,
u kterých stavebník požádá v rámci řízení dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
o jejich dodatečné povolení, by mělo být místní šetření pravidlem, neboť pouze
tak lze spolehlivě zjistit skutečný stav věci. Pokud stěžovatel tvrdí, že ve fázi rozestavěnosti
stavby nelze předjímat, zda bude či nebude dokončena v souladu se schválenou projektovou
dokumentací, pak s tímto názorem lze souhlasit pouze ohledně drobných detailů stavby
(např. pomocných stavebních prvků, atd.). Pokud však rozestavěná stavba obsahuje prvky,
které nejsou zaneseny v projektové dokumentaci, a není důvodu předpokládat, že budou
v budoucnu odstraněny, stavební úřad je povinen se s touto skutečností v rámci řízení dle §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona vypořádat.
Na základě výše uvedeného se nelze ztotožnit se závěrem stěžovatele, že projektová
dokumentace předložená stavebníky v řízení o odstranění stavby bude respektována
až při dokončování stavebních prací na objektu a její dodržení bude zkoumáno v rámci
kolaudačního řízení. Takový postup by zcela popíral význam řízení dle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, neboť pokud se zjevně jedná o rozestavěnou stavbu, není možno ze strany
stavebního úřadu ignorovat její dosavadní podobu a případný zjevný rozpor s veřejným
zájmem a omezit se pouze na předloženou projektovou dokumentaci. Ostatně ustanovení §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona ukládá posoudit stavebnímu úřadu soulad stavby
s veřejným zájmem, nikoli projektové dokumentace. Zjevný rozpor mezi rozestavěnou
stavbou a předloženou projektovou dokumentací by měl logicky vést k závěru o odstranění
stavby.
Akceptováním postupu stěžovatele by též došlo ke zkrácení práv účastníků řízení
o odstranění stavby, kteří jsou přímo definovaní zákonem. Dle §97 odst. 1 stavebního zákona
jsou účastníky řízení podle §85 až 96 osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva
k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, a jejichž práva,
právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, a dále osoby,
které na návrh stavebníka budou odborně vést realizaci stavby nebo vykonávat odborný dozor
(§44 odst. 2 a 3). Pouze v rámci řízení o odstranění stavby mají vlastníci sousedních
pozemků právo být účastníky řízení, se všemi oprávněními s tím souvisejícími (včetně
uplatnění námitek proti předmětné stavbě), tyto osoby již nejsou účastníky kolaudačního
řízení a nelze je proto s jejich námitkami do této fáze řízení odkazovat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že stavba není v rozporu s projektovou
dokumentací, krajský soud vycházel při svém rozhodování jednostranně z obsahu podané
žaloby a nezkoumal soulad se skutečným stavem věci. K tomuto tvrzení je nutno zdůraznit,
že tvrzení stěžovatele týkající se stavu rozestavěné stavby nelze ověřit, neboť nemají oporu
v dokazování provedeném ve správním řízení, alespoň dle stěžovatelem předloženého
správního spisu. Přestože stavební úřad i stěžovatel na několika místech odůvodnění
svých rozhodnutí uvádějí, že jsou jim poměry na staveništi známy a operují údaji o skutečném
stavu věci, ve správním spise je založen pouze jediný protokol o místním šetření, a to ze dne
4. 7. 1997, ve kterém je pouze konstatováno zjištění nepovolené stavby o jednom nadzemním
podlaží a podkroví. V kasační stížnosti pak stěžovatel zmiňuje zjištění stavu stavby na místě
samém v dubnu 2005 a lednu 2007, ovšem protokoly o místních šetřeních či podobných
úkonech stavebního úřadu nebo stěžovatele ve správním spise předloženém soudu nejsou
založeny. Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na fotodokumentaci (a přikládá její kopie),
která je skutečně součástí správního spisu, ovšem jedná se o svazek fotografií stavby
bez bližšího popisu, bez uvedení, kdy a kým byly pořízeny, při jaké příležitosti.
Lze přisvědčit tvrzení, že závaznou částí rozhodnutí je jeho výrok, ovšem to nezbavuje
správní orgán své rozhodnutí řádně odůvodnit, vyhodnotit provedené dokazování, konstatovat
zjištěný skutečný stav věci a porovnat jej s příslušnými ustanoveními zákona (§46, §47
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že nikoliv krajský soud, jak stěžovatel namítá v kasační stížnosti, nýbrž stěžovatel nezjistil
skutečný stav věci a nesprávně posoudil své povinnosti správního orgánu ve stavebním řízení
vedeném dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Krajský soud postupoval zcela
v souladu se zákonem, pokud mu tato pochybení vytkl.
Vzhledem ke skutečnosti, že stížní námitky stěžovatele byly Nejvyšším správním
soudem shledány nedůvodné, kasační stížnost byla dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.), žalobce o náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepožádal a ze spisu nevyplývá, že by nějaké vznikly.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu