ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.69.2007:86
sp. zn. 9 As 69/2007 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele J. S.,
zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, za účasti
Krajského úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U zimního
stadionu 1952/2, a osob zúčastněných na řízení 1) H. s. J., zastoupeného JUDr. Vojtěchem
Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, 2) H. s. O., zastoupeného
JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, a 3) Povodí
Vltavy, státního podniku, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, v řízení o kasační stížnosti
podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 10 Ca 56/2007 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „krajský
úřad nebo odvolací orgán“) ze dne 26. 2. 2007, č. j. KUJCK 1854/2007 OZZL/Bř-RO5,
jímž bylo rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a „VLHZ“,
se sídlem v Písku, Budovcova 207 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne
22. 11. 2006, č. j. ŽP/MUPI/2006/17069/Ad, „o neuvedení S. honitby O. do souladu se
zákonem“ změněno tak, že bod II. výroku rozhodnutí byl vypuštěn a označení bodu III.
výroku bylo změněno na označení II., s tím, že ostatní části rozhodnutí zůstaly nezměněny.
Po změně rozhodnutí ze strany odvolacího orgánu tedy zůstal v platnosti výrok
I. správního rozhodnutí prvního stupně, podle něhož se dle ustanovení §69 odst. 1 zákona
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění (dále jen „zákon o myslivosti“), s odkazem
na ustanovení §17 odst. 5 a §2 písm. g) téhož zákona, „S. honitba O.“, uznaná rozhodnutím
Okresního úřadu Písek, referátem životního prostředí, ze dne 30. 3. 1993, č. j. Mysl. 057/93-
Kt, o celkové výměře 9 417 ha, neuvádí do souladu se zákonem o myslivosti, neboť návrh na
uvedení této honitby do souladu s citovaným zákonem je v přímém rozporu se zněním jeho
ustanovení §17 odst. 5 a §2 písm. g), tj. předmětná honitba nesplňuje podmínku souvislosti
pro některé pozemky do ní začleněné, jenž tvoří překážku v pohybu zvěře nebo jsou pro ni
nebezpečím. Ve vypuštěném bodě II. výrokové části rozhodnutí správní orgán prvního stupně
původně konstatoval, že S. honitba O. zanikne dnem právní moci rozhodnutí o uznání nových
honiteb, které v důsledku jednání držitele této honitby vzniknou. Bod III. výroku rozhodnutí,
jenž byl změněn na označení II., pak stanovil, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání
nových honiteb ze zaniklé honitby S. užívá tuto honitbu dle ustanovení §29 odst. 4 zákona o
myslivosti její dosavadní uživatel, v daném případě J. S., bytem v S. č. p. 83, Z., okres R..
Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že žaloba nebyla důvodná
zejména proto, že do honitby stěžovatele je začleněna i vodní nádrž Orlík, která představuje
pozemkový pruh přerušující souvislost honebních pozemků a tvoří překážku v pohybu zvěře.
Soud neuznal za důvodnou námitku stěžovatele, že ustanovení §2 písm. g) a §17 odst. 5
zákona o myslivosti se vztahuje pouze na technické dílo, tedy stavbu přehradní hráze,
nikoli na vodní plochu. Shledal tuto námitku neopodstatněnou, když na základě dikce
ustanovení §2 písm. e) a g) tohoto zákona dovodil nutnost posuzovat přehradu jako celek
včetně pozemků tvořících vodní plochu, jež byla vytvořena stavbou – vodohospodářským
dílem, v důsledku čehož přehradu podle názoru soudu vůbec nelze začlenit mezi honební
pozemky. Přehrada i nádrž tvoří dle názoru soudu vodní dílo, které je vodohospodářskou
stavbou, a pozemky stavbou dotčené jsou pozemky stavebními evidovanými v katastrálním
operátu jako pozemky zastavěné. Krajský soud přitom zároveň v odůvodnění rozsudku
vyjádřil své přesvědčení, že takový výklad není extenzivním výkladem pojmu přehrada,
který by byl v rozporu s vodohospodářskými předpisy, jež při úpravě technických požadavků
rozlišují jednotlivé součásti vodních děl. Podle ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti
navíc i honební pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti nelze začlenit do jedné honitby,
pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, přičemž zákon jako příklad
uvádí mj. i přehradu. Proto krajský soud sdílí názor krajského úřadu, že vodní
plocha vytvořená přehradní nádrží představuje zcela jistě překážku pohybu zvěře
a je pro ni nebezpečím.
Jako nedůvodnou posoudil krajský soud i námitku stěžovatele týkající se nesprávného
výroku II. rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. původního bodu III. rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně), v němž správní orgány v obou stupních označily honitbu stěžovatele
za zaniklou, i když z jeho strany byla splněna podmínka uvedená v §69 odst. 1 zákona
o myslivosti tím, že stěžovatel podal příslušnou žádost o uvedení honitby do souladu
se zákonem o myslivosti. Z citovaného ustanovení vyplývá povinnost držitelů honiteb
uznaných podle dřívějších předpisů podat do 31. 12. 2002 návrh na uvedení honitby
do souladu se zákonem o myslivosti (dále jen „do souladu se zákonem“), s tím,
že jinak předmětná honitba zaniká k datu 31. 3. 2003. Podle názoru krajského soudu
stěžovatel sice tuto povinnost splnil, nicméně jeho honitba do souladu se zákonem uvedena
nebyla, a proto zanikla ke dni právní moci rozhodnutí správního orgánu (ve druhém stupni),
jímž byl tento nesoulad se zákonem konstatován, tzn. konkrétně ke dni 19. 3. 2007. Podmínky
pro uznání honitby předepsané zákonem nebyly splněny, proto výrok rozhodnutí odpovídá
§69 odst. 1 zákona o myslivosti, a správní orgán za této situace nemohl rozhodovat
o přičlenění vodní plochy k předmětné honitbě, jak to namítá v žalobě stěžovatel,
neboť se nejednalo o řízení o přičlenění dle §30 zákona o myslivosti, ale o řízení zcela jiné
(o uznání stávající honitby podle nového zákona č. 449/2001 Sb.).
K další námitce stěžovatele, že správní orgán zcela nesprávně považoval za účastníky
správního řízení všechny držitele přilehlých honiteb, ačkoliv nebylo podle jeho názoru jasné,
jak se řízení o uznání jeho honitby dotýká práv a povinností držitelů sousedních cizích
honiteb za situace, kdy šlo o honitbu založenou vlastníkem pozemků začleněných do honitby,
soud uvedl, že dle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění
(dále jen „správní řád“), jsou účastníky řízení též další osoby, pokud mohou být rozhodnutím
přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Vzhledem k tomu, že v rámci řízení
o uznání honitby dle §69 odst. 1 zákona o myslivosti dochází k uznání honitby eventuelně
v jiných hranicích, čímž práva držitelů sousedních honiteb mohou být dotčena,
jsou tito držitelé vždy účastníky řízení o uznání sousední honitby. Pro toto účastenství je zcela
nepodstatná okolnost, že honitba stěžovatele je honitbou vlastní.
Zcela nedůvodně se stěžovatel dovolává také ustanovení §46 správního řádu,
neboť jak prvostupňové rozhodnutí, tak i napadené rozhodnutí odvolacího orgánu
bylo podle názoru krajského soudu vydáno v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy. Okolnost, že podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), se přehrady evidují v katastru
nemovitostí, nemůže zvrátit právní závěr, ke kterému krajský soud ve svém rozhodnutí
dospěl, a nemá na něj vliv ani dikce ustanovení §20 odst. 1 a §50 zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“).
Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu
se zákonem o myslivosti, správním řádem i vodním zákonem, a konstatoval, že ze strany
stěžovatele namítané porušení právních předpisů zjištěno nebylo. Žalobu
proto podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a shledává tedy pochybení soudu v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně ve výkladu pojmu „přehrada“
ve vztahu k ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti. Z obsahu kasační stížnosti
pak vyplývá, že stěžovatel byť ne výslovně uplatňuje také námitku ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to vady řízení spočívající v tom, že správní orgán
v posuzovaném případě při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
a skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel tvrdí, že soud i odvolací správní orgán aplikovaly pojem „přehrada“,
zachycený v ustanovení §2 písm. g) a §17 odst. 5 zákona o myslivosti, v rozporu
s jeho legální definicí. Soud zcela v rozporu s definicí honebních pozemků, jak je dána
ustanovením §2 písm. f) zákona o myslivosti, prohlásil pozemky tvořící vodní plochu
za nehonební. Tím, že soud odmítl zkoumat, zda vodní plocha procházející předmětnou
honitbou představuje skutečnou překážku pro zvěř, nerespektoval smysl ustanovení §17
odst. 5 zákona o myslivosti. Stěžovatel v pasáži označené jako „geneze“ shrnuje skutkový
stav věci s tím, že v jejím rámci upozorňuje na skutečnost, že pro odstranění problému
přerušení souvislosti honebních pozemků požádal dne 25. 10. 2006 správní orgán prvního
stupně ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, resp. §31 odst. 2, zákona o myslivosti o přičlenění
některých vodních pozemků v jižní části jeho honitby tak, aby byla tato nesouvislost honitby
vzniklá vklíněním cizích pozemků odstraněna. Poukazuje na to, že zákon o myslivosti
při reglementaci honiteb důsledně používá pro vymezení příslušné části zemského povrchu
pojem pozemek, a uvádí, že podle jeho názoru jsou pozemky označované jako vodní plocha
dle ustanovení §2 písm. e) a f) zákona o myslivosti pozemky honebními. Stěžovatel
se při utváření svého názoru řídil právní definicí druhů pozemků podle ustanovení §2 odst. 3
katastrálního zákona. Podle platné prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb. k tomuto zákonu
se v ustanovení §4 odst. 4 písm. a) se jasně rozlišuje pozemek, na kterém je vodní nádrž,
a který je dle přílohy k této vyhlášce pod kódem 11 označován jako „vodní plocha“,
od pozemku zastavěného vodním dílem, který je „zastavěnou plochou“ (v témže ustanovení
pod písm. b) bod 4, přičemž se zde jako způsob využití pozemku uvádí „přehrada“ – příloha
k cit. vyhlášce, část 4, kód 22). Pojem „přehrada“ je jednoznačně definován v ustanovení
§20 a §50 vodního zákona, a dále pak i ve vyhlášce č. 590/2002 Sb., o technických
požadavcích na vodní díla (konkrétně §6 a §7). Stěžovatel s odkazem na výše uvedené
právní předpisy příkladmo dovozuje právní definice pozemků označovaných jako „vodní
dílo“, „vodní plocha“, „vodní nádrž“ a také „přehrada“. Ve dvou posledně jmenovaných
případech jsou definice následující: „Přehrada je pozemek zastavěný stavbou přehrazující
vodní tok nebo údolí“ a „vodní plochou je pozemek, na němž je koryto vodního toku, vodní
nádrž“. Stěžovatel dále konstatuje, že pozemky typu vodní plocha jsou běžně integrální
součástí uznaných honiteb a uvádí konkrétní příklady.
Podstatou kasační stížnosti je proto nesouhlas stěžovatele s právním názorem
vyjádřeným v napadeném rozsudku krajského soudu, že pozemek označený jako „přehrada“
v oblasti zákona o myslivosti neoznačuje pouze pozemek zastavěný vodním dílem,
ale že zahrnuje i pozemky tvořící vodní nádrž, tj. pozemky, které jsou podle přesvědčení
stěžovatele „vodní plochou“, a jako takové jsou podle zákona o myslivosti pozemky
honebními. Tuto úvahu stěžovatel uzavírá tvrzením, že jestliže je pojem pozemku
označovaného jako „přehrada“ jednoznačně definován v právních předpisech, je správní
orgán touto definicí vázán stejně jako účastník řízení, a je nad přípustnou mez správního
uvážení vykládat a aplikovat tento pojem způsobem překračujícím tuto zákonnou definici.
V opačném případě by totiž bylo na úvaze správního orgánu, jak vykládat v rozhodovací praxi
pojmy jako např. dálnice, hřbitov, či dokonce manželství nebo dědictví, což by v praxi vedlo
k nepřípustné nejistotě.
Stěžovatel také uvádí, že navzdory jeho opakovaným návrhům nebyl zjištěn skutečný
stav věci, a to za situace, kdy správnímu orgánu je tato povinnost přímo uložena v ustanovení
§32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu („starý správní řád“). Soud tím,
že uvedený postup správního orgánu ve svém rozsudku potvrdil, potvrdil rozhodnutí vydané
v rozporu s ustanovením §46 „starého správního řádu“ a „nutně vybočil z mezí
jeho vázaností právním řádem (ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích)“. Upozornil totiž písemně jak správní orgán, tak i soud na skutečnosti,
ke kterým je podle něj nutné při aplikaci pojmu „přehrada“ přihlížet. Posuzovaná honitba
leží podél toku řek Otavy a Vltavy, a po soutoku těchto řek po obou březích Vltavy,
která je v severní polovině honitby – přibližně na spojnici obcí Vrábsko a Sobědraž - znatelně
vzduta stavbou vodního díla Orlík. Sama Orlická přehrada však leží mimo honitbu, cca 10 km
od její severní hranice. Soud se také odmítl zabývat otázkou, zda vodní plochy řek Otavy
a Vltavy, protékající předmětnou honitbou, skutečně představují pro zvěř překážku v pohybu
či nebezpečí, a v jakém rozsahu. Posudek soudního znalce doc. ing. H., CSc. v této věci
označil soud za irelevantní a nepřipustil doplnění dokazování výslechem znalce.
Soud v napadeném rozsudku také potvrdil názor odvolacího správního orgánu,
že předmětná honitba zanikla ex lege. Stěžovatel se domnívá, že uvedený názor je v přímém
rozporu s dikcí ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti; stěžovatel totiž splnil zákonný
požadavek a ve stanovené lhůtě podal u orgánu myslivosti příslušný návrh. Soud tento fakt
nepopírá, přesto však dochází k závěru, že k zániku honitby dle ustanovení §69 odst. 1 došlo.
S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť podle něj by k zániku honitby mohlo dojít jedině v řízení
podle ustanovení §31 odst. 6 zákona o myslivosti, jehož účastníkem by byl stěžovatel
jakožto držitel příslušné honitby se všemi tomu odpovídajícími právy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje Nejvyššímu
správnímu soudu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako nezákonný zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve svém vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že „přehrada“ neboli hráz
je podle jeho názoru stavbou a nachází se na stavebním pozemku, tedy na pozemku,
který je dle ustanovení §2 písm. e) zákona o myslivosti pozemkem nehonebním. Samotná
stavba přehrady – hráze tedy nemůže vyhovovat pojmu souvislosti, jak uvádí §17 odst. 5
zákona o myslivosti. Je tedy nade vší pochybnost, že ustanovení §17 odst. 5 zákona
o myslivosti hovoří o přehradě jako o vodní ploše, neboť tato plocha je pozemkem honebním,
a je možno ji začlenit do několika honiteb, jak je ve druhé větě tohoto ustanovení uvedeno.
Chtěl-li zákon o myslivosti specifikovat pojem přehrada stejně jako vodní zákon,
jistě by na vodní zákon odkázal. Takový odkaz však zákon o myslivosti neobsahuje. Krajský
úřad zdůrazňuje, že citované právní předpisy nejsou zákonu o myslivosti nadřazeny,
ani se ve vztahu k tomuto zákonu nejedná o speciální právní předpisy. Účelem zákona
o myslivosti podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je chov druhů zvěře volně
žijících na území České republiky. Nelze podle názoru krajského úřadu objektivně plánovat
chov zvěře ve smyslu ustanovení §36 zákona o myslivosti v honitbě, která je rozdělena
na několik částí vodní plochou širokou i 400 metrů.
Navíc vodní plocha široká i 100 metrů představuje ve smyslu ustanovení §17 odst. 5
zákona o myslivosti překážku a nebezpečí pro zvěř. Stěžovatel stále ignoruje skutečnost,
že tedy ani přičleněním pozemků nebude odstraněn protizákonný stav, který brání uvedení
honitby do souladu se zákonem. Také argumentace stěžovatele, že i jiné honitby nesplňují
podmínky zákona o myslivosti, nemůže být důvodem k obcházení zákona. Skutečnost, že zvěř
může ve výjimečných případech, např. v důsledku pudu sebezáchovy, vodní plochu přeplavat,
nezakládá předpoklad, že se s ní dá svědomitě jako na celku honitby hospodařit. Pokud by
byla připuštěna možnost stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře pro S. honitbu O.
tak, jak byly stanoveny do jejího zániku, byl by tím zároveň připuštěn předpoklad, že zvěř
není vodní plochou přehrady nikterak ve svém pohybu omezována, a že ji zcela běžně a bez
jakýchkoli problémů překonává. V této souvislosti krajský úřad připomíná, že pro všechny
druhy zvěře v této honitbě žijící, kromě bažanta obecného, který může vodní plochu přeletět,
je vodní plocha překážkou v jejím pohybu a představuje pro ně nebezpečí. Není tedy pro
posouzení věci podstatné, kde se nachází samotná stavba, tedy technické dílo ze železa a
betonu, ale podstatné je to, že předmětná honitba je rozdělena vodní plochou – vzdutím řeky.
Zákon o myslivosti se podle názoru krajského úřadu zcela jistě neomezuje v ustanovení §2
písm. g) a v ustanovení §17 odst. 5 pouze na stavbu přehradní hráze.
Ohledně §69 odst. 1 zákona o myslivosti pak krajský úřad konstatuje, že výklad
stěžovatele, podle něhož i podáním návrhu, který není návrhem na uvedení honitby
do souladu se zákonem a je s ním v přímém rozporu, nedojde k zániku honitby, není správný
a odporuje účelu přechodných ustanovení tohoto zákona. S ohledem na tyto skutečnosti
krajský úřad stojí na stanovisku, že kasační stížnost není oprávněná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Klíčovou otázkou, která je pro posouzení této věci podstatná, je otázka,
zda pod pojmem „přehrada“ z pohledu zákona o myslivosti lze rozumět výlučně stavbu
přehradní hráze jakožto stavebně-technické dílo z betonu a železa, či zda tento pojem v sobě
obsahuje jak stavbu hráze coby vodohospodářského díla, tak i vodní plochu, která v důsledku
zmíněné stavby vznikla. Následně je pak třeba posoudit, zda takto vzniklá vodní plocha tvoří
překážku v pohybu zvěře nebo je pro ni nebezpečím, tak, jak to má na mysli ustanovení §17
odst. 5 zákona o myslivosti.
Souvisící otázkou pak bude, zda nevyhovění včas podanému návrhu na uvedení
honitby do souladu se zákonem má automaticky za následek zánik honitby. Podle názoru
stěžovatele by k tomu zániku, který předpokládá §69 odst. 1, došlo jedině tehdy,
pokud by návrh ze strany držitele vůbec nebyl podán. Jestliže tedy podmínky
v tomto ustanovení byly ze strany stěžovatele splněny, pak dle jeho názoru byla porušena
ustanovení §69 odst. 1 a §31 odst. 6 zákona o myslivosti. Konečně poslední otázkou,
ke které se Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí musí vyjádřit, je spor o to, zda správní
orgán vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci či zda podklady, o které opřel
své rozhodnutí, byly dostatečné či nikoli, a zda soud na jemu předloženou věc nahlédl správně
i z tohoto hlediska.
Stěžovatel se domnívá, že i když jím drženou honitbu po celé její délce protíná vodní
tok řek Otavy a Vltavy, který je v severní polovině výrazně rozšířen v důsledku vzdutí řeky
vytvořeného vodním dílem Orlík, není tím přerušena zákonem požadovaná souvislost
honebních pozemků. Taktéž se domnívá, že hladina vodní nádrže nepředstavuje překážku
volného pohybu zvěře, ani pro ni neznamená žádné nebezpečí.
Předně je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se již v minulosti v rámci
své rozhodovací činnosti souvislostí honebních pozemků, jakož i překážkami volného pohybu
zvěře, zabýval, a to konkrétně v rozsudku ze dne 15. 8. 2007, č. j. 3 As 40/2005 - 159,
dostupném na www.nssoud.cz, když řešil otázku, zda překážku souvislosti honebních
pozemků tvoří či netvoří rychlostní komunikace R 10 mezi Prahou a Libercem.
V tomto rozhodnutí kasační soud konstatoval, že podle ustanovení §17 odst. 5 zákona
o myslivosti honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset, a že i pozemky jinak
vyhovující pojmu souvislosti nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu
zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, jako například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady
a letiště se zpevněnou plochou. Dále konstatoval, že výčet možných překážek v pohybu zvěře
vyjmenovaných v tomto ustanovení je výčtem demonstrativním a upozornil na povinnost
správního orgánu přihlédnout v řízení vždy tzv. ad hoc, tj. případ od případu,
k místním podmínkám příslušné honitby, která je posuzována. V citovaném rozsudku
pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rychlostní silnice R 10, tedy silnice,
která má ze zákona obdobné technické vybavení jako dálnice, představuje překážku pohybu
zvěře nebo pro ni může být nebezpečím. Obdobně jako v posuzovaném případě se jednalo
o výklad pojmů, které používá zákon o myslivosti ve vztahu k jiným právním předpisům. Tak,
jako se v souzené věci Nejvyšší správní soud musí vypořádat s obsahem pojmu „přehrada“,
tak se ve shora uvedené věci jednalo především o objasnění pojmu „silnice dálničního typu“,
který zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nezná, neboť ho ze zrušeného
zákona č. 135/1961 Sb. nepřevzal. V odůvodnění rozhodnutí kasační soud dovodil, že
„rychlostní silnice“ má obdobné stavebně technické vybavení jako „dálnice“ a že je tedy
nutno vykládat tento pojem také obdobně, z čehož pak plyne závěr, že z pohledu zákona o
myslivosti spadá rychlostní silnice pod ustanovení §17 odst. 5 tohoto zákona.
Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že s ohledem na požadavek právní jistoty
je třeba nahlížet na právní řád jako na celek, tj. nevykládat jednotlivé právní pojmy zjevně
odlišně a rozporně, nelze však tvrdit, že právní pojem definovaný v jednom právním předpise
pro účely příslušného zákona je třeba bezvýjimečně a doslova aplikovat na jiný právní
předpis, jenž se dotýká odlišné oblasti a jehož primární účel je zcela jiný. Už vůbec
pak nelze dovodit obecnou striktní vázanost orgánů aplikujících právo takto definovaným
pojmem za všech okolností a ve všech situacích, bez ohledu na další skutečnosti a bez toho,
že by zákon, podle něhož aplikující orgán postupuje, obsahoval ustanovení o subsidiárním
použití zákona, z něhož má být legální definice převzata, tedy bez toho, že by mezi dotčenými
právními předpisy existoval vztah lex specialis vůči lex generalis. Na žádnou legální definici
totiž nelze nahlížet jako na zcela univerzální. Výklad v širších souvislostech může být
v mnoha případech hodnotným pomocným výkladovým hlediskem (analogie legis, případně
i analogie iuris), nemůže však být považován za dogma, zejména tehdy ne, pokud by takto
uplatněný ryze formalistický výklad směřoval k popření účelu zákona, jenž má být
aplikován.
Účelem vodního zákona je především chránit povrchové a podzemní vody a stanovit
podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti
povrchových a podzemních vod a odlišování vodní plochy od stavby přehradní hráze
z pohledu tohoto zákona má určitý smysl, zatímco účelem zákona o myslivosti je ochrana
volně žijící zvěře. Je tedy logické, aby přehrada byla z hlediska zákona o myslivosti chápána
jako jeden celek, a to bez ohledu na zatřídění jednotlivých pozemků, z nichž se honitba
skládá, podle katastrálního zákona, a bez ohledu na to, že vodní zákon včetně prováděcí
vyhlášky pojmy přehrada a vodní plocha rozlišuje. Také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, který byl vyhlášen pod č. 49/2007 Sb., dovodil,
že myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem ve smyslu čl. 7 Ústavy České
republiky, podle kterého stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního
bohatství, kterou je právě i ochrana volně žijící zvěře (viz výše). Nelze proto přehlížet,
v jakém smyslu zákon o myslivosti pojem „přehrada“ používá. Jestliže zákon hovoří
o překážce v pohybu zvěře, pak přehradní hráz by sama o sobě čistě teoreticky takovou
překážkou být nemusela, ba právě naopak, neboť by po ní zvěř za určitých okolností mohla
přecházet a překonávat tak vodní plochu, jak na to ostatně v odůvodnění napadeného
rozsudku poukázal i krajský soud. Překážkou v pohybu zvěře měl tedy zákonodárce na mysli
nepochybně přehradu jako celek, včetně vodní nádrže. Stavba přehrady se navíc realizuje
právě kvůli zachycování vody na pozemku za přehradou, proto i z tohoto hlediska je takový
výklad logický. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele, že stavba hráze se nachází
mimo honitbu, odmítl jako lichou, neboť není rozhodné, kde přesně se nachází hráz,
když je zároveň zcela nesporné, že do honitby zasahuje ta část přehrady, kterou tvoří
přehradní nádrž vytvořená vzdutím, resp. koryto řeky dlouhé desítky kilometrů dosahující
v některých místech šíře až několik stovek metrů (dle znaleckého posudku, jenž byl předložen
stěžovatelem jako důkaz a je součástí správního spisu, 200 až 400 metrů). Nejvyššímu
správnímu soudu je z běžně dostupných veřejných informačních zdrojů známo, že vodní dílo
Orlík představuje největší, nejvyšší a nejmohutnější přehradu v tzv. „vltavské kaskádě“
přehrad, a že cca 450 metrů dlouhá přehradní hráz zadržuje jezero, resp. vodní plochu,
o celkové rozloze přibližně 2732 ha. S ohledem na vše výše uvedené kasační soud proto sdílí
závěr krajského soudu, že hladina přehradní nádrže Orlík přerušuje souvislost honebních
pozemků začleněných do „S. honitby O.“ a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu
ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti. Jako pomocné kritérium pro posouzení
souvislosti honitby může posloužit i znění odst. 4 téhož ustanovení, neboť zde zákon
v podobě doporučující normy uvádí, že „při tvorbě honiteb se nepřihlíží k hranicím
katastrálních území, územních obvodů obcí nebo krajů, ale hranice honiteb se mají, pokud je
to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými“; jako příklad jsou zde uvedeny
cesty, silnice a „vodoteče“. Řeky Vltava a Otava, na nichž je zbudována Orlická přehradní
nádrž, nepochybně takovými „vodotečemi“ jsou, proto hranice honitby, resp. honiteb, by
měla nebo měly kopírovat jejich tok. Nejvyšší správní soud také v souladu s názorem
vysloveným ve výše citovaném rozsudku, jenž řešil překážku souvislosti honitby v podobě
rychlostní komunikace, opětovně připomíná, že výčet možných překážek souvislosti
honebních pozemků v zákoně o myslivosti je pouze demonstrativní, a proto je každou
takovou překážku třeba posuzovat jednotlivě, s ohledem na konkrétní okolnosti. V předmětu
sporu není pochyb, že přehradní nádrž Orlík splňuje charakter překážky souvislosti honitby
nejen pojmově, ale s ohledem na její rozlohu a na fakt, že vzdutý tok řek Vltavy a Otavy
protíná předmětnou honitbu po celé její délce, a dělí ji tak prakticky na dvě části,
také obsahově.
Na okraj a závěrem k této námitce lze ještě vyjádřit souhlas s názorem stěžovatele,
že samotná vodní plocha jako taková (tj. ta, která není součástí „přehrady“ ve smyslu
popsaném v předchozích odstavcích), patří s ohledem na znění ustanovení §2 písm. f) zákona
o myslivosti mezi pozemky honební. Taktéž je třeba souhlasit s názorem, že stavba přehradní
hráze je zastavěným pozemkem nehonebním dle ustanovení §2 písm. e) téhož zákona.
V písm. g) citovaného ustanovení je uvedeno, že „přehrady“ se nepovažují za „úzké
pozemkové pruhy“, které nepřerušují souvislost honitby, což svědčí výkladu učiněnému
v předchozím odstavci. Za jistou logickou nedokonalost zákona je možno považovat právě
dikci ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti. Zmíněná nedokonalost spočívá v tom,
že toto ustanovení se dotýká pozemků honebních, jak to naznačuje věta první, avšak ve druhé
větě se říká, že „i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti…“ (tzn. implicitně
je tím vyjádřeno, že by se mělo jednat o honební pozemky, neboť pouze tyto mohou vyhovět
pojmu souvislosti)… „však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu
zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady
a letiště se zpevněnou plochou“ (jako příklady jsou zde uvedeny pozemky typicky
nehonební). Přes tento formulační nedostatek zůstává smysl citovaného ustanovení zřejmý,
neboť je vyloučeno dovozovat pouze na základě jeho doslovného znění, že například dálnice
by měla být honebním pozemkem. Takový závěr by byl zjevně absurdní. Jak trvale judikuje
Ústavní soud (srov. např. nález č. 169/sv. 9 Sb. ÚS), jazykový výklad je v podmínkách
právního státu toliko prvotním přiblížením se k obsahu právní normy obsažené v právním
předpise. O obsahu právní normy proto nemůže rozhodovat samotné znění textu právního
předpisu, nýbrž k potvrzení, vyvrácení či upřesnění prvotního závěru je nezbytné přibrat
další interpretační metody.
Nejvyšší správní soud musí odmítnout jako nepřípadnou i námitku stěžovatele
směřující do ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy námitku vady řízení v důsledku
nedostatečného zjištění skutkového stavu a neprovedení výslechu znalce, doc. ing. H., který
je autorem znaleckého posudku, založeného na č. l. 85 správního spisu. Tento posudek má
charakter důkazního prostředku navrženého účastníkem řízení, správní orgány v prvním
i druhém stupni se k tomuto znaleckému posudku vyjádřily tak, že jej zpochybnily, a soud
se s ním v odůvodnění rozsudku vypořádal konstatováním, že tento důkaz nelze hodnotit
jako znalecký posudek. Doslova uvedl, že „znalecký posudek je vždy opatřen, závisí-li
rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V daném případě
však nebylo zapotřebí hodnotit, zda zvěř plave či nikoliv, ale pro věc je rozhodné posouzení
vodního díla - „přehrady“ z hlediska zákona o myslivosti“. Kasační soud k tomu považuje
za vhodné doplnit, že provedení důkazu znaleckým posudkem by bylo nutné, pokud by
„přehrada“ nebyla posouzena jako překážka v pohybu zvěře a předmětem sporu by byl pouze
druhý zákonný důvod přerušení souvislosti honitby, a tedy to, zda „přehrada“ představuje
pro zvěř nebezpečí. Po vyhodnocení všech okolností posuzovaného případu je však třeba dát
za pravdu krajskému soudu, že doplnění výslechem znalce by bylo v tomto případě zcela
nadbytečné. Otázkou by navíc byla také vypovídací schopnost předloženého posudku
vzhledem k jeho rozsahu (necelé 2 normostrany A 4) a obsahu, když znalec v zásadě stručně a
bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění, pouze s obecným odkazem na poznatky o biologii zvěře
a studium migrací s citací blíže neurčeného zdroje těchto informací („SEDLAG, 1972“),
konstatoval, že „vodní hladina přehrady netvoří překážku v pohybu zvěře, neboť veškerá zvěř
ji běžně překonává. V letním období přeplave a v zimním přejde po ledě. Stejně tak otázka
nebezpečí je v případě přehradní nádrže bezpředmětná, neboť podle přehledu hrázného
dochází velmi ojediněle k nálezům utonulé zvěře“.
Nad rámec výše uvedeného kasační soud uvádí, že vzhledem k tomu, že v předmětné
honitbě byly dle vyjádření odvolacího orgánu ke kasační stížnosti stanoveny minimální
a normované stavy pro chov těchto druhů zvěře, tj. cit.: „daněk skvrnitý, srnec obecný, prase
divoké, zajíc polní a bažant obecný“, je vysoce pravděpodobné, že by v tomto konkrétním
případě byl zároveň kumulativně splněn i druhý zákonný důvod přerušení souvislosti honitby.
Nejvyšší správní soud se přiklání k názoru, že vodní hladina přehradní nádrže Orlík vzhledem
k její velikosti může být potenciálně pro zvěř nebezpečím, pokud by se shora uvedené druhy
zvěře (s výjimkou bažanta obecného) skutečně pokoušely ji překonat. Vzhledem
k doslovnému znění ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti však pro závěr o přerušení
souvislosti honitby stačí i splnění jen jednoho ze dvou v tomto ustanovení předvídaných
důvodů.
Poslední námitku stěžovatele, že soud v napadeném rozsudku potvrdil názor
odvolacího správního orgánu, že předmětná honitba zanikla ex lege, je Nejvyšší správní soud
také nucen odmítnout, neboť přisvědčil krajskému soudu v tom, že honitba stěžovatele
zanikla ke dni nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu o neuvedení
předmětné honitby do souladu se zákonem. Upřesnit je třeba jen to, že soud nekonstatoval
zánik ex lege, jak uvádí stěžovatel, ale fakt, že k zániku došlo na základě rozhodnutí,
jež bylo vydáno v důsledku nesplnění zákonných podmínek pro uznání honitby.
Nikoli tedy přímo na základě ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti, nicméně výrok
rozhodnutí na toto ustanovení zcela správně odkazuje. Na základě citovaného ustanovení
byl totiž pouze podán návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem. Povinnost podat
návrh stěžovatel sice splnil, avšak jím drženou honitbu ve stávajících hranicích pro rozpor
se zákonem (konkrétně pro překážku v souvislosti pozemků začleněných do této honitby)
do souladu se zákonem nebylo možno uvést.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120
s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů
řízení, a Krajskému úřadu Jihočeského kraje jako druhému účastníku řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu