ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.122.2007:50
sp. zn. 9 Azs 122/2007 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele P. A., zastoupeného Mgr. Martinou
Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/16, za účasti Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti stěžovatele podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
21. 11. 2006, č. j. 29 Az 19/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, Mgr. Martině Bartošové, advokátce se sídlem
v Praze 10, U Hranic 3221/16, se p ř i z n á v á odměna ve výši 4800 Kč.
Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „ministerstvo“), ze dne 13. 3. 2006, č. j. OAM-1995/VL-07-K03-2005.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle ust. §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, s tím,
že bylo zároveň vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti namítá zákonné důvody specifikované
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem,
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit, a konečně i písm. d) téhož ustanovení, a tedy nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatele soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil
právní otázku tím, že dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany podle ustanovení §12 písm. b) ve vazbě na §2 odst. 5 téhož zákona,
v němž je definováno pronásledování pro účely tohoto právního předpisu. Stěžovatel
se dle svého tvrzení stal v zemi svého původu, tj. v Ruské federaci (konkrétně v Kabardinsko-
balkarské republice), terčem pronásledování ze strany tzv. „Vahabistů“. Ti se jej snažili
násilím přinutit k tomu, aby vstoupil do jejich řad a aktivně se podílel na jejich činnosti.
Několikrát vyhrožovali smrtí jemu, jeho manželce, a celé jeho rodině, a jednou jej dokonce
fyzicky napadli. Jsou známy případy, kdy k vraždám skutečně došlo, proto stěžovatelova
obava o život byla podle jeho názoru odůvodněná. Útěk ze země byl pro něj jedinou
možností, neboť na ruskou policii není spolehnutí – opakovaně se na ni podle svých slov
obrátil, vždy mu však údajně sdělili, že jeho problém nebudou řešit. Ruská policie patří
mezi nejzkorumpovanější na světě. Argument správního orgánu, že se státní orgány snaží
činnost této extremistické organizace potírat, proto považuje stěžovatel za absurdní. Případný
návrat stěžovatele zpět do Ruska je podle jeho mínění v rozporu s čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, jenž deklaruje zásadu „non-refoulement“. Tato Úmluva je pro Českou
republiku závazná a žádný smluvní stát nesmí podle stěžovatele vrátit uprchlíka do země,
ve které by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho náboženství.
V doplnění kasační stížnosti podaném prostřednictvím své zástupkyně stěžovatel
dále uvádí, že se v jeho případě vyskytly nové skutečnosti spočívající v narození dítěte
manželce stěžovatele; jeho manželka žádala o azyl souběžně se stěžovatelem (o její žádosti
bylo rozhodnuto stejného dne, tj. 13. 3. 2006, rozhodnutím č. j. OAM-1996/VL-07-K01-2005.
Jejich syn se narodil v České republice, a dne 1. 12. 2006 byl nucen podstoupit operaci
(stěžovatel neuvádí ohledně operace bližší podrobnosti), a ke dni podání doplnění kasační
stížnosti (2. 2. 2007) je povinen navštěvovat lékaře z důvodu pravidelných kontrol jeho
zdravotního stavu. Krajský soud podle stěžovatele neměl dostatečné podklady pro posouzení
důvodnosti či nedůvodnosti jeho žádosti o azyl, neboť ty podklady, ze kterých vycházel
správní orgán, byly již zastaralé (zprávy o situaci v zemi původu stěžovatele z roku 2003).
Stěžovatel má naproti tomu k dispozici jako důkaz aktuální CD o situaci v jeho zemi, které
svědčí o válečných nepokojích. Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost by měl
Nejvyšší správní soud vzít za přijatelnou, protože se dotýká otázek, které nebyly dosud vůbec
nebo plně vyřešeny. Přesah vlastních zájmů vidí konkrétně v tom, že judikatura neřešila
situaci, kdy nelegální struktury v zemi původu stěžovatele sice nejsou trpěny a úmyslně není
umožňována jejich existence, avšak v praxi není státní moc schopna tyto struktury potírat.
Kasační stížnost stěžovatele by také mohla být přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, a to z toho důvodu, že špatný zdravotní stav narozeného dítěte by mohl být shledán
důvodem zvláštního zřetele hodným pro aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu jako
překážka vycestování.
S otázkou týkající se problémů s tzv. „Vahabisty“ se Nejvyšší správní soud
již meritorně zabýval např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2006, č. j. 4 Azs 207/2005 - 66,
ve kterém mj. konstatoval, že „vachabismus je ze strany kyrgyzských státních orgánů
chápán jako nežádoucí hrozba politického extremismu z řad islámských konzervativců,
proti kterému je třeba zákonnými způsoby bojovat, a právní řád země původu poskytuje
občanům právní prostředky k ochraně práv a svobod“. Vzhledem k tomu, že výše zmíněné
organizované skupiny islámských extremistů operují zpravidla v oblastech postižených
etnickými a náboženskými konflikty, musí Nejvyšší správní soud individuální situaci každého
stěžovatele posoudit vždy ad hoc z toho pohledu, zda připustí příslušnou kasační stížnost
jako přijatelnou či nikoli (meritorně posuzoval např. případ stěžovatele z Čečenska,
viz rozsudek ze dne 20. 12. 2006, č. j. 3 Azs 407/2005 – 101, kdy však otázka vahabismu
byla řešena pouze okrajově v širším kontextu problémů stěžovatele). Většinu kasačních
stížností ze strany stěžovatelů, kteří tvrdili, že v zemi svého původu mají obavy z příslušníků,
tzv. Vahabistů (též Vachabistů), však Nejvyšší správní soud opakovaně odmítal
pro nepřijatelnost (viz např. rozsudek ze dne 13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 60/2006 – 101, ze dne
31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 111/2006 – 63, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 2 Azs 20/2007 – 52,
nebo ze dne 31. 5. 2007, č. j. 2 Azs 19/2007 – 61, všechny dostupné na www.nssoud.cz),
neboť na řešenou problematiku nahlíží konstantně jako na problémy se soukromými
osobami, které již byly judikovány a Nejvyšší správní soud se jimi podrobně zabýval.
V citovaných rozhodnutích dospěl kasační soud k závěru, že tyto nelegální skupiny
nejsou podporovány ani tolerovány státní mocí dotčených států. Že tomu tak nebylo
ani v posuzovaném případě, dokládají rozsáhlé podkladové materiály, které shromáždil
správní orgán, a které jsou založeny ve správním spise na č. l. 40 – 92. Na č. l. 38 je založen
Protokol podepsaný stěžovatelem, že s těmito materiály byl dne 14. 3. 2006 seznámen.
K námitce týkající se aktuálnosti těchto podkladových materiálů Nejvyšší správní
soud podotýká, že podkladové materiály uvedené v rozhodnutí správního orgánu nejsou
pouze zprávy z roku 2003, na něž poukazuje stěžovatel jako na zastaralé, v předmětném
rozhodnutí jsou odkazy i na materiály pozdějšího data (velmi obsáhlá informace Ministerstva
zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Rusku za rok 2004 ze dne 28. 2. 2005,
informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 11. 4. 2005, článek
z časopisu Týden ze dne 18. 10. 2004; správní orgán v rozhodnutí také výslovně uvedl,
že vycházel z aktualizované databáze informací České tiskové kanceláře z doby, kdy správní
orgán rozhodoval, konkrétně ze dne 7. 2. 2006). Je tedy zřejmé, že správní orgán vyvinul
značné úsilí k tomu, aby k případu shromáždil co největší množství informací,
z nichž některé byly skutečně staršího data, tyto však byly z jeho strany doplněny i materiály
z časového hlediska novějšími. Ve spise jsou založeny i dva materiály, které správní orgán
v rozhodnutí sice necitoval, nicméně z nich důležité informace bezpochyby také čerpal;
prvním z těchto materiálů je stručná souhrnná studie zabývající se „vahhábismem“,
kterou pak doplňuje i rozbor politické situace v Kabardinsko – balkarské republice,
jež je součástí Ruské federace.
Správní orgán navíc zjistil nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele (na což upozornil
v odůvodnění rozsudku poté i soud), který rozporně uváděl v žádosti o azyl, a později
při pohovoru jednak počet pokusů ze strany vahabistů o to, aby se aktivně zapojil
do jejich činnosti, a pak i to, kolikrát se měl obrátit se svými potížemi na policii s žádostí
o pomoc a ochranu; při pohovoru uvedl, že jednou, v žalobě pak, že tak učinil několikrát.
Vzhledem k tomu, že jde o zásadní skutkové okolnosti jeho životního příběhu, činí
tyto rozpory stěžovatelovu výpověď jako celek nevěrohodnou, což v odůvodnění rozsudku
uvedl krajský soud, a Nejvyšší správní soud se s tímto názorem krajského soudu ztotožnil.
Za takové situace je obecné a konkrétními skutečnostmi nepodložené tvrzení
stěžovatele o tom, že Ruská policie patří k nejzkorumpovanějším na světě, nepřípadné,
a jako takové je nutno je odmítnout. Aby bylo možné shledat absenci státní ochrany,
musel by stěžovatel všechny reálně dostupné prostředky ochrany svých práv vyčerpat
(srov. např. rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, nebo rozsudek ze dne
16. 8. 2006, č. j. 4 Azs 449/2005 - 52, oba na www.nssoud.cz), což se v daném případě
nestalo. Je naopak zřejmé, že stěžovatel veškerých možností vedoucích k dosažení ochrany
jeho práv u státních orgánů efektivně nevyužil. Nelze proto dovodit obecný závěr, že by stát,
resp. policie, nebyla schopna poskytnout občanům dostatečnou ochranu před nátlakem
ze strany soukromých osob, který by bylo možno považovat za pronásledování, a činit
za něj paušálně v každém jednotlivém případě odpovědným stát a jeho orgány.
Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů kasační soud odmítl
jako nepřípadnou, neboť rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nelze v žádném
případě považovat za nepřezkoumatelný v důsledku toho, že by byl výrok rozhodnutí
nedostatečně odůvodněn, když z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti krajský
soud své rozhodnutí opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal kasační
soud ani v tvrzené potřebě judikatorního odklonu se zřetelem ke zdravotnímu stavu dítěte
stěžovatele, který by měl být podle jeho mínění shledán překážkou vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu.
V této souvislosti se stěžovatel dovolával čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), se kterým bylo
ustanovení §91 zákona o azylu plně v souladu (pozn.: ve znění zákona o azylu účinném
od 1. 9. 2006 byl institut překážky vycestování nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“
ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu, v platném znění - §91 byl zrušen novelou
č. 165/2006 Sb.). Pokud tedy správní orgán (jenž rozhodoval ke dni 13. 3. 2006),
a poté i krajský soud, situaci stěžovatele poměřoval s kritérii, která toto zákonné
ustanovení pro překážku vycestování stanovilo, pak plně dostál i nárokům,
které jsou na Českou republiku kladeny v čl. 33 Úmluvy (podle rozsudku ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaného pod č. 419/2004 Sb. NSS.
K tomu navíc Nejvyšší správní soud na okraj poznamenává, že §109 odst. 4 s. ř. s.
brání tomu, aby se v kasační stížnosti uplatňovala skutková nova, ať již nastala
před rozhodnutím krajského soudu nebo po něm (zásada koncentrace řízení). Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí krajského soudu, a dítě
stěžovatele, které dle jeho tvrzení trpí blíže nespecifikovanými zdravotními problémy,
se mu narodilo až 18. 10. 2006, s tím, že operaci (taktéž blíže nespecifikovanou)
mělo podstoupit až 1. 12. 2006, tedy až poté, co rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
byl vynesen, je prima facie zřejmé, že jde o tvrzení, které je v předmětném řízení
jednoznačným novem. K této námitce tedy Nejvyšší správní soud nepřihlížel, tj. zacházel
s ní tak, jako by tu vůbec nebyla.
Ze spisu taktéž nevyplynulo, že by stěžovatel aktuální CD, o němž se zmiňuje
v kasační stížnosti, že jej má k dispozici, uplatnil během předchozího řízení před krajským
soudem nebo před správním orgánem.
Z výše uvedených důvodů posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupkyní
advokátku pro řízení o kasační stížnosti a náklady řízení proto v tomto případě hradí stát.
Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění], a v náhradě
hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Tato částka
bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně stěžovatele,
Mgr. Martiny Bartošové, advokátky se sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/16, do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu