ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.135.2007:52
sp. zn. 9 Azs 135/2007 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele B. A., zastoupeného JUDr. Stanislavem
Blažkem, advokátem se sídlem Havířov-Město, Moskevská 24a, za účasti Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2007, č. j. 63 Az
150/2005 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Stanislavu Blažkovi, advokátu se sídlem
Havířov-Město, Moskevská 24a, se p ř i z n á v á odměna v částce 4800 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne
28. 11. 2005, č. j. OAM-2042/VL-10-04-2005. Tímto rozhodnutím správní orgán zamítl
žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť dospěl k závěru,
že stěžovatel v opakované žádosti o udělení azylu uváděl skutečnosti shodné či obdobné
jako v žádosti předchozí.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“) nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění ze dne 14. 3. 2007
namítá, že správní orgán, stejně jako krajský soud, pochybily, když v předcházejícím
řízení neposoudily otázku, zda v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu, přestože důvody, které v předcházejícím řízení uváděl,
je možno podřadit pod azylově relevantní důvody dle citovaného ustanovení zákona.
Dále namítá, že se správní orgán ani krajský soud nezabývaly otázkou, zda v jeho případě
nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, neboť dne 10. 11. 2006 uzavřel manželství s občankou České republiky,
či důvody pro vztažení překážky vycestování dle §91 téhož zákona. Stěžovatel rovněž
uplatňuje stížní důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Má zato, že správní
orgán nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť si pro své rozhodování neopatřil zprávu
o dodržování lidských práv v Moldávii a břemeno dokazování zcela přesunul na osobu
stěžovatele.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v podané žádosti o udělení
azylu ze dne 2. 11. 2005 i v protokolu o pohovoru ze dne 16. 11. 2005 uvedl,
že se v České republice zdržuje od roku 2000 a o udělení azylu žádá již potřetí ze stejných
důvodů jako v minulosti (předchozí žádosti o udělení azylu byly stěžovatelem podány dne
9. 11. 2000 a 16. 11. 2001). Jako důvody žádosti o udělení azylu stěžovatel označil
problémy se svým sousedem, který mu v opilosti zabil psa a zabitím vyhrožoval
také samotnému stěžovateli, neboť jej viní ze smrti svého otce, který zahynul
v podněsterském konfliktu.
K takto uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost
stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť stěžovatel v žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděl skutečnosti shodné či obdobné jako v žádostech předchozích. Základem rozhodnutí
správního orgánu bylo tedy ověření splnění skutečností týkajících se důvodů uvedených
v ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a nikoli důvodů obsažených v ustanovení
§12 či §14 zákona o azylu. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti
o udělení azylu podle ustanovení §12, a tedy i dle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž
v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, což dále vylučuje rozhodování podle §14 zákona o azylu
(humanitární azyl), i podle §13 zákona (sloučení rodiny). Předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu byla také otázka rozhodování o překážce vycestování v případě, kdy žádost
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, publikovaném
na www.nssoud.cz, k tomuto uvedl: „Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu
§12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní
částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.“
V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K této námitce Nejvyšší správní
soud podotýká, že stížním důvodem obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, nikoli správního orgánu, k níž je Nejvyšší
správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Otázka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodů uváděných stěžovatelem
však již byla předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, ať už v jeho rozhodnutí
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, rozhodnutí ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS, či rozhodnutí
ze dne 4. 12. 2003. č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb. NSS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelem uplatněné
námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
O návrhu stěžovatele, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je ve smyslu ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu
odkladným účinkem vybavena ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením krajského soudu
ze dne 15. 2. 2007, č. j. 63 Az 150/2005 - 34, zástupce z řad advokátů JUDr. Stanislav Blažek.
Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna v celkové částce 4800 Kč,
a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu
týkající se věci samé ze dne 14. 3. 2007) podle §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9
odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby
je stanovena odměna 4200 Kč (2 x 2100 Kč), k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
600 Kč (2 x 300 Kč) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě
Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce stěžovatele se dne 13. 3. 2007 dostavil k nahlédnutí
do soudního spisu a za tento úkon si vyúčtoval odměnu ve výši 2100 Kč a náhradu hotových
výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatele odměnu za tento úkon
nepřiznal, neboť jej s přihlédnutím k nepříliš složitému právnímu základu věci, a existenci
jednoznačné judikatury k dané problematice, posoudil jako součást přípravy zastoupení.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu