ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.137.2007:48
sp. zn. 9 Azs 137/2007 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala
Mazance a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky N. M., zastoupené
Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 9. 2. 2007, č. j. 29 Az 34/2006 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátovi Mgr. Ondřeji Rejskovi, se sídlem
v Hradci Králové, Buzulucká 431, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhala zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), kterým byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 8. 6. 2006, č. j. OAM-526/VL-19-05-2006, kterým jí nebyl
udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a kterým bylo současně rozhodnuto,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona azylu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
49
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) s. ř. s., které v následném doplnění kasační stížnosti zúžila na důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. s tím, že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, a to v souvislosti
se svými jazykovými problémy, neboť nehovoří kazašským jazykem a tyto osoby
jsou v Kazachstánu diskriminovány. Domnívá se tedy, že náleží k určité sociální skupině
a že je v jejím případě dán důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Krajský soud proto podle stěžovatelky pochybil, když uzavřel, že nepatří k určité sociální
skupině ve smyslu azylového práva, a v důsledku toho navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázkou příslušnosti k určité sociální
skupině se již opakovaně zabýval a dostatečně vypořádal (viz rozsudek ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 69/2003 – 48, rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60, publikovaný
pod č. 364/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49,
publikovaný pod č. 401/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Konkrétně ve vztahu k danému
případu pak Nejvyšší správní soud připomíná, že příslušnost ke skupině osob s jazykovými
problémy v zemi původu nelze samu o sobě (aniž je provázena dalším znakem sociálně
specifickým) považovat za znak příslušnosti k sociální skupině ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu (srov. rozsudek ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud se v napadeném rozsudku
nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
50
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky,
který jí byl soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d)
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu
ve věci samé ze dne 13. 3. 2007, kterým byla doplněna kasační stížnost) v částce 4200 Kč
a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč. Tato částka bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatelky do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu