ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.146.2007:48
sp. zn. 9 Azs 146/2007 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele L. D. Q., zastoupeného Mgr. Lilianou
Balašovou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou
3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2.
2007, č. j. 28 Az 45/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 25. 7. 2006, č. j. OAM -313/VL-10-HA08-2005.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že bylo
zároveň vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatel dle obsahu kasační stížnosti namítá zákonné důvody
specifikované v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále pak vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu (včetně případné vady
spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost) měl
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a nakonec
namítá i nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud se podle názoru stěžovatele dostatečně nezabýval tím, zda správní orgán
postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu). Soud se podle něj nedostatečně zabýval
skutečností, že stěžovateli v zemi jeho původu, tj. v Číně, hrozí pronásledování ze strany
čínských policejních orgánů z důvodu jeho katolického vyznání. V květnu roku 2003
se podle svých slov měl stěžovatel zúčastnit mše v kostele, kterou chtěla policie zakázat.
Z obavy před policejním zásahem pak už proto raději kostel nenavštěvoval. Měl se údajně
připravovat na křest; tato příprava měla trvat asi dva týdny a měla spočívat v předčítání Bible.
Katolickou víru si vybral sám jako tu pravou, neboť se ztotožňuje s jejími ideály. Katolická
víra je však v jeho zemi zakázána, což také, spolu se strachem před postihem policie, byl
důvod jeho odchodu z Číny. Stěžovatel proto namítá, že krajský soud řádně nezkoumal,
zda jsou dány podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Důvodem jeho odchodu
do zahraničí byla totiž obava z pronásledování z důvodu náboženství. V Číně sice existuje 5
oficiálně uznaných náboženství, mezi něž patří i katolická víra, nic to však podle tvrzení
stěžovatele nevypovídá o tom, jak se státní orgány chovají k jednotlivým příslušníkům víry.
Policie proti nim zasahuje, někdy mohou být i zavřeni do psychiatrického ústavu.
Proto v Číně působí katolická církev v podstatě v ilegalitě. Na základě svých zkušeností
a ve světle zpráv o dodržování lidských práv v Číně se stěžovatel důvodně obává návratu
do své vlasti. Stěžovateli nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedl ve své žádosti
(pronásledování z důvodu katolického vyznání, obava z návratu), nesplňují podmínky
uvedené v §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud pouze konstatoval závěry,
ke kterým dospěl žalovaný správní orgán. V případě, že jeho žádosti nebude přiznán odkladný
účinek, musí neodkladně opustit Českou republiku, což by pro něj znamenalo nenahraditelnou
újmu.
S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Otázkou tvrzené diskriminace a strachu z pronásledování pro katolické
vyznání se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 19. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, publikovaném pod č. 903/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz,
v němž kasační soud dospěl k závěru, že při nedostatku jiných důkazních prostředků
k ověření tvrzení žadatele o azyl nelze pokládat otázky správního orgánu zaměřené na alespoň
základní povědomosti o katolickém náboženství za nemístné a odpovědi takto získané
za nepoužitelné v řízení, a pokud žadatel tvrdí, že je katolík, nicméně neví, co je to Bible,
jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, je jeho tvrzení
o diskriminovaném katolíkovi více než nedůvěryhodné. Tato judikatura dopadá i na případ
stěžovatele, jehož výpověď při pohovoru ve správním řízení shledal správní orgán značně
nevěrohodnou z důvodu neznalosti základních otázek spojených s křesťanstvím
a s jeho vlastními náboženskými aktivitami. Tyto otázky byly stěžovateli ze strany správního
orgánu položeny k ověření ryzosti a opravdovosti jeho náboženského přesvědčení. Tvrzení
stěžovatele pak správní orgán posoudil jako účelová a dospěl k závěru, že příčinou odchodu
stěžovatele ze země jeho původu nebylo pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení,
ale spíše problémy ekonomického charakteru, a že stěžovatel podal žádost o azyl ve snaze
legalizovat pobyt v České republice. Ve výpovědi stěžovatele se totiž vyskytly i další rozpory.
K podobným případům se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře také dostatečně
vyjádřil, konkrétně v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, www.nssoud.cz.
Námitku stěžovatele dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační soud odmítl
jako nepřípadnou, neboť stěžovatel v kasační stížnosti ani sám nespecifikoval,
v čem by namítané vady řízení měly spočívat. Nepřezkoumatelným ve smyslu písm. d)
citovaného ustanovení pak napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud
taktéž neshledal, neboť rozhodnutí je řádně odůvodněno a je zcela srozumitelné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji posoudil ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu