ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.152.2007:45
sp. zn. 9 Azs 152/2007 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele D. V. D., zastoupený Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2007, č. j. 63 Az 8/2006 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne
16. 1. 2006, č. j. OAM-28/VL-10-11-2006. Tímto rozhodnutím správní orgán zamítl žádost
stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), když dospěl k závěru, že stěžovatel
podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl o udělení
azylu požádat dříve.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění namítá, že správní
orgán, stejně jako krajský soud, pochybily, když v předcházejícím řízení neposoudily
otázku, zda v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, přestože v zemi původu jsou potlačována základní práva
a svobody, a dále zda osobní situace popsaná stěžovatelem v průběhu předcházejícího
řízení neodůvodňuje udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 téhož zákona.
Stěžovatel rovněž uplatňuje stížní důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Má zato, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť si pro své rozhodování neopatřil
dostatečné množství podkladů a nepřihlédl k informacím ohledně situace ve Vietnamu
obsaženým ve zprávě Ministerstva zahraniční USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2004. Stěžovatel dále argumentuje články 196. a 203. Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané v roce 1992
Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, týkajícími se prokazování tvrzených
skutečností.
K takto uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost
stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 2 zákona o azylu, neboť stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. Základem rozhodnutí
správního orgánu bylo tedy ověření splnění uvedených skutečností týkajících se důvodů
uvedených v ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu a nikoli důvodů obsažených v ustanovení
§12 či §14 zákona o azylu. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvedl, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti
o udělení azylu podle ustanovení §12, případně dle ustanovení §14 zákona o azylu,
stejně jako v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, což dále vylučuje rozhodování
podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny).
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá neobjektivní vedení pohovoru
před správním orgánem, který účelově postupoval tak, aby mohl žádost stěžovatele zamítnout
jako zjevně nedůvodnou. K takto uplatněným skutkovým okolnostem však Nejvyšší správní
soud nemohl ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet, neboť tyto byly
stěžovatelem nově uplatněny až v kasační stížnosti, tj. poté, kdy bylo ve věci vydáno
rozhodnutí. Ze stejného důvodu je nepřijatelná i námitka týkající se pochybení správního
orgánu, z jehož rozhodnutí dle názoru stěžovatele není patrné, kterými skutečnostmi
se správní orgán ve svém rozhodování řídil a které skutečnosti byly podkladem
jeho rozhodnutí.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu s odkazem na ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud podotýká, že stížním důvodem
obsaženým v tomto ustanovení je nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu,
nikoli správního orgánu, k níž je Nejvyšší správní soud povinen dle ustanovení §109 odst. 3
s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti. I tato otázka však byla v minulosti předmětem
posouzení Nejvyššího správního soudu, ať už v jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelem uplatněné
námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu