ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.45.2007:98
9 Azs 45/2007 –
98
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. Davidem
Heryánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 17, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze
dne 26. 1. 2006, č. j. 54 Az 1/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále také „správní orgán“) ze dne 23. 9. 2005, č. j. OAM-2921/VL-10-P07-2004,
jímž nebyl stěžovateli dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a zároveň bylo vysloveno,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany formou azylu, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
99
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti nejprve zmiňuje důvod přijatelnosti
své kasační stížnosti, který spatřuje v tom, že krajský soud se neřídil rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, aniž by ve svém rozsudku řádně
zdůvodnil, proč tak neučinil. Rozhodnutí krajského soudu tak podle stěžovatelova mínění
nesplňuje požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování a porušuje rovněž princip
legitimního očekávání. Věcně stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], přičemž z obsahu kasační stížnosti
ovšem vyplývá, že má na mysli nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu.
Již v žalobě poukázal na skutečnost, že správní orgán argumentoval Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod – a na jejím základě vydanými rozhodnutími Evropského
soudu pro lidská práva – k jeho tíži. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva aplikoval správní orgán správně, když pouze použil právní
věty k výkladu zákonných pojmů. V obecné rovině se stěžovatel s tímto právním závěrem
ztotožnil, avšak v projednávané věci jej odmítl, neboť dle jeho názoru správní orgán
o tuto judikaturu opřel celý výrok svého rozhodnutí o nevztažení překážky vycestování.
Stěžovatel takto usoudil, neboť po výkladu zákonných pojmů již dle jeho tvrzení v rozhodnutí
správního orgánu nenásledovala žádná vlastní úvaha porovnávající judikaturou interpretované
pojmy s konkrétní situací, ve které se on sám nachází. V doplnění kasační stížnosti
pak rozšířil kasační námitky o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť dle jeho názoru skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu; při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo
zákonnost. Kromě toho stěžovatel namítá, že rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné v části, kterým mu nebyl udělen azyl podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud v úvodu předesílá, že k důvodům tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí krajského soudu uvedeným v doplnění kasační stížnosti, tedy důvodům
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dále namítanému nedostatku odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu spočívajícího v absenci důvodů neudělení humanitárního azylu,
nepřihlédl. Tyto důvody vztahující se k obsahu správního rozhodnutí byly uplatněny
poprvé až v kasační stížnosti, stěžovatel je neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl, dle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud k takovým skutečnostem
nepřihlíží.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti předkládá názor, že krajský soud se neřídil
dříve vydaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a svůj odlišný právní názor přitom
nijak neodůvodnil, nelze mu dát za pravdu. V rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003
- 89, na který stěžovatel odkazoval, označil Nejvyšší správní soud odůvodnění rozhodnutí
Ministerstva vnitra za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán zde dostatečným způsobem
neuvedl, v čem spatřuje rozdíl mezi ponižujícími podmínkami, resp. zacházením ve smyslu
§91 odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o azylu či nelidskými podmínkami ve smyslu téhož
ustanovení a krutými podmínkami, které podle něj panují ve věznicích v domovském státu
100
žadatele o azyl. V projednávané věci naopak správní orgán odůvodnění výroku o nevztažení
překážky vycestování věnoval náležitou pozornost, když v samostatných odstavcích
(na straně 11 svého rozhodnutí) nejprve vzal v úvahu důvody dle §91 odst. 1 písm. a) bod 1.
a poté i dle bodu 2. stejného ustanovení. Na tomto místě (zcela odlišně od faktického
stavu popsaného ve stěžovatelem předkládaném rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89 a jemu předcházejícího řízení před správním orgánem) Ministerstvo
vnitra neuvedlo, že shledalo okolnosti mající přímý vztah k pojmům „nelidské
nebo ponižující zacházení či trest“ a zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva
je v tomto případě užita – jak správně dovodil ve svém rozsudku krajský soud – pouze
za účelem výkladu těchto pojmů. Správní orgán v dané věci vycházel z výpovědi stěžovatele
jako žadatele o udělení azylu, z jím uvedených okolností jeho pobytu v Kazachstánu
před odchodem ze země, z posouzení jeho hlavních motivů k tomuto odchodu a z různých
aktuálních informačních pramenů (zprávy Ministerstva zahraničí USA, informace
Ministerstva zahraničí ČR, informace z databáze České tiskové kanceláře). Odkaz
na předchozí pasáže rozhodnutí nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že v dané věci se jednalo o skutkově odlišný
případ, neměl krajský soud povinnost řídit se právním názorem vyjádřeným ve stěžovatelem
označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jeho postup a právní úvaha v tomto smyslu
jsou správné.
Právními otázkami ohledně posuzování překážky vycestování se Nejvyšší správní
soud již zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60,
v rozsudku ze dne 7. 4. 2004, č. j. 6 Azs 47/2003 - 100, v rozsudku ze dne 27. 8. 2004,
č. j. 7 Azs 164/2004 - 85, všech publikovaných na www.nssoud.cz, dále v rozsudku ze dne
9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, publikovaném pod č. 409/2004 Sb. NSS, či v rozsudku
ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publikovaném pod č. 721/2005 Sb. NSS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu