ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.51.2007:45
sp. zn. 9 Azs 51/2007 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky N. P. T., zastoupené Mgr. Pavlínou
Zámečníkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti stěžovatelky podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č.
j. 46 Az 82/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatelka domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 8. 9. 2006, č. j. OAM-1056/LE-BE03-BE07-2006.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně
nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatelky jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatelky
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka namítá zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit,
a dále namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že správní orgán při zjišťování stavu věci porušil ustanovení §3
zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správního řádu). Dále se cítí být zkrácena
na svých právech v důsledku porušení ustanovení §12, §14a a §16 zákona o azylu ze strany
správního orgánu. Mělo být vzato v úvahu, že režimem, který ve Vietnamu panuje,
jsou potlačována základní lidská práva a svobody, a také osobní situace stěžovatelky v České
republice a její důvodné obavy z pronásledování ze strany státních orgánů. Správní orgán
porušil ustanovení §16 (stěžovatelka má na mysli §16 zákona o azylu), měl v jejím případě
rozhodovat meritorně a měl si opatřit dostatečné množství podkladů, aby mohl objektivně
rozhodnout. Stěžovatelka má za to, že ona sama jako účastník správního řízení
vyvinula maximální úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložila. Cituje §3 správního řádu:
„Správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti“. S ohledem na specifičnost azylového řízení konstatuje, že tíha důkazního
břemene by měla být rovnoměrně rozdělena mezi žadatele o azyl a správní orgán.
Je podle jejího názoru nesporné, že správní orgán disponuje rozsáhlým aparátem,
určeným ke zjišťování relevantních informací o situaci v zemích původu žadatelů o azyl,
a jeho postavení je oproti těmto žadatelům silnější. Stěžovatelka dále upozornila
na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, která se v čl. 195 – 219
věnuje problematice prokazování faktů. Z citací vybraných pasáží akcentuje stěžov atelka
tu část, kde je uvedeno, že pokud uprchlík vyvine opravdové úsilí k opodstatnění
svého příběhu, a přesto se mu nepodaří dokázat každou jeho část, je nutné uznat jeho věc
i v případě pochybností, neboť osoba prchající před pronásledováním dorazí často
jen s nejnutnějšími věcmi a někdy i bez osobních dokladů.
Správní orgán ani krajský soud podle názoru stěžovatelky nepřihlédly dostatečně
k informacím o situaci v zemi původu stěžovatelky, konkrétně pak ke zprávám Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004,
ze kterých mj. vyplývá, že výsledky snah vlády o dodržování lidských práv zůstávají špatné
a naopak pokračuje jejich porušování. Nadále dochází ke svévolnému zatýkání občanů
za pokojné vyjadřování politických a náboženských názorů, natož v situaci, kdy občan vnitřně
nesouhlasí s výkonem vojenské služby a morálně ho odmítá. Podmínky ve věznicích
jsou drsné a některé osoby zemřely v důsledku špatného zacházení ve vazbě. Soudnictví
není nezávislé a vláda odpírá některým občanům právo na spravedlivý a rychlý proces.
Z uvedeného vyplývá, že obavy stěžovatelky z pronásledování ve státě,
jehož občanství má, jsou podle jejího názoru prokazatelně odůvodněné. Krajský soud
dále dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí správního orgánu ohledně neudělení
azylu z důvodů uvedených v §14a odst. 2 zákona o azylu. S ohledem na tyto skutečnosti
stěžovatelka navrhuje „rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2006,
č. j. 56 Az 143/2006 – 30, kterým soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 4. 2006, č. j. OAM-304/LE-PA03-PA03-2006“
(správně mělo být uvedeno „rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006,
č. j. 46 Az 82/2006 – 16, kterým soud zamítl žalobu stěžovatel ky proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2006, č. j. OAM-1056/LE-BE03-BE07-2006“), zrušit a věc
vrátit zpět k dalšímu řízení.
Po prostudování spisu, zejména porovnáním jednotlivých podkladů a rozhodnutí
v něm založených, zdejší soud zjistil, že ačkoli je kasační stížnost stěžovatelky relativně
obsáhlá, námitky v ní uplatněné jsou zcela nekonkrétní, dotýkají se jen velmi obecně situace
v zemi původu stěžovatelky a zjevně se nevztahují k jejímu individuálnímu případu,
o čemž (kromě nesprávně uvedeného čísla jednacího rozsudku v závěru podání – omylem
specifikovaný rozsudek je napaden jinou kasační stížností, o níž je v současné době vedeno
řízení u tohoto soudu) svědčí mimo jiné i lakonická zmínka o nesouhlasu stěžovatelky
s výkonem vojenské služby nebo o podmínkách ve vietnamských věznicích. Žádné
skutečnosti týkající se nastíněných problémů totiž stěžovatelka v průběhu řízení netvrdila
(v řízení uváděla převážně ekonomické důvody, poukazovala na to, že život ve Vietnamu
je těžký, že prožívala „těžké situace“, a nepopírala snahu legalizovat si pobyt v České
republice). Soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů
rozhodnutí. Z podání také není zřejmé, v čem se stěžovatelka cítí být zkrácena
na svých právech, odkazuje-li bez dalšího na ustanovení §14a zákona o azylu.
K ostatním námitkám směřujícím k namítaným vadám řízení v důsledku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu soud považuje za vhodné uvést, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona zamítne. S otázkou týkající se povinnosti správního orgánu zjišťovat skutkové
okolnosti za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již dostatečně vypořádal
např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, nebo v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Proto ji posoudil ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, by lo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu