ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.126.2008:58
sp. zn. 1 Afs 126/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Ing. F. M.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, 397 01 Písek,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
371 87 České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2007, č. j. 5573/07-1500,
o penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 10 Ca 232/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 30. 5. 2003 podal žalobce daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2002 a ke dni 30. 6. 2003 mu v návaznosti na to byla vyměřena daň.
Dne 30. 6. 2003 požádal žalobce o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání (k téže dani
a za totéž zdaňovací období) do 9. 9. 2003. Finanční úřad v Písku zastavil řízení o této žádosti
dne 8. 7. 2003 a žalovaný zamítl odvolání proti tomuto rozhodnutí o zastavení řízení
svým rozhodnutím ze dne 26. 11. 2003.
Platebním výměrem ze dne 17. 9. 2004, č. j. 77159/04/097910, pak sdělil Finanční úřad
v Písku žalobci předpis penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002
ve výši 425 Kč. Odvolání proti tomuto výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2007.
(Stalo se tak poté, co původní řízení o odvolání bylo zastaveno a věc byla předmětem řízení
u Krajského soudu v Českých Budějovicích i u Nejvyššího správního soudu; průběh těchto
předchozích řízení však není pro nyní projednávanou věc podstatný.)
Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, zamítl Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2008. Zdůraznil, že předmětem přezkumu v této věci bylo
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2007 (o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru
na penále), nikoli jeho rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003 (o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí,
jímž bylo zastaveno řízení ve věci žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání).
Toto posledně jmenované rozhodnutí nebylo napadeno správní žalobou, a žalobce tak nyní
nemůže účinně zpochybňovat jeho zákonnost v žalobě proti rozhodnutí zcela jinému, vydanému
o několik let později. Soud nepřisvědčil žalobcovu tvrzení, podle nějž došlo k prodloužení lhůty
pro podání daňového přiznání do 9. 9. 2003 ve smyslu §14 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a daň doplacená dne 25. 7. 2003, resp. dne
25. 8. 2003 tak byla zaplacena včas, neboť řízení o žádosti ve věci prodloužení lhůty bylo
zastaveno, a tedy pravomocně ukončeno. V řízení ve věci penále mohl žalobce napadat toliko
dobu prodlení a konkrétní vypočtenou výši penále; takové námitky však nevznesl.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku a v jejím doplnění žalobce namítl nesprávné
posouzení právní otázky v řízení před soudem. V roce 2003 podal daňové přiznání, a ještě
před uplynutím lhůty k jeho podání požádal o prodloužení této lhůty. Takový postup je podle něj
přípustný, a správce daně tak nemohl řízení o žádosti zastavit, nýbrž měl o ní věcně rozhodnout.
Toto konkrétní rozhodnutí ve věci zastavení řízení však žalobce považuje za vyloučené
ze soudního přezkumu, neboť nemělo žádný hmotněprávní následek; napadnout žalobou je tedy
nemohl. Soud byl proto povinen přezkoumat námitky proti rozhodnutí o zastavení řízení v rámci
řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci penále. Dále žalobce uvedl příklady rozhodnutí
o zastavení řízení, které podle jeho názoru podléhají soudnímu přezkumu, nebo jsou
z něj naopak vyloučena, a ptal se po důsledcích hypotetické situace, v níž by správce daně
o prodloužení lhůty rozhodl po lhůtě a věcně. Vyjádřil též své pochybnosti ohledně smyslu
některých pasáží napadeného rozsudku. Závěrem uvedl, že se nedomáhal přezkoumávání událostí
roku 2003, nýbrž žádal o přihlédnutí ke všem skutečnostem. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ve shodě s krajským soudem upozornil na to,
že žalobou bylo napadeno rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, a nikoli ze dne 26. 11. 2003, a od toho
se odvíjí i rozsah přezkoumatelných námitek. Odmítl spekulace o tom, zda by rozhodnutí ze dne
26. 11. 2003 podléhalo soudnímu přezkumu; podstatné je, že žalobce tehdy žalobu vůbec
nepodal. Penále bylo vyměřeno důvodně a ve správné výši; žalovaný proto navrhl, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud se nemýlí v tom, že je zapotřebí rozlišovat mezi rozhodnutím ve věci
žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání, a mezi rozhodnutím o penále. Žalobce
nijak nepopřel, že splatnou daň nezaplatil ke dni 30. 6. 2003; logickým následkem opožděného
splnění daňové povinnosti je pak vyměření penále. Žalobce rovněž nic nenamítl ani proti výši
penále. Z tohoto pohledu tedy rozhodnutí o penále obstojí. Žalobce však krajskému soudu
vytýká, že věc hodnotil příliš úzce a nepřihlédl ke skutečnostem souvisejícím s jeho žádostí
o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání (podanou v roce 2003), které přitom
s předepsáním penále úzce souvisely. V tom ale žalobci přisvědčit nelze, neboť ani zde krajský
soud nijak nepochybil.
Podle §40 odst. 3 daňového řádu se daňové přiznání podává nejpozději do tří měsíců
po uplynutí zdaňovacího období; poplatník, jehož přiznání zpracovává a podává daňový poradce,
podává daňové přiznání nejpozději do šesti měsíců po uplynutí zdaňovacího období. V žalobcově
konkrétním případě zdaňovací období skončilo 31. prosincem 2002; jelikož byl žalobce
v daňovém řízení zastoupen daňovým poradcem, uplynula mu lhůta pro podání daňového
přiznání dnem 30. 6. 2003. Žalobce podal daňové přiznání včas, a sice dne 30. 5. 2003; daň -
splatnou ve lhůtě pro podání daňového přiznání (§40 odst. 1 daňového řádu), tedy ke dni
30. 6. 2003 - však včas nezaplatil, a v poslední den splatnosti daně požádal ve smyslu §40 odst. 6
daňového řádu o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Platbu daně pak provedl
až dne 25. 7. 2003 a dne 25. 8. 2003.
Podstata nesprávného žalobcova náhledu na věc spočívá v jeho přesvědčení, že správce
daně je povinen rozhodovat v meritu věci i tam, kde k tomu není věcný důvod. Toto pojetí
se ale vymyká úpravě daňového řádu, který pro podobné situace stanoví následek v podobě
zastavení řízení. Není zřejmé, oč žalobce toto své pojetí opírá, pokud zároveň daňový řád
výslovně a v úplnosti řeší situaci daňového subjektu, který po podání daňového přiznání pojme
úmysl změnit některé údaje zde uvedené. Postup se liší v závislosti na tom, zda v tomto
okamžiku již uplynula lhůta pro podání přiznání, resp. nastala splatnost daně. Nestalo-li se tak,
může daňový subjekt podat opravné přiznání (§41 odst. 3 daňového řádu). Uvědomí-li si však
daňový subjekt potřebu změnit údaje již podaného daňového přiznání teprve poté, co již lhůta
pro podání přiznání uplynula, nabízí se mu podání dodatečného daňového přiznání ve smyslu
§41 odst. 1 daňového řádu. (Je-li však daň vyměřována konkludentně podle §46 odst. 5
daňového řádu, jak se to stalo i v žalobcově případě, bylo by nutné vyčkat, než toto rozhodnutí
o vyměření nabude právní moci.) Hodlal-li tedy žalobce pozměnit své již podané daňové přiznání
v poslední den lhůty pro jeho podání, měl možnost podat opravné daňové přiznání,
a i po vypršení této lhůty mohl podat dodatečné daňové přiznání.
Ani opravné, ani dodatečné daňové přiznání však nejsou s to zabránit tomu, aby splatnost
daně nastala v den zákonem určený - tedy v poslední den lhůty pro podání řádného daňového
přiznání, a konkrétně u žalobce v den 30. 6. 2003. Tento cíl zřejmě žalobce sledoval,
a odtud pak i jeho svérázná argumentace k povinnosti správce daně věcně rozhodnout o žádosti
o prodloužení lhůty. Tato argumentace, jak již řečeno, ale nemá oporu v úpravě daňového řízení,
obsažené v daňovém řádu. O žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání
je správce daně povinen věcně rozhodnout jen tam, kde daňovému subjektu v tomto úkonu něco
brání - resp. je důvodné se domnívat, že mu v tom něco brání, protože úkon dosud neučinil -
nikoli tam, kde takový úkon byl již učiněn. Řádné daňové přiznání se přitom v daném
zdaňovacím období ve vztahu k určité dani vždy podává jen jednou; lze je korigovat opravným
či dodatečným daňovým přiznáním, nikoli opětovným podáním jakéhosi „dalšího“ řádného
daňového přiznání (kteréžto slovní spojení je samo o sobě nesmyslné). Právě toho se žalobce
domáhal, ovšem zdejší soud tuto možnost popírá (a před ním tak učinil i krajský soud,
ač poněkud úsporným způsobem).
K žalobcovým dalším úvahám ohledně možného osudu rozhodnutí, jímž bylo zastaveno
řízení ve věci jeho žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání, snad soud může
poznamenat, že shodně se žalobcem nepokládá takové rozhodnutí za podléhající soudnímu
přezkumu, neboť zastavením řízení o takové žádosti nevznikly žalobci žádné povinnosti,
ani tím nebyl připraven o žádná práva. Tento závěr však nemá žádný vliv na zákonnost rozsudku
napadeného kasační stížností, a tedy na rozhodnutí v nyní projednávané věci. Další žalobcovy
spekulace nad možnými variantami postupu správce daně a přístupu správních soudů ponechává
Nejvyšší správní soud stranou jako pro věc nepodstatné.
Je třeba ještě vyjádřit se k žalobcovým námitkám týkajícím se odůvodnění rozsudku
krajského soudu. Podle žalobce jsou zbytečně dopodrobna popisovány okolnosti týkající se
udělení plné moci; zdejší soud však nepovažuje zmínky o plné moci za nijak zvlášť obsáhlé.
Ačkoli jistě přímo nesouvisejí s otázkou, jež se stala v této věci spornou, zahrnul je krajský soud
do rekapitulační části odůvodnění právem, protože právě nejasnosti ohledně plné moci byly
důvodem zrušení předchozího rozsudku krajského soudu. Dále žalobce soudu vytkl, že ponechal
bez povšimnutí argumentaci žalovaného, podle níž se řízení o věci vede již více než dva roky
a stát uhradil na náhradě nákladů řízení částku 15 238 Kč. Tím ale krajský soud žádnou
svou povinnost neporušil. Soud je povinen přezkoumat žalobou napadené rozhodnutí v mezích
vytyčených žalobními body; je přitom nanejvýš vhodné, aby reagoval i na případné námitky
žalovaného, a zvýšil tak přesvědčivost svého rozhodnutí. Soud však není povinen vyjadřovat se
ke každé jednotlivé zmínce některé ze stran sporu, která byla pronesena spíše jen pro dokreslení
věci (a to více či méně vhodnou formou). Konečně žalobce spatřuje rozpor mezi závěrem soudu,
podle nějž žalobce nezpochybnil dobu prodlení a výpočet konkrétního penále, a mezi rekapitulací
žalobních námitek, podle nichž „došlo k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání do 9. 9. 2003,
a proto jím doplacená daň 25. 8. 2003 byla zaplacena včas, a vyměření penále není důvodné“. Úvahy
krajského soudu ale nejsou nijak rozporné. Soud vycházel z toho, že žalobce si je vědom
skutečnosti, že zákonná lhůta splatnosti daně nastala dne 30. 6. 2003, že řízení ve věci
jeho žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání bylo zastaveno a že žalobce
současně daň zaplatil až dne 25. 7. 2003 a dne 25. 8. 2003. Bylo tedy zřejmé, že daň nebyla
zaplacena v den své splatnosti, ale až později, což má za nevyhnutelný následek předepsání
penále. Žalobní námitky pak nemířily do délky prodlení a do výše penále, nýbrž do samotného
faktu, že penále vůbec bylo předepsáno. To měl krajský soud na mysli a nad touto námitkou
se pozastavil, neboť předpokládal, že i žalobce vnímá sled svých úkonů ve věci, míru
jejich souladu s postupem předepsaným zákonem a jejich případné důsledky.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu