ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.134.2008:113
sp. zn. 1 Afs 134/2008 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně NA Design Company a. s.
se sídlem Radlická 2485/103, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem
se sídlem U Bulhara 3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sí dlem
náměstí Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2006, č. j. 3496/06/FŘ 120,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008,
č. j. 29 Ca 142/2006 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2006 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému
platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem Brno - venkov (dále jen „správce daně“) dne
22. 7. 2005, č. j. 134042/05/293914/8425, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 496 620 Kč. Žalobkyně totiž jako zhotovitel
uzavřela se společností MORAVAN - AEROPLANES a. s. jako objednatelem smlouvu o dílo
č. 04/Soubor kompozitových dílů/2001, podle níž měla provést práce v rozsahu čl. 1 a 2 smlouvy
(týkajících se krytu na motor prototypu letounu ZLIN Z 400) za smluvní cenu ve výši 1 998 000 Kč
se splatností v jednotlivých etapách podle přiloženého splátkového kalendáře. V bodě 2. 11 smlouvy
si smluvní strany stanovily, že dílo bude považováno za ukončené v okamžiku předání díla objednateli,
přičemž o předání musí být sepsán předávací protokol parafovaný oběma stranami. K předání díla
došlo předávacím protokolem No: VV/PP/04/2001 dne 19. 12. 2001, avšak žalobkyně nezaúčtovala
v den předání díla cenu dodaných prací do daňově účinných výnosů. Z tohoto důvodu správce daně
zvýšil daňový základ žalobkyně o částku 1 602 234 Kč, tj. o částku rozdílu mezi hodnotou díla ve výši
1 998 000 Kč a částkou související rozpracované výroby již do výnos ů zaúčtované ve výši
395 765,50 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Brně,
v níž kromě procesních pochybení správce daně především namítala, že k předání dokončeného díla
nedošlo, neboť citovaným protokolem byla předána pouze jeho část - nebyly předány zkušební
protokoly a závěrečná zpráva. Žalobkyně proto nemohla příslušnou částku zaúčtovat do výnosů,
protože dílo ještě nebylo dokončeno. Krajský soud nicméně n ámitky žalobkyně nepovažoval
za důvodné a žalobu zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti namítla žalobkyně řadu porušení zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), ze strany správce daně. Předně správce daně
nehodnotil důkazní prostředky v souladu s §2 odst. 3 daňového řádu , resp. nelze seznat,
jak je hodnotil. Správce daně si pouze selektivně vybral ty důkazní prostředky, kt eré se mu hodily
do jím prosazované verze a ostatní pominul a vůbec je nehodnotil. Ze zprávy o kontrole tak není vůbec
zřejmé, jak správce daně dospěl k příslušným závěrům. Navíc správce daně nehodnotil ani jím vybrané
důkazy ve vzájemné souvislosti, neboť ze smlouvy o dílo vybral pouze body 2.10 a 2.11 a ostatními
se nezabýval. Zpráva o kontrole také nebyla zpracována v takovém rozsahu, jak požaduje daňový řád.
Správce daně rovněž porušil §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu, když žalobkyni fakticky znemožnil
vyjádřit se při projednání zprávy ke způsobu zjištění výsledku uvedeného ve zprávě, a §16 odst. 4
písm. e) daňového řádu, když neumožnil žalobkyni klást otázky svědkovi Ing. Petru Hajtmarovi, CSc.,
správci konkurzní podstaty objednatele, při ústním jednání dne 15. 2. 2005 a místním šetření dne
31. 5. 2005 provedeným dožádaným správcem daně. Soud podle žalobkyně pochybení žalovaného
bagatelizuje tvrzením, že poznatky z ústního jednání a místního šetření nebyly správcem daně
ani žalovaným využity jako důkazy, což je dle žalobkyně v rozporu s §31 odst. 4 daňového řádu.
Žalobkyně zastává názor, že předmětné vady řízení jsou takového charakteru, že je nelze odstranit
v odvolacím řízení - tím, že by hodnocení důkazních prostředků a důkazů mohl provádět až odvolací
orgán, by se z daňového řízení stalo řízení jednostupňové. Navíc tím, že žalovaný nepřizval žalobkyni
k odvolacímu řízení, aby tato mohla realizovat svá práva, porušil §50 od st. 3 daňového řádu
jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně soud posoudil veškeré výše
uvedené námitky nesprávně, zaměňuje důkazní prostředky za důkazy a navíc vůbec nevzal v úvahu §31
odst. 4, ač jeho porušení žalobkyně namítala, a rozhodnutí soudu je tak nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Žalobkyně trvá na tom, že v případě předávacího protokolu ze dne 19. 12. 2001 nešlo o předání
dokončeného díla, ale že předávací protokol byl podepsán proto, aby předané výrobky mohly být
objednatelem namontovány na letoun a mohly být zahájeny letové zkou šky. O tom svědčí
dle žalobkyně řada důkazních prostředků, které žalobkyně v kasační stížnosti blíže rozebírá: smlouva
o dílo č. 04/Soubor kompozitních dílů/2001, předávací protokol ke smlouvě o dílo ze dne 19. 12. 2001,
odpověď Finančního úřadu v Otrokovicích ze dne 31. 5. 2005, č. j. 32331/05/305930/8830 a protokol
o ústním jednání v rámci místního šetření, č. j. 30745/05/305930/8830, prohlášení Ing. Z. H. ze dne
25. 7. 2005, příkaz představenstva MORAVAN - AEROPLANES a. s. ze dne 18. 9. 2002 a prohlášení
D. J., prezidenta Frontier Petroleum Services Ltd. , ze dne 3. 4. 2005. Rovněž v případě těchto námitek
má žalobkyně za to, že je krajský soud posoudil nesprávně. Pokud soud tvrdí, že se žalovaný zabýval
všemi relevantními důkazy, ty hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, přičemž závěry žalovaného
se shodují se závěry správce daně, pak žalobkyně namítá, že se shodovat musejí, když žalovaný
postupoval stejně jako správce daně, tedy hodnotil jenom vybrané důkazy a nehodnotil veškeré důkazní
prostředky. Žalobkyně opět namítá, že soud i v tomto případě zaměňuje důkazní prostředky a důkazy.
Krajský soud nesprávně interpretoval prohlášení D. J. a Ing. H., přičemž s dalšími výše zmíněnými
důkazními prostředky se vůbec nevypořádal, pouze je odmítl, aniž argu mentaci žalobkyně vyvrátil a
uvedl svůj myšlenkový pochod při posuzování těchto důkazních prostředků. Soud rovněž nepřisvědčil
námitce žalobkyně, že žalovaný posuzoval předávací protokol v rozporu s §2 odst. 7 daňového řádu,
když nebral v úvahu jeho skutečný obsah vyplývající z jiných důkazních prostředků. Považoval-li soud
v této souvislosti argumentaci žalobkyně za účelovou s poukazem na přihlášku pohledávky žalobkyně
do konkurzu prohlášeného na objednatele, pak žalobkyně uvádí, že konkurzní řízení je zcela jiné než
řízení daňové. V konkurzu lze uplatnit i dosud nesplatné pohledávky a argumentace žalobkyně v tomto
případě směřovala k tomu, že pro úpadce byly provedeny práce uvedené v předávacím protokolu, a
tudíž má za úpadcem pohledávku, a ne k tomu, že veškeré práce podle uzavřené smlouvy o dílo byly
dokončeny. Na okraj pak žalobkyně podotýká, že o tom, že nešlo o předání dokončeného díla , svědčí
i bod 6. smlouvy o dílo, neboť byly realizovány pouze dvě etapy ze tří .
Žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém rozsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s argumenty žalobkyně
řádně vypořádal již v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto odkazuje na něj, jakož i na své vyjádření
podané ke krajskému soudu. V dalším pak setrvává ve svém postoji, že zpráva o kontrole je úplná
a srozumitelná, jsou v ní hodnoceny veškeré důkazní prostředky vyjma těch, které žalobce předložil
až v odvolacím řízení. Správce daně neporušil žádná práva žalobkyně, neboť tato byla seznámena
se zprávou o daňové kontrole a mohla se k ní vyjádřit, avšak neuplatnila žádnou námitku. Pokud jde
o právo žalobkyně být přítomna výslechu svědka Ing. Petra Hajtmara, pak dle žalovaného se v tomto
případě o svědka nejednalo, ale šlo pouze o osobu zúčastněnou na řízení, která byla vyzvána
k součinnosti. V další podrobné skutkové i právní argumentaci žalovaný opakuje své závěry uvedené
v odvolání a trvá na tom, že dokončené dílo bylo dne 19. 12. 2001 na základě předávacího protokolu
řádně předáno. Podle názoru žalovaného se krajský soud se všemi žalobními námitkami vypořádal
a žalobkyně v daňovém řízení neunesla své důkazní břemeno. Kasační stížností žalobkyně fakticky
napadá pouze výsledek hodnocení důkazních prostředků s tím, že za naplnění zákonné zásady
vymezené v §2 odst. 3 daňového řádu považuje pouze takové hodnocení, které by akceptovalo
její tvrzení. Žalovaný tedy nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, pročež navrhl, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitky žalobkyně lze více méně rozčlenit do tří kategorií: žalobkyně jednak namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, dále poukazuje na procesní pochybení správce daně
a konečně nesouhlasí ani se samotnými kontrolními zjištěními a se závěry správce daně. Nejvyšší
správní soud se námitkami zabýval právě v tomto pořadí.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů spočívá dle žalobkyně
v tom, že se soud nevyjádřil k porušení §31 odst. 4 daňového řádu a k některým důkazním
prostředkům. Nejvyšší správní soud ze své judikatury týkající se nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů připomíná, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů sku tkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel ro zhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny“ (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatenost je také dána, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek “ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS), a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Pokud jde o porušení §31 odst. 4 daňového řádu, které žalobkyně zřejmě shledává v tom, že správce
daně ve zprávě o kontrole neuvedl, jaké důkazní prostředky předložil ža lobce a které si obstaral sám
a jaké důkazní prostředky se staly důkazem, pak se k těmto otázkám dle názoru Nejvyššího správního
soudu krajský soud dostatečně vyjádřil na straně 6 a 7 svého rozsudku. Krajský soud se rovněž zabýval
jednotlivými důkazními prostředky, které žalobkyně v žalobě rozebírala (str. 8 a 9 rozsudku).
Krajskému soudu lze sice vytknout, že v případě odpovědi Finančního úřadu v Otrokovicích ze dne
31. 5. 2005, č. j. 32331/05/305930/8830, protokolu o ústním jednání v rámci místního šetření,
č. j. 30745/05/305930/8830, a příkazu představenstva MORAVAN - AEROPLANES a. s. ze dne
18. 9. 2002 se omezil pouze na konstatování, že tyto důkaz ní prostředky závěry o předání díla
k 19. 12. 2001 nevyvracejí. Z předchozích úvah krajského soudu lze nicméně dovodit, že protokol
o ústním jednání v rámci místního šetření byl pořízen nezákonným způsobem, když žalobkyni nebylo
umožněno, aby byla ústnímu jednání přítomna, avšak správce daně ani žalovaný z něj nevycházeli.
Požadavek na hodnocení tohoto důkazu ze strany soudu se pak jeví jako nadbytečný. Krajský soud
rovněž ve svých úvahách dospěl k tomu, že předmětem sporu je otázka, zd a bylo dílo předáno
(neboť ukončení díla je dle příslušné smlouvy o dílo vázáno na jeho předání): k objasnění této otázky
však nemůže nijak přispět příkaz představenstva MORAVA N - AEROPLANES a. s. ze dne
18. 9. 2002, který nařizoval zastavení prací na letounu ZLIN Z 400, avšak díla samotného se přímo
nedotýkal a nijak neřešil to, zda bylo předmětné dílo předáno či nikoliv. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že krajský soud ve svém rozsudku poskytl žalobci dostatečn é odpovědi na uvedené námitky
a rozsudek krajského soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením žalobkyně, že správce daně nehodnotil důkazní
prostředky v souladu s §2 odst. 3 daňového řádu, resp. nelze seznat, jak je hodnotil a že si pouze
selektivně vybral ty důkazní prostředky, které se mu hodily do jím prosazované verze , a ostatní pominul
a vůbec je nehodnotil. V této otázce se Nejvyšší správní soud shoduje se závěr em krajského soudu,
že ze zprávy o kontrole je patrno, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazy
hodnotil. Zpráva o kontrole je srozumitelná a její závěry jsou naprosto zřejmé. Správci daně lze
nicméně vytknout, že se ve zprávě o kontrole nevypořádal se vš emi důkazními prostředky,
které navrhovala žalobkyně, a pouze paušálně uvedl, že žalobce svá tvrzení neprokázal.
(Ač v předkládací zprávě k odvolání správce daně žalovanému tvrdil, že příslušné důkazy vzal v úvahu,
vypořádal se s nimi v podstatě až v této předkládací zprávě; ve zprávě o kontrole o n ich není
ani zmínka. Jednalo se např. o e-mail ze dne 28. 2. 2005, prohlášení presidenta společnosti Frontier
Petroleum Services, dopis Frontier Petroleum Services a další). Nejvyšší správní soud má nicméně
za to, že tuto chybu správce daně plně napravil žalovaný v rámci odvolacího řízení,
když se s příslušnými důkazními prostředky vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí,
přičemž i za takové důkazní situace dospěl ke stejnému závěru jako správce daně . Na rozdíl
od žalobkyně se zdejší soud nedomnívá, že by takový postup žalovaného fakticky znamenal,
že se daňové řízení stalo jednostupňovým, neboť podle §50 odst. 3 daňového řádu může odvolací
orgán v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení
anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty.
Za odstranění vady lze dle kasačního soudu považovat i provedení č i vypořádání se s důkazy,
které správce daně v prvním stupni opomněl. Zásadu dvouinstančnosti lze interpretovat jako právo
daňového subjektu, aby jeho věc jako celek, resp. závěr správce daně (nikoliv však jednotlivé dílčí
námitky či jednotlivé důkazní prostředky), mohl být přezkoumán jiným orgánem. Aplikování přístupu
žalobkyně by navíc ve svém důsledku znamenalo, že by v rámci odvolacího řízení vůbec nebylo možno
provádět dokazování, a současně by šlo o popření širokého apelačního principu zavedeného daňovým
řádem. V tomto bodu se tedy Nejvyšší správní soud částečně neshoduje s krajským soudem,
neboť krajský soud nesprávně tvrdil, že se správce daně vypořádal se všemi důkazy a námitka porušení
dvouinstančnosti tak vůbec nepřicházela v úvahu. Tento dílčí chybný závěr krajského soudu však nemá
vliv na to, že postupem žalovaného byl porušen §2 odst. 3 daňového řádu ani §50 odst. 3
téhož zákona.
Žalobkyně rovněž namítala porušení §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu, neboť jí nebylo
správcem daně umožněno vyjádřit se při projednání zprávy ke způsobu zjištění výsledku uvedeného
ve zprávě. Tato námitka není důvodná, neboť z protokolu o ústním jednání ze dne 15. 7. 2005,
č. j. 125443/05/293931/5734, jednoznačně vyplývá, že zplnomocněný zástupce žalobkyně, Ing. J. O.,
byl podrobně seznámen s výsledky daňové kontroly, a to s každým konkrétním zjištěním, které
ovlivnilo správné stanovení základu daně a daně. Zplnomocněný zástupce vzal výsledky daňové
kontroly na vědomí a uvedl, že s nimi nesouhlasí, nicméně žádné konkrétní námitky neuplatnil. Je tedy
zřejmé, že žalobkyni byla dána plná možnost se ke kontrolním zjištěním vyjádřit. Tvrdí -li žalobkyně
v této souvislosti, že ve zprávě o kontrole není uvede n způsob zjištění výsledku v ní uvedeného,
nezakládá se toto tvrzení na pravdě, neboť správce daně svá zjištění ve zprávě podrobně rozvedl.
Dále žalobkyně namítala porušení §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, neboť správce daně
jí neumožnil klást otázky svědkovi Ing. Petru Hajtmarovi, CSc., správci konkurzní podstaty objednatele,
při ústním jednání dne 15. 2. 2005 a místním šetření dne 31. 5. 2005 provedenými dožádaným
správcem daně. Toto porušení je zřejmé z daňového spisu: žalobkyně skutečně nebyla o těchto
jednáních uvědomena, a nemohla se jich tedy účastnit. Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí
s názorem žalovaného, že Ing. Petr Hajtmar, CSc., byl jen jakousi třetí osobou, která nebyla v pozici
svědka: z jeho výpovědi jednoznačně vyplývá, že se vyjadřoval ke skutečnostem, které se přímo týkaly
případu žalobkyně (§8 odst. 1 daňového řádu) a o jeho postavení jako svědka nelze tedy mít
pochybnosti. Kasační soud nicméně souhlasí s úvahou krajského soudu, že z předmětných výpovědí
správce daně ani žalovaný ve svých rozhodnutích nevycházeli, a proto ani nezákonnost jejich provedení
neměla vliv na samotné doměření daně. Tento závěr přitom nijak nebagatelizuje pochybení správce
daně: k pochybení skutečně došlo, avšak na stanovení daňové povinnosti nemělo toto pochybení vliv.
Skutečnost, že uvedené důkazní prostředky nebyly využity správcem daně a žalovaným při stanovení
základu daně a daně rovněž není nijak v rozporu s §31 odst. 4, jak tvrdí žalobkyně. Podle tohoto
ustanovení lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, ovšem kromě těch, které jsou získány
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, což je právě případ příslušných protokolů o ústním
jednání a místním šetření.
Žalobkyně také uvedla, že žalovaný nepřizval žalobkyni k odvolacímu řízení, aby tato mohla
realizovat svá práva, čímž porušil §50 odst. 3 daňového řádu jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že žalovaný neměl povinnost s žalobkyní
vést ústní jednání, resp. ji žádat o vyjádření, pokud mu k rozhodnutí postačovaly dokumenty
shromážděné v daňovém spise a příslušné odvolání s přílohami. Takovou povinnost nelze z §50 odst. 3
dovodit. Pokud jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, pak se nelze ztotožnit s krajským soudem
v jeho názoru, že předmětný článek Listiny dopadá pouze na soudní ochranu (krajským soudem
citovaný nález se týká výhradně aplikace čl. 36 odst. 2 Listiny), neboť i dle nálezu Ústavního soudu
ze dne 23. 8. 2007, č. j. II. ÚS 262/06, http://nalus.usoud.cz, je nutné čl. 38 odst. 2 Listiny vztáhnout
i na orgány správní (k jeho porušení může dojít např. v případě, kdy daňovému subjektu není
umožněna účast při výslechu svědka). Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že aplikaci práva být
přítomen projednání své věci nelze v daňovém řízení pojímat absolutně (tedy že by daňový subjekt
musel být přítomen každému úkonu správce daně), čemuž svědčí i zásada neveřejnosti daňového řízení
(§2 odst. 4 daňového řádu), a je na místě jej aplikovat tam, kde jej daňový řád předvídá [např. §16
odst. 4 písm. e)], nebo tam, kde by nepřítomnost daňového subjektu při projednávání jeho věci
podstatně zkrátila možnosti jeho obrany. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a závěry
krajského soudu o neporušení čl. 38 odst. 2 Listiny jsou proto správné.
K námitce, že krajský soud zaměňuje důkazní prostředky za důkazy , lze podotknout,
že ani právní teorie není jednotná v používání těchto pojmů. Pokud ze strany krajského soudu došlo
k jejich vzájemné záměně, má Nejvyšší správní soud za to, že tato skutečnost neměla vliv
na srozumitelnost rozsudku a není proto důvod přikročit k jeho zrušení.
V další námitce žalobkyně tvrdí, že k předání dokončeného díla nedošlo, o čemž svědčí
jednotlivé důkazní prostředky, které podrobně v kasační stížnosti rozebírá; Nejvyšší správní soud
ani této námitce žalobkyně nepřisvědčil. Podle čl. II odst. 1 účtové třídy 3 - zúčtovací vztahy opatření
federálního ministerstva financi č. V/20 100/1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování
pro podnikatele, účinného v rozhodné době, se na účtu 311 - Odběratelé pohledávka za odběratelem
vyúčtuje při splnění dodávky vůči odběrateli ve smy slu příslušných ustanovení smlouvy v oblasti
obchodních závazkových vztahů. Podle §554 odst. 1 zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník, splní
zhotovitel svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli
v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Toto ustanovení je nicméně
dispozitivní povahy a smluvní strany se mohou ve smlouvě o dílo dohodnout na jiném způsobu
ukončení a předání díla. V projednávaném případě se smluvní strany v bodě 2.11 smlouvy o dílo
č. 04/Soubor kompozitových dílů/2001 dohodly, že dílo bude považováno za ukončené v okamžiku
předání díla objednateli, přičemž o předání musí být sepsán předávací protokol parafovaný oběma
stranami. Z citovaných ustanovení právních předpisů a smlouvy o dílo jednoznačně vyplývá,
že v daném konkrétním případě byla žalobkyně povinna vyúčtovat pohledávku za odběratelem
(společností MORAVAN - AEROPLANES a. s.) při předání díla, resp. při podpisu předávacího
protokolu. Předávací protokol je zde přitom ve smyslu bodu 2.11 smlouvy jediným dokumentem
osvědčujícím skutečnost, že došlo k dokončení a předání díla. Předávací protokol ze dne 19. 12. 2001
předložený v daňovém řízení jednoznačně stanoví, že v rámci plnění smlouvy o dílo č. 004/Soubor
kompozitových dílů/2001 se jím předává dle bodu 2.10 smlouvy úplná sada kompozitových dílů
a výrobních přípravků (blíže specifikovaných), originály výkresů a výkresové rozpisky, zkušební
protokol na nehořlavost, úplná zdrojová data na CD, návrhy listů pro Letovou a Údržbovou příručku
a technologická dokumentace. Smluvní strany zde přitom prohlásily, že dílo podle předmětné smlouvy
tímto považují za předané bez vad a připomínek. Následně dne 19. 7. 2004 podala žalobkyně
u Krajského soudu v Brně přihlášku své pohledávky z předmětné smlouvy o dílo do konkurzního řízení
proti úpadci MORAVAN - AEROPLANES a. s., v níž žalobkyně potvrzuje, že dne 19. 12. 2001
převzal úpadce zhotovené dílo dle smlouvy v plném rozsahu a bez vad a zároveň převzal
a ve svém účetnictví zaregistroval faktury žalobkyně, o čemž následně vystavil účetní doklad o závazku
vůči žalobkyni.
Z uvedených dokumentů vyplývá dle Nejvyššího správního soudu jednoznačný závěr, že dne
19. 12. 2001 skutečně došlo k předání a ukončení díla podle smlouvy o dílo a žalobkyně tak byla
povinna příslušnou pohledávku vyúčtovat, přičemž tuto skutečnost nevyvrací žalobkyní provedený
výklad jednotlivých důkazních prostředků. Žalobkyně tvrdí, že v rámci provedení díla měla provést
zkoušky kompozitových dílů a dále provést odladění sady výrobních přípravků a předat objednateli
originály zkušebních protokolů a závěrečnou zprávu z ověřování na demonstračním kusu letounu,
avšak ke zkouškám a odladění nedošlo a protokoly a zpráva předány nebyly. Podle žalobkyně tak nebyla
naplněna smlouva, což potvrzuje, že předávací protokol ze dne 19. 12. 2001 nedokládá předání
hotového díla, ale jedná se pouze o formální předání zhotovených kompozitových dílů
k jejich namontování na letoun před prováděním ověřovacích zkoušek. Zde se však Nejvyšší správní
soud ztotožňuje s názorem žalovaného a krajského soudu, který vyplývá i z výše uvedeného rozboru
smlouvy, předávacího protokolu a přihlášky do konkurzu, tj. že v souladu s čl. 2.11 smlouvy o dílo
je ukončení díla vázáno pouze na předání díla objednateli potvrzené předávacím protokolem. Ukončení
díla tedy není nijak podmíněno provedením zkoušek: pokud zko ušky nebyly provedeny,
ač podle smlouvy o dílo být provedeny měly, resp. nebyly dodrženy jiné podmínky zhotovení díla
podle smlouvy, může mít tento důsledek vliv pouze na práva a povinnosti smluvních stran (dílo nebylo
provedeno řádně, vůči žalobkyni mohou nastoupit sankční mechanismy smlouvy), nikoliv však
na skutečnost, zda dílo bylo ukončeno, neboť k jeho předání bezpochyby došlo. Rovněž nelze souhlasit
s tvrzením žalobkyně, že se jednalo pouze o formální předání kompozitových dílů k jejich namontování
na letoun před prováděním ověřovacích zkoušek a nikoliv o předání ukončeného díla. Podepsaná
smlouva o dílo totiž žádné takové formální předání dílů nezná; pokud se nemělo jednat o předání
ukončeného hotového díla, měly to smluvní strany uvést v předávacím protokolu a žalobkyně
by zároveň nesměla v přihlášce do konkurzu tvrdit, že dílo bylo předáno v plném rozsahu a bez vad.
Námitka žalobkyně, že předávací protokol není oficiálním dokumentem o ukončeném díle,
jelikož je podepsán pouze jedním členem představenstva žalobkyně, který k předání dokončeného díla
nebyl pověřen, také nemůže být úspěšná. Její účelovost je zřejmá z toho, že pro účely přihlášky
pohledávky do konkurzu za objednatelem považovala žalobkyně předávací protokol zjevně za platný
a neplatnosti se dovolává až v souvislosti s daňovým řízením. Navíc předseda představenstva
(Ing. Jan Námisňák, CSc.), jehož podpis na protokolu chybí, o podpisu protokolu věděl, neboť podával
přihlášku do konkursu a uvedl v ní, že úpadce dílo převzal v plném rozsahu a bez vad, a připojil k ní
právě zmiňovaný předávací protokol. Kdyby s podpisem protokolu nebyl srozuměn nebo by jej
považoval za neplatný, jen těžko by na něj v přihlášce odkazoval.
Nejvyšší správní soud neuznal za důvodné ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný posuzoval
předávací protokol v rozporu s §2 odst. 7 daňového řádu, když nebral v úvahu jeho skutečný obsah
vyplývající z jiných důkazních prostředků. Ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu ukládá správci daně ,
aby bral v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení
či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Touto problematikou
se komplexně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 3. 4. 2007,
č. j. 1 Afs 73/2004 - 89, publikovaném pod č. 1301/2007. K podrobnému rozboru je vhodné odkázat
na toto rozhodnutí; pro účely právě projednávané věci postačí uvést dílčí závěr rozšířeného senátu,
podle nějž „o zakrývání (dissimulaci) ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu může jít jen tehdy,
pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný,
který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost; zkoumání p oměru mezi vůlí a projevem
vůle účastníků právního vztahu je proto pro použití tohoto ustanovení určující“ . Aplikace tohoto pravidla na právě
projednávaný případ však nevede k rozumným závěrům. Představa, že by žalobkyně podepsala
předávací protokol podle čl. 2.11 smlouvy o dílo, ačkoliv by tím ve skut ečnosti chtěla zakrýt to,
že na základě předávacího protokolu nedochází k předání ukončeného díla, ale pouze k předání
kompozitových dílů k následným zkouškám, je přinejmenším absurdní a postrádá jakýkoliv logický
základ. Žalobkyni přece nic nebránilo, aby případně kompozitové díly ke zkouškám předala jiným
způsobem, jiným protokolem: žalobkyně neměla sebemenší důvod zakrývat předání dílů ke zkouškám
předávacím protokolem podle čl. 2.11 smlouvy o dílo. Žalovaný pro to postupoval správně,
jestliže předávací protokol vyhodnotil jako úkon směřující k předání ukončeného díla, zejména
ve spojení se zněním smlouvy o dílo a přihlášky do konkurzu .
Dále se žalobkyně odvolává na odpověď Finančního úřadu v Otrokovicích ze dne 31. 5. 2005,
č. j. 32331/05/305930/8830, a protokol o ústním jednání s Ing. Petrem Hajtmarem, CSc., v rámci
místního šetření, č. j. 30745/05/305930/8830. Pokud jde o protokol, zdejší soud již výše zdůraznil,
že Ing. Hajtmar byl vyslýchán v postavení svědka, aniž by bylo žalobkyni umožněno, aby byla
jeho výslechu přítomna a mohla mu klást otázky. Jeho výslech je proto nezákonným důkazem, nicméně
správce daně ani žalovaný jej nás ledně nepoužili při stanovení daně a daně. Pokud se přesto žalobkyně
dovolává obsahu tohoto protokolu, resp. odpovědi Finančního úřadu v Otrokovicích, pak ani tyto
důkazní prostředky nemohou zvrátit závěry žalovaného a správce daně. Jak Finanční úřad,
tak i Ing. Hajtmar popisují pouze to, jak bylo dílo zaúčtováno v účetnictví společnosti MORAVAN -
AEROPLANES a. s., což však z povahy věci vypovídá velmi málo o tom, zda došlo k předání
ukončeného díla. Účetnictví subjektu odlišného od žalobkyně (byť je jím zde objednatel) nemůže
samo o sobě prokazovat, zda žalobkyně dílo provedla a fyzicky předala. Z protokolu o výslechu
Ing. Hajtmara navíc nijak nevplývá, že by se objednatel choval tak, že dílo dokončeno nebylo, jak tvrdí
žalobkyně; naopak Ing. Hajtmar výslovně uvedl, že smluvní vztah s žalobkyní byl ukončen převzetím
předmětu smlouvy - předávacím protokolem dne 19. 12. 2001. Tuto skutečnost však zdejší soud
nepřičítá žalobkyni k tíži vzhledem k nezákonnosti provedení výpovědi, pouze její pomocí ilustruje
nesprávnost tvrzení žalobkyně.
Pokud jde o prohlášení Ing. Z. H. ze dne 25. 7. 2005, který přebíral dílo za objednatele, Ing. H.
v něm uvedl, že v březnu 2002 byly zahájeny pozemní zkoušky vyvíjeného letounu ZLIN Z 400, kde se
žalobkyně podílela na ověřování namontovaných dílů, že k úplnému dokončení a předání díla scházela
etapa provedení ověřovacích zkoušek, k níž nedošlo z rozhodnutí představenstva objednatele, a že
žalobkyně zajišťovala provozuschopnost pohonné jednotky předmětného letounu i přes následnou
mezinárodní arbitráž objednatele se společností Frontier Petroleum Services, Ltd. Tvrzení Ing. H . je
zcela v rozporu s předávacím protokolem ze dne 19. 12. 2001, který sám podepsal, což jej činí značně
nedůvěryhodným, a nedává odpověď na stěžejní otázku: proč žalobkyně podepsala předávací protokol
na ukončené dílo (přesně podle dikce smlouvy o dílo), když vlastně hotové dílo dle svého tvrzení
nepředala. Podle Nejvyššího správního soudu proto ani toto prohlášení nemění nic na závěrech
žalovaného a správce daně.
Důkazní situaci pak nemohou zvrátit ani poslední dva žalobkyní jmenované důkazy. Příkaz
představenstva MORAVAN - AEROPLANES a. s. ze dne 18. 9. 2002 osvědčuje pouze to, že byly
zastaveny veškeré práce na letounu ZLIN Z 400, což však nevypovídá zhola nic o tom, zda a kdy došlo
k předání ukončeného díla žalobkyní objednateli. Prohlášení D. J., prezidenta společnosti Frontier
Petroleum Services Ltd., ze dne 3. 4. 2005, která má v současné době letoun ZLIN Z 400 v držení, o
tom, že společnost Frontier Petroleum Services Ltd. předpokládá další spolupráci se žalobkyní a
dokončení díla, nemá na projednávanou věc žádný vliv. Pokud pan J. tvrdí, že předávací protokol ze
dne 19. 12. 2001 sloužil pouze ke zdokumentování montáže předmětných kompozitových dílů na
letoun, pak je jeho vyjádření k této věci zcela irelevantní, neboť se vyjadřuje k události, u níž nebyl
přítomen (podpis protokolu).
Argumentace žalobkyně, že přihláška do konkurzu osvědčuje pouze to, že pro úpadce byly
provedeny práce uvedené v předávacím protokolu, a tudíž má za úpadc em pohledávku, a nikoliv to,
že veškeré práce podle uzavřené smlouvy o dílo byly dokončeny, se neza kládá na pravdě. V přihlášce
je výslovně uvedeno, že dne 19. 12. 2001 převzal úpadce zhotovené dílo v plném rozsahu a bez vad,
což stvrdil předávacím protokolem a zaregistroval ve svém účetnictví. Pokud by bylo dílo předáno
v jiný den, patrně by takový den v přihlášce byl uveden, což však není. Z přihlášky navíc v žádném
případě nevyplývá, že by se snad mělo jednat o dosud nespla tnou pohledávku, jak se snaží tvrdit
žalobkyně: jinak by totiž v předmětné přihlášce sotva uváděla, že úpadce pohledávku neuhradil
přes písemná a osobní upozornění a snahu o dohodu o splátkovém kalendáři, čímž způsobil žalobkyni
„mimořádně značnou finanční újmu“, a rovněž zcela nelogické by bylo tvrzení žalobkyně, že vynaložila
20 000 Kč na vymáhání pohledávky prostřednictvím pohledávkové agentury Česká inkasní
a faktoringová spol., s r. o.
Pokud jde o námitku týkající se bodu 6 . smlouvy o dílo, kterou žalobkyně uvádí „jen tak
na okraj“, pak kasační soud musí konstatovat, že tato námitka nebyla obsažena v žalobě,
a je proto v kasačním řízení nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně
neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalo vanému pak v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu