ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.14.2008:91
sp. zn. 1 Afs 14/2008 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně PB klub, a. s.,
se sídlem Halouny 45, 267 28 Svinaře, okres Beroun, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem,
advokátem se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Celnímu ředitelství
Praha, se sídlem Washingtonova 7, P. O. Box 741, 113 54 Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 5. 2006, č. j. 7531/05-021, o uložení pokuty a propadnutí zboží, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, č. j. 10 Ca 189/2006 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2005, č. j. 4173/04-1769/01-I/R, uložil Celní úřad Kladno
žalobkyni pokutu 20 000 Kč a vyslovil propadnutí zde specifikovaného zboží (lihovin
a tabákových výrobků) za porušení povinnosti dodržovat zákaz prodeje tabákových výrobků
a lihovin mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním
rozhodnutím, stanovené v §133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne
3. 5. 2006.
Žalobu, jíž žalobkyně napadla rozhodnutí o odvolání, zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 19. 7. 2007. Stejně jako správní orgány nepřisvědčil žalobkyni
v tom, že by stavba čerpací stanice, v jejíchž prostorách celní úřad provedl dne 21. 6. 2004
kontrolu, byla provozovnou určenou k prodeji zboží a služeb: žalobkyni
bylo totiž v její provozovně na pozemku parc. č. 284 v k. ú. Poříčany kolaudačním rozhodnutím
povoleno toliko užívání čerpací stanice propan-butanu (tj. LPG) se zásobníkem o obsahu 4909 l.
Kromě toho v ověřené projektové dokumentaci stavby čerpací stanice byla mobilní buňka,
v níž žalobkyně prodávala lihoviny a tabákové výrobky, označena jako „kiosek obsluhy“.
Tento účel užívání objektu měla žalobkyně znát a respektovat jej. Sám prokurista žalobkyně
ostatně uvedl dne 15. 7. 2004 do protokolu, že mobilní buňka není zkolaudována k prodeji zboží
a poskytování služeb. Soud rovněž neuvěřil žalobkyni v tom, že tento objekt byl stánkem
s občerstvením a že výrazná převaha lihovin a tabákových výrobků nad občerstvením nabízeným
v den kontroly byla výjimečným excesem. Objekt nemohl být ani stánkem s denním tiskem,
neboť žádný tisk tu nebyl nalezen. Soud neshledal ani porušení práv žalobkyně při kontrole
a v následném řízení.
V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu žalobkyně jednak namítla,
že soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byla stěžovatelka v době kontroly
oprávněna ve své provozovně (objekt č. 2) prodávat tabákové výrobky a lihoviny,
či nikoli: je totiž přesvědčena, že objekt č. 2 je provozovnou ve smyslu §133 odst. 1 zákona
o spotřebních daních, jakož i ve smyslu úpravy obchodního zákoníku a živnostenského zákona.
Stavba čerpací stanice byla zkolaudována k prodeji LPG, a LPG jako plyn je nepochybně zbožím:
provozovna je tedy určena k prodeji zboží. Termín „buňka“, který rozhodující orgány používají
pro provozovnu, nemá oporu v kolaudačním rozhodnutí ani v projektové dokumentaci
k němu: tam se používá pojem „kiosek“, což značí stánek pro drobný prodej. I z toho lze dovodit,
že stavební úřad, který vydal kolaudační rozhodnutí, byl srozuměn s tím, že v tomto objektu
bude nabízeno zboží, resp. poskytovány služby. S ohledem na tyto argumenty je žalobkyně
přesvědčena, že žalovaný ve svém rozhodnutí neobjasnil, proč nepovažuje provozovnu
zkolaudovanou k prodeji LPG, resp. kiosek pro obsluhu, za provozovnu ve smyslu §133 odst. 1
zákona o spotřebních daních. Tento závěr svědčí o nepřípustně restriktivním výkladu zákona
a je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České
republiky.
Žalobkyně se dále domnívá, že provozovna splňovala i podmínky podle odstavců
2 a 3 ustanovení §133 zákona o spotřebních daních. Jelikož v provozovně v době kontroly
byla připravována rozsáhlá rekonstrukce, byl sortiment běžně prodávaných potravin vyprodán,
zatímco u tabákových výrobků tomu tak nebylo. Množství nalezených tabákových výrobků
považuje žalobce za poměrně malé (477 ks krabiček); výrobky navíc ani nebyly nabízeny
k prodeji, nýbrž zabaleny v plastových pytlích a připraveny k převozu do jiné provozovny
žalobkyně.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech, k nimž dospěl ve správním
řízení, a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Ve své první námitce žalobkyně zpochybňuje výklad §133 odst. 1 zákona o spotřebních
daních, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 217/2005 Sb., který přijaly správní
orgány a po nich i městský soud. Podle tohoto ustanovení je zakázán prodej tabákových výrobků
a lihovin na tržištích, v tržnicích a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb
kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu [zde se odkazuje na zákon
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Žalobkyně
trvá na tom, že čerpací stanice byla právě takovou provozovnou určenou k prodeji zboží
a poskytování služeb, u níž tento zákaz neplatí; v tom se však mýlí. Není třeba snášet argumenty
ve prospěch závěru, že čerpací stanice byla provozovnou ve smyslu §7 odst. 3 obchodního
zákoníku a §17 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský
zákon): je totiž zřejmé, že žalobkyně v prostoru čerpací stanice provozovala podnikatelskou
činnost, resp. živnost, jak to žádají citovaná ustanovení. Zároveň ale neplatí,
že každá provozovna je zároveň provozovnou určenou k prodeji zboží a poskytování služeb
kolaudačním rozhodnutím podle stavebního zákona.
Kolaudačním rozhodnutím ze dne 14. 12. 1998, vydaným Městským úřadem Český Brod,
bylo povoleno užívání stavby na pozemku parc. č. 284 v k. ú. Poříčany, a sice čerpací stanice
propan-butanu (tj. LPG) se zásobníkem o obsahu 4909 l. V projektové dokumentaci
je pak kromě zásobníku zakreslen i kiosek obsluhy. Žalobkyně tvrdí, že LPG je zbožím,
a jelikož byla oprávněna k jeho prodeji, byla její čerpací stanice provozovnou určenou k prodeji
zboží; jakkoli LPG jistě zbožím je, přehlíží tento závěr smysl úpravy části třetí zákona
o spotřebních daních, jímž je omezení prodeje lihovin a tabákových výrobků.
S ohledem na smysl zákona je nutno vykládat podmínky oprávnění k takovému prodeji
nikoli snad „nepřípustně restriktivním způsobem“ (kterýžto názor žalobkyně na argumentaci
dosud rozhodujících orgánů Nejvyšší správní soud nesdílí), nýbrž na nich přísně lpět.
Bylo-li žalobkyni kolaudačním rozhodnutím povoleno užívání čerpací stanice propan-butanu
(LPG), nelze jí pochopitelně upřít právo prodávat LPG zájemcům o jeho koupi bez ohledu
na to, že se o „prodeji“ v kolaudačním rozhodnutí přímo nemluví: možnost prodávat pohonné
hmoty (a nikoli snad shromažďovat je a dále s nimi nedisponovat) je totiž vlastním důvodem
zřízení čerpací stanice a jejího provozování. To však již nelze říci o prodeji jiného zboží,
na němž provoz čerpací stanice nijak nezávisí, a už vůbec o prodeji zboží, který podléhá zákonné
regulaci a poměrně přísným omezením.
Žalobkyně má pravdu v tom, že běžnou součástí areálů čerpacích stanic bývají objekty,
v nichž se prodává podobné zboží, jaké prodávala ona; existenci takového objektu (kiosku
s prodejní místností a maximální půdorysnou plochou 75 m
2
) ostatně předpokládá i §57 odst. 7
vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, který upravuje
zvláštní požadavky pro servisy, opravny a čerpací stanice pohonných hmot. Ze stavebně
technického hlediska je tedy existence takového objektu sloužícího k prodeji zboží přípustná;
to však neznamená, že každému provozovateli čerpací stanice vzniká již samotnou kolaudací
právo prodávat v jakémkoli objektu v areálu čerpací stanice potraviny, lihoviny a tabákové
výrobky – tedy zboží odlišné od pohonných hmot, jejichž prodej je vlastním smyslem provozu
čerpací stanice. Tím spíše to platí, pokud byl objekt č. 2, v němž se žalobkyně rozhodla prodávat
zboží, zkolaudován jako „kiosek obsluhy“ – tedy jako nezbytné zázemí personálu,
který se vždy na čerpací stanici vyskytuje. Žalobkyně se tedy nemůže s úspěchem dovolávat
své dobré víry, protože účel objektu č. 2 byl v projektové dokumentaci jednoznačně vyjádřen.
S označením „kiosek“ pak nelze spojovat žádné právní účinky a dovozovat, že stavební
úřad, použiv toto označení, byl srozuměn s prodejem zboží (včetně lihovin a tabákových
výrobků) v daném objektu. Kiosek je zde právně irelevantním označením pro drobný volně
stojící objekt, který stejně tak dobře může být označován jako „buňka“ či „stánek“.
Ve výkladu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, jejž žalobkyně učinila sporným,
se tedy Nejvyšší správní soud shoduje s Městským soudem v Praze, který své závěry řádně
odůvodnil, i se správními orgány. Žalobkyně dále upozorňuje i na odstavce
2 a 3 tohoto ustanovení, konkrétní námitky však vznáší jen v souvislosti s odstavcem 3
(„Tabákové výrobky v jednotkovém balení a lihoviny lze prodávat mimo provozovny uvedené v odstavci
1 také ve stáncích s občerstvením.“). V prvé řadě je třeba zopakovat, že kiosek obsluhy není stánkem
s občerstvením (ačkoli na něj žalobkyně umístila takový nápis), neboť jeho prvotní a hlavní
funkcí je být zázemím pro obsluhu čerpací stanice, nikoli nabízet upravené potraviny
kolemjdoucím; již z toho důvodu se na něj §133 odst. 3 zákona o spotřebních daních
nemůže vztahovat. I kdyby tomu tak však bylo, musely by nabízené pokrmy a nápoje
představovat větší množství sortimentu, kdežto lihoviny a tabákové výrobky
by měly být v menšině jako doplňkový sortiment. V tomto ohledu není uspokojivě vysvětlen
nepoměr mezi množstvím prodávaných tabákových výrobků (477 ks krabiček cigaret)
a množstvím nabízených potravinářských výrobků (konkrétně šlo o několik málo desítek
kusů lahví nealkoholických nápojů a piva). Žalobkyně namítá, že běžně prodávané občerstvení
bylo vyprodáno a již nedoplněno kvůli nadcházející rekonstrukci provozovny; připomíná
také odlišnou dobu trvanlivosti tabákových výrobků ve srovnání např. s plněnými bagetami.
Tento argument lze přijmout; otázkou však zůstává, nakolik lze balené nápoje srovnávat
co do trvanlivosti s plněnými bagetami. Trvanlivost těchto nápojů je běžně udávána
na mnoho měsíců; není tedy zřejmé, proč by se právě tyto trvanlivé výrobky měly v provozovně
vyskytovat v tak malém množství, neodpovídajícím ani z desetiny počtu kusů krabiček cigaret.
Konečně bez významu je pro projednávanou věc i to, že některé výrobky nebyly nabízeny
k prodeji a již byly zabaleny pro převoz do jiné provozovny. Tato okolnost je víceméně náhodná;
krom toho skutečnost, že slovy zákona „je (…) prodej (…) zakázán“, neznamená, že za jednání
příčící se ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních může být potrestán
jen ten, kdo bude přistižen in flagranti delicto, tedy přímo při prodejním aktu. Zákon naopak
míří na postih každého, kdo prokazatelně vykazuje vůli prodávat lihoviny a tabákové výrobky,
ač k tomu není oprávněn.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu