ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.60.2008:160
sp. zn. 1 Afs 60/2008 - 160
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce IKAS spol. s r. o.,
se sídlem Na Baštách 1, Kolín, za stoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem
Na Bělidle 2, Praha 5, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12,
Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 11 Ca 308/2005 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6278/05-130. Uvedeným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem
v Kolíně (dále také „správce daně“) dne 6. 5. 2004, č. j. 51177/04/034912/1657,
kterým nebyl uznán jeho nárok na nadměrný odpočet DPH v částce 24 439 212 Kč uplatněný
v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2001.
Stěžovatel v žalobě polemizoval se dvěma (dle jeho názoru) zásadními důvody, na základě
kterých nebyl jím uplatněný nárok na nadměrný odpočet uznán. Jednalo se jednak o nedoložení
předmětu zdanitelného plnění a dále o neprokázání uskutečnění zdanitelného plnění v tvrzeném
předmětu a rozsahu. Přičemž první z těchto důvodů považoval pouze za formální. Skutečným
důvodem rozhodnutí správních orgánů měly být jejich pochybnosti o tom, že se zdanitelné plnění
uskutečnilo, tedy že došlo k řádnému nákupu zboží od dodavatele, společnosti LEKRA s. r. o.,
a jeho následnému prodeji odběrateli, společnosti KODA SO UND CO., Ltd, a to v předmětu
a rozsahu uvedeném na patřičných daňových dokladech. Tomuto dojmu mělo napomoci
také trestní řízení vedené souběžně s jednateli stěžovatele.
Konkrétně pak namítal, že rozhodnutí žalovaného je neplatné, neboť v jeho výroku
nejsou uvedeny všechny právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno. Dále, že vydáním
uvedeného rozhodnutí, na základě v něm uvedeného odůvodnění byla porušena zásada
zákonnosti podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“), když odvolací orgán vyžadoval specifikaci zdan itelného plnění
v daňovém dokladu o takové podrobnosti a přesnosti, jaké právní úprava nepožaduje.
Dále namítal porušení zásady spolupráce a součinnosti ze strany správce daně v daňovém řízení.
A konečně namítal nesprávné hodnocení dalších důkazních prostředků.
Městský soud se zabýval především otázkou, zda byl dostatečně doložen předmět
daňového plnění. Podle něj nebylo sporu o tom, že došlo k prodeji zboží společnosti
KODA SOUND CO. Ltd. a že následně byl uskutečněn vývoz tohoto zboží do Thajska.
Podstatné bylo (tím spíše, že nebylo možné následně předmětné zboží fyzicky dohledat),
zda na základě předložených důkazních prostředků lze u vedené zboží konkretizovat;
nezaměnitelně jej tedy odlišit od zboží jiného, aby bylo možné na jisto určit, zda a jaké konk rétní
zboží bylo na základě předložených listinných důkazů skutečně prodáno a následně vyvezeno.
„Dokazování proto nesměřovalo ke zjištění zda, kdy a za jakých okolností bylo zboží dovezeno do skladu
žalobce, jakým vozidlem, kdo jej řídil, jakým způsobem bylo zboží hrazeno č i jakým způsobem
byla zajištěna jeho přeprava do Thajska, ale toho, o jaké konkrétní zboží se mělo jednat.
Právě proto, že šlo o zboží svojí povahou obtížně individualizovatelné, používající a prodávající se ve velkých
množstvích, bylo třeba jeho identifikaci v daňových dokladech věnovat mimořádnou pozornost. “
Městský soud pak dospěl k závěru, že daňové doklady předložené stěžovatelem
v daňovém řízení neobsahují dostatečné vymezení předmětu plnění. Stejně tak shledal
nedostatečnými v tomto směru i další důkazy navrhované stěžovatelem a poukázal rovněž
na to, že stěžovatel uvedl některé důkazní návrhy poprvé až v žalobě. Protože nevyhověl
ani dalším ze stěžovatelových námitek, tak jeho žalobu zamítl.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody uvedené
v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vadu řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel vznesl čtyři kasační námitky.
První z těchto námitek poukazuje na nedostatek rozhodnutí žalovaného , spočívající
v absenci odkazů na hmotněprávní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Stěžovatel
polemizuje s údajným názorem městského soudu, že rozhodnutí o odvolání nepodléhá
požadavkům §32 odst. 2 daňového řádu, tedy že není nutné v takovém rozhodnutí uvádět
právní předpisy, na jejichž základě správní orgán rozhodl. Dopad uvedeného závěru
by podle něj byl takový, že by se „v souvislosti s vydáváním nekontrolovatelných rozhodnutí musel zákonitě
projevit efekt zvaný „horror vacui“, tedy jakási na rozhodovací proces vztažená úzkost z prázdna,
která by ovšem měla velmi konkrétní příznaky spočívající v maximální právní nejistotě daňových subjektů“.
Další námitka stěžovatele míří proti názoru správce daně, potvrzeného odvolacím
orgánem i městským soudem, že v řízení posuzované daňové doklady nesplnily
všechny náležitosti vyžadované zákonem. Stěžovatel namítá, že v řízení posuzované daňové
doklady rozsah a předmět plnění ve smyslu §28 odst. 2 písm. f) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH z r. 2004“), obsahovaly,
protože konkretizovaly zboží jeho názvem, jednotkovou cenou a množstvím. Z jeho strany
tak došlo – a to i ve spojitosti s dalšími provedenými důkazy – k dostatečné konkretizaci plnění
zachyceného na předmětných fakturách. Rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatel
v tomto ohledu za zcela arbitrární. Městský soud pak ve svém rozhodnutí nespecifikoval hranici
dostatečné konkretizace předmětu plnění na faktuře, tedy neinterpretoval předmětné zákonné
ustanovení a neodstranil pochybnosti o jeho výkladu. Jeho rozhodnutí nebylo v tomto směru
dostatečně odůvodněno.
Na právě uvedené úzce navazuje třetí námitka stěž ovatele, podle níž městský
soud nedostatečně vyhodnotil výsledek důkazního řízení provedeného v rámci daňového řízení,
a z něj vyplývající chybné závěry potvrdil. Pro rozsudek městského soudu je typické nadužívání
názoru o neprokázání předmětu plnění. Stěžovatel však ve své žalobě namítal, že se daňové
orgány nevypořádaly s důkazy vyšlými najevo v průběhu daňového řízení.
V žalobě pak, stejně jako i v předcházejícím řízení, poukazoval na důkazy prokazující identifikaci
předmětného plnění, a to svědecké výpovědi I. D ., Ing. J. Z. a T. U. (provedené Policií ČR) ve
vztahu k identifikaci zboží, svědecká výpověď K. P . a telefonická korespondence svědčící o
existenci jednání s panem H., doklady o obchodním styku se společností KODA SOUND Co.
Ltd., prohlášení J. P. a mjr. J. S. týkající se jednání o převozu větší finanční částky, smlouva o
pronájmu bankovní schránky k uložení větší finanční částky a platební výměr na DPH za 4.
čtvrtletí 2001 Finančního úřadu v Kladně č. j. 34260/04/030914 ze dne 26. 2. 2004, který
představuje pozitivní rozhodnutí na podkladě stejného daňového dokladu, který je
v posuzovaném řízení zpochybňován. Ze vzájemných souvislostí těchto důkazů je předmětné
zdanitelné plnění jednoznačně konkretizováno a dokázáno. Městský soud se však v napadeném
rozsudku s těmito důkazy beze zbytku nevypořádal.
A konečně čtvrtá kasační námitka zpochybňuje znalecký posudek Ing. J. C. Poukazuje na
neprofesionalitu znalce, který v posudku „zcela neodborně vyjadřoval své „ekonomicko-technické názory“ a
to velice populární formou (užití výrazů „nesmysl“, „asijský tygřík“ v posudku coby hodnotících soudů a
geografických určení samo o sobě vyvolává pochybnosti o erudici a serióznosti autora).“
Stěžovatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a aby mu přiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný nevyužil možnost vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost žalobce přípustnou, napadený rozsudek
přezkoumal v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval první z kasačních námitek, tedy údajnou absencí
odkazů na hmotněprávní předpisy v rozhodnutí žalovaného. Předně je třeba konstatovat,
že stěžovatel mírně dezinterpretuje stanovisko městského soudu. Podle stěžovatele
dospěl uvedený soud k závěru, že rozhodnutí o odvolání ve smyslu daňového řádu nepodléhá
požadavkům ustanovení §32 odst. 2 daňového řádu, tedy že není nutné v takovém rozhodnutí
uvádět právní předpisy, na jejichž základě správní orgán rozhodl. Městský soud však uvedl
pouze to, že při rozhodování o odvolání není rozhodováno o vzniku či z ániku daňové povinnosti
žalobce, ale o tom, zda podané odvolání bylo shledáno důvodným. Proto není na místě
ustanovení §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu interpretovat tak, že je třeba při rozhod ování
o zamítnutí odvolání uvádět rovněž hmotněprávní předpis.
Dále je třeba zdůraznit, že pokud se městský soud vyj adřoval k nezbytnosti odkazů
na hmotněprávní ustanovení, pak tak činil v rámci vypořádání se s námitkou vznesenou v žalobě,
že takový odkaz chybí ve výroku rozhodnutí žalovaného. Ostatn ě ustanovení §32 odst. 2
písm. d) daňového řádu se týká právě jen výroku rozhodnutí. Jak již správně uvedl městský soud,
obsahem výroku odvolacího orgánu je „pouze“ způsob rozhodnutí o podaném odvolání,
nikoli závazné určení daňové povinnosti. Proto odkaz na ustanovení daňového řádu,
které upravuje odvolacím orgánem aplikovaný postup, uvedený v záhlaví rozhodnutí
je plně dostačující z hlediska náležitostí stanovených v §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu.
Není pak ani pravdou, že by rozhodnutí žalovaného bylo zcela prosto odkazů
na hmotněprávní předpisy. V jeho odůvodnění na straně 3 jsou patřičná ustanovení
zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), náležitě citována.
Tuto skutečnost konstatoval i sám stěžovatel v žalobě. Uvedení těchto odkazů v odůvodnění
rozhodnutí je pak třeba považovat za dostatečné pro to, aby byl stěžovatel jako daňový subjekt
dostatečně informován o tom, z jakého hmotněprávního základu vycházel odvolací orgán
při přezkoumávání rozhodnutí správce daně. Obavy stěžovatele z projevu efektu, který poněkud
poeticky nazývá „horror vacui“, jsou tak naprosto neopodstatněné; ostatně stěžovatel ani neuvádí,
že by byl kdykoli v průběhu daňového řízení na pochybách ohledně otázky, jaké jeho daňové
povinnosti se řízení týká.
Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud pouze poznamenává, že se neshoduje
ani s názorem stěžovatele o přísné formálnosti daňového řízení; naopak např. v rozsudku ze dne
28. 7. 2005, č. j. 8 Afs 18/2005 - 78, publikovaném pod č. 699/2005 Sb. NSS, zdejší soud u vedl,
že rozhodnutí orgánu státní finanční správy, jakkoli jeho náležitosti daňový řád vypočítává detailněji a důkladněji
než obecný procesní předpis (správní řád), nejsou podrobeny přísnosti srovnatelné například s přísností směnečnou,
a z práva také nelze dovodit formální zásadu sint, ut sunt, aut non sint (ať jsou takové,
jaké mají být, anebo ať nejsou), typickou pro skripturní obligace. Smyslem právní úpravy je mj. poskytnout
daňovému subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit
mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má -li vydané rozhodnutí všechny
zákonné náležitosti, pak jejich samotné grafické učlenění na hmotném substrátu naprosto nelze zúžit na esenciální
náležitost rozhodnutí, a jen z ní také dovozovat platnost či neplatnost rozhodnutí.
Dalšími kasačními námitkami stěžovatel ve skutečnosti uplatňuje jako stížní důvod
také nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
spočívající v nedostatku důvodů, byť tento důvod výslovně neoznačil ve své kasační stížnosti.
Stěžovatel totiž jednak namítá, že městský soud nevyložil určité ustanovení zákona
o DPH z r. 2004 a jednak se nevypořádal s existencí stěžovatelem vyjmenovaných důkazů
a tím nedostatečně vyhodnotil výsledek důkazního řízení proběhlého v daňovém řízení
a tímto stavem se ztotožnil.
Námitku stěžovatele, podle níž městský soud ve svém rozhodnutí nespecifikoval hranici
dostatečné konkretizace předmětu plnění na faktuře, tedy neinterpretoval předmětné ustanovení
§28 odst. 2 písm. f) zákona o DPH z r. 2004 a neodstranil tak pochybnosti o jeho výkladu,
shledal zdejší soud nedůvodnou. Skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na úpravu
uvedenou v zákoně o DPH z r. 2004, přestože tento zákon nelze v daném případě,
kdy je posuzováno zdaňovací období listopad 2001, aplikovat, nijak nebrání posouzení
této námitky; Nejvyšší správní soud stížnost v tomto bodě posoudil materiálně,
protože z jeho obsahu je zřejmé, co je podstatou stěžovatelovy námitky.
Dle §19 odst. 2 zákona o DPH (č. 588/1992 Sb.) měl pl átce povinnost prokazovat
nárok na odpočet daně daňovým dokladem. Přičemž dle §12 odst. 2 písm. f) téhož z ákona
je jednou z náležitostí daňového dokladu „rozsah a předmět zdanitelného plnění“.
V případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti, prokazuje plátce nárok podle zvláštního
právního předpisu, kterým je daňový řád (viz zejména jeho §31 o dokazování a §43 ohledně
vytýkacího řízení).
Městský soud pak v napadeném rozsudku vyložil citované ustanovení zákona
tak, že jej nelze aplikovat pouze formálně, ale vždy se zřetelem k jeho účelu.
Tím podle městského soudu v daném případě bylo zajištění vyplacení nadměrného odpočtu
správcem daně za předpokladu, že jsou pro takový postup zjištěny v daňovém řízení rozhodné
skutečnosti. Za klíčovou otázku tedy bylo třeba považovat to, zda lze na základě předložených
důkazních prostředků předmětné zboží konkretizovat, tj. nezaměnitelně jej odlišit od zbož í
jiného.
Městský soud tedy především posuzoval, zda byl předmět plnění dostatečně
konkretizován v daném individuálním případě. Pro tento účel interpretaci předmětného
zákonného ustanovení provedl a svůj primární úkol (tj. rozhodnout o subjektivních právech
a povinnostech v daném případě) tak splnil. Neprovedení abstraktní interpretace
tohoto ustanovení pro futuro nemůže založit nezákonnost jeho rozhodnutí,
jakkoli by bylo záhodno, kdyby se o ně v zájmu právní jistoty subjektů práva pokusil.
Pokud stěžovatel v této souvislosti v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí žalovaného
bylo v otázce neprokázání konkretizace předmětu zdanitelného plnění nedostatečně odůvodněné
či „arbitrární“ (což odvozuje z formulací užitých žalovaným v předmětném rozhodnutí),
pak musí zdejší soud konstatovat, že tato dílčí námitka je na základě §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. Stěžovatel takovou námitku ve své žalobě neuplatnil. Naopak stěžovatel
ve své žalobě především akcentoval, že dostatečně prokázal uskutečnění zdaniteln ého plnění;
pokud jde o podrobnou specifikaci předmětného zboží - součástek, výslovně připustil,
že tato se v daňových dokladech neobjevuje a v této souvislosti odkázal na doklady přiložené
k žalobě – poznámky p. T. a korespondenci se společností KODA SOUND Co. Ltd.
(k dokumentům viz níže), případně argumentoval tím, že žalovaný vyložil §12 odst. 2 písm. f)
zákona o DPH příliš extenzívně.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného vyhodnocení
výsledku důkazního řízení provedeného v rámci daňového řízení městským soudem.
Stěžovatel v této souvislosti nejprve poukazuje na skutečnost, že městský soud velmi
často „bez dalšího“ opakoval závěr o tom, že v daňovém řízení nebyl prokázán předmět
zdanitelného plnění. Lze sice přisvědčit tvrzení, že městský soud tento závěr uvádí na několika
místech svého rozsudku, nicméně vždy tak činí se zjevným záměrem vymezit skutečný důvod,
pro který nebyl stěžovateli v daňovém řízení uznán uplatněný nadměrný odpočet. Žalobce
totiž založil převážnou část své argumentace v žalobě na tvrzení, že uvedený důvod
byl pouze zástupný a že skutečným důvodem neuznání nadměrného odpočtu bylo to, že správce
daně a žalovaný na základě nesprávného posouzení důkazů dospěli k závěru, že vůbec nedošlo
k uskutečnění zdanitelného plnění. V takovém případě se pak městský soud s jednotlivými
žalobními námitkami stěžovatele vypořádal zcela legitimně právě tím, že opakovaně zdůraznil,
co bylo skutečným důvodem neuznání nadměrného odpočtu, a posoudil, zda konkrétní žalobní
námitka stěžovatele s tímto důvodem vůbec souvisela či nikoli.
Nelze pak ani přisvědčit stěžovateli v tom, že městský soud nedostatečně vyhodnotil
výsledky dokazování uskutečněného v rámci daňového řízení a že se nevypořádal s důkazy,
či spíše s důkazními návrhy, jejichž seznam stěžovatel uvedl v kasační stížnosti.
Městský soud v napadeném rozsudku jednoznačně vyložil, že „důkazy vztahující
se k přepravě, balení, proclení a vývozu zboží by mohly posloužit k prokázání skutečností,
které mohou být doplňujícími k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění“,
samy o sobě však takové důkazy podle soudu nemohou prokázat, jaké konkrétní zboží
bylo předmětem zdanitelného plnění. Právě nedostatek v konkretizaci předmětu zdanitelného
plnění, nikoli otázka uskutečnění či ne uskutečnění „nějakého“ (tedy co do předmětu neurčitého)
zdanitelného plnění, byla důvodem neuznání nadměrného odpočtu stěžovateli. Dále pak městský
soud, zejména s ohledem na četnost odkazů žalobce na svědecké výpovědi učiněné různými
osobami v rámci trestního řízení vedeného Policií ČR (mimo jiné proti jednatelům žalobce),
jednoznačně konstatoval, že stěžovatel se těchto důkazů dovolává poprvé až v podané žalobě;
v daňovém řízení tyto důkazní prostředky nenavrhoval. Proto nezákonnost rozhodnutí
žalovaného nelze shledat v tom, že důkazy navržené až v žalobě nebyly v daňovém řízení
provedeny. Nadto městský soud poukázal na to, že žalobce stejně i nově navrhované důkazy
zmiňuje toliko v souvislosti s prokázáním existence a vzhledu předmětného zboží,
které však bez dalšího předmět zdanitelného plnění neprokazují.
Zkráceně lze uvedené závěry městského soudu podat tak, že stěžovatel sice v průběhu
daňového řízení, kdy jej stíhalo důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 daňového
řádu, předkládal řadu důkazů, avšak žádný z těchto důkazů se ve skutečnosti nedotýká podstaty
věci a nepřispívá ke konkretizaci plnění. Další důkazy, jejichž provede ní žalobce navrhl poprvé
až v žalobě, již nemohly mít na rozhodování žalovaného a správce daně vliv.
Stěžovatel však tuto argumentaci městského soudu v kasační stížnosti nenapadá
(resp. tak činí pouze v tom směru, že městský soud své závěry opakuje na vícero místech –
k tomu se však již zdejší soud vyslovil výše). Naopak, stěžovatel se v kasační stížnosti omezil
toliko na obecné konstatování, že jím uvedené důkazy předkládal již v daňovém
řízení a že tyto důkazní prostředky prokazují identifikaci předmětného zboží. Své tvrzení
však dále nijak nerozvedl.
K jednotlivým důkazním prostředkům, které stěžovatel vyjmenovává v kasační stížnosti
s tím, že se s nimi městský soud dostatečně nevypořádal, zdejší soud konstatuje následující.
Listiny zachycující svědecké výpovědi I. D. a K. P., učiněné v rámci výše uvedeného
trestního řízení, navrhl stěžovatel jako důkaz až v žalobě podané k městskému soudu.
V předcházejícím daňovém řízení tyto listiny nepředložil, nijak se jich nedovolával, ani nenavrhl
provést výslech jmenovaných osob samostatně pro účely daňového řízení. Proto, jestliže se
městský soud těmito návrhy s poukazem na jejich neuplatnění v daňovém řízení blíže nezabýval,
nelze v jeho postupu spatřovat vadu, která by měla vést ke zrušení jeho rozsudku.
Pokud jde o svědecké výpovědi Ing. J. Z . a T. U. učiněné dle stěžovatele
rovněž v uvedeném trestním řízení, pak zdejší soud musí kon statovat, že listiny takový výslech
zachycující, stěžovatel nepředložil ani v řízení o žalobě. Nicméně je pravdou, že v daňovém řízení
předložil žalovanému čestné prohlášení T. U.; v něm jmenovaný prohlásil, že jako zaměstnanec
stěžovatele dne 6. 11. 2001 založil skladové karty a provedl skladovou evidenci zboží na základě
dodacího listu a faktury č. 11120001 od společnosti LEKRA s. r. o., účastnil se balení zboží
v sídle stěžovatele spolu s dalšími zaměstnanci. Postup při přebírání a balení zboží dodaného
společností LEKRA s. r. o. pak byla zachycena i v protokolu o ústním jednání (č. j.
101446/02/034911/1045), sepsaném správcem daně v sídle stěžovatele dne 18. 12. 2002;
uvedenému ústnímu jednání byl přítomen kromě jednatele stěžovatele také Ing. J. Z. Stěžovatel
jak na čestné prohlášení T. U., tak i na uvedený protokol o ústním jednání poukazoval v žalobě.
Městský soud se nicméně oběma uvedenými listinami zabýval, což je zcela nepochybně zřejmé
z jeho (již výše citovaného) závěru, že veškeré důkazy o přepravě a balení zboží stěžovatelem
daňovém řízení předložené sice mohu být relevantní při prokazování uskutečnění zdanitelného
plnění, nemohou však prokázat, o jaké konkrétní zboží se mělo jednat. Městský soud se pak i
konkrétně zabýval uvedeným čestným prohlášením T. U.; k tomu jednoznačně uvedl, že z tohoto
prohlášení nevyplývá, co konkrétně mělo být uskladněno a uvedeno do evidence na základě
označené faktury, přičemž sama faktura a dodací list žádnou konkretizaci zboží neobsahovaly (a
to dokonce za situace, kdy s ohledem na výši kupní ceny lze zájem smluvních stran na podrobné
specifikaci předpokládat). S těmito závěry městského soudu nicméně stěžovatel v kasační
stížnosti nijak nepolemizuje, pouze setrvává na obecných námitkách o tom, že se městský soud
s jím navrženými či předloženými důkazy nevypořádal.
Je skutečností, že určité doklady prokazující existenci odběratele, společnosti
KODA SOUND CO. Ltd., a doklady o obchodním styku mezi stěžovatelem a touto společností
předložil stěžovatel již v daňovém řízení. Šlo jednak o překlad potvrzení o tom, že jmenovaná
společnost byla zaregistrována u Úřadovny rejstříku obchodních společností v Bangkoku,
dále kopii kupní smlouvy, objednávky a příjmových pokladních dokladů. Městský
soud se uvedenými doklady předloženými v daňovém řízení zabýval pouze částečně,
protože jednoznačně konstatoval, že otázka prokazování uskutečnění plnění mezi stěžovatelem
a KODA SOUND CO. Ltd. nebyla důvodem neuznání nadměrného odpočtu. Ohledně faktury
č. 02002 pak soud dospěl k závěru, ž e k prokázání předmětu zdanitelného
plnění nebylo v ní uvedené formální označení dodávky postačující. Stěžovatel se nicméně
ve své žalobě v tomto ohledu dovolával především dokumentů, které ve výčtu příloh k žalobě
označil jako „poznámky p. T. ml. z jednání se společností KODA v Thajsku“ a „obchodní
korespondence s KODA SOUND CO. se specifikací součástek“. Městský
soud pak zcela správně k těmto dokumentům uzavřel, že bylo odpovědností stěžovatele,
aby je předložil a argumentoval jimi v daňovém řízení.
Dále pokud jde o prohlášení J. P. a mjr. J. S., pak tato jsou datována dne 15. 12. 2005,
tedy po vydání rozhodnutí žalovaného, přičemž stěžovatel je poprvé připojil až k žalobě. I zde
tedy platí, že pokud stěžovatel zamýšlel těmito prohlášeními cokoli dokazov at, bylo na něm, aby
jmenované osoby navrhl jako svědky již v daňovém řízení.
Ohledně smlouvy o pronájmu bankovní schránky k uložení větší finanční částky
je třeba konstatovat, že městský soud se o tomto důkazním prostředku předloženém
stěžovatelem již v daňovém řízení sice nezmiňuje, nicméně stěžovatel se jej v žalobě
ani nijak nedovolával. V kasační stížnosti pak stěžovatel neuvádí, v jakém ohledu
by měla být smlouva o pronájmu bankovní schránky relevantní k prokázání identifikace předmětu
zdanitelného plnění. Ze smlouvy samotné (jež je založena ve správním spise)
pak žádné souvislosti zřejmé nejsou; smlouva obsahuje toliko označení smluvních stran,
číslo pronajaté schránky, dobu trvání a cenu nájmu a odkaz na přílohu, v níž jsou uvedeny
podmínky nájmu.
Ani pokud jde o platební výměr, jímž Finanční úřad v Kladně vyměřil DPH za 4. čtvrtletí
roku 2001 dodavateli žalobce, společnosti LEKRA s. r. o., nelze souhlasit se stěžovatelovou
námitkou, že by tento navržený důkazní prostředek městský soud bez dalšího pouze negoval.
Vyměřením DPH společnosti LEKRA s. r. o. argumentoval stěžovatel již v odvolacím řízení
před žalovaným. Proto se jím městský soud měl k žalobní námitce stěžovatele náležitě zabývat,
což učinil na straně č. 9 rozsudku. Na uvedeném místě městský soud konstatoval, že ze sdělení
Finančního úřadu v Kladně zaslanému správci daně na základě dožádání, vyplývá, že listinné
doklady neprokázaly obchodní transakce, nebyl prokázán původ, druh a množství zboží
dodaného žalobci. Dále soud uvedl, že daňová povinnost pak byla společnosti LEKRA s. r. o.
stanovena podle §31 odst. 5 daňového řádu, tedy podle pomůcek. Tuto argumentaci
však stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje.
Poslední z kasačních námitek pak stěžovatel zpochybňuje věrohodnost znaleckého
posudku Ing. J. C. Nejvyšší správní soud považuje za důležité uvést na pravou míru otázku formy
použití tohoto znaleckého posudku jako důkazního prostředku v předmětném daňovém řízení.
Jelikož uvedený znalecký posudek vypracoval znalec přibraný Policií ČR v trestním řízení, pak je
v předmětném daňovém řízení nutno považovat písemné vyjádření jeho závěrů za listinný důkaz.
Zásadní rozdíl (oproti důkazu znaleckým posudkem) spočívá především v tom, že Ing. J. C .
nebylo možno v předmětném daňovém řízení klást doplňující otázky, protože nebyl v tomto
řízení jako znalec ustanoven.
Uvedené však nemění nic na tom, že i poslední z námitek stěžovatele je nedůvodná .
Odbornost autora posudku totiž stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje pouze poukazem
na populární, tedy dle stěžovatele neodbornou, formu podání jeho „ekonomicko-technických
názorů“. Poukaz na několik z kontextu vytržených slov nemůže sám o sobě vést k zpochybnění
erudice autora posudku. Jestliže totiž hovoří např. o „nesmyslnosti“ představy,
že by se elektronické součástky vyvážely z České republiky do Thajska, pak tak činí na základě
zcela věcné a smysluplné argumentace. Nic na tom nemění ani skutečnost, že místy použív á
poněkud expresivní výrazy.
Podstatné pak je, že stěžovatel nijak nenapad á závěry znalce ohledně stupně podrobnosti
specifikace elektronických součástek uvedených v daňových dokladech předložených
stěžovatelem. Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel ze závěrů znalce právě k této otázce,
nikoli k otázce smysluplnosti vývozu určitého druhu zboží do určité asijské země.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznik ly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu