ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.61.2008:48
sp. zn. 1 Afs 61/2008 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce V. K., zastoupeného
JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, 412 01
Litoměřice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká
Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, č. j. 15399/150/03, o
zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2007, č. j. 15 Ca 111/2007 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2007,
č. j. 15 Ca 111/2007 - 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Dne 6. 8. 2003 vyzval Finanční úřad v Litoměřicích žalobce podle §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), aby jako společník
veřejné obchodní společnosti KAISER A PŮR, transport, za ni zaplatil daňový nedoplatek
na několika druzích daní. Daňový nedoplatek přitom představovalo penále ve výši 630 923 Kč.
Žalobce se proti výzvě odvolal; žalovaný však odvolání zamítl rozhodnutím ze dne
1. 6. 2005.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem;
ten žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 15 Ca 143/2005 - 23, zrušil nejen
rozhodnutí žalovaného, ale též výzvu vydanou správcem daně v I. stupni. Přisvědčil žalobci
v tom, že daňový nedoplatek představuje daň, která nebyla uhrazena v době její splatnosti,
zatímco penále je sankcí za včasné neuhrazení této daně a není součástí daňového nedoplatku.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného zrušil tento rozsudek krajského
soudu svým rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 93/2006 - 48, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Zaujal přitom názor, že žalobce jako společník veřejné obchodní společnosti ručí
za daňové nedoplatky ve stejném rozsahu jako společnost sama - tedy nejen za daň samotnou,
ale i za příslušenství daně.
Krajský soud v Ústí nad Labem v novém řízení žalobu zamítl rozsudkem ze dne
26. 11. 2007.
Žalobce napadl rozsudek kasační stížností. Krajskému soudu zde vytkl, že se nezabýval
žalobní námitkou, podle níž byla výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku vydána
po uplynutí promlčecí lhůty podle §70 odst. 1 daňového řádu. V tom spatřuje žalobce vadu
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud zahrnul uvedenou
žalobní námitku do rekapitulační části svého rozsudku; z toho je zřejmé, že se jí musel zabývat,
než žalobu zamítl. Žalovaný se dále vyjádřil k tomu, proč svůj postup považuje za správný
a námitku promlčení za nedůvodnou, poukázal na to, že krajský soud v jiné své věci potvrdil
právní názor žalovaného, a navrhl, aby kasační stížnost žalovaného byla zamítnuta.
Jelikož v této věci šlo již o druhou kasační stížnost v pořadí - prvé z nich Nejvyšší správní
soud vyhověl a pro další řízení zavázal krajský soud svým právním názorem - zabýval se zdejší
soud nejprve tím, zda je kasační stížnost přípustná. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž
nepřípustná kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem (s výjimkou případu,
kdy je jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu).
V projednávané věci žalobce nenamítá, že by se krajský soud při opětovném rozhodování
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a jeho výtky tak nespadají
pod výjimku z nepřípustnosti kasační stížnosti, upravenou v citovaném ustanovení. Smyslem
pravidla obsaženého v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je však zamezit tomu, aby se Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval týmiž námitkami, k nimž zaujal názor již v předchozím kasačním řízení,
nikoli paušálně znemožnit jakýkoli druhý kasační přezkum v pořadí. K výkladu citovaného
ustanovení se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
při posuzování situace, v níž „v prvním kole“ Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí
soudu pro procesní pochybení a „v druhém kole“ mu pak byly v kasačním řízení předloženy
námitky hmotněprávní. Ústavní soud zde dovodil, že Nejvyšší správní soud nemůže odmítnout
přezkoumat věc z pohledu hmotněprávního pochybení, pokud se jí v předchozím řízení zabýval
jen z procesního hlediska.
Obdobná úvaha se uplatní i v této věci. Jakkoli Nejvyšší správní soud v prvním řízení
o kasační stížnosti zrušil rozhodnutí krajského soudu nikoli pro procesní vady,
nýbrž pro nesprávné posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tedy z důvodu
hmotněprávního), otázkou nyní předkládanou se dosud nezabýval. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Kasační stížnost je rovněž důvodná. Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že krajský soud
se nevyjádřil k námitce promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek podle §70 odst. 1 daňového
řádu. Jen je třeba upřesnit, že převládající judikatura zdejšího soudu nespatřuje v takovém
pochybení vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], nýbrž nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek
důvodů (upravenou v tomtéž ustanovení).
Žalobce ve své žalobě ze dne 12. 7. 2005, směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 6. 2005, vznesl celkem tři námitky. Tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je nicotné, že ručitel není
povinen platit za dlužníka i příslušenství daně a že výzva správce daně vůči žalobci jako ručiteli
byla vydána po uplynutí promlčecí lhůty podle §70 odst. 1 daňového řádu. Krajský soud žalobě
vyhověl a rozsudkem ze dne 26. 4. 2006 zrušil napadené rozhodnutí žalovaného. Zabýval
se zde jednak žalobcovou námitkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného, a nepřisvědčil jí;
důvodnou však shledal námitku rozsahu ručení podle §57 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný
ve své kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu uplatnil námitky logicky pouze
proti závěrům týkajícím se rozsahu ručitelského závazku, které vedly krajský soud ke zrušení
jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s námitkami ztotožnil a rozsudek krajského soudu
zrušil; věc se tak vrátila do řízení před krajským soudem. Krajský soud pak měl opětovně
přezkoumat rozhodnutí žalovaného nejen v rozsahu sporné právní otázky, ohledně
níž jej Nejvyšší správní soud zavázal svým názorem, nýbrž tak, aby žádný žalobní bod nezůstal
opomenut.
Tuto svou povinnost krajský soud nesplnil. Ve svém původním rozsudku se vyjádřil
ke dvěma ze tří námitek, přičemž k druhé z nich se poté musel vyjádřit opakovaně poté, co byl
jeho rozsudek zrušen v kasačním řízení. Třetí námitku, podle níž správce daně vůči žalobci konal
navzdory promlčení, ponechal soud v prvém řízení logicky stranou: vyjadřovat se k ní nebylo
zapotřebí, protože soud dal žalobci za pravdu z jiného důvodu. V druhém řízení o žalobě
však již krajský soud žalobci nevyhověl a žalobu zamítl. Bylo proto nutné, aby jeho žalobní
argumentaci v úplnosti vyvrátil, a vyčerpal tak i ty námitky, jimž se v předchozím řízení věnovat
nemusel. Pokud to soud neučinil, a nevypořádal se tedy s námitkou promlčení, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalobce se svou námitkou tedy uspěl; Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
krajský soud vázán právním názorem zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), a přezkoumá
tak i opomenutou žalobní námitku. V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu