ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.78.2007:55
sp. zn. 1 Afs 78/2007 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce J. K., zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem Vodičkova 41, 112 09 Praha 1, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2004, č. j. FŘ – 9600/13/04, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 4. 2007, č. j. 9 Ca 22/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem ze dne 12. 1. 2004, č. j. 106245/03/007912/7396,
stanovil Finanční úřad pro Prahu 7 žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
IV. čtvrtletí roku 2001 ve výši 70 096 Kč. Výměr byl vydán po provedení daňové kontroly,
při níž správce daně shledal, že je třeba doměřit žalobci daň na vstupu u přijatých zdanitelných
plnění od společnosti CINEMATON CZ s. r. o., protože neprokázal, že zdanitelná plnění,
na jejichž základě uplatnil nárok na nadměrný odpočet, skutečně od tohoto dodavatele přijal
(grafické návrhy, příprava podkladů pro tisk přebalů videokazet, samotný tisk přebalů, dodávka
letáků a propagačních materiálů; zprostředkování prodeje videokazet). Co se týče daně
na výstupu, správce daně zjistil, že žalobce fakturoval svým odběratelům plnění se sníženou
daně z přidané hodnoty, aniž prokázal, že se skutečně jednalo o distribuci filmů na videokazetách
do videopůjčoven (sazba 5 %), a nikoli o prodej nahraných videokazet konečným spotřebitelům
(sazba 22 %). Kromě toho správce daně dospěl k závěru, že žalobce bezplatně rozdával
videokazety s nahrávkami filmů jako vzorky; šlo přitom o zdanitelné plnění, z nějž žalobce
neodvedl daň na výstupu, ač tak měl učinit.
Žalobcovo odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 11. 11. 2004.
Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí o odvolání, zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 30. 4. 2007. Vysvětlil zde princip přenášení důkazního břemene v daňovém
řízení a zdůraznil povinnost daňového subjektu prokazovat správnost a faktickou podloženost
daňové povinnosti vypočtené v daňovém přiznání. Ztotožnil se s finančními orgány
v tom, žalobce neprokázal přijetí plnění od společnosti CINEMATON CZ s. r. o.
ani v případech dodávky grafických návrhů či propagačních materiálů a tisku přebalů
(pokud už žalobce předložil hmatatelné výstupy těchto činností, neprokázal, že mu je poskytla
právě tato společnost), ani v případě zprostředkování prodeje videokazet (to, že žalobce prodal
určité množství kazet třetí osobě, ještě nesvědčí o činnosti zprostředkovatele;
krom toho tato třetí osoba a žalobce se již z dřívějška znali). Stejně jako žalovaný pak soud
uzavřel, že žalobce neprokázal, že ve všech zkoumaných případech šlo o distribuci videokazet
do půjčoven, a že tedy snížená sazba daně byla uplatněna oprávněně: z daňových dokladů
není tato skutečnost zřejmá a uvedení slova „monopol“ není pro posouzení povahy plnění určující.
Žalobce rovněž neprokázal svá tvrzení o tom, že sporných 581 ks videokazet obsahovalo
pouze krátkou propagační nahrávku a že je žalobce poskytl bezúplatně jako reklamní předmět.
V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu žalobce zopakoval své přesvědčení,
podle nějž bylo prokázáno, že fakturované grafické a tiskové práce provedla společnost
CINEMATON CZ s. r. o.; žalobce přitom nemůže přinést jiný důkaz než vzorky díla a svědectví.
Dodavatel byl rovněž podroben daňové kontrole a v obchodních případech s žalobcem
nebyly shledány žádné závady; i kdyby tomu tak však nebylo, nelze z nedostatků na straně
dodavatele dovozovat nedostatky na straně žalobce. U grafických návrhů nemusel dodavatel
dokládat, že pro něj někdo tyto práce provedl – mohl to také sám udělat na počítači,
a tak tomu zřejmě bylo; i pokud by zadal dílo někomu jinému jako subdodávku,
není to věcí žalobce.
Co se týče zprostředkování prodeje videokazet, žalobce je doložil seznamem faktur
vydaných zákazníkům a svědeckou výpovědí pana T., pro nějž bylo zprostředkováno uzavření
smlouvy o postoupení práv. V takové důkazní situaci není významné, zda se k věci vyjádřil i
samotný zprostředkovatel a zda zprostředkování plyne i z jeho účetnictví. Žalobce a pan T. byli
konkurenti, a je proto logické, že obchod mezi nimi byl zprostředkován. Obchod s panem T. byl
uzavřen i proto, aby měl žalobce peníze na zaplacení faktur vydaných společností CINEMATON
CZ s. r. o.; tato společnost tedy zprostředkovala obchod i proto, že na tom sama měla zájem.
Ve vztahu k dani na výstupu žalobce namítl, že nebylo provedeno žádné šetření
ve věci distribuce videokazet. Pokud správce daně uznal sníženou sazbu daně v šedesáti šesti
případech, kdy byly předloženy písemné smlouvy o převodu a využití práv s majiteli
videopůjčoven, měl tak učinit i v případech, kdy existovala smlouva pouze ústní: písemná
smlouva přece není jediným prostředkem k prokázání tvrzené skutečnosti. Podle žalobce
je tvrzení učiněné ve správním řízení důkazem, pokud není vyvráceno – zvláště jde-li o tvrzení
svědka nebo o zjevnou analogii případů doložených písemnými smlouvami a případů ostatních.
Z faktur, na nichž bylo uvedeno slovo „monopol“, je zřejmé, že šlo o půjčování videokazet;
tento výklad zastával jak žalobce, tak jeho obchodní partneři. Správce daně měl o tomto výkladu
pochybnosti; jestliže však žalobci nebylo prokázáno, že se dopustil nezákonného jednání, nemohl
být postižen jen na základě pochybností. Ani správní orgány ani soud nezjišťovaly význam
slova „monopol“ v žalobcově branži, ačkoli takové zjištění by bylo nepochybně ve prospěch
žalobce. Krom toho je konstrukce správce daně nelogická. Cena kazet na půjčování
byla podstatně vyšší než cena kazet na prodej; bylo by tedy nesmyslné prodávat kazety
za cenu kazet na půjčování – za takovou cenu by si je totiž nikdo nekoupil. K nejasné důkazní
situaci v této věci žalobce poukázal na to, že soud nenařídil jednání a neprovedl potřebné
dokazování, ačkoli žalobce nedal souhlas k rozhodnutí věci bez jednání.
K doměření daně za kazety sloužící propagačním účelům žalobce zdůraznil,
že rozhodující orgány nesprávně pracovaly s ceníkovou cenou videokazet (nejvyšší ceníková
cena činila 230 Kč), nikoli s cenou, za niž žalobce videokazety skutečně půjčoval. Žalobce popsal
způsob tvorby ceny kazety určené k propagaci: i bez marže dealera by cena takové kazety
činila maximálně 184 Kč. Žalobce přitom nikdy nerozdával hotové filmy,
ale pouze tyto krátkometrážní upoutávky, což bylo možno dokázat i svědecky. Pracovníci správce
daně sice provedli kontrolu v žalobcově skladu, ale na tyto propagační upoutávky se nezeptali.
Kontrola skladu nebyla provedena důkladně – zjištěn byl pouze počet kazet, nikoli jejich obsah.
Správce daně nerozlišoval kazety prázdné, kazety natočené filmem a kazety reklamní (natočené
jako upoutávky). Samotné trvání kontroly (od 8 do 11 hodin) dokládá, že 20 000 ks kazet nebylo
zkontrolováno kus po kusu; správce daně tak nemohl učinit správné závěry o počtu
kazet prodaných a kazet sice neprodaných, ale rozdaných. To, že kazety byly rozdávány
jako propagační materiál, by přitom bylo možno zjistit i dotazy u žalobcových obchodních
partnerů. Laxní přístup pracovníků správce daně byl podle žalobce způsoben tím, že předmětem
jeho obchodování jsou kazety „lechtivého obsahu“. Kdyby žalobce obchodoval pouze s kazetami
s kreslenými pohádkami, byly by zřejmě rozhodující orgány vstřícnější a alespoň by se snažily
dodržet procesní zásady.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V přípisu ze dne 8. 10. 2007 podpořil svůj návrh
sdělením, že státní zástupce zastavil trestní stíhání vedené proti němu pro skutek spočívající
v tom, že neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u blíže označených
faktur, uplatňoval na výstupu daň v sazbě 5 % namísto 22 % a neuplatnil daň na výstupu
u videokazet k propagačním účelům; nebylo totiž prokázáno, že žalobce jednal podvodně
ve snaze získat finanční prospěch a že svým jednáním porušil daňové předpisy. Žalobce
proto navrhl, aby soud spojil všechny žalobcovy související věci u něj vedené a aby provedl důkaz
trestním spisem.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na tom, že žalobce navzdory
svým tvrzením neprokázal přijetí plnění od společnosti CINEMATON CZ s. r. o.; ostatně
některá tvrzení obsažená v kasační stížnosti neodpovídají skutečnosti. U faktur týkajících
se obchodování s videokazetami žalobce podle žalovaného neprokázal, že by v jím tvrzených
případech šlo pouze o postoupení práv, a nikoli o prodej – uvedení slova „monopol“
není důkazem. Co se týče námitek ke způsobu provádění kontroly ve skladu, žalovaný zopakoval,
že bylo především povinností žalobce prokázat svá tvrzení o počtu nakoupených videokazet
a jejich použití. Správce daně sice musí dbát na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji; přesto však není daňové řízení založeno
na zásadě vyšetřovací, ale na povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Kasační
stížnost by proto měla být zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobce je přesvědčen, že předložil dostatečné množství důkazních prostředků,
a prokázal tak přijetí zdanitelného plnění v podobě grafických návrhů, tisku přebalů videokazet
a propagačních materiálů od společnosti CINEMATON CZ s. r. o.; Nejvyšší správní soud
však toto jeho přesvědčení nesdílí. Uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (§19
odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty) může daňový subjekt – plátce
tehdy, pokud jednak přijme zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem a pokud dále použije
takto přijaté plnění při podnikání; z povahy věci přitom plyne, že mezi přijatými zdanitelnými
plněními a vlastním podnikáním musí existovat věcná a časová souvislost. Je na daňovém
subjektu, aby prokázal splnění obou těchto podmínek; žalobci se však nezdařilo prokázat
ani první z nich.
Žalobce předložil faktury a vzory přebalů a letáků; jednak však s určitostí nedokázal
přiřadit konkrétní tiskoviny ke konkrétní faktuře (označení na fakturách byla pouze obecná),
jednak nebyl schopen přesněji popsat průběh obchodního případu. Žalobce se domnívá,
že k prokázání jeho tvrzení postačuje předložení vzorků tiskovin a případná svědecká výpověď
dodavatele. V této věci však byla splněna jen prvá z těchto okolností, navíc s tak neurčitým
vysvětlením, že sama o sobě nemohla stačit. Postoj dodavatele k celé věci pak zůstal neznámý,
protože jednatel dodavatele se správcem daně nespolupracoval. Pokud žalobce tvrdí,
že u dodavatele byla provedena daňová kontrola, která neshledala žádné závady, nemá pravdu.
Dožádaný správce daně sice provedl u dodavatele místní šetření, ovšem bez jakéhokoli výsledku,
protože jednatel dodavatele navzdory svému slibu nikdy nepředložil své účetnictví. Žalobcova
poznámka k tomu, že dodavatel přece mohl fakturovanou práci vykonat sám a nepotřeboval
k tomu subdodavatele, nemá žádný význam, protože správce daně se nezajímal
o to, zda dodavatel provedl práci sám, nebo si na ni někoho zjednal: zjišťoval
pouze to, zda faktura, z níž si žalobce uplatnil nárok na odpočet, byla vystavena důvodně,
a to prokázáno nebylo.
Žalobce namítá, že nedostatky u jeho dodavatele nemohou jít k jeho tíži;
to však není přesné. Pokud by žalobce na své straně prokázal vše, co od něj správce daně žádal
a co by obvykle při své obchodní činnosti také měl být schopen doložit (návrhy přebalů a letáků
vzešlé z dohody obou stran vztahu, okolnosti dopravy a fakturace), nemusel by správce daně
již zkoumat okolnosti na straně dodavatele. Jestliže však žalobce nepřesvědčil správce
daně o tom, že plnění, z nichž uplatňuje nadměrný odpočet, jsou také fakticky podložena, zaměřil
se správce daně právem na činnost toho subjektu, který dané plnění poskytl.
Pokud pak i toto zkoumání přineslo jen pochybnosti, nemohlo to vést správce daně k jinému
závěru, než že žalobce svá tvrzení neprokázal. Lze to vyjádřit i tak, že věrohodná, soudržná
a doložená tvrzení daňového subjektu, jehož daňová povinnost je přezkoumávána, nemohou
být zpochybněna okolnostmi na straně jeho obchodního partnera; pochybná tvrzení daňového
subjektu však mohou být dále podlomena zjištěními o druhé straně obchodního vztahu.
Stejně tak žalobce nedoložil, že mu společnost CINEMATON CZ s. r. o.
zprostředkovala prodej videokazet zákazníkům a obchod s panem T. Předložení faktur pro
konečné zákazníky nijak nesvědčí o tom, že obchod s těmito zákazníky zprostředkovala žalobci
právě společnost CINEMATON CZ s. r. o. a že bez ní by k obchodům nedošlo. Prokázat
zprostředkování je poměrně obtížné; právě proto je však v zájmu daňových subjektů, které
přijímají zdanitelná plnění ve formě zprostředkovatelské činnosti, úzkostlivě dbát na to, aby byly
schopny doložit podrobnosti o vztahu se zprostředkovatelem a o vzájemných jednáních,
případně instrukce a podkladové materiály, na jejichž základě vyvíjel zprostředkovatel svou
činnost. Žalobce neposkytl správci daně žádné takové doklady, a zprostředkování tak nebylo
prokázáno. Jistě není vyloučeno, že ke zprostředkování došlo; pouhá možnost, že se tak stalo,
však k uznání nároku na odpočet nestačí.
Na rozdíl od žalobce nemá Nejvyšší správní soud za to, že by zprostředkování obchodu
s panem T. bylo prokázáno výpovědí tohoto daňového subjektu. Ten sice uvedl, že obchod
sjednala společnost CINEMATON CZ s. r. o., ovšem z další jeho výpovědi vyšlo najevo, že o
zprostředkování ve skutečnosti nešlo. „Zprostředkování“ totiž údajně proběhlo proto, že žalobce
dlužil „zprostředkovateli“ určitou částku, a „zprostředkovatel“ si tedy ve formě „provize“ strhl
tuto dlužnou částku, tj. vyfakturoval ji žalobci. Jelikož však tato částka byla – jak vypověděl pan
T. a potvrdil to i žalobce ve své kasační stížnosti – žalobcovým dluhem již z dřívějška, měl
správce daně důvodné pochybnosti o tom, že zprostředkovatelská činnost byla fakticky
uskutečněna. Proč by ostatně společnost CINEMATON CZ s. r. o. vykonávala další činnost,
pokud by za ni měla být odměněna částkou, která jí tak jako tak náležela? (Na tom nic nemění
žalobcovo tvrzení, že zprostředkování bylo nutné, protože pan T. byl jeho konkurent – jako by
tato skutečnost znemožňovala, aby si sjednali obchod bez prostředníka.) I kdyby tomu bylo tak,
že pouze část provize (a to část blíže neurčená) by měla zhojit dřívější dluh, nelze žalobci nárok
na odpočet uznat: v takovém případě by totiž částka uvedená na dané faktuře, a tedy i daň z ní
vypočtená, nekorespondovala s povahou a rozsahem zdanitelného plnění, které je tu označeno.
Žalobci nelze přisvědčit ani v námitce vztahující se k rozdílně účtovaným sazbám
daně při distribuci videokazet. Žalobce zaměňuje tvrzení za důkazní prostředek, když uvádí,
že tvrzení ve správním řízení je důkazem, pokud není vyvráceno. Tato konstrukce
je zcela chybná: tvrzení samo o sobě totiž nic neprokazuje, a naopak musí být prokázáno.
Prokázat vlastní tvrzení je přitom povinností daňového subjektu, který v daňovém řízení
nese důkazní břemeno (srov. §31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
– dále jen „daňový řád“). V projednávané věci tedy nestačilo, pokud žalobce tvrdil, že jakýkoli
výskyt slova „monopol“ na faktuře značí půjčení kazet do videopůjčovny, a zakládá tedy nárok
na uplatnění snížené sazby daně; ani případné shodné vyjádření jiných obchodníků,
jehož se žalobce domáhal, by k takovému paušálnímu závěru nemohlo vést. Jak poznamenal
Městský soud v Praze, v případech, kde chyběla písemná smlouva o převodu a využití
práv, bylo slovo „monopol“ uvedeno jen u některých titulů a u jiných nikoli, a to i v rámci
jedné faktury; nebylo tak jisté, jaký právní úkon byl na faktuře zachycen, a nebylo z toho možno
cokoli dovozovat v žalobcův prospěch. Nelze přijmout ani žalobcovu myšlenku,
podle níž je v podobných případech třeba postupovat „analogicky“, tedy z hlediska
pravděpodobnosti dospět k závěru, že pokud něco platí o mnoha prvcích množiny (tj. o šedesáti
šesti případech, v nichž žalobce doložil písemnou smlouvu o převodu a využití práv),
platí to i o množině jako celku. Takový postup by zcela popíral zásady dokazování v daňovém
řízení a již výše zmíněné důkazní břemeno daňového subjektu. Správce daně si výzvou
vůči žalobci ověřil, že skutečně k mnoha obchodním případům neexistovaly písemné smlouvy,
které by objasňovaly povahu daného obchodního vztahu. Tím vyvrátil správnost žalobcových
účetních záznamů ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, a bylo na žalobci,
aby zase on vyvrátil tuto pochybnost; to se však nestalo. Žalobce označuje postoj správce
daně za nelogický, protože cena kazet na půjčování je podstatně vyšší než cena kazet na prodej,
a za tuto vyšší cenu by si kazety nikdo nekoupil. Argumentace logikou trhu však nemůže nahradit
důkazní prostředky, které žalobci v této věci scházejí. Z toho, že daňový subjekt něco tvrdí
a je to pravděpodobné, nemůže správce daně dovodit, že se věci staly právě takto,
pokud tato pravděpodobná tvrzení nejsou i doložena.
Neobstojí ani žalobcova námitka, podle níž soud nenařídil jednání a neprovedl potřebné
dokazování, ačkoli žalobce nedal souhlas k rozhodování bez nařízení jednání; toto tvrzení
totiž není pravdivé. Žalobce již v žalobě ze dne 20. 1. 2005 výslovně uvedl, že souhlasí s tím,
aby soud rozhodl bez nařízení jednání, bude-li mu umožněno reagovat písemně na vyjádření
žalovaného k žalobě. (Vyjádření žalovaného obdržel žalobcův zástupce dne 10. 6. 2005,
nijak na ně však nereagoval.) Především ale soud sám vyzval účastníky řízení přípisem
ze dne 19. 7. 2005, aby se vyjádřili k eventuálnímu rozhodování bez nařízení jednání;
poučil je též ve smyslu §51 s. ř. s. o tom, že pokud se nevyjádří do dvou týdnů od doručení
výzvy, uplatní se nevyvratitelná domněnka, že souhlas byl udělen. Tento přípis byl žalobcovu
zástupci doručen dne 1. 8. 2005 a zůstal bez reakce; byly tedy splněny všechny zákonné
předpoklady pro to, aby soud rozhodl bez jednání, a tak se i stalo.
Dále žalobce zpochybňoval způsob stanovení ceny 581 ks videokazet, jejichž bezplatnou
distribuci posoudil správce daně jako zdanitelné plnění, a způsob provedení kontroly ve skladu;
ani tyto jeho námitky nejsou důvodné. Je třeba zdůraznit, že povinnost správce daně zjistit
co nejúplněji rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch daňového subjektu se může uplatnit
jen v té míře, v jaké je daňový subjekt schopen a ochoten plnit svou povinnost prokazovat vlastní
tvrzení a poskytovat správci daně součinnost. Žalobce správci daně vytýká,
že nebyl dost důkladný, nekladl mu dost otázek, nevyzýval jej k větší aktivitě; svou nedostatečnou
aktivitu však může žalobce vyčítat jen sám sobě, neboť je především v jeho zájmu snášet důkazy
pro svá tvrzení. Žádné opomenutí procesních pravidel ze strany správce
daně přitom soud neshledal. Když správce daně vyzval žalobce k doložení inventurního soupisu
stavu zásob vždy ke konci kalendářního roku, sdělil mu žalobce, že určité množství kazet
neprodal; na některé z těchto neprodaných kazet, které nebyly dostatečně kvalitní, však natočil
krátké upoutávky a kazety použil k propagaci. Toto své tvrzení nebyl žalobce schopen
nijak prokázat. V kasační stížnosti sice poukázal na to, že si správce daně mohl toto tvrzení ověřit
u jeho obchodních partnerů, ovšem v daňovém řízení takový důkaz nenavrhoval.
Správní soud může rovněž provádět dokazování a na jeho základě ustavit skutkový stav odlišný
od skutkového stavu zjištěného ve správním řízení; tato zásada se však neuplatní
tam, kde žalobce v řízení před správním orgánem nese důkazní břemeno a v důsledku vlastní
nečinnosti či důkazní nouze je neunese.
Ve vztahu ke stavu svých zásob navrhl žalobce správci daně jediný důkazní prostředek,
a sice ohledání ve svém skladu videokazet. Svou povinnost spolupráce se správcem daně
(§2 odst. 9 daňového řádu) však nenaplnil, pokud nechal pracovníky správce daně bez bližší
instruktáže ohledávat 20 000 ks videokazet a rovnou jim nepředložil kazety, o které šlo – tedy
kazety nahrané pouze částmi filmů a sloužící k propagaci. Těžko potom může správci
daně vytýkat – ačkoli jde zřejmě o vážně míněnou námitku – že jeho pracovníci si neprohlédli
20 000 ks kazet kus po kusu a zdrželi se ve skladu pouze několik hodin. Žalobce naznačuje,
že neprokázal svá tvrzení jen proto, že se jej pracovníci správce daně při provádění kontroly
ve skladu výslovně nezeptali na propagační videokazety; předložit tyto videokazety však žalobce
měl a mohl i tehdy, pokud nebyl výslovně tázán (správce daně ostatně dostatečně vyjádřil
své požadavky vůči žalobci ve svých písemných výzvách). Krom toho celkový žalobcův přístup
ke kontrole skladu nenasvědčuje tomu, že tyto kazety skutečně měl k dispozici a jen je nehodlal
pracovníkům správce daně ukázat do chvíle, než jej o to sami požádají
(jako by jim tím prokazoval nějaké dobrodiní).
Pokud tedy existence zvláštních, k propagaci určených a méně hodnotných kazet
s krátkometrážní nahrávkou zůstala jen v rovině žalobcova tvrzení, nezbylo správci
daně než považovat všechny kazety, na které žalobce údajně natočil pouze upoutávku
a které pak rozdal, za „plnohodnotné“, tedy za kazety natočené filmem, s jakými žalobce běžně
obchodoval. Jelikož žalobcem uváděná běžná cena kazety s filmem přesahovala 200 Kč,
nebylo bezúplatné poskytování kazet coby propagačních předmětů vyňato z množiny
zdanitelných plnění: tak tomu totiž bylo jen u takových propagačních předmětů, jejichž vstupní
cena bez daně nepřesahovala 200 Kč [§8 písm. c) zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 322/2003 Sb.]. Běžnou prodejní
cenu přitom správce daně stanovil na základě dotazu u žalobce: žalobce sám uvedl, že běžně
prodával kazety s filmem za jednotkovou cenu 230 Kč bez DPH, a správce daně tedy důvodně
z této částky vycházel. Kalkulace ceny, kterou žalobce zahrnul do kasační stížnosti,
je tedy v tomto ohledu zbytečná, neboť popírá předchozí žalobcovo sdělení.
Ani „lechtivý obsah“ žalobcových videokazet nesvedl správce daně z cesty řádného
daňového procesu. Není ostatně zřejmé, co přesně vede žalobce k tomuto obvinění
a k domněnce, že kdyby předmětem jeho obchodu byly nahrávky kreslených pohádek, dopadl
by ve stejné procesní situaci lépe. To, že žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno,
je objektivním výsledkem řízení, naprosto nesouvisejícím s předmětem jeho činnosti. Doměření
daně z tohoto důvodu nepramení z toho, že by snad správce daně považoval žalobce
za nemravného člověka, ani neznamená, že žalobce je nepoctivý a nemluví pravdu:
je to jen prostým důsledkem toho, že žalobce neprokázal svá tvrzení, byť i pravdivá.
Soud konečně nevyhověl žalobcově návrhu na spojení všech žalobcových
věcí u něj vedených a provedení důkazu označeným trestním spisem. Ačkoli všechny žalobcovy
věci spolu více či méně souvisejí, obsahem každé z nich je několik navzájem odlišných
zdanitelných plnění, která někdy zasahují do více zdaňovacích období, jindy nikoli; pojednávat
o všech těchto jednotlivých případech v jediném rozhodnutí nepovažuje soud za účelné.
Provádět důkaz trestním spisem pak soud považoval za nadbytečné. Z toho, že vůči žalobci
bylo zastaveno trestní stíhání, nelze dovozovat – jak se žalobce domnívá – že prokazatelně
neporušil daňové předpisy z pohledu daňového řízení. To, že trestní stíhání bylo zastaveno,
a že tedy orgány činné v trestním řízení nebudou dále zkoumat, zda žalobce poškodil hodnoty
chráněné trestním právem, ještě naprosto neznamená, že též dostál všem svým povinnostem
v daňovém řízení. Nebyl-li žalobci uznán uplatněný nárok na nadměrný odpočet a byla-li
mu doměřena daň, není to důsledkem toho, že žalobce jednal podvodně ve snaze získat pro sebe
finanční prospěch, jak jej z toho vinil státní zástupce; nýbrž následkem prosté skutečnosti,
že žalobce v daňovém řízení neunesl své důkazní břemeno. Tento závěr pak nemá s výsledkem
řízení před orgány činnými v trestním řízení nic společného.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu