ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.85.2008:97
sp. zn. 1 Afs 85/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce DJ service, s. r. o.,
se sídlem Rosická 1, Brno, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou se sídlem
Příkop 2a, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2006, č. j. 17022/06-1200-702170,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008,
č. j. 30 Ca 4/2007 - 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008, č. j. 30 Ca 4/2007 – 61,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (dále i „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým soud k podané žalobě zrušil
jeho rozhodnutí ze dne 22. 11. 2006, č. j. 17022/06-1200-702170; označeným rozhodnutím
žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I,
kterým správce daně vyměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2002, a to ve výši 365 180 Kč.
V odůvodnění zmíněného rozhodnutí uvedl, že žalobce uplatnil v roce 2002 jako daňový
výdaj opravnou položku ve výši 6 675 941 Kč k pohledávce za společností BOBY Group a. s.
a za PaeDr. L. H. Tuto pohledávku včetně příslušenství nabyl žalobce na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 31. 5. 2002 od věřitele – společnosti Dan Van Dyck Ltd. Jednalo
se o posouzení právní otázky, zda ve vazbě na §2 odst. 2 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách
pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „zákon o rezervách“), lze či nelze předmětnou
pohledávku klasifikovat jako pohledávku vzniklou z titulu půjčky nebo z titulu cenného papíru,
resp., zda lze k předmětné pohledávce vytvořit opravnou položku, jejíž hodnotu lze zahrnout ve
smyslu §24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, do daňově účinných
výdajů (nákladů). Vylučuje-li totiž §2 odst. 2 zákona o rezervách z možnosti tvorby opravných
položek pohledávky vzniklé z určitých titulů (mj. z titulu půjčky), trvá i v případě následného
postoupení pohledávky původní titul vzniku pohledávky a zákonné ustanovení omezující okruh
pohledávek, k nimž lze tvořit opravnou položku může být aplikováno i na případy pohledávek
nabytých postoupením, pokud vznikly z některého titulu uvedeného v §2 odst. 2 zákona o
rezervách. Vznikla-li tedy původní pohledávka z titulu půjčky, trvá i v případě následného
postoupení pohledávky původní titul jejího vzniku a nelze proto aplikovat §2 odst. 2 zákona o
rezervách – nelze opravnou položku tvořit.
Z žádného ustanovení předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ani jiného dokladu
neplyne, že žalobce nabyl touto smlouvou pouze zajišťovací směnku bez převodu zajištěné
pohledávky. Žalobce také takové směnky nepředložil. Žalovaný rovněž odkázal na vlastní
vyjádření žalobce (ze dne 9. 12. 2003), z něhož plyne, že předmětnou smlouvou o postoupení
pohledávky nenabyl žádné směnky, ale soudně přiznané pohledávky, které jsou postupitelné
a uplatnitelné bez ohledu na existenci směnek. Tomuto závěru odpovídá i účetnictví žalobce,
ve kterém bylo účtováno o pohledávce na účtu 315 a ne na účtech ve skupinách 25 a 31,
vyhrazených pro účtování o cenných papírech a směnkách k inkasu. Z účetnictví nikterak
nevyplývá, že by žalobce evidoval dva druhy pohledávek – pohledávky vzniklé z titulu půjčky
a pohledávky přiznané směnečnými platebními rozkazy, k nimž vytvořil opravnou položku.
Žalovaný uzavřel, že se v daném případě jednalo o pohledávku vzniklou z titulu půjčky;
při svém vzniku nijak neovlivnila základ daně a proto je tvorba opravných položek
(které již ovlivňují základ daně) v tomto případě vyloučena a nemůže být daňově účinným
výdajem [§24 odst. 1 písm. i) zákona o daních z příjmů]. Tvorba opravných položek by nebyla
uplatnitelná ani v případě pohledávek vzniklých nesplacením směnek; žalovaný totiž nesouhlasí
s názorem žalobce, že pohledávky, které byly soudně přiznány směnečnými platebními rozkazy,
nelze spojovat s žádnými dříve vzniklými pohledávkami.
Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení bez nařízení jednání
s tím, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu
se spisy. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z předmětné smlouvy o postoupení pohledávky nelze
dovodit, že mezi žalobcem a postupitelem došlo k postoupení pohledávky z titulu půjčky,
která původně vznikla mezi STAVEX Brno, spol. s r. o., jako věřitelem a PaeDr. L. H. jako
dlužníkem. Smlouvou o postoupení pohledávky došlo sice k postoupení pohledávky, ale
pohledávky soudně přiznané směnečnými platebními rozkazy, kdy důvodem jejich vydání bylo
uplatnění směnek, vydaných k zajištění půjčky mezi STAVEXEM Brno, spol. s r. o., a PaeDr. H.
Jednalo se tak o soudně přiznaný nárok (pohledávku) ze zajišťovací směnky, který pak byl
předmětem smlouvy o postoupení pohledávky.
Předmětem smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobcem a postupitelem společností
Dan Van Dyck Ltd. tak nebyla pohledávka vzniklá z titulu půjčky mezi STAVEXEM Brno,
spol. s r. o., a PaeDr. H. (tedy pohledávka z kauzálního vztahu), k níž není přípustná dle §2 odst.
2 zákona o rezervách tvorba opravných položek, jak nesprávně dovodil žalovaný.
Tomu odpovídá i fakt, že zajišťovací směnka zůstává samostatným závazkem, kdy nelze vyloučit
ani možnost, že účastníkem směnky se stane osoba odlišná od toho, kdo je účastníkem směnečné
smlouvy a tedy, že se závazek kauzální a směnečný zcela oddělí. Závěrem soud poukázal
na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 306/97,
podle něhož nároky ze zajišťovací směnky jakožto cenného papíru jsou samostatnými nároky
a je nesprávný názor, že věřitel se nemůže současně s nároky ze směnky domáhat i splnění dluhu
vůči dlužníkovi ze závazkového vztahu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.;
tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť soud nesprávně zodpověděl právní otázku
týkající se charakteru postoupené pohledávky od postupitele - společnosti Dan Van Dyck Ltd.
s následnými daňovými dopady. Zmíněná postoupená pohledávka vznikla z titulu půjčky
(mezi STAVEX Brno, spol. s r. o., a PaeDr. H. – tedy z kauzálního vztahu), a proto je tvorba
opravné položky s vlivem na základ daně nepřípustná. Soud nesprávně dovodil, že postoupená
pohledávka vznikla soudně přiznanými směnečnými platebními rozkazy, kdy důvodem jejich
vydání bylo uplatnění směnek vydaných k zajištění půjčky mezi STAVEXEM Brno, spol. s r. o., a
PaeDr. H.
Podle stěžovatele je pro věc podstatné, že správce daně při hodnocení oprávněnosti
tvorby zmíněné opravné položky vycházel z vyjádření žalobce ze dne 9. 12. 2003, že ze smlouvy
o postoupení pohledávky nenabyl žádné směnky, ale soudně přiznané pohledávky,
které byly postupitelné a uplatnitelné bez ohledu na existenci směnek a proto o nich neúčtoval
na účtech ve skupinách 25, vyhrazených pro účtování o cenných papírech. O předmětné
pohledávce účtoval na účtu 315 jako o nepromlčené pohledávce, ke které byla vytvořena podle
zákona č. 593/1992 Sb. opravná položka ve výši 6 675 941 Kč a kt erá byla žalobcem uplatněna
jako daňově účinný výdaj (náklad) vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů.
Z uvedených důvodů se stěžovatel musel vypořádat s možností tvorby opravné položky,
a to jak k postoupené kauzální pohledávce zajištěné směnkou, tak i k případně postoupené
zajišťovací směnce (směnečné pohledávce), přičemž vycházel z §23 odst. 10 zákona o daních
z příjmů, podle něhož je nutné při zjištění základu daně vycházet z účetnictví vedeného podle
zvláštního předpisu, ale i z účetních a daňových specifik účtování o směnkách (i když z hlediska
obecné teorie směnečného práva se nezkoumá důvod jejich vystavení).
Žalovaný podrobně popsal teoretické možnosti případů placení závazků prostřednictvím
směnky, placení závazků směnkou samotnou, zmínil i možnou funkci směnky jako zajišťovacího
instrumentu k určité pohledávce a to vše s dopadem do účetního zachycení těchto variant.
V této souvislosti zdůraznil, že žalobce účtoval ve svém účetnictví o nabytí pohledávky
a proto i s ohledem na jeho již shora uvedené vyjádření, že nenabyl žádné směnky, ale soudně
přiznané pohledávky, které byly postupitelné a uplatnitelné bez ohledu na existenci směnek,
vycházel žalovaný v odůvodnění (soudem nyní zrušeného) rozhodnutí z toho, že žalobce nabyl
kauzální pohledávku na základě cesse, zajištěnou směnkami, také takto ji vykazoval v účetnictví
s tím, že směnky evidoval v podrozvahové evidenci. Ve zmíněném rozhodnutí opakovaně
zdůraznil (viz jeho str. 3, 4 a 9), že opravnou položku podle zákona o rezervách nemohl tvořit
v žádném případě – tedy ani k postoupené kauzální pohledávce zajištěné směnkou
a ani k zajišťovací směnce jako cennému papíru, v tomto ohledu však soud žádnou úvahu
neprovedl.
V případě vytváření opravné položky k nepromlčené pohledávce splatné po 31. 12. 1994
podle zákona o rezervách platí, že každá taková pohledávka musí být řádně zaúčtována
a pro účely daňové prokázán titul jejího vzniku. Pohledávka však nebyla při jejím vzniku účtována
do výnosů a vznikla z titulu poskytnutí půjčky a proto nelze k takové pohledávce tvořit opravné
položky. Nyní uvedeným závěrům odpovídá i odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel se vypořádal ve svém rozhodnutí i s nemožností tvorby opravné položky
k pohledávám vzniklým z titulu cenných papírů. Skutečnost, že zákaz tvořit opravné položky
k cenným papírům byl do zákona o rezervách výslovně včleněn až novelou č. 428/2003 Sb.
s účinností od 1. 1. 2004, nemá pro tuto věc významu.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s názorem žalovaného vysloveným
v kasační stížnosti neztotožňuje. Žalovaný vnáší do obsahu právního vztahu, jež má vliv
na tvorbu opravné položky, závěry o existenci právního vztahu zcela odlišného, jehož se žalobce
nikdy neúčastnil (právní vztah půjčky). Závěry žalovaného nekorespondují s obsahem správního
spisu a žalobce se zcela proto s výrokem rozsudku krajského soudu ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, jakož i z pohledu §109 odst. 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Podstatnou předestřenou kasační námitkou je nesprávné zodpovězení právní otázky
soudem, týkající se zákonnosti postupu žalovaného, tedy jeho posouzení zákonných podmínek
pro tvorbu zákonné opravné položky dle §2 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách, jež měla
schopnost ovlivnit základ daně zdaňovacího období roku 2002.
Pro posouzení správnosti postupu žalovaného je nutno celou otázku oprávněnosti tvorby
opravné položky rozdělit do dvou podotázek. Nejprve je totiž nutno učinit jasno v charakteru
postoupené pohledávky a až poté je možno zodpovědět, zda-li právě k takové pohledávce mohl
žalobce tvořit zákonnou opravnou položku. To vše právě z toho důvodu, že dospěl-li by soud
k závěru, že postoupena byla pohledávka, která původně vznikla z titulu půjčky (mezi STAVEX
Brno, spol. s r. o., jako věřitelem a PaeDr. L. H. jako dlužníkem), pak by tvorba opravné položky
byla zákonem zapovězena, nebylo by ji možno vůbec vytvořit a především uplatnit s daňovou
účinností. Dospěl-li by soud k závěru, že postoupena byla pohledávka vzniklá z titulu cenného
papíru, pak bylo jeho povinností zodpovědět další otázku a tou je zákonná možnost tvorby
opravné položky k takové pohledávce.
Krajský soud dospěl při řešení první z výše naznačených podotázek k závěru,
že ze smlouvy o postoupení pohledávky (jež je součástí správního spisu) nelze dovodit, že mezi
žalobcem a postupitelem došlo k postoupení pohledávky z titulu půjčky, která původně vznikla
mezi STAVEX Brno, spol. s r. o., jako věřitelem a PaeDr. L. H. jako dlužníkem. Smlouvou došlo
sice k postoupení pohledávky, avšak soudně přiznané směnečnými platebními rozkazy, důvodem
jejichž vydání bylo uplatnění směnek vydaných k zajištění půjčky mezi STAVEX Brno, spol.
s r. o., a PaeDr. L. H. Jednalo se o soudně přiznaný nárok (pohledávku) ze zajišťovací směnky,
předmětem smlouvy nebyla tedy pohledávka z původního kauzálního vztahu.
Potud se s tímto závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud ztotožnil. Pohledávka
byla totiž jako směnečná vymáhána, soudem přiznána a následně se musí směnečným režimem
řídit i postup při jejím převodu. Z uvedeného je proto zřejmé, že závěr žalovaného o převodu
pohledávky vzniklé z titulu půjčky je nesprávný a nesprávné je proto i odmítnutí možnosti tvorby
opravné položky s odkazem na §2 odst. 2 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách (ve znění
účinném pro rok 2002) s tím, že opravné položky vzniklé z titulu půjčky tvořit nelze;
to vše proto, že o pohledávku vzniklou z titulu půjčky se v daném případě nejednalo.
Dospěl-li však soud k závěru, že postoupena byla pohledávka, která byla zajištěna
směnkou, měl pokračovat ve svých úvahách o oprávněnosti tvorby zákonné opravné položky
k takové pohledávce, neboť právě zodpovězení této otázky s dopadem na výši daně bylo
předmětem sporu.
Jak zdejší soud již mnohokrát zdůraznil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 – 93, sp. zn. 2 Afs 24/2005) jedním z principů, představujícím součást práva
na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit
(ve správním soudnictví viz ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces.
Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud považoval či nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč odůvodnění žalovaného k žalobním námitkám považuje za liché či mylné,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto
argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá a nebo dokonce klíčovou otázku nezodpoví vůbec – jak se stalo
i v tomto případě.
Nejvyšší správní soud se z uvedeného důvodu nezabýval věcnou stránkou rozhodnutí,
avšak s ohledem na hospodárnost řízení považuje za vhodné obiter dictum vyložit princip chápání
klíčových pojmů, vztahující se k předmětnému rozhodnutí.
Pro posouzení oprávněnosti tvorby zákonné opravné položky, tedy opravné položky,
jejíž tvorba je zákonem uznána za „daňově uznatelný náklad“, je předně třeba určit typ
pohledávky, ke které má být opravná položka tvořena; to ostatně soud učinil.
Dle zákonné úpravy platné v roce tvorby opravné položky, tedy v roce 2002,
zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách povoloval tvorbu opravné položky k pohledávkám řádně
zaúčtovaným v účetnictví, přičemž z těchto pohledávek vyjímal mimo jiné pohledávky vzniklé
z titulu půjčky. Neupravoval však nijak pohledávky vzniklé z titulu zajišťovacích cenných papírů.
Změnou zákona v roce 2004 došlo k upřesnění tohoto ustanovení s tím, že nadále lze
opravné položky tvořit pouze k pohledávkám zaúčtovaným do výnosů (lapidárně řečeno - k těm,
které byly poplatníkem zdaněny). Současně zakázal tvorbu opravných položek vzniklých
z některých titulů, tedy stejně tak jako minulá právní úprava i k pohledávkám vzniklým z titulu
půjčky a nově i z titulu cenných papírů. Zákonodárce zde tak explicitně vyjádřil cíl této úpravy;
umožnil daňovému subjektu, pro případ, že mu nebude pohledávka uhrazena ani po zákonem
stanovené době (ačkoli výnos, který vznikl v souvislosti s jejím zaúčtováním byl poplatník
povinen zdanit), vytvořit v případě splnění zákonných podmínek opravnou položku a náklad
vzniklý v souvislosti s její tvorbou uplatnit jako daňově účinný náklad. Oněmi podmínkami jsou
zejména správná evidence pohledávky v účetnictví, zdanění výnosu s ní souvisejícího a uplynutí
zákonem stanovené doby.
Právě vzhledem ke skutečnosti, že tvorba opravné položky představuje pouze „fiktivní
náklad“, je o to více třeba dbát na splnění veškerých zákonných podmínek a sledovat cíl,
k jehož naplnění zákonodárce tvorbu takových nákladů povolil.
Jestliže tedy daňový subjekt eviduje pohledávku ve svém účetnictví, při jejímž vzniku
nebylo účtováno do výnosů, je zcela bez rozumného důvodu, aby k takové pohledávce byla
tvořena zákonná opravná položka. Je nepochybné, že bude tvořena opravná položka účetní
k zajištění věrného a pravdivého obrazu účetnictví, tedy coby výraz snížené možnosti dobytnosti
pohledávky na straně věřitele; není však důvod, aby tato opravná položka představovala daňově
účinný náklad, jestliže poplatníkovi v souvislosti se zaúčtováním pohledávky nevznikla dříve
povinnost odvést daň.
Je sice skutečností, že zákon o rezervách účinný v rozhodném zdaňovacím období –
roku 2002 neobsahoval výslovný požadavek pro tvorbu zákonných opravných položek existenci
zdanitelného výnosu, ale pouze správné zaúčtování pohledávky.
Vlastním smyslem tvorby opravné položky je nicméně poskytnutí „satisfakce“ věřiteli,
který byl z důvodů správného zaúčtování pohledávky povinen odvést daň z výnosu, který pro něj
však nebyl skutečným příjmem a proto je oprávněn postupně vytvořit ve svém účetnictví daňově
uznatelný náklad, a to až do výše dříve zdaněného výnosu. Jestliže takový výnos v účetnictví
nikdy neevidoval, není pro tvorbu zákonné opravné položky žádný důvod a není tedy
rozhodující, zda její tvorba byla výslovně zakázána či nikoli. Jedná se tak o „zrovnoprávnění“
subjektů vedoucích evidenci, kdy jsou předmětem daně pouze skutečné příjmy, na straně jedné,
a subjektů vedoucích účetnictví, jež není založeno na „cash principu“ a dochází tak ke zdaňování
výnosů, které však nikdy pro poplatníka nemusí znamenat skutečný příjem, na straně druhé.
Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že ačkoli daňový subjekt tvrdil,
že postoupením nabyl pohledávku vzniklou z titulu dluhu, z předmětné smlouvy o postoupení
pohledávek vyplývá, že subjekt na jejím základě nabyl pohledávku z titulu zajišťovací směnky,
která je samostatně převoditelná, a proto není s jejím převodem nutně spojena povinnost
nabýt i pohledávku z dluhu, kterou původně tato směnka zajišťovala. Na této úvaze soud ustal.
Neodpověděl již na podstatnou další otázku, zda tvorba zákonné opravné položky k takové
pohledávce byla oprávněná či nikoli, což je meritem sporu.
Krajský soud se tak bude v dalším řízení tedy zabývat i úvahou nad tím, zda v případě
předešlé právní úpravy (na rozdíl od současné, kdy je pro tvorbu zákonné opravné položky
požadováno účtování o pohledávce při jejím vzniku jako o zdanitelném výnosu), podle níž zákon
dříve požadoval pouze její správné zaúčtování, subjekt splnil veškeré podmínky pro tvorbu
zákonné opravné položky a lze tak náklad spojený s jejím zaúčtováním považovat za daňově
účinný. To vše zejména s ohledem na skutečnost, že zákon upravuje a odlišuje způsob zaúčtování
jednotlivých druhů pohledávek, zejména rozlišuje, zda je účtováno o pohledávce vzniklé z titulu
půjčky či o pohledávce vzniklé z titulu zajišťovací směnky.
Podmínkami tvorby opravných položek se již zabýval (byť z jiného úhlu pohledu)
i Nejvyšší správní soud. Ten v rozsudku ze dne 26. února 2007, sp. zn. 8 Afs 31/2005
(viz www.nssoud.cz), rovněž ve vztahu k jednotlivým podmínkám pro tvorbu opravné položky
(v roce 1999 – tedy před změnou zákona k 1. 1. 2004) zdůraznil, že „… musí jít o pohledávku
zaúčtovanou v účetnictví v souladu s platnými pravidly pro účtování o pohledávkách tak, že o ní bylo účtováno
ve výnosech a vztahovaly se k příjmům zdaňovaným v základu daně…“.
Nejvyšší správní soud připomíná, že pro správné zodpovězení otázky možnosti tvorby
opravné položky v souzeném případě je významnou i skutečnost, že žalobce sám netvrdil,
že by byl vlastníkem směnek, naopak k dotazu správce daně uváděl, že jím není. Z těchto
informací konečně vycházel i žalovaný, jestliže učinil v napadeném rozhodnutí dílčí závěr,
že není-li žalobce vlastníkem směnek, nemůže být oprávněným k pohledávce z titulu cenného
papíru a nemůže proto k této pohledávce tvořit opravnou položku. Závěrem ještě soud
připomíná svoji judikaturu – rozsudek ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 1 Afs 35/2007
(viz www.nssoud.cz), zabývající se oprávněností daňově uznatelných výdajů, kde uzavřel,
že „Výdaje vykázané na činnost, jež nemá samostatný ekonomický či jiný racionální účel a jejímž jediným účelem
je získání daňového zvýhodnění v rozporu s cílem sledovaným zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
nelze považovat za výdaje vynaložené za účelem dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24
tohoto zákona“.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud v předcházejícím řízení zatížil
své řízení vadou, jejímž důsledkem bylo nezákonné rozhodnutí, proto k podané kasační stížnosti
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm soud zohlední
nastíněnou úvahu vztahující se k možnosti tvorby opravných položek s vlivem na daňové
důsledky a vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.) rozhodne o podané žalobě, jakož i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu