ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.44.2007:63
sp. zn. 1 As 44/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně Mgr. B. S. N.,
zastoupené JUDr. Karlem Sochorem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18,
Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje,
se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2005,
č. j. KÚOK/32428/05/OSR/796, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 22 Ca 10/2006 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Karla
Sochora do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 2400 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 8. 2005, č. j. SÚ/26338/2005-Nej, kterým úřad určil,
že žalobkyně nemá postavení účastníka řízení o odstranění stavby nepovolené zahrádkářské chaty
na pozemku p. č. 359/2 v k. ú. Držovice.
V žalobě žalobkyně namítala především nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
žalovaný se nevypořádal s její námitkou dotčení práva na příznivé životní prostředí
ani s námitkou dotčení jejího vlastnického práva a znemožnění klidného užívání jejího majetku.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku soud uvedl, že rozhodnutí postrádá uvedení důvodů,
pro které správní orgán nevyhověl žalobkyni, není z něho nikterak seznatelné, proč žalovaný
považuje námitky žalobkyně za liché, mylné či vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů apod. Žalovaný se sice pokusil
vysvětlit důvody svého rozhodnutí ve vyjádření k žalobě, to je však již z hlediska přezkumného
soudního řízení irelevantní. Žalobkyně dostatečně specifikovala dotčení na svých právech
a odůvodnila, proč se dožaduje účastenství v řízení, žalovaný však jí tvrzené důvody nezvažoval,
neposuzoval, natož aby je kvalifikovaně vyvrátil. Žalovaný setrval na zkoumání jediného kritéria,
a to vzdálenosti mezi nemovitostí žalobkyně a nemovitostí, na níž se nachází nepovolená stavba,
ostatními námitkami se nezabýval.
Rozsudek napadl žalovaný kasační stížností mířící do důvodů dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že soud nesprávně posoudil otázku rozsahu posuzovaných
okolností pro přiznání účastenství v řízení a označil rozsudek za nezákonný. Zdůraznil, že soud
nesprávně žalovanému vytkl, že se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s námitkami žalobkyně
a nikterak je nevyvrátil a označil jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V řízení o přiznání
účastenství ve stavebním řízení (o odstranění stavby) měl však jak stavební úřad, tak i žalovaný
pouze posoudit, do jaké míry se zmíněná stavba dotýká práv a právem chráněných zájmů
žalobkyně. Hlavním kriteriem pro toto posouzení byla skutečnost, že nemovitost žalobkyně
bezprostředně se zmíněnou stavbou nesousedí a nachází se ve značném odstupu od ní.
V tomto ohledu byl proto postup žalovaného správný a nebyl dán důvod pro zrušení napadeného
rozhodnutí soudem. Důvody, pro které nemohla být žalobkyně na svých právech krácena,
jsou obsahem napadeného rozhodnutí, a proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti popřela její důvodnost a zdůraznila,
že účastníky řízení podle §85 až §96 stavebního zákona jsou osoby, které mají vlastnická
či jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a stavbám
na nich a postačuje, že jejich práva mohou být rozhodnutím správního orgánu přímo dotčena.
Protože postačuje pouhá možnost dotčení na právech, měl s ní správní orgán jako s účastníkem
řízení jednat. Ten však její odmítnutí účastenství v řízení nikterak v tomto ohledu
ani nezdůvodnil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu se podává, že žalobkyně svým přípisem, podaným Městskému
úřadu v Prostějově dne 5. 8. 2005 požadovala účastenství v řízení o odstranění nepovolené stavby
zahrádkářské chaty na pozemku p. č. 359/2 v k. ú. Držovice. Městský úřad v Prostějově
rozhodnutím ze dne 25. 8. 2005, č. j. SÚ/26338/2005-Nej žalobkyni postavení účastníka tohoto
řízení nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že nemovitosti žalobkyně bezprostředně nesousedí
s pozemky, na nichž se nachází nepovolená stavba, nejsou ani v jejich těsné blízkosti,
ale ve vzdálenosti cca 70 m od nich a proto nemůže dojít k tomu, aby práva žalobkyně,
či její právem chráněné zájmy byly přímo dotčeny.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání; tvrdila předně, že se správní orgán
nevypořádal s jejími důvody, pro které požadovala účastenství na řízení a jež se týkala tvrzení
o dotčení na právech a právem chráněných zájmech.
Odvolání žalovaný zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění zdůraznil, že účastenství v řízení o odstranění stavby není závislé pouze
na bezprostředním sousedství s nemovitostí, o kterou se v řízení jedná; bylo proto povinností
správního orgánu posoudit, do jaké míry se zmíněná stavba dotýká práv či právem chráněných
zájmů žalobkyně. Otázka vzájemné vzdálenosti posuzovaných objektů je prvořadá a uzavřel,
že postupem správního orgánu prvého stupně nebyla žalobkyně nijak krácena.
Předestřenou spornou právní otázkou je dostatečnost odůvodnění rozhodnutí ve věci
posouzení procesního postavení žalobkyně ve správním řízení, resp. v řízení o odstranění stavby
nepovolené zahrádkářské chaty na pozemku parc. č. 359/2 v katastrálním území Držovice,
v jejíž blízkosti (nikoliv však v přímém sousedství) se nachází nemovitost žalobkyně.
Kdo je účastníkem toho kterého správního řízení, je vždy předmětem zákonné úpravy,
obecně pak (v rozhodné době) obsažené v §14 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
v současné době v §27 a násl. zák. č. 500/2004 Sb., správní řád.
V daném případě se jedná o posouzení účastenství v řízení stavebním.
To je (resp. v aktuálním čase bylo) upraveno v §97 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle něho jsou účastníky řízení podle §85 až 96
osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních
pozemků a staveb na nich, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být
rozhodnutím přímo dotčeny, a dále osoby, které na návrh stavebníka budou odborně vést
realizaci stavby nebo vykonávat odborný dozor (§44 odst. 2 a 3).
V tomto rozsahu musí být proto rozhodnutí o přiznání či nepřiznání účastenství v řízení
i odůvodněno.
Smyslem odůvodnění rozhodnutí je doložení jeho správnosti, jakož i zákonnosti postupu
správního orgánu v řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo. Z odůvodnění musí být
proto zřejmé jak skutkové tak právní předpoklady, z nichž správní orgán vycházel při hodnocení
konkrétní skutkové podstaty a při její subsumpci pod určité ustanovení zákona. Musí především
reagovat na všechny předestřené námitky v návrhu obsažené, zejména právní úvahy
o nich a důvody, které správní orgán k výroku rozhodnutí vedly. Absence těchto úvah zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, činí jej nezákonným, přičemž k této nezákonnosti přezkumný
správní orgán přihlíží z úřední povinnosti. Stejné důsledky nastanou i v případě,
kdy v odůvodnění rozhodnutí chybí nebo je nedostatečná právní argumentace a hodnocení
správního orgánu při vypořádání se s návrhy a námitkami účastníků do řízení vnesených.
Odůvodnění:
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je však v dané věci postaveno
pouze na závěru, že aby bylo dotčeno jakékoliv právo či chráněný zájem žalobkyně, muselo
by se jednat o bezprostřední sousedství pozemků žalobkyně a toho, na němž se nepovolená
stavba nachází. Protože však jsou pozemky od sebe vzdáleny cca 70 metrů, o žádné dotčení
na právech žalobkyně se jednat nemůže. Žalovaný pak již v odůvodnění svého rozhodnutí
sice připustil, že se nemusí jednat o bezprostřední sousedství pozemků, nicméně se ztotožnil
bez dalšího odůvodnění s názorem správního orgánu prvního stupně, že vzdálenost mezi oběma
pozemky je dostatečná a že žalobkyně nemůže být proto na svých právech nikterak dotčena.
Žalobkyně však do řízení vnesla mnoho dalších námitek, pro které se dožaduje postavení
účastníka v předmětném řízení (omezení na vlastnických právech způsobené provozem
v nepovolené stavbě, snížená pohoda bydlení, nemovitost k bydlení vybírala v lokalitě
biokoridoru, to je však znehodnoceno nepovolenou výstavbou chat, narušení krajinného rázu,
stavba je v rozporu s územním plánem), k nimž se však žalovaný v napadeném rozhodnutí
nikterak nevyjádřil, ponechal je bez povšimnutí a svůj závěr postavil pouze na hodnocení
vzdálenosti mezi oběma pozemky. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, z čeho stavební úřad
dovodil, že práva vlastníků nemovitostí, které nemají společnou hranici s pozemkem se stavbou,
jejíž odstranění bylo předmětem projednávání ve stavebním řízení, nemohou být výsledným
rozhodnutím dotčena.
Pouhé obecné konstatování o tom, že pro účastenství ve stavebním řízení o odstranění
nepovolené stavby žadatelka nesplňuje podmínky, aniž by se správní orgán s takovým
konstatováním blíže vypořádal a stejně tak se vypořádal i s otázkou pouhé možnosti zásahu
do jejích práv či právem chráněných zájmů, je nutno považovat za nedostačující a neodpovídající
ustanovení §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu (účinného v rozhodné
době). Takové rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a v jeho odůvodnění
chybí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Skutečnost, že důvody
svého rozhodnutí rozvinul žalovaný ve vyjádření k žalobě, nemůže mít již vliv na zákonnost
zkoumaného rozhodnutí.
V tomto ohledu se proto Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil s argumentací a právním
názorem, vyjádřeným v rozsudku krajského soudu, kasační stížnost proto jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení o své kasační stížnosti úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobkyně měla v řízení před Nejvyšším správním soudem
plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložila, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyně je zastoupena advokátem a podala vyjádření
ke kasační stížnosti. Soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně
za jeden úkon právní služby v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu