ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.62.2008:75
sp. zn. 1 As 62/2008 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Lesní společnost
Stříbro, a. s., se sídlem Plzeňská 250, 349 11 Stříbro, zastoupené Mgr. Liborem Kaslem LL.M.,
advokátem se sídlem Wenzigova 2, 303 10 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. P. R.
a 2. E. R., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2006, č. j. ŽP/2013/06, o určení pozemků
k plnění funkcí lesa, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
23. 4. 2008, č. j. 30 Ca 40/2006 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2005, č. j. ŽP/5757/05, stanovil Magistrát města Plzně
k žádosti žalobkyně, že pozemky p. č. 1723/4, 1724/3, 1725/3, 1727/2, 1728/6, 1730/8
a 1763/2 v k. ú. Bolevec, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 2368, jsou ve smyslu §3 odst. 3
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), pozemky
určenými k plnění funkce lesa.
Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 3. 3. 2006 a rozhodnutí
vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobu, jíž žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, odmítl Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 23. 4. 2008. Rozhodnutí o tom, že konkrétní pozemky jsou pozemky určenými
k plnění funkce lesa, není podle něj rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jímž by se
zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala subjektivní práva či povinnosti žalobkyně. Takové
rozhodnutí je proto vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení žalobkyně namítla, že označení
pozemků za pozemky určené k plnění funkcí lesa je zcela zásadní pro možnost dispozice s nimi
(poukázala na dispoziční omezení vlastníka - jak obecně, tak podle devizového zákona,
a na povinnosti tížící vlastníky pozemků určených k plnění funkcí lesa) a dotýká se konkrétních
subjektivních práv a povinností vlastníka; o tom ostatně svědčí i argumentace samotných
rozhodnutí správních orgánů v této věci. Správní orgán může rozhodnout ve smyslu §3 odst. 3
lesního zákona jen tehdy, pokud jsou splněny podmínky stanovené v zákoně; rozhodnutí není jen
výsledkem jeho správního uvážení. Nemohl-li by se vlastník pozemku domáhat ochrany
v případě, kdy správní orgán rozhodl v rozporu s těmito podmínkami - tedy kdy označil pozemky
za pozemky určené k plnění funkcí lesa, ačkoli pozemky již nesplňují potřebné předpoklady -
znamenalo by to popření ústavně zaručeného práva vlastníka na soudní ochranu. Dovedla-li
by žalobkyně závěry krajského soudu ad absurdum, mohl by příslušný správní orgán zamezit
výstavbě na pozemku či jakémukoliv jeho užívání pouhým prohlášením za pozemek určený
k plnění funkcí lesa, i pokud by takový pozemek zjevně nesplňoval předpoklady podle §3 lesního
zákona (např. vydlážděný pozemek na náměstí v centru města). Jelikož by vlastník neměl právo
na soudní ochranu, byly by všechny správní orgány (včetně stavebních a katastrálních úřadů)
nuceny toto rozhodnutí respektovat.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhl, aby byla zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §3 odst. 3 lesního zákona rozhoduje orgán státní správy lesů v pochybnostech
o tom, zda konkrétní pozemky jsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa. Žalobkyně
je přesvědčena, že toto rozhodnutí zasahuje do jejích práv a povinností ve smyslu §65 s. ř. s.;
zdejší soud však její přesvědčení nesdílí.
K argumentu žalobkyně o porušení jejího práva na soudní ochranu je třeba uvést,
že kompetenční výluka, upravená v §70 s. ř. s., je legální výjimkou z obecně zaručeného práva
na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy; ostatně čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod zaručuje toto právo jen pro případy, že zákon nestanoví jinak.
Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno pouze přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Žalobkyně naznačuje, že rozhodnutí žalovaného
významně zasahuje do jejího vlastnického práva, neboť ji omezuje v možnostech využívání
pozemků a dispozice s nimi; nelze však žalobkyni přisvědčit v tom, že by ono omezení plynoucí
z povahy pozemku souviselo s rozhodnutím žalovaného.
U pozemků, o něž ve věci jde, je jako druh pozemku v katastru nemovitostí vyznačen
„lesní pozemek“. Tento údaj se ale v katastru nemovitostí neocitl až v návaznosti na rozhodnutí
žalovaného podle §3 odst. 3 zákona o lesích, nýbrž zde byl již dříve. Již před vydáním tohoto
rozhodnutí byla tedy žalobkyně omezena v nakládání s pozemkem způsobem, který pramení
z lesního charakteru tohoto pozemku, a deklaratorní rozhodnutí žalovaného na tom nic
nezměnilo. Žalobkyně chtěla patrně podáním žádosti o rozhodnutí podle §3 odst. 3 zákona
o lesích dosáhnout jakési „legalizace“ faktického stavu a možná i budoucích záměrů (sama
v kasační stížnosti poukazuje na to, že je teď omezena jak v možnosti výstavby, tak v možnosti
jiného nakládání s pozemkem). Jde-li však o záměry neslučitelné s plněním funkcí lesa, nelze
k tomuto cíli u lesních pozemků (kteréžto označení plyne z katastru nemovitostí) dospět jinak
než odnětím pozemků plnění funkcí lesa podle §16 lesního zákona. Na věci nic nemění závěry
civilních soudů (žalobkyně je cituje v žalobě, a kopie příslušného rozsudku je založena
ve správním spisu) o tom, že komunikace vystavěná v roce 1976 na předmětných pozemcích
je účelovou komunikací „Účelová komunikace“ (§7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích) a „lesní cesta“ [§2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 433/2001 Sb., kterou se stanoví
technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa] jsou totiž pojmy odlišných kategorií,
které se navzájem nijak nevylučují, a jejich překrývání je možné.
Absurdní argument žalobkyně o prohlášení vydlážděného náměstí v centru města
za pozemek určený k plnění funkcí lesa není na místě. Správní orgány jsou jistě omylné, a jejich
případné nesprávné rozhodování většinou představuje pro účastníky komplikace; je však jen
na účastnících, zda tváří v tvář komplikacím rezignují, nebo zda se budou svého práva domáhat
v okamžiku, kdy jim flagrantně nezákonný akt správního orgánu zkříží plány. Taková situace
ale nenastává v okamžiku, kdy nabude právní moci rozhodnutí o tom, že daný pozemek
je pozemkem určeným k plnění funkce lesa, nýbrž až tehdy, když by např. stavební úřad
s poukazem na toto deklaratorní rozhodnutí odmítl na onom hypotetickém náměstí povolit
stavební úpravy, nebo když by orgán správy lesů uložil obci, v jejímž středu se pozemek nachází,
pokutu za to, že ve vztahu k náměstí neplní povinnosti podle lesního zákona. Zejména
by k něčemu takovému ale nedošlo proto, že náměstí není vedeno v katastru nemovitostí
jako lesní pozemek, nikdy funkcím lesa nesloužilo, a nebyl by tedy důvod se vůbec zabývat
jeho charakterem ve smyslu §3 odst. 3 zákona o lesích.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu