ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.68.2008:107
sp. zn. 1 Azs 68/2008 - 107
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: A. P. B. B., zastoupený
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 7. 2006, č. j. OAM-690/VL-07-04-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2008, č. j. 28 Az 84/2007 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2006 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (zákon o azylu). Současně vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
podle §91 téhož zákona.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci
Králové dne 8. 8. 2006, již krajský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 zamítl. Ke kasační stížnosti
žalobce Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu pro porušení práva žalobce
na tlumočníka, kvůli čemuž se žalobce nemohl účastnit jednání před krajským soudem,
a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Krajský soud proto pokračoval
v řízení a po nařízeném jednání žalobu rozsudkem ze dne 26. 3. 2008 opět zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu novou kasační stížností,
v níž nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že námitky vznesené proti rozhodnutí žalovaného
nejsou způsobilé zpochybnit závěry žalovaného, neboť v zásadních údajích poskytl žalobce
při týchž otázkách s odstupem doby výrazně odlišné informace, které nebyl schopen k výzvě
žalovaného přesvědčivě objasnit (vstup do strany, termín konání voleb atd.). K tomu stěžovatel
uvádí, že prezidentské volby se v Kamerunu konaly dne 11. 10. 2004. Vítězem se stal Paul Biya,
který je kamerunským prezidentem nepřetržitě od roku 1982. Po volbách se v říjnu a v listopadu
konaly mítinky opoziční strany SDF (Social Democratic Front) nebo FSD (Front Social-
Démocratique) prezidentského kandidáta Ni John Fru Ndi, kterých se stěžovatel účastnil. Bližší
informace o straně SDF lze nalézt na stránkách http://www.sdfparty.org, kterou lze navrhnout
jako důkaz prokazující tvrzení stěžovatele ohledně rozhodných skutečností důležitých
k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel také namítl, že pojmenování
strany žalobcem jako Social Development Fond je naprostý nesmysl. K omylu došlo zřejmě
vinou tlumočníka, protože sociální rozvojový fond není politickou stranou ani hnutím, ale působí
v některých arabských a afrických zemích k podpoře a rozvoji ekonomiky a o tomto fondu
se stěžovatel rozhodně nezmiňoval.
Kasační stížnost je z části nepřípustná, ve zbytku pak nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud při svém posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou
splněny veškeré podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má všechny
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Pokud jde o otázku přípustnosti kasační
stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. (kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu), pak kasační soud nepřípustnost v tomto ohledu
neshledal. V této souvislosti poukazuje zdejší soud na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, podle nějž je možné novou kasační stížnost odmítnout podle §104 odst. 3
písm. a) pouze v případě, že v předchozím řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
vyjádřil závazný právní názor týkající se posouzení věci samé. Podle Ústavního soudu „vztáhnout
však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (…), by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem
zákonodárce, mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený
v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přípustný, mohl by tento soud v každé projednávané věci vždy
prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém
kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva“. V projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud
svým předchozím rozhodnutím o kasační stížnosti zrušil rozsudek krajského soudu pro vady
procesního charakteru, avšak nezabýval se námitkami stěžovatele směřujícími do věci samé.
Nicméně, jak kasační soud uvedl již ve svém předchozím rozsudku, tvrzení týkající
se nesprávného pojmenování politické strany SDF stěžovatelem vinou tlumočníka, jež stěžovatel
znovu uvádí i v právě projednávané stížnosti, nebylo uplatněno v žalobě; krajský soud se proto
k této námitce nemohl vyjádřit. Kasační řízení je přitom založeno na přezkumu soudních
rozhodnutí; pokud námitka není uplatněna již v řízení před krajským soudem, chybí zde podklad
k přezkumu, a z tohoto důvodu se takovou námitkou Nejvyšší správní soud nemůže zabývat
pro její nepřípustnost (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přijatelnosti zbývající části kasační
stížnosti, jak mu je uloženo §104a s. ř. s., tedy zda kasační stížnost podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě nesouhlasí se závěry soudu o nevěrohodnosti
své výpovědi a domnívá se, že byl pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu, a měl mu být
tudíž azyl udělen. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již uvedl, že není povinností žadatele
o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují
(rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz). Důkazní břemeno leží
na správním orgánu tím spíš, když z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv
v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud je nicméně toho názoru, že v projednávaném případě žalovaný své povinnosti prokázat
nevěrohodnost výpovědi stěžovatele dostál a svůj závěr dostatečně odůvodnil
ve svém rozhodnutí. Stěžovatel přitom tuto nevěrohodnost potvrzuje i v kasační stížnosti,
když v ní uvádí, že mítinky, kterých se účastnil, se konaly po prezidentských volbách, zatímco
v řízení před správním orgánem a v žalobě tvrdil, že se účastnil mítinku před těmito volbami.
Zdejší soud nepochybuje, že Kamerun je zemí, v níž je dodržování lidských práv velice
problematické (k tomu srov. též rozsudek 12. 3. 2007, č. j. 4 Azs 169/2006 - 47, www.nssoud.cz).
Tato okolnost však nemůže být sama o sobě důvodem pro udělení azylu v případě, kdy tvrzení
žadatele o azyl jsou nevěrohodná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, www.nssoud.cz).
Námitka, již stěžovatel učinil předmětem sporu, byla tedy v judikatuře zdejšího soudu
řešena a krajský soud se nedopustil ani žádného pochybení, které by bylo natolik intenzivní,
že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost
kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu