ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.4.2008:42
sp. zn. 2 Afs 4/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. Stanislav
Kužela, se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, správce konkurzní podstaty úpadce ČKD
Choceň, a. s., se sídlem Lhota 635, Choceň, zast. JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 4. 2007, č. j. 3306/07-1500-607930, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2007, č. j. 31 Ca 62/2007 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 24. 7. 2006,
č. j. 39006/06/274970/3499, o sdělení daňového penále na dani z přidané hodnoty ve výši
6643 Kč. Žalovaný i krajský soud dospěli k závěru, že daňové penále může být sděleno
i v případě, kdy je na daňový subjekt prohlášen konkurz, pokud se jedná o penále vyměřené
z důvodu prodlení s placením závazku, který je za podstatou. V této své úvaze vycházeli
z judikatury Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelova kasační stížnost obsahuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel tedy namítá nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
To stěžovatel spatřuje v tom, že penále vůbec nemělo být vyměřeno. Podle §31 odst. 1
v rozhodné době účinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon
o konkurzu“), platí, že nároky za podstatou může správce konkurzní podstaty uhradit kdykoliv
v průběhu konkurzního řízení. Tím je jednoznačně dáno, že smí-li správce konkurzní podstaty
platit kdykoliv, nemůže se dostat do prodlení s placením závazku, a tak nesmí být vyměřeno
penále.
Je zapotřebí vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/2004, kterým tento soud napevno postavil otázku vztahu zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
k zákonu o konkurzu (stěžovatel stejně jako v žalobě i v kasační stížnosti uvádí chybně „vztahu
daňového řádu k daňovému řádu“; z logiky věci však plyne, že mu jde o vztah daňového řádu
k zákonu o konkurzu). Ústavní soud uvedl, že zákon o konkurzu je vůči daňovému řádu
zákonem speciálním, a je tedy třeba mu dát přednost. Daňový řád, stanovící, že v prodlení je ten,
kdo nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti, se nepoužije.
Podle stěžovatele by postup žalovaného také mohl znamenat, že věřiteli bude i v průběhu
konkurzního řízení neustále nabíhat vyšší pohledávka za podstatou vůči úpadci. Stěžovatel má
za to, že pokud by tento postup chtěl uplatnit zákonodárce, musel by do znění §31 odst. 2
písm. d) zákona o konkurzu včlenit i příslušenství pohledávek. Tak tomu ovšem není.
Odkaz krajského soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu připadá stěžovateli
nepatřičný. Z rozhodnutí citovaných žalovaným i krajským soudem plyne jen to, že penále může
být i po prohlášení konkurzu předepsáno, přičemž po dobu konkurzu nemůže být uspokojeno,
a tedy má jen charakter informativní.
Podle stěžovatele je však napadený platební výměr ve zde posuzovaném případě
rozhodnutím správního orgánu, které splňuje veškeré náležitosti dané daňovým řádem. Výměrem
je též dlužníkovi ukládána povinnost k uhrazení dluhu v určitých lhůtách. Nejedná se tak o pouhé
informativní sdělení o výši penále; takové prosté sdělení by muselo mít jiný obsah a neměla
by v něm být obsažena povinnost k hrazení určité částky ve stanovených lhůtách.
Z těchto uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a napadený
rozsudek a omezil se na návrh, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2000, č. j. 38 K 29/2000 - 119, byl prohlášen konkurz
na majetek společnosti ČKD Choceň, a. s.; správcem konkurzní podstaty byl ustanoven
Ing. Stanislav Kužela. Ve smyslu §20 zákona o konkurzu přihlásil příslušný správce daně své
pohledávky vzniklé před prohlášením konkurzu. Dne 23. 2. 2004 došlo správci daně dodatečné
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací měsíc leden 2004, v němž stěžovatel vyčíslil
daňovou povinnost ve výši 171 002 Kč. Za totéž zdaňovací období podal dodatečné daňové
přiznání k dani z přidané hodnoty ještě dne 26. 4. 2004, v němž vyčíslil daňovou povinnost
ve výši 427 Kč. Za pozdní úhradu daně byl stěžovateli sdělen předpis penále za prodlení ve výši
6643 Kč.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem
a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Podle §31 odst. 1 zákona o konkurzu platí, že nároky na vyloučení věci z podstaty
(§19 odst. 2), pohledávky za podstatou (§31 odst. 2), nároky na oddělené uspokojení (§28)
a pracovní nároky (§31 odst. 3) lze uspokojit kdykoli v průběhu konkurzního řízení. Jiné nároky
lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Za pohledávky za podstatou,
pokud vznikly po prohlášení konkurzu, se považují podle §31 odst. 2 písm. d) zákona
o konkurzu mj. i daně. Stěžovatel z toho dovozuje, že daně může platit kdykoliv v průběhu
konkurzního řízení.
Konstantní výklad §31 odst. 1 zákona o konkurzu, jak jej provádí Nejvyšší správní soud,
je však jiný. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 6 Ads 92/2005 - 49, publikovaného pod č. 1129/2007 Sb. NSS, nelze ustanovení §31 odst. 1
větu první zákona o konkurzu vykládat izolovaně od věty druhé téhož odstavce, upravující dva
možné způsoby uspokojení nároku, tj., kdy lze jednotlivé nároky uspokojit. Zatímco podle věty
první lze nároky a pohledávky uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení, zbývající nároky
jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Slovo „kdykoliv“ neznamená libovůli s plněním
povinnosti, která je pohledávkou za podstatou, ale vyjadřuje přednost uspokojení této pohledávky
za podstatou, oproti uspokojení nároku podle pravomocného rozvrhového usnesení.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62,
publ. pod č. 674/2005 Sb. NSS, vyplývá, že ačkoliv povinnost k platbě penále vzniká daňovému
dlužníku přímo ze zákona, je správce daně povinen sdělit mu předpis penále platebním výměrem.
Jelikož se daňové řízení prohlášením konkurzu nepřerušuje (§40 odst. 11 daňového řádu),
tato povinnost stíhá správce daně i v průběhu konkurzního řízení. Pokud vznikla povinnost
zaplatit penále až po prohlášení konkurzu, nelze pohledávku správce daně z tohoto titulu
uspokojit v konkurzním řízení [§33 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a contrario]; platební
výměr, jímž byl stěžovateli sdělen předpis penále, se však tomuto zákonnému ustanovení nepříčí.
Jak bylo výše uvedeno, takový výměr pouze deklaruje již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo
k uspokojení pohledávky správce daně. Během konkurzu jej nelze užít k vymáhání dlužného
penále, a v důsledku jeho vydání se tak nezmenšuje konkurzní podstata; až po zrušení konkurzu
by případně mohl sloužit jako exekuční titul. Tím se tedy vyvrací stížní námitka, v níž stěžovatel
žádá posoudit platební výměr s ohledem na to, zda lze v průběhu konkurzního řízení „požadovat
úhradu penále“ za období po prohlášení konkurzu. Sdělením předpisu penále totiž správce daně
jen informuje daňového dlužníka o výši penále a stanovením náhradní lhůty splatnosti činí zadost
požadavkům ustanovení §32 daňového řádu na formální náležitosti rozhodnutí; rozhodně jím
však nepožaduje úhradu penále, což mu zapovídá již zmíněné ustanovení zákona o konkurzu.
Obdobně ve vztahu k penále za pozdní úhradu pojistného na veřejné zdravotní
pojištění judikoval zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 - 63,
publ. pod č. 1239/2007 Sb. NSS.
I v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29,
www.nssoud.cz, je uvedeno, že je předně nutno mít na zřeteli, že povinnost k platbě penále
a jeho splatnost vzniká daňovému dlužníku přímo ze zákona; správce daně je povinen sdělit
mu předpis penále platebním výměrem. Jelikož se daňové řízení prohlášením konkurzu
nepřerušuje (§40 odst. 11 daňového řádu), tato povinnost stíhá proto správce daně i v průběhu
konkurzního řízení. Je sice skutečností, že §31 odst. 1 zákona o konkurzu stanoví, že pohledávky
za podstatou lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení, to ovšem neznamená,
že je možno ignorovat lhůty splatnosti daně, upravené zvláštním zákonem – zde daňovým řádem,
který ve svých ustanoveních (§40, §46) jednoznačně lhůty splatnosti vyměřené či doměřené
daňové povinnosti upravuje. Naopak, toto ustanovení pouze připomíná, že lze v průběhu
konkurzního řízení uspokojit pohledávky za podstatou. Takovou pohledávkou je zcela jistě
například daň, která byla vyměřena po prohlášení konkurzu [§31 odst. 2 písm. d) zákona
o konkurzu]. Byla-li daň po prohlášení konkurzu vyměřena, je rovněž stanovena lhůta její
splatnosti a dlužník je takovou lhůtou vázán. Opačnou úvahou by se dospělo ke zcela absurdním
závěrům. Pohledávkami za podstatou se rozumí též například pohledávky výživného ze zákona
[§31 odst. 2 písm. g) zákona o konkurzu]. Kdyby bylo cílem úpravy vtělené do §31 odst. 1
zákona o konkurzu umožnit úhradu pohledávek za podstatou kdykoliv v průběhu konkurzního
řízení, aniž by se přihlédlo ke lhůtám splatnosti zákonem upraveným, pak by mohla být taková
pohledávka na výživném uspokojena až před samotným ukončením konkurzního řízení,
které může trvat i několik let. Smysl tohoto ustanovení, jímž je přednostní uspokojení
ve zvláštních, zákonem stanovených případech, by byl zcela popřen.
K výše uvedeným závěrům se zdejší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 1 Afs 49/2007 - 75, www.nssoud.cz. Judikaturu zdejšího soudu v dané věci tak je možno
považovat za zcela konstantní a konzistentní. Zároveň závěry soudem vyřčené v předchozích
vyjmenovaných rozhodnutích dávají odpověď na stížnostní námitky v daném případě. Není
tak pravda, že by se judikatura zdejšího soudu výkladem §31 odst. 1 zákona o konkurzu
nezabývala, jak tvrdí stěžovatel. Z výše uvedeného je naopak patrné, že výkladu tohoto
ustanovení byla věnována rozsáhlá pozornost.
Uvedené příklady z judikatury zdejšího soudu nejsou ani v rozporu s rozhodnutím
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, dostupný na nalus.usoud.cz. V tomto
rozhodnutí, které stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje, totiž Ústavní soud dospěl k závěru,
dle něhož §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu je zvláštním ustanovením vůči §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Ustanovení §31 odst. 1 zákona o konkurzu
nebylo vůbec zkoumáno, a tedy uvedený nález Ústavního soudu judikatuře Nejvyššího správního
soudu nikterak nekonkuruje.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu