ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.49.2008:90
sp. zn. 2 As 49/2008 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ECOCOAL,
s. r. o., se sídlem Vršovců 1048/29, Ostrava - Mariánské Hory, zastoupeného JUDr. Alfrédem
Šrámkem, advokátem se sídlem Pobialova 10, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava - Moravská Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2008,
č. j. 22 Ca 228/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 5. 2007,
č. j. MSK 32765/2007. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru životního prostředí (dále jen „magistrát“) ze d ne
2. 1. 2007, zn. ŽP/13405/D/06/KOL, kterým byla stěžovateli udělena pokuta ve výši 30 000 Kč
a byly uloženy náklady řízení ve výši 1 000 Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle §88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení
právní otázky krajským soudem a vady řízení před správním orgánem , pro něž měl krajský soud
napadené správní rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel brojí proti nezákonnosti napadeného rozhodnutí magistrátu, jímž mu byla
uložena pokuta za pokácení náletových dřevin, a upozorňuje pro srovnání na rozhodnutí téhož
úřadu vydané dne 29. 8. 2003 pod č. j. ŽP/248/12441/2003, kde bylo ve vztahu k jinému
subjektu naopak uvedeno, že náletové stromy a keře rostoucí na stavebních objektech nejsou
zákonem chráněny a je možno je kácet bez povolení orgánu ochrany přírody. Přitom i objekt
dolu Jan Šverma, na kterém probíhaly rekultivační práce, považoval tentýž orgán za stavbu,
přesto tuto situaci posoudil odlišně, v čemž stěžovatel spatřuje vnitřní rozpornost a nejednotnost
v rozhodování magistrátu. Stěžovatel se přitom ztotožňuje, a vyjádřil t o již ve své žalobě, právě
s názorem, že náletový porost, rostoucí z důvodu dlouhodobého neudržování staveb na těchto
stavbách, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že budou rekultivovány, nepodléhá režimu
ochrany zákonem o ochraně přírody a krajiny. Dřeviny, které měl údajně odstranit stěžovatel,
ostatně nesplňovaly ekologickou a estetickou funkci ve smyslu §8 odst. 1 tohoto zákona a jejich
likvidaci předpokládal sám magistrát, jak plyne z jeho rozhodnutí. Navíc porost nebyl tímto
poškozením zničen a, jak stěžovatel uvádí, „k dnešnímu dni porost stále žije a roste.“ Poté,
co bylo původní rozhodnutí magistrátu ze dne 29. 8. 2003 zrušeno dne 9. 8. 2006 žalovaným,
vydal magistrát nové rozhodnutí ze dne 2. 1. 2007. Jemu stěžovatel již v odvolání zejména
vytýkal, že jím bylo porušeno ustanovení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
když se s vinou stěžovatele za spáchání správního deliktu vypořádal poukazem na to, že součástí
spisového materiálu jsou důkazy prokazující, že protiprávního jednání se dopustil právě
stěžovatel. Tyto důkazy však nijak nespecifikoval a učinil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelným
způsobem, který zkritizoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
sp. zn. 4 Azs 55/2003. Magistrát sice odkazoval na to, že vinu stěžovatele nezpochybnil žalovaný
ani krajský soud (v předchozím řízení, jímž bylo předchozí rozhodnutí správních orgánů zrušeno
pro vady řízení), takový poukaz na postoj jiných orgánů však nemůže podle stěžovatele nahradit
jeho vlastní úvahu, zvláště kdy ž stěžovatel sám svou vinu kontinuálně popírá, a zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí magistrátu.
Stejně tak zakládá tato skutečnost i nezákonnost rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel
připomíná, že v celém řízení nebylo prokázáno, že se protiprávního jednání dopustil on nebo
jeho zaměstnanci, naopak konstantně tvrdil, že na místě bývalého dolu Jan Šverma žádné dřeviny
nekácel a nepoškozoval on ani jeho zaměstnanci, a k takovému závěru nelze dospět
jen na základě toho, že k tomuto jednání došlo na pozemku ve stěžovatelově vlastnictví
či že vjezd na tento pozemek byl opatřen uzamykatelnou záv orou. Stejně tak to neplyne
ani pouze z fotodokumentace či znalosti pozemku ze strany správních úřadů. Úředník správního
úřadu sice tvrdil, že viděl navážení zeminy na stromy bagrem, nebylo však prokázáno, kdo jej
řídil, zda se jednalo o stěžovatelova zaměstnance či zda t o stěžovatel nařídil. Tvrzení
o stěžovatelově vině tak nemá oporu ve spise. V nesprávném určení subjektu odpovědného
za správní delikt spatřuje stěžovatel i nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
To spatřuje také v tom, že ani krajský soud nezohlednil skutečnost, že nedošlo k zániku
předmětných dřevin, které dosud žijí, navíc nesplňovaly žádnou estetickou a ekologickou funkci.
Ostatně již dříve magistrát uvedl, že kdyby stěžovatel o povolení požádal, bylo by mu vydáno,
vzhledem k tomu, že mu již byly povoleny na tomto území rozsáh lé rekultivační práce, které
by ostatně nahradily i povinnost náhradní výsadby. Stejně tak krajs ký soud nezohlednil
ani rozpornost rozhodování magistrátu v otázce kácení dřevin na stavbách.
Závěrem stěžovatel poukazuje na účel zákona o ochraně přírody a krajiny vyjádřený
v jeho §1 a připomíná, že smyslem jím prováděné rekultivace dolu Jan Šverma bylo právě
obnovení biodiverzity a ekologické rovnováhy tohoto území zničeného v důsledku
dlouhodobého zavážení této oblasti odpady i ničením jejích přírodních hodnot a krás jinými
způsoby. Samotný magistrát si byl ostatně vědom toho, že k provedení rekultivace by pokácení
přítomných nekvalitních dřevin bylo nezbytné, a proto by je byl býval povolil a nepožadoval
by za ně ani náhradní výsadbu, protože dokončením rekultivace by byla případná škoda
na dřevinách zcela nahrazena. Za této situace, kdy předmětné dřeviny nebyly s ohledem na svůj
charakter chráněny ustanovením §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, stěžovateli bylo
povoleno provedení rozsáhlých rekultivačních prací, jejichž součástí mělo být i pokácení dřevin,
které by bylo bývalo povoleno, a to bez náhradní výsadby; není zřejmé, proč bylo stěžovatelovo
jednání posouzeno jako protiprávní, a není zřejmý účel pokuty, jež mu byla uložena, zvláště když
ve zmiňovaném případě č. j. ŽP/248/12441/2003 souběžně projednávaném magistrátem bylo
shledáno, že kácení náletových dřevin při provádění stavebních prací povolení nevyžaduje.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trvá na věcné i právní správnosti svého
rozhodnutí a ztotožňuje se i s rozsudkem krajského soudu. Upozorňuje také na to,
že v předchozím rozsudku krajského soudu ze dne 2. 2. 2006 byla za důvodnou označena pouze
stěžovatelova námitka týkající se nedostatečnosti odůvodnění stanovení výše pokuty, přičemž
tato chyba byla v dalším správním řízení opravena.
Z obsahu spisu žalovanému nevyplývá, že by stěžovatel konstantně vznášel námitky
týkající se toho, že to nebyli jeho zaměstnanci, kdo nahrnoval přivážený odpad do porostu
vzrostlých dřevin a zasypával jej; naopak správní orgány obou stupňů vycházely z dostatečně
zjištěného stavu věci. Stěžovatel ostatně porušil i své povinnosti vlastníka daného pozemku
plynoucí z §7 zákona o ochraně přírody a krajiny, když neučinil žádná opatření k tomu,
aby k zasypávání dřevin nedocházelo.
Ke stěžovatelovu tvrzení o tom, že se jednalo o náletový porost bez ekologické a estetické
funkce, žalovaný připomíná, že zákon o ochraně přírody a krajiny nerozlišuje náletové a různé
jiné dřeviny, chrání všechny druhy dřevin a k jejich kácení vyžaduje povolení příslušného
správního úřadu. Pokuta pak byla stěžovateli uložena za to, že zasypáním předmětných dřevin
došlo k podstatnému a trvalému snížení jejich ekologických a estetických funkcí. Stěžovatelova
námitka, že onen porost v době podání kasační stížnosti stále žije, nemůže ospravedlnit
protiprávnost jeho jednání posuzovanou v době rozhodování o uložení pokuty. Povolení
k rekultivačním pracím, na něž stěžovatel také poukazuje, pak nenahrazuje povolení ke kácení
dřevin a žalovaný nepřisvědčuje námitce, že by toto povolení bylo stejně vydáno.
Za irelevantní pak žalovaný označuje srovnání s jiným řízením týkajícím se jiného
subjektu, přičemž poukazuje na rozdíl mezi dřevinami vyrostlými na stavebních budovách
a dřevinami rostoucími na rozsáhlém území odvalu bývalého dolu Jan Šverma.
Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla předmětná kasační stížnost
zamítnuta.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 7. 11. 2006 bylo magistrátem
zahájeno nové řízení ve věci stěžovatele poté, co bylo jeho pře dchozí rozhodnutí ze dne
29. 8. 2003 zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 8. 2006 v reakci na rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 22 Ca 141/2004. Tímto rozsudkem bylo
pro nesrozumitelnost spočívající v nezahrnutí úvahy o určení výše pokuty zrušeno předchozí
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2004, jímž bylo ono první rozhodnutí magistrátu ze dne
29. 8. 2003 potvrzeno.
V tomto novém řízení vydal magistrát rozhodnutí ze dne 2. 1. 2007, č. 1/2007,
zn. ŽP/13405/D/06/KOL, jímž stěžovateli uložil pokutu 30 000 Kč a paušální částku nákladů
řízení ve výši 1000 Kč za naplnění skutkové podstaty deliktu spočívajícího v porušení §7 odst. 1
a §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustil tím, že v rámci realizace
stavby „Rekultivace odvalu Dolu Jan Šverma“ v době od 6. 6. 2003 na pozemku ve svém
vlastnictví v jižní části temene odvalu zasypal odpadem a tím zničil souvislý porost topolů
černých, vrby a bezu černého. Zde v reakci na předchozí zrušující rozhodnutí žalovaného
magistrát uvedl, že i podle žalovaného stěžovatel prokazatelně porušil uvedená ustanovení
a naplnil skutkovou podstatu deliktu podle §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody
a krajiny, což doložil záznamem z terénního šetření, pořízenou fotodokumentací, znalostí situace
na místě před zahájením terénních prací i vlastním stěžovateli adresovaným upozorněním
na nutnost požádat o povolení kácení dřevin mimo les ze dne 11. 4. 2001, naopak stěžovatel
nepředložil žádný relevantní důkaz, jímž by vznesená podezření vyvrátil. Magistrát se tudíž nov ě
vypořádal pouze s odůvodněním stanovení výše pokuty. Přitom shledal, že dosud neuplynula
prekluzivní lhůta pro uložení pokuty určená v §88 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Poté uvedl, že vycházel ve svém rozhodování z podkladů původního rozhodnutí, tedy
z fotodokumentace a opětovného vyhodnocení funkčního a estetického významu ničených
dřevin, přičemž stěžovatel nevyužil možnost navrhnout pro obnovené řízení nové důkazy
či vyjádřit se k podkladům. V řízení před prvním rozhodnutím sice stěžovat el navrhoval
zpracování znaleckého posudku, to však označil magistrát ve vztahu k dřevinám zahrnutým
nastojato odpadem a zčásti vyvráceným za bezpředmětné. Takto shromážděné důkazy dokazují,
že v rámci realizace stavby „Rekultivace odvalu Dolu Jan Šverma “ v době od 6. 6. 2003 došlo
ke zničení souvislého porostu dřevin, a to minimálně 11 st romů, přičemž tohoto jednání
se dopustil právě stěžovatel, a to přesto, že díky písemnému upoz ornění od magistrátu ze dne
11. 4. 2001 musel vědět, že kácení dřevin je možn é jen na základě povolení. Při stanovení výše
pokuty pak magistrát vyšel z toho, že zákonem o ochraně přírody a krajiny jsou chráněny všechny
dřeviny, přičemž v daném případě nebyl dán žádný z důvodů, pro které by povolení k jejich
kácení nebylo potřebné, jak jsou vymezeny v §8 zákona. Stěžovatel navíc i díky uvedenému
upozornění věděl, že by se jednalo v daném případě o protiprávní jednání. Magistrát také
zdůraznil, že byla zvolena likvidace neetickým a společensky zcela nepřijatelným způsobem, tedy
zasypáním živých stojících dřevin až do výše korun, a to ve vegetačním období, navíc v situaci,
kdy na území pravděpodobně hnízdilo ptactvo a žili drobní živočichové. Přitom kdyby stěžovatel
postupoval v souladu se zákonem a o povolení ke kácení dřevin řádně požádal, byly by
v rozhodnutí stanoveny i podmínky tohoto kácení a s ohledem na výskyt ptáků a jiných živočichů
by doba kácení byla stanovena na období vegetačního klidu. Magistrát také uvedl, že se jednalo
o náletové dřeviny, které byly v dobrém zdravotním stavu a představovaly první stadium
ekologicky stabilního lesa. Přitom nová výsadba takových stromků by si vyžádala podle propočtů
magistrátu náklady ve výši zhruba 82 500 Kč. V případě povoleného kácení by ovšem taková
náhradní výsadba nebyla požadována, neboť by újma byla nahrazena výsadbou dřevin v rámci
lesnické rekultivace území stavby. Vzhledem k závažnosti protiprávního jednání stěžovatele na
straně jedné a malému rozsahu škody na straně druhé uložil magistrát pokutu při dolní hranici
sazby.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž magistrátu vytkl, že z jeho
rozhodnutí nejsou seznatelné důkazy, na jejichž základě určil pachatelem právě jeho, přičemž
takovým důkazem rozhodně nemohl být pouhý fakt, že stěžovatelovo pachatelství nezpoc hybnil
ani žalovaný a krajský soud v předcházejícím řízení. Dále uvedl, že se rozhodnutí při určení výše
pokuty opíralo o údaj o tom, že poškozením stromů bylo ohroženo i hnízdící ptactvo,
aniž by taková domněnka měla oporu ve spise; naopak nebylo přihlédnuto k tomu, že případná
škoda vzniklá likvidací předmětných dřevin byla v plné výši sanována lesnickou rekultivací území
v rámci stěžovatelem prováděné stavby.
Toto odvolání bylo zamítnuto výše označeným rozhodnutím žalovaného ze dne
21. 5. 2007. V něm shledal, že magistrát naplnil příkaz krajského soudu a doplnil ve svém novém
rozhodnutí odůvodnění o posouzení kritérií pro stanovení výše pokuty. Ke stěžovatelově námitce
ohledně nedostatečného uvedení důkazů žalovaný připomněl, že cílem správního rozhodnutí
není vypisovat všechny podklady rozhodnutí, naopak dostačuje jejich uvedení odkazově, jak to
provedl magistrát, když zmínil podklady jednoznačně prokazující, že se uvedeného jednání
stěžovatel dopustil, konkrétně písemné vyjádření magistrátu ze dne 14. 2. 2001, záznam
z terénního šetření ze dne 11. 6. 2003 a tentýž den pořízenou fotodokumentaci zobrazující
poškození dřevin rostoucích mimo les a letecké snímky dokumentující stav porostu
před zahájením terénních prací a po něm. Stěžovatel také nenavrhl žá dné důkazy a neuplatnil
žádné námitky, jimiž by se magistrát měl zabývat. Jeho požadavkem bylo sice zpracování
znaleckého posudku, to je však u zasypaných dřevin již bezpřed mětné. Žalovaný se ztotožnil
se stěžovatelem v tom, že nemůže být právní názor jiný ch orgánů považován za důkazní
prostředek, zde však byly správní orgány vázány právním názorem krajského soudu,
který konstatoval, že stěžovatel nesplnil svou povinnost požádat o povolení ke kácení dřevin;
sám magistrát byl pak v posuzovaném rozhodnutí vázán právním názorem žalovaného
o nepochybnosti protiprávního jednání stěžovatele, takže povinností magistrátu nebylo opatřovat
nové důkazy, nýbrž jen odůvodnit výši uložené pokuty. Jednoznačnost stěžovatelova pachatelství
je přitom dána tím, že byl upozorněn na nezbytnost povolení orgánu ochrany přírody
před případným kácením dřevin, dále že pozemek byl v jeho majetku a že právě on na něm
zajišťoval terénní úpravy rozhrnováním navezeného materiálu do okrajových částí odvalu.
Žalovaný připustil, že tvrzení magistrátu o hnízdění ptáků a výskytu drobných živočichů
je nepřezkoumatelné, na druhou stranu však mohou být dle §50 odst. 1 správního řádu
podkladem rozhodnutí i skutečnosti známé správnímu orgánu či obecně známé, což je i fakt
hnízdění ptáků především v jarním období, které bylo navážením odpadu právě v době vegetace
narušeno či zcela znemožněno. Navíc tvrzení hnízdění ptáků nebylo pro určení výše pokuty
rozhodující, neboť to se opíralo o vyčíslení způsobené újmy a o skutečnost porušení chráněných
zájmů zcela nevhodným a vědomým způsobem, jakkoliv bylo přihlédnuto i k tomu, že tyto škody
měly být kompenzovány formou rekultivace. Magistrát tak postupoval v souladu se zákonem,
odstranil vadu, jež mu byla vytýkána v předchozím rozhodnutí žalovaného a krajského soudu,
a nyní podané odvolání bylo tudíž namístě zamítnout.
Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Zde opět
brojil proti nedostatečné podloženosti závěru o tom, že právě on byl pachatelem protiprávního
jednání, přičemž takovým důkazem nemohlo být pro magistrát pouze to, že toto pachatelství
nezpochybnil krajský soud ani žalovaný. Dále brojil proti „schizofrenii rozhodování
prvoinstančního orgánu“ a její nejednotnosti spočívající v jeho rozdílné rozhodovací činnosti
týkající se kácení dřevin na stavbách, navíc se jednalo o porost bez ekologické a estetické hodnoty
rostoucí na rekultivační stavbě. Trval i na tom, že mu nelze klást k tíži, že nepředložil další návrhy
a vyjádření k podkladům rozhodnutí ve stanovené lhůtě, neboť z §36 odst. 1 správního řádu
neplyne koncentrace řízení a magistrát by se novými skutečnostmi musel zabývat i po uplynutí
lhůty pro navrhování důkazů. Navíc předkládání důkazů je jeho pr ávem, a nikoli povinností,
když správní orgán si má opatřit všechny rozhodné důkazy, jak plyne ze zása dy oficiality. Měl
si tak zajistit i důkazy o tom, že došlo k poškození dřevin, že je poškodil právě stěžovatel
a že v oblasti poškození dřevin žili drobní živočichové a že zde hnízdilo ptactvo.
Tuto žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností. Zde odmítl stěžovatelovo tvrzení, že jeho pachatelství nebylo
správními orgány prokázáno, a připomněl, že správní orgány byly jednak skutečně vázány
předchozím právním názorem krajského soudu, a to i v otázce nedůvodnosti této žalobní
námitky, a jednak i v těchto nových rozhodnutích opřely svá zjištění o stěžovatelově pachatelství
o konkrétní skutečnosti a důkazy, nikoli jen o poukaz na předchozí rozsudek kr ajského soudu,
takže rozhodnutí správních orgánů nelze označit za nepřezkoumatelná. Stěžovatel navíc nikdy
netvrdil, že by to nebyli jeho zaměstnanci, kdo zasypával předmětn é dřeviny, naopak v řízení
před dřívějším rozhodnutím krajského soudu uváděl, že dřeviny nekácel, protože byly již
vyvráceny a zničeny větry, neboť se nacházely na nestabilní skládce stavebních odpadů, takže
nemohly řádně zakořenit a stěžovatel pouze provedl úpravu na již zdevastované stavbě. V novém
řízení pak stěžovatel svá tvrzení nijak nedoplnil, takže nelze žalovanému vytýkat, že se cítil být
vázán právním názorem předchozího rozsudku krajského soudu, když v novém řízení nedošlo
k novým skutkovým zjištěním a magistrát tak mohl své nové rozhodnutí opřít o rekapitulaci
důkazů použitých již v předchozím řízení. I podle krajského soudu přitom stěžovatel porušil
svou povinnost požádat o povolení ke kácení dřevin, plynoucí mu jak ze zákona, tak z podmínek
pro provedení terénních úprav spočívajících v celkové rekultivaci území, a zahájil te rénní úpravy
bez pravomocného povolení ke kácení dřevin. Důvod k uložení pokuty tudíž byl dán. Co se týče
neprokázání hnízdění ptactva, tuto námitku akceptoval již žalovaný, jenž také uvedl, že toto
neprokázané hnízdění nebylo rozhodující pro stanovení výše pokuty, stejně jako nepřihlížel
ani k výskytu drobných živočichů v dané lokalitě. Námitku nepřiměřenosti výše uložené pokuty
pak stěžovatel uplatnil teprve při ústním jednání, takže krajskému soudu nezbylo, než k ní
nepřihlédnout pro její zjevnou opožděnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Než přistoupí k dalším námitkám obsaženým v kasační stížnosti, považuje zdejší soud
za nezbytné vypořádat se stěžovatelovým tvrzením, že v průběhu celého správního a soudního
řízení nebylo prokázáno, že by právě jemu mohla být přičítána vina za způsobení protiprávního
stavu. Stěžovatel i zde připomíná, že konsta ntně během celého řízení svou vinu popíral. Žalovaný
to sice ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítá, když mu z obsahu spisu nevyplývá,
že by stěžovatel takové námitky vznášel, zdejší soud však v této dílčí otázce musí dát stěžovateli
zapravdu, když se skutečně poprvé s námitkou, že mu protiprávní stav nemůže být kladen
za vinu, setkává již v v reakci na oznámení o zahájení správního řízení ze dne 29. 7. 2003, kde
uváděl, že žádné dřeviny nekácel.
Takové konstantní popírání viny ovšem nemůže vést samo o sobě k tomu, aby ji od sebe
stěžovatel účinně odvrátil, nýbrž musí mít oporu i ve zjištěném skutkovém stavu věci, přičemž
zjištění tohoto skutkového stavu leží převážně na správním org ánu. To plyne již z toho,
že se jedná o řízení o jiném správním deliktu, na nějž je z hlediska rozložení důkazního břemene
třeba klást zcela obdobné nároky jako na řízení přestupkové. Lze tak i na řízení nyní posuzované
vztáhnout požadavky, jež byly vyřčeny například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2006, sp. zn. 2 As 46/2005 (publ. na www.nssoud.cz): „I. Správní orgán je povinen postavit
nad vší rozumnou pochybnost najisto, že se jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku dopustil právě
ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje -li rozumná pochybnost, tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná
možnost, že uvedeného jednání se dopustil někdo jiný než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout
(in dubio pro reo).
II. Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný
z přestupku, přirozeně nese správní orgán. Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek
postižen, postačí, aby o otázce, kdo se uvedeného jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost; nemusí se tedy
vyviňovat, tj. prokázat, že se jednání nedopustil.“
Stručněji, ale v těsné vazbě na tutéž skutkovou podstatu, pro niž byl nyní postižen
stěžovatel, bylo obdobně těžké důkazní břemeno uloženo na správní orgán i v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 7 A 156/2000 (publ. pod č. 664/2005 Sb.
NSS): „Pokutu podle §88 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
lze uložit jen té osobě, u níž bude spolehlivě prokázáno, že se dopustila protiprávn ího jednání, tj. poškodila
nebo zničila bez povolení dřevinu nebo skupin u dřevin. Pokud správní orgány neodstranily pochybnosti ohledně
určení sankčně odpovědného subjektu, nelze pokutu bez dalšího uložit jen jednomu ze subjektů přicházejících
v úvahu.“
I pohledem zde vyřčených právních názorů se tudíž lze jistě se stěžovatel em ztotožnit
v tom, že leží skutkové břemeno na správním orgánu a že pouhá procesní stěžovatelova pasivita
by nemohla vést k jeho pokutování za jiný správní delikt kladený mu za vinu; to však nic nemění
na tom, že míra, v jaké bylo stěžovatelovo pachatelství v daném případě magistrátem a žalovaným
prokázáno, obstojí i pohledem této judikatury. Magistrát i žalovaný totiž i podle názoru zdejšího
soudu postavili díky pořízené fotodokumentaci, leteckým snímkům a dalším opakovaně
rekapitulovaným důkazům „nad vší rozumnou pochybnost najisto“, že k jinému správnímu
deliktu vymezenému v §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny došlo a že se jej
dopustil právě stěžovatel. Neexistovala přitom jiná než „zcela nepravděpodobná možnost“,
že by se tohoto jednání dopustil někdo jiný než stěžovatel, když nepravděpodobnost této
možnosti je dána jak tím, že k poškození dřevin docházelo na stěžovatelově pozemku, na němž
právě on měl provádět rekultivační práce a k němuž bylo možno se dostat jedině přes
uzamykatelnou závoru, což jsou skutečnosti, které sám stěžovatel nezpochybnil. Lze tak nadále
vycházet z toho, že výše podrobně popisovaný stav je třeba přičíst k odpovědnosti stěžovateli,
přičemž způsob, jakým tuto vinu prokázal již magistrát a poté žalovaný, rozhodně nezakládá
nepřezkoumatelnsot rozhodnutí žalovaného, již stěžovatel namítal.
Pokud tedy i Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatele lze označit za původce
zjištěného stavu, je namístě přikročit k posouzení toho, zda jeho protiprávní jednání naplnilo
skutkovou podstatu jiného správního deliktu ve smyslu §88 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §8
odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto ustanovení platí,
že „ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat
ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin .“ Zákon pamatuje i na několik
výjimek z tohoto pravidla a zakotvuje je ve druhém až čtvrtém odstavci téhož ustanovení: „(2)
Povolení není třeba ke kácení dřevin z důvodů pěstebních, to je za účelem obnovy porostů nebo při provádění
výchovné probírky porostů, a z důvodů zdravotních nebo při výkonu oprávnění podl e zvláštních předpisů. Kácení
z těchto důvodů musí být oznámeno písemně nejméně 1 5 dnů předem orgánu ochrany přírody, který je může
pozastavit, omezit nebo zakázat, pokud odporuje požadavkům na ochranu dřevin nebo rozsahu zvláštního
oprávnění.
(3) Povolení není třeba ke kácení dřevin na pozemcích, které jsou ve vlastnictví fyzických os ob, jestliže
pozemky užívají a jde-li o stromy se stanovenou velikostí, popřípadě jinou charakteristikou. Tuto velikost,
popřípadě jinou charakteristiku stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.
(4) Povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví
nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany
přírody do 15 dnů od provedení kácení.“
Tento výčet výjimek z povinnosti žádat při kácení dřevin o povolení je taxativní.
Stěžovatel se naopak svou argumentací obsaženou v kasační stížnosti snaží prokázat, že se jedná
spíše o výčet demonstrativní a že výjimka z této povinnosti by se měla vztahovat i na náletové
dřeviny rostoucí na pozemku procházejícím rekultivací. Důvody založení této výjimky přitom
spatřuje v zásadě ve třech aspektech, jež je třeba postupně posoudit.
Prvním z těchto důvodů je údajně nízká estetická a ekologická funkce takových dřevin.
Takovým tvrzením ovšem stěžovatel obrací naruby algoritmus úvahy správního orgánu, jenž
je v předmětném ustanovení §8 zákona o ochraně přírody a krajiny popsán. Prvním krokem
tohoto algoritmu totiž má být posouzení, zda na předmětné dřeviny nedopadá některá z výjimek
zakotvených ve druhém až čtvrtém odstavci. Tak tomu v daném případě nebylo. Z toho nutně
vyplyne závěr, že pro kácení daných dřevin je nezbytné povolení. A třetím krokem pak bude
zvážení závažnosti důvodů předkládaných tím, kdo kácení dřevin požaduje, na stran ě jedné,
a vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin na straně druhé. Toto vyhodnocení tak
není součástí jakési předběžné úvahy o tom, zda je povolení pro kácení daných dřevin nezbytné,
nýbrž součástí úvahy o tom, zda má být vydáno. Jinak řečeno, nespadá v rámci naznačeného
algoritmu do úvodního, nýbrž do závěrečného kroku nastíněné úvahy, je tedy součástí
toho zvažování, o němž mluvil zdejší soud například ve svém ro zsudku ze dne 26. 10. 2007,
sp. zn. 4 As 10/2007 (publ. na www.nssoud.cz): „Ustanovení §8 odst. 1 věty druhé zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, svěřuje orgánu ochrany přírody při rozhodování, zda povolí kácení
dřevin, správní uvážení, správní orgán má tedy určitý prostor pro vlast ní úvahu a tuto skutečnost musí správní
soudy respektovat. Dané ustanovení však zároveň stanoví meze takové úvahy. Pro povolení kácení dřevin musí
existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin.
Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tak musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení těchto
otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé
dostatečně zhodnotil.“ K estetické a ekologické funkci tak magistrát nemohl přihlédnout
při zvažování, zda lze dřeviny pokácet i bez povolení, nýbrž až při zvažování, zda ve vztahu
ke dřevinám, pro jejichž pokácení je jeho vydání nutné, vydáno být i má.
Stěžovatel za druhé argumentuje tím, že v jiném případě tentýž správní orgán dospěl
k závěru, že náletové dřeviny rostoucí na stavbách nevyžadují pro své pokácení povolení. I zde
je třeba přisvědčit obecnému postoji, že rozhodovací činnost téhož orgánu v jiných věcech není
zcela irelevantní, a pokud by rozhodnutí v nyní posuzované věci bylo odchylné od předchozí
rozhodovací činnosti v témže druhu věcí, mohlo by to být znakem správní libovůle
či diskriminace či porušení obecného požadavku na vnitřní jednotu rozhodování orgánů veřejné
moci, jak byl zformulován – ve vztahu k jednotě rozhodování orgánů moci soudní – například
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 Afs 47/2004 (publ.
pod č. 398/2004 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě však stěžovatel proti právnímu závěru,
jejž magistrát zaujal v jeho věci, staví právní názor vyňatý z jediné jiné věci, a to bez popisu
kontextu daného případu, takže nelze seznat, zda se opravdu v některém z těchto dvou
srovnávaných případů může jednat o exces či zda naopak skutková odlišnost obou případů
vylučuje, aby takovou domněnku zakládala. Přitom jakkoliv se jedná o řízení sankční a důkazní
břemeno ve věci samé leží na správních orgánech, jak bylo vysvětleno výše, v tomto dílčím
tvrzení bylo naopak namístě, aby rozbor kontextu či četnosti uváděného druhého právního
názoru uvedl stěžovatel podrobněji, neboť na pouhém uvedení dvou právních názorů, z nichž
jeden je vytržen z kontextu a nelze tedy vůbec poznat, o jaký typ stavby a jaký typ dřevin
se jednalo, nelze závěr o svévoli či diskriminaci ze strany magistrátu založit.
Konečně pak stěžovatel namítal, že nebylo namíst ě mu pokutu uložit,
neboť by mu povolení ke kácení dřevin stejně bylo uděleno, když ke kácení došlo v rámci
rozsáhlé rekultivace, jejímž celkovým smyslem a výsledkem měla být právě obnova ekologické
rovnováhy, takže mu není zřejmé, v čem měla spočívat protiprávnost jeho jednání. Za této
situace nezbývá zdejšímu soudu, než vysvětlit, že není zpochybňována smysluplnost a přínosnost
jím prováděné rekultivace jako celku a že lze předpok ládat, že stěžovatelovým cílem bylo zničené
dřeviny nahradit. Tyto skutečnosti však měly vliv toliko na výši udělené pokuty, při jejímž
určování k nim magistrát i žalovaný přihlédli, jak je zjevné z jejich rozhodnutí. Nemohli však
zcela přehlédnout ve stěžovatelově jednání protiprávnost, jež spočívala v tom, že posouzení
a zohlednění těchto skutečností nasvědčujících, že vykácením předmětných dřevin by skutečně
nebyla snížena ekologická a estetická hodnota daného pozemku, příslušelo právě a pouze
správním orgánům v rámci řízení o povolení kácení těchto dřevin, a nikoli samotnému
stěžovateli. Jedině tyto orgány tudíž měly právo mu toto kácení dř evin podle §8 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny povolit a vymezit rozsah a způsob tohoto kácení. Tato protiprávnost
tak spočívá v tom, že ve své snaze pokácet předmětné dřeviny stěžovatel nepostupoval zákonem
stanoveným způsobem; díky tomu nedal orgánům, jež k tomu byly zákonem povolány, možnost
zvážit, zda jím požadovaný rozsah kácení je přiměřený a nezbytný sledovanému účelu
a zda opravdu všechny předmětné dřeviny představují překážku znovunastolení ekologické
rovnováhy na pozemku, nebo naopak některé z nich jsou již součástí této rovnováhy;
a přehlédnout nelze ani způsob, jakým byla likvidace dřevin nakonec uskutečněna, přičemž to,
že v důsledku zvoleného postupu zničení, respektive poškození zahrnutím zeminou nastojato
část dřevin stále žila či žije, nelze označit – jak činí v kasační stížnosti - za skutečnost stěžovatele
omlouvající, nýbrž naopak.
Ani Nejvyšší správní soud tudíž neshledal, že by pokácení dřevin stěžovatelem
bez povolení bylo v daném řízení prokázáno nedostatečně ani že by v jeho případě bylo možno
předmětné dřeviny pokácet, aniž bylo povolení vydáno. Ze všech shora uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu