ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.24.2008:46
sp. zn. 2 Azs 24/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Y. K., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou,
advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému : Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2006, č. j. OAM 428/VL-07-12-
2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12.
2007, č. j. 61 Az 49/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 4. 2006. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský
soud shledal rozhodnutí žalovaného zákonným, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel požádal
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění do ciziny, ačkoli mohl požádat o udělení
azylu dříve.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně pak připouští, že sice byl z České republiky vyhoštěn, soud se však nezabýval důvody,
které ho vedly k pobývání na území bez platného víza a nezabýval se ani poslední čás tí
ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu („pokud stěžovatel neprokáže opak“). Stěžovatel v rámci
správního řízení neměl možnost „opak prokázat“ nikoli proto, že by neměl relevantní důvody,
nýbrž protože o tom nebyl správně poučen. Správní orgán i soud se spokojil s existencí
správního vyhoštění, které podle nich automaticky znamená nedůvodnost žádosti o azyl.
Stěžovatel rovněž poukazuje na nedostatek rozsudku krajského soudu, z něhož není patrné,
co navrhoval žalovaný, ani jak soud hodnotil správní spis. Krajský soud tak nevycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jednostranně rozhodl o zam ítnutí žaloby. Stěžovatel
proto požaduje rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; rovněž žádá
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný s podanou kasační stížností nesouhlasil a navrhl její zamítnutí, má totiž zato,
že postupoval v řízení v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Dále se zdejší soud zabýval přípustností kasační stížnosti a shledal, že důvody k asační
stížnosti spadající pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a stěžovatele nepoučil o tom, že může prokázat opak ve smyslu §16 odst. 2
zákona o azylu, stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Takové
námitky jsou pak podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné a soud se jimi zabývat nemůže.
Přesto však považuje za vhodné zmínit, že je to žadatel o udělení azylu, který je povinen
tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a žalovaný je pak vyhodnocuje (k tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2005, č . j. 5 Azs 120/2005 - 60, www.nssoud.cz, kde
zdejší soud zdůraznil povinnost správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“ ). Nejinak tomu bylo
i v daném případě, kdy stěžovatel nepožádal o azyl ihned po příjezdu do Čes ké republiky,
nýbrž zde od roku 2003 několikrát pobýval na základě povolení k pobytu. O azyl požádal až dne
30. 3. 2006 a v žádosti uvedl, že se na Ukrajinu vrátit nemůž e, neboť tam má dluh,
a protože dostal správní vyhoštění, žádá o azyl. Tuto skutečnost potvrdi l a rozvedl i při
pohovoru, kde zdůraznil svoje obtíže se zařizováním víza v České republice. V kontextu těchto
skutečností také žalovaný stěžovatelovu žádost posuzoval a nelze mu vyčítat, že jej nepoučoval
o postupu podle §16 odst. 2 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení, ve znění účinném
v době rozhodování žalovaného, se jako zjevně nedůvodná „zamítne i žádost o udělení azylu, je-li
z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, a pokud žadatel neprokáže opak “. V daném
případě ze stěžovatelova postupu bylo jednoznačně patrné, že žádost o udělení azylu podává
s cílem vyhnout se vyhoštění z České republiky, přičemž tuto skutečnost také sám stěžovatel
potvrdil ve své žádosti. Za takové situace pak není možné, aby prokázal opak ve smyslu poslední
věty citovaného ustanovení, i kdyby ho k tomu žalovaný výslovně vyzýval. Navíc nelze
přehlédnout fakt, že stěžovatel žádné skutečnosti, které by domněnku žalovaného vyvracely,
neuvedl ani v žalobě ani v kasační stížnosti.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se nejprve zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Stěžovatel sice výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
(„nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“) a d) s. ř. s.
(„nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípad ě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé “), ve skutečnosti
však namítá pouze vady řízení před soudem, které měly zapříčinit nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí.
K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu se však Nejvyšší správní soud
již vyjadřoval ve svých vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS (zde soud zdůraznil, že „ nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí“)
a v neposlední řadě v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 1 35/2004 - 73, publikovaném
pod č. 787/2006 Sb. NSS. Ve světle této judikatury lze jednoznačně konstatovat, že rozhodnutí
krajského soudu není nepřezkoumatelné.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné upozornit na §75 odst. 2 s. ř. s.,
který krajskému soudu zásadně umožňuje přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů. Pokud pak stěžovatel v žalobě určité skutečnosti nezpochybnil (což se stalo
právě v případě údajného porušení poslední věty §16 odst. 2 zákona o azylu), krajský soud
nemohl pochybit, pokud se jimi nezabýval. Nepřezkoumatelnost rozsudku by zásadně
nezpůsobovala ani absence vyjádření žalovaného, eventuelně uvedení čeho se domáhal,
ani obecného soudního hodnocení správního spisu. V daném případě navíc tyto skutečnosti
odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje (viz str. 2 a 3 rozsudku).
Závěrem soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 6. 2005, č . j. 4 Azs 395/2004 - 68,
www.nssoud.cz, který plně dopadá na stěžovatelovu situaci. Podle tohoto rozsudku nelze obecné
tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pro následování, za situace,
kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy n a domovské orgány, podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. „Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu
na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění,
svědčí o účelovosti takovéto žádosti“.
Jen pro úplnost je také vhodné upozornit na ustálenou judikaturu zdejšího soudu,
která se vztahuje k problémům s věřiteli na Ukrajině (z jejichž vy hrožování má stěžovatel obavu).
Azylovou irelevantnost problémů se soukromými osobami, pokud v azylovém řízení
nebyla vyvrácena možnost stěžovatele domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, vyslovil
Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48,
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, nebo ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37,
(všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu