ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.28.2008:167
sp. zn. 2 Azs 28/2008 - 167
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: W. H. M., zastoupený Mgr. Lilianou Balašovou
Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2007, č. j. 59 Az 16/2007 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 14. 3. 2004, č. j. OAM-748/VL-20-17-2004. Citovaným rozhodnutím
žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č.325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103 odst.1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Tvrdí, že se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu
s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 správního
řádu). Nepřihlédl prý totiž k tvrzením stěžovatele, že se s ohledem na jeho nízké vzdělání
a nedostatek pracovních příležitostí ve vlasti důvodně obává, že si nebude schopen nalézt práci
a tudíž se ocitne v tíživé finanční situaci a bez možnosti obživy. Dále uvádí, že žalovaný řádně
nezkoumal, zda jsou dány podmínky podle ustanovení §14 zákona o azylu, tzn. podmínky
zvláštního zřetele hodné pro to, aby byl stěžovateli udělen azyl. Krajský soud se řádně nezabýval
ani tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej správní orgán nevyložil příliš
úzce. Smyslem zákona o azylu je totiž posoudit individuálně každou situaci žadatele. Odvolává-li
se stěžovatel pouze na ekonomické důvody ve své žádosti o azyl, není na to brán zřetel.
Je ale nutné zvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých okolností mohou být
i ekonomické důvody žadatele podřazeny pod ustanovení §14 zákona o azylu jako důvody
humanitární. Konečně prý krajský soud řádně nezdůvodnil, proč důvody, které stěžovatel uvedl
ve své žádosti nejsou důvody zřetele hodné a nemohou být považovány za důvody pro udělení
humanitárního azylu.
Stěžovatel v souladu s ustanovením §107 s. ř. s. požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podstata stížnostních námitek se týká nesouhlasu stěžovatele s tím, že ekonomická
situace (reálná obava z nemožnosti zajistit si obživu v Číně a současně vědomí, že stěžovatel
nemá nárok na sociální dávky) nepředstavuje důvod pro udělení tzv. humanitárního azylu
ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. V tomto směru zejména namítá, že zákon byl vyložen
příliš restriktivně a že se krajský soud nevypořádal s tím, zda provedené správní uvážení bylo
souladné se zákonem.
K předestřeným stížnostním námitkám zdejší soud uvádí, že k těmto otázkám
se již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003
(publ. na www.nssoud.cz), kde se mj. zabýval nenárokovostí humanitárního azylu a širokým
správním uvážením: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu je tedy zjevné, že soudy nejsou zpravidla povolány k tomu, aby věcný rozpor mezi
žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody „hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona
o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu přesto humanitární azyl neudělilo, řešily. Nejvyšší
správní soud odkazuje také na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003
v němž konstatoval, že „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco
tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty
za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících
výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné
pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo
zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu.“
Také otázkou ekonomických důvodů a jejich relevancí pro udělení humanitárního azylu
se již zdejší soud dostatečně zabýval, a proto odkazuje např. na své rozhodnutí ze dne
30. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 20/2003: „V žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody
(nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském
státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel
nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.“ Na stěžovatelčin případ také
přesně dopadá právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003:
„Obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze
bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické,
nepostačující k udělení azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Otázka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu byla řešena
např. v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
zveřejněno pod. č. 244/2004 Sb. NSS, kdy bylo judikováno, že „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti a krajský soud se v napadeném
rozsudku neodchyluje od výkladu relevantních zákonných ustanovení podaných v citovaných
rozhodnutích zdejšího soudu. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Stěžovatelovou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zdejší soud
samostatně nezabýval, když tento plyne automaticky již z §32 odst. 5 zákona o azylu v nyní
účinném znění.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu