ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.6.2008:43
sp. zn. 2 Azs 6/2008 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: O. R. D., zastoupené Michalem Benčokem,
advokátem se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1914/6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 5. 2007, č. j. OAM-1-196/VL-10-04-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, č. j. 28 Az 47/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako stěžovatelka brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 5. 2007. Tímto rozhodnutím jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud dospěl
v napadeném rozsudku k závěru, že důkazy opatřené žalovaným a použité jako podklad
pro rozhodnutí jsou úplné, odpovídají nárokům kladeným na spravedlivý proces a v kontextu
se skutečnostmi sdělenými stěžovatelkou skýtají možnost spolehlivého zjištění stavu věci.
Ke zjištěnému skutkovému stavu soud neměl připomínek a vzhledem k nevěrohodným
a rozporným informacím, které stěžovatelka nebyla schopna přesvědčivě objasnit, jej považoval
za dostatečný pro rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti zejména namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu v části týkající se neudělení mezinárodní ochrany podle §13, §14,
§14a a §14b zákona o azylu, neboť se těmito otázkami krajský soud zabýval jen okrajově.
Dále zdůrazňuje, že si krajský soud neopatřil žádné další důkazy a vycházel pouze z informací
obsažených ve správním spisu. Situaci kolem města Abidjan nelze považovat za stabilizovanou.
Žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav věci a neopatřil si pro rozhodnutí úplné důkazy.
Zejména neposoudil stěžovatelčinu žádost s ohledem na možnost udělení humanitárního azylu.
Žalovaný vůbec nepředložil žádné důkazy, vše zůstalo v rovině dohadů. Stěžovatelce je přitom
známo, že v jiných případech žalovaný vyžaduje různé zprávy a hodnocení o zemi původu.
Žalovaný také pochybil, pokud použil jako podklad svého rozhodnutí správní spis stěžovatelčina
bratra, aniž o tom stěžovatelku informoval (porušil tím §3 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád). Rovněž je podle stěžovatelky nepřípustné, aby žalovaný vyvodil její nevěrohodnost
na základě konfrontace výpovědí jejího bratra s tvrzeními, která uvedla ona, bez toho,
aby se ji na rozpory dotázal. Vyslovila také domněnku, že jí měl být udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, neboť má „odůvodněné obavy o svoji psychiku s ohledem na nepředvídatelné reakce
a obavy z fyzického násilí ze strany nepřátel“ jejího otce. Požaduje proto rozhodnutí krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti a shledal,
že důvody kasační stížnosti, jež stěžovatelka spatřuje v pochybení žalovaného, který ji neseznámil
s tím, že jako podklad svého rozhodnutí použije i správní spis jejího bratra, jakož i nesouhlas
s vyvozením nevěrohodnosti z tohoto důvodu, stěžovatelka neuplatnila v řízení o žalobě, ačkoli
jí v tom nic nebránilo. Takové námitky jsou pak podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) nepřípustné a Nejvyšší správní soud se jimi zabývat
nemůže. Přesto však považuje za vhodné zmínit, že v rozhodnutí žalovaného není na správní spis
stěžovatelčina bratra žádný odkaz a žalovaný tak z něho při rozhodování o její žádosti
nevycházel. Pokud pak shledal stěžovatelčina sdělení nevěrohodnými, bylo to na základě
rozporných tvrzení uváděných samotnou stěžovatelkou, která navíc nedokázala smysluplně
vysvětlit.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se nejprve zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
V souvislosti s tvrzením stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k této otázce již vyjadřoval ve svých vícero
rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod
č. 589/2005 Sb. NSS (tam viz i odkazy na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS (zde soud zdůraznil,
že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí“) a v neposlední řadě v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaném pod č. 787/2006 Sb. NSS. Ve světle této judikatury
lze jednoznačně konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné. Nad rámec
uvedeného považuje zdejší soud za vhodné poukázat na §75 odst. 2 s. ř. s., který krajskému
soudu zásadně umožňuje přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů.
Pokud pak stěžovatelka v žalobě určité skutečnosti nezpochybnila, neměl krajský soud vůbec
za povinnost se jimi zabývat, tím méně detailně, jak nyní požaduje stěžovatelka.
Poukazuje-li stěžovatelka na splnění podmínek humanitárního azylu a nedostatečný
přezkum této možnosti ze strany žalovaného i krajského soudu, tak touto námitkou se zdejší
soud zabýval již mnohokrát (viz např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, všechny
dostupné na www.nssoud.cz) a vždy dospěl k závěru, že na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo.
K rozsahu zjišťování skutečností v řízení o udělení azylu se Nejvyšší správní soud také
vyjadřoval již opakovaně, např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60,
www.nssoud.cz, kde zdůraznil povinnost správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“, nebo v rozsudku ze dne
13. 7. 2006, č. j. 2 Azs 207/2005 - 44, www.nssoud.cz, kde se také vyslovil k povinnosti
žalovaného provádět dokazování.
V daném případě je stěžovatelčina situace podřaditelná pod právě uvedené rozsudky,
neboť jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatelka se ve svých výpovědích skutečně významně
odchylovala od výpovědí předchozích, a to jak pokud šlo o její život v zemi původu, tak pokud
šlo o důvody odchodu a žádosti o azyl. V žádosti sice za důvod odchodu označila obavy o život,
neboť nejprve její rodiče a posléze dva bratři byli zabiti v letech 2002 a 2003 vládními vojsky.
Stalo se tak údajně proto, že otec byl přítelem G. R. (prezidenta přechodného období, který se
chtěl dostat znovu k moci). Na druhou stranu však také uvedla, že teď ji již nemá kdo pomáhat,
aby mohla pokračovat ve studiích a nemá peníze na svoje potřeby, proto také ze země odjela do
Ghany. O azyl pak žádá z důvodů legalizace svého pobytu v České republice. Řada nesrovnalostí
je také v případě jejího studia v Pobřeží slonoviny do roku 2004, tak pobytu v Ghaně. Rozporné
výpovědi stěžovatelka uvedla i ve vztahu k odjezdu do České republiky, zejména k vyřizování
dokladů k odjezdu, k okolnostem pozvání a pobytu u svého bratra. Stěžovatelka často uvádí
tvrzení zcela protichůdná, aniž by je jakkoli objasnila (např. sdělení, že jí bratr sám kontaktoval a
nabídl pomoc v České republice mění tak, že ho dlouho přemlouvala, aby ji pozval; tvrzení, že
z Pobřeží slonoviny odjela v roce 2004 a již se tam nevrátila při dalším pohovoru zvrátila, neboť
připustila, že tam v roce 2006 opět odjela). Rovněž nepravděpodobné je stěžovatelčino vysvětlení
toho, proč o azyl požádala až po několikaměsíčním pobytu v České republice. Předpoklad, že jí o
této možnosti bratr, který zde o azyl požádal již v roce 2003, a u něhož žila, neinformoval, je více
než nepravděpodobný.
Věrohodnost stěžovatelčina tvrzení a skutečnosti, které sdělovala, pak zcela odrazily
rozsah dokazování, jež žalovaný prováděl. K tomu je vhodné poukázat také na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz, který na danou situaci plně
dopadá. V tomto rozsudku zdejší soud uvedl: „Jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat
svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným v žádosti
o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti. Pokud tedy žadatel
některé podstatné skutečnosti vůbec nezmíní ve své žádosti a zejména ve vlastnoručně psaném prohlášení a uvede
je až u pohovoru, nelze správnímu orgánu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.“ V této
souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud i na svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2006,
č. j. 2 Azs 90/2005 - 83, www.nssoud.cz, v němž se rovněž vyjadřoval ke sdělením žadatelů
o azyl, která je třeba pro svoji rozporuplnost považovat za nedůvěryhodná. Rovněž pak považuje
za vhodné upozornit na svoje rozsudky ze dne 21. 6. 2006, č. j. 2 Azs 196/2005 - 57 a ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, www.nssoud.cz, kde Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen
z hlediska zeměpisného, ale i časového.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné zmínit, že Pobřeží slonoviny
rozhodně nelze považovat za demokratický právní stát, kde by docházelo k dodržování
základních lidských práv a svobod (jak je zřejmé z řady zpráv a informací o této zemi, které jsou
obsaženy ve správním spisu – např. Informace Ministerstva zahraničních věci České republiky
ze dne 29. 9. 2005, č. j. 117899/2005 a ze dne 16. 12. 2005, č. j. 141086/2005, Stanovisko
UNHCR z dubna 2005, Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2004 a informace
Ministerstva vnitra Velké Británie – Směrnice pro posuzování žádostí o azyl z března 2006,
Informace UNHCR z října 2006), nicméně tato samotná skutečnost nestačí pro udělení
mezinárodní ochrany žadatelce, která v zemi původu zjevně neměla azylově relevantní problémy
nebo způsobem svojí výpovědi na tyto problémy neupozornila, případně pro četné rozpory
učinila svoje tvrzení zcela nevěrohodnými.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu