ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.61.2008:44
sp. zn. 2 Azs 61/2008 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) T. K. a b) M. K., zastoupeni JUDr. Milanem
Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 11, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně a) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 Az 30/2007 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Davídkovi se nepřiznává odměna
za zastupování.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 2. 8. 2007,
č. j. OAM-10-293/LE-C09-C09-2007, o zamítnutí žádosti obou žalobců o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), když namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu,
a při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný vydal nezákonné rozhodnutí, neboť nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a v důsledku toho
i nesprávně posoudil žádost o azyl. Stěžovatelka dále uvádí, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá
ze zjištěných podkladů, když mezi rozhodnutím a podklady pro toto rozhodnutí neexistuje
logická vazba.
Na podporu svých tvrzení stěžovatelka uvádí, že je v zemi původu ohrožena na životě
a vystavena nepředstavitelnému psychickému tlaku z důvodu své příslušnosti k určité sociální
skupině, přičemž stát není schopen jí před takovýmto příkořím zajistit odpovídajícím způsobem
ochranu. Domnívá se tedy, že splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu a současně se v jejím případě rozhodně jedná o důvody humanitární, na základě kterých
lze udělit azyl podle §14 zákona o azylu.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek Městského soudu
v Praze a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek.
III.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že předmětná kasační stížnost není důvodná, neboť
jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Stěžovatelka kasační stížností znovu napadá postup žalovaného v rámci správního
řízení, přičemž stížnost odůvodňuje přesvědčením, že je v zemi původu ohrožena na životě tím,
že náleží k určité sociální skupině. K námitce stěžovatelky ohledně použití §14 zákona o azylu
žalovaný uvádí, že při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné se nelze dovolávat posouzení
důvodů azylu podle §12 a §14 zákona o azylu. Žalovaný oponuje přesvědčení stěžovatelky o její
příslušnosti k určité sociální skupině, neboť ženy pronásledované ze strany svých partnerů
či manželů sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu netvoří. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
kasační stížností nijak proti postupu soudu nebrojí, nic mu nevytýká a žádný jeho závěr nenapadá,
považuje žalovaný kasační stížnost za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. a navrhuje
ji odmítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že žádostí stěžovatelky o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti se samostatně nezabýval, jelikož tento plyne automaticky
již z ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu v nyní účinném znění.
V.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že stěžovatelka požádala dne
25. 7. 2007 o udělení mezinárodní ochrany pro sebe a pro své nezletilé dítě M., a to z důvodu
obav před svým bývalým manželem, který jí i její rodině vyhrožuje zabitím. Stěžovatelka uvedla,
že se s bývalým manželem rozvedla v době, kdy byl ve výkonu trestu za spoluúčast na
organizovaném zločinu. Na žádost stěžovatelky byl vydán jejímu bývalému manželovi soudní
zákaz se k ní přibližovat, později byl zbaven i veškerých rodičovských práv. Stěžovatelka opustila
Ukrajinu v roce 2003 a od té doby žije nepřetržitě v České republice. Dále uvedla, že otcem jejího
nezletilého syna M.la je její přítel, který pobývá v České republice na základě pracovního víza.
Důvodem odchodu stěžovatelky z vlasti jsou primárně problémy s bývalým manželem, motivem
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelky a jejího nezletilého dítěte je pak snaha
legalizovat pobyt na území České republiky.
Žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (ve znění účinném
k 20. 12. 2007), neboť stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 a §14a zákona o azylu.
VI.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s . zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pro stručnost lze odkázat na precedenční usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (č. 933/2006 Sb. NSS), ve kterém byl podrobně
vymezen institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany.
Při posouzení přijatelnosti stěžovatelčiny kasační stížnosti nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než konstatovat, že všechny jí nadnesené právní otázky byly již v judikatuře
zdejšího soudu řešeny.
Namítá-li stěžovatelka nedostatečná skutková zjištění, aniž by upřesnila konkrétní
pochybení ze strany žalovaného, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí,
kde se jednoznačně vyjádřil k zásadě a současně povinnosti tvrzení azylových důvodů samotným
stěžovatelem, např. rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59 (č. 181/2004 Sb. NSS),
rozsudek ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004 (č. 312/2004 Sb. NSS) či rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, vše dostupné na www.nssoud.cz. Pokud tedy stěžovatelka
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a následně v kasační stížnosti pouze uvádí některá
ustanovení správního řádu bez toho, aniž by své námitky blíže konkretizovala, nejedná se o řádně
uplatněný důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b).
Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Nejvyšší správní soud však
neshledal relevantní námitku stěžovatelky, že přísluší k „určité sociální skupině“ podle §12
odst. b zákona o azylu, a to s odkazem na svou dřívější judikaturu, podle které „strach
z pronásledování kvůli příslušnosti k „sociální skupině žen pronásledovaných ze strany manželů či partnerů“ není
důvodem pro udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., neboť není zapříčiněn důvodem pro azylové řízení
významným, tedy rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými
politickými názory žadatelky, ale obavami z dalšího terorizování ze strany bývalého manžela. Zákon o azylu
pojem sociální skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět k závěru, že „sociální skupina“ se skládá z osob
podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod.
U žen pronásledovaných ze strany manželů či partnerů proto nelze o sociální skupině hovořit“ (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67, www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, Nejvyšší
správní soud připomíná, že ustanovení §14 zákona o azylu umožňuje udělení azylu za situace,
kdy v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě
hodném zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatelka o udělení azylu
z humanitárních důvodů požádala, správní orgán tuto možnost mohl zvažovat toliko z obecného
hlediska, když vycházel z tvrzení stěžovatelky o důvodech poskytnutí mezinárodní ochrany.
V žalobě pak stěžovatelka nenamítala, že žalovaný při hodnocení podmínek pro udělení azylu
z humanitárních důvodů pochybil. Soud přezkoumává napadené výroky v mezích žalobních bodů
[§75 odst 1 s. ř. s.], a proto nebyl povinen zkoumat soulad se zákonem tam, kde to stěžovatelka
nepožadovala. Na doplnění je na místě uvést, že Nejvyšší správní soud se otázkou aplikace §14
zákona o azylu v případě zjevně nedůvodné žádosti zabýval např. ve svém rozsudku ze dne
15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto jako nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát JUDr.
Milan Davídek; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst.
7, §120 s. ř. s.). Z obsahu soudního spisu však plyne, že ustanovený advokát nevykonal žádný
úkon právní služby, za který odměna náleží (§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu);
proto mu soud odměnu za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu