ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.70.2008:65
sp. zn. 2 Azs 70/2008 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. O., zastoupeného Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 8. 2007, č. j. OAM-1242/VL-20-K03-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2008, č. j. 28 Az 52/2007 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátce Mgr. Bohdaně Novákové se u r č u je částkou 2856 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 8. 2007. Tímto rozhodnutím mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatel výslovně uvádí, že uplatňuje důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost spatřuje v postupu soudu, který označil jeho výpovědi jako nedůvěryhodné
a účelové, a důvody, pro které stěžovatel podal žádost, posoudil jako ekonomické. Stěžovatel má
za to, že v takovém případě měl žalovaný jeho žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou a nikoli
s ním vést řadu pohovorů. Žalovaný pak také porušil při zjišťování stavu věci §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Přičemž porušil rovněž §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Žalovaný si totiž pro závěr, že neexistuje hrozba vážné újmy, neobstaral dostatek informací
a neodůvodnil tento výrok tak, aby byl přezkoumatelný. Žalovaný měl zjistit, jaká je situace
navrátilců z Evropy do Kyrgyzstánu, jak funguje policie a soudy. Navrhuje proto, aby byl
rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak svoje rozhodnutí tak rozsudek krajského
soudu považuje za vydaný v souladu se zákonem. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti a shledal,
že některé námitky v ní obsažené stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli mu v tom nic
nebránilo. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou takové námitky nepřípustné a soud se jimi zabývat
nemůže. V daném případě se jednalo o námitku, že žalovaný pochybil, pokud o stěžovatelově
žádosti nerozhodl jako o zjevně nedůvodné.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se nejprve zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěrem o nevěrohodnosti svého tvrzení, tak Nejvyšší
správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2006, č. j. 2 Azs 90/2005 - 83,
www.nssoud.cz, v němž se vyjádřil ke sdělením žadatelů o azyl, která je třeba pro svoji
rozporuplnost považovat za nevěrohodná. Obdobnou problematiku řešil i ve svých dalších
rozsudcích (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz, nebo ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36,
zveřejněn ve Sb. NSS pod č. 903/2006, na který ostatně odkázal i krajský soud).
Obecné námitky týkající se nedostatečných skutkových zjištění byly již předmětem
množství rozhodnutí zdejšího soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek ze
dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 - 103 (oba dostupné na www.nssoud.cz). Podle názoru vysloveného
v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, který byl publikován ve Sb. NSS pod č. 488/2005, nemůže být líčení
skutkových okolností toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy
od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným
popisem. K rozsahu zjišťování skutečností v řízení o udělení azylu se Nejvyšší správní soud
vyjadřoval již mnohokrát, např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60,
www.nssoud.cz, kde zdůraznil povinnost správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“, nebo v rozsudku ze dne
13. 7. 2006, č. j. 2 Azs 207/2005 - 66, www.nssoud.cz, kde se také vyslovil k povinnosti
žalovaného provádět dokazování, přičemž je třeba vycházet z toho, že rozsah dokazování odráží
vedle stěžovatelem sdělených skutečností právě věrohodnost jeho tvrzení.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že i kdyby stěžovatelova
výpověď nebyla shledána nevěrohodnou, nebyly by skutečnosti jím uváděné
dostatečné pro udělení azylu. Jak již zdejší soud totiž uvedl ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2004,
sp. zn. 7 Azs 38/2003, www.nssoud.cz, za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu je nutno
považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné
státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim. Potíže,
které stěžovatel uvedl jako důvod svého odchodu ze země, nebyly státní mocí aktivně prováděny,
což stěžovatel ostatně ani netvrdí. Nejedná se ani o stav, kdy by bylo stěžovatelovo
„pronásledování“ těmito orgány trpěno pro některý z pětice důvodů uvedených v §12 písm. b)
zákona o azylu, tedy z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Nelze však ani tvrdit, že by stát původu
neměl schopnost stěžovatele před hrozícím jednáním ochránit. Tato kautela dopadá typicky
na případy takzvaných zhroucených států, kde veřejná moc není schopna poskytovat ani základní
standard ochrany lidských práv, za takový stát však podle informací shromážděných
žalovaným Kyrgyzskou republiku – aniž by zdejší soud tamní situaci ochrany lidských práv
jakkoli idealizoval - označit nelze. Stěžovatel se navíc o pomoc k žádným státním orgánům vůbec
neobrátil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Ustanovená advokátka k výzvě krajského soudu doplnila kasační stížnost o její formální
náležitosti a požádala o odměnu za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a písemné
podání). Nedoložila však, že proběhla první porada s klientem, kterou považuje §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za nedílnou součást převzetí a přípravy zastoupení, jakožto
úkonu právní služby, je-li zástupce ustanoven soudem. Nejvyšší správní soud proto o výši její
odměny rozhodl podle skutečností zřejmých ze spisu. Součástí spisu je pak pouze doplnění
kasační stížnosti sepsané advokátkou, avšak z ničeho nevyplývá (a to ani z textu doplnění kasační
stížnosti), že by první porada s klientem proběhla. Soud proto určil odměnu advokátky částkou
1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby – písemné podání soudu týkající se věci samé a 1 x 300
Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d),
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2400 Kč. Vzhledem
k tomu, že advokátka prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle
§37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové výši 2856 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu