ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.75.2008:46
sp. zn. 2 Azs 75/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. A., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem,
advokátem se sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2006,
č. j. OAM-1200/LE-07-07-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 48 Az 36/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 10. 2006, č. j. OAM-1200/LE-07-07-2006. Tímto rozhodnutím byla
zamítnuta žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný podle jeho
názoru porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
tj. povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a neopatřil si proto dostatečné
důkazy. Žalovaný se též nezabýval meritem věci. Je totiž známo, že hlavním problémem
v Pákistánu je „extrémní chudoba, špatná bezpečnostní situace a neschopnost státních orgánů
tuto problematiku řešit“. Stěžovatel se domnívá, že pokud jeho situace nespadá pod §12 zákona
o azylu, jistě je podřaditelná pod §14, případně §14a tohoto zákona. Žalovaný se pak možností
udělení humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany podle citovaných ustanovení,
nedostatečně zabýval. Neshromáždil ani poznatky o zemi stěžovatelova původu z nezávislých
a objektivních zdrojů. Navrhuje proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak svoje rozhodnutí tak rozsudek krajského
soudu považuje za vydaný v souladu se zákonem. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Dále se musel Nejvyšší správní soud zabývat přípustností kasační stížnosti. V dané věci
je třeba zmínit, že krajský soud byl při vydání napadeného rozhodnutí
vázán názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 2 Azs 66/2007 - 79, www.nssoud.cz. Tímto rozsudkem zrušil zdejší soud předchozí
rozhodnutí krajského soudu v téže věci (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007,
č. j. 55 Az 9/2006 - 48) s tím, že stěžovatelova výpověď v azylovém řízení „týkající se jeho konfliktu
se svým věřitelem vykazuje výrazné znaky nevěrohodnosti“. Tu spatřoval zdejší soud zejména
v nekonzistentnosti stěžovatelovy výpovědi a její částečné nelogičnosti, Nevěrohodnost svojí
výpovědi stěžovatel završil závěrem pohovoru před žalovaným, kdy uvedl, že by se do Pákistánu
vrátit mohl až získá v České republice doklady a vydělá nějaké peníze. Toto jeho tvrzení je pak
v příkrém rozporu s jeho údajnou obavou o život. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí
dále uvedl, že i kdyby stěžovatel měl „v Pákistánu skutečně takové problémy se svým věřitelem, o nichž
hovoří, nemohl by to být důvod pro udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu“. Stěžovatel totiž
nevyužil možnosti ochrany státu, jehož je státním občanem (Pákistánu), přestože této možnosti
využít mohl. Stěžovatelem tvrzené potíže by tak nebylo možné považovat za dostatečné k udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, i kdyby je soud shledal věrohodnými.
V citovaném rozsudku se tedy Nejvyšší správní soud jednoznačně vyslovil k tomu,
zda se žalovaný dostatečným způsobem zabýval možností udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu a zda si pro svoje rozhodnutí opatřil dostatečné podklady. Uvedené námitky
jsou tak podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustné.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší soud
pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Pokud jde o obecné námitky týkající se nedostatečných skutkových zjištění ve vztahu
k možnosti udělení humanitárního azylu, tak ty byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího
soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103. V rozsudku
ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil povinnost
správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné pro udělení azylu v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl“, a v rozsudku ze dne 13. 7. 2006, č. j. 2 Azs 207/2005 - 66,
(všechny dostupné na www.nssoud.cz), se vyslovil též k povinnosti žalovaného provádět
dokazování. Rozsah prováděného dokazování pak vedle stěžovatelem sdělených skutečností
odráží právě věrohodnost jeho tvrzení.
Poukazuje-li pak stěžovatel na splnění podmínek humanitárního azylu, tak i touto
námitkou se zdejší soud zabýval již dříve (viz např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz) a vždy dospěl k závěru,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu