ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.94.2008:67
sp. zn. 2 Azs 94/2008 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: nezl. R. CH., zastoupené matkou: A. Y.
zastoupena Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 11. 2007, č. j. OAM-1-773/VL-01-K04-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2008, č. j. 29 Az 85/2007 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako stěžovatelka brojí prostřednictvím své zástupkyně včas podanou
kasační stížností proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2007,
č. j. OAM-1-773/VL-01-K04-2007. Tímto rozhodnutím jí nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský
soud žalobu zamítl s tím, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného
stavu věci a v souladu se zákonem.
V kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajskému soudu vytýká, že se dostatečně
nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou obsahem spisu a které vyšly v daném řízení najevo.
Žalovaný porušil §2, §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost zjistit přesně a úplně stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a dále povinnost vycházet stěžovatelce vstříc. Žalovaný také nedostatečně
objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí a neuvedl, jak se vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků. Žalovaný i soud se omezili pouze na obecná a ničím nepodložená
konstatování.
Podle stěžovatelky jsou v jejím případě splněny podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, případně alespoň doplňkové ochrany podle §14a citovaného zákona. Poukazuje
na to, že její otec byl pronásledován a zadržován policií z náboženských důvodů,
neboť praktikoval čistý islám. Policie mu vyhrožovala a nutila ho ke spolupráci. Tyto praktiky
by se nepochybně opakovaly i po návratu do Kazachstánu. Registrace náboženského
společenství, jehož je stěžovatelčin otec členem, by pak znamenala popření principů společenství
samotného a víry, kterou hlásá. Stěžovatelka také odkazuje na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských
práv a svobod, jejímž signatářem Kazachstán je, podle něhož má každý právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženství. Státní moc tak nemůže zasahovat do zásadních myšlenek
a principů náboženství, což se v Kazachstánu děje. Podle informací zastupitelského úřadu ČR
v „Almaatě“, které žalovaný použil jako podklad pro jiná rozhodnutí o azylu kazašských občanů,
avšak v případě stěžovatelky tak neučinil, je plnění zákona o svobodě vyznání od ledna 2006
tvrdě prosazováno zejména Výborem národní bezpečnosti, jehož úředníci jsou prý oprávněni
vykonat zcela bez ohlášení domovní prohlídky v místech, kde se na základě udání mají konat
obřady neregistrovaných náboženských hnutí. Soud ani žalovaný nevzali v úvahu, že je takový
postup v rozporu s právem na ochranu soukromí a obydlí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Žalovaný pochybil pokud zmíněné informace nevzal jako podklad
pro rozhodnutí v této věci.
Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že se soud ani žalovaný dostatečně nevypořádali s pojmem
„nedůvodné“, přičemž bez jeho jasné definice není možné s jistotou dospět k závěru,
že Kazachstán patří k bezpečným zemím. Soud se nevypořádal ani s tím, zda je Kazachstán
bezpečnou zemí původu ve vztahu k tvrzením stěžovatelky vztahujícím se k §2 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu, a ani s definicí pronásledování podle §2 odst. 7 citovaného zákona. Neuvedl též,
proč tak neučinil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatelka také nesouhlasí
s krajským soudem v tom, že obtíže jejího otce nelze zahrnout pod pojem pronásledování podle
§2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatelka se naopak domnívá, že tyto obtíže pod zákonnou
definici spadají, což vyplývá jak z výše zmíněné informace zastupitelského úřadu, kterou žalovaný
nepoužil, tak z jiných dostupných zdrojů, které však žalovaný rovněž nezohlednil.
Např. ze zprávy norské zpravodajské agentury Forum 18, kterou žalovaný použil v jiných
řízeních a její obsah mu tak byl znám, vyplývá, že přijetím nových zákonů o extremismu
a národní bezpečnosti v roce 2005 došlo v Kazachstánu z legislativního hlediska ke značnému
zhoršení situace v oblasti náboženské svobody a „povinná registrace činí zakotvení svobody
vyznání v ústavě jen prázdnou literou“. Stěžovatelka má tak zato, že jí měl být udělen
humanitární azyl, případně doplňková ochrana a navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak svoje rozhodnutí tak rozsudek krajského
soudu považuje za vydaný v souladu se zákonem. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatelčini rodiče učinili během správního řízení, a na vydané
rozhodnutí. Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
Pokud jde o námitky týkající se porušení §2, §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 správního
řádu, zdejší soud je nepovažuje za věcně projednatelné. V námitkách kasační stížnosti totiž musejí
být vymezeny jak skutkové, tak i právní důvody, pro které stěžovatelka považuje napadené
rozhodnutí za nesprávné. Správně vymezenou námitkou však není uvedení ustanovení správního
řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska skutkových důvodů jen obecně
odkázáno na spisový materiál. Ve vztahu k žalobním bodům to dovodil Nejvyšší správní
soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, dostupném
na www.nssoud.cz.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší soud
pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti dává dostatečnou odpověď dosavadní
judikatura správních soudů. Pokud jde o údajnou náboženskou perzekuci v Kazachstánu
spočívající v registrační povinnosti církví a náboženských společností, je třeba poukázat
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68,
www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí se soud ztotožnil se závěrem, že požadavek povinné
registrace náboženských skupin v Kazachstánu je zcela legitimní, odůvodněný zájmem
na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz porušování lidských práv
(náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských důvodů ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Jestliže se požadavku registrace osoba nepodřídí, vystaví se oprávněné pozornosti
státních orgánů.
Ani námitku ohledně skutečnosti, že nebyly v řízení před správním orgánem použity
některé stěžovatelkou specifikované zprávy o zemi původu (např. norské zpravodajské agentury
Forum 18), nepovažuje soud za způsobilou k věcnému projednání. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 Azs 102/2007 - 78, www.nssoud.cz, plyne, že nelze
žalovanému vyčítat, že nepoužil tu či onu konkrétní zprávu o zemi původu. Nikdy totiž nelze
vycházet ze všech dostupných zpráv. Postačí však, když jich ministerstvo shromáždí dostatečné
a vyvážené množství s důrazem na zprávy, které pojednávají o klíčových okolnostech vztahujících
se k posuzovanému případu. Nad tento rámec lze uvést, že ve spise se nacházejí hned čtyři
zprávy o zemi původu a jsou sestaveny tak, aby se informace v nich obsažené co nejvíce dotýkaly
právě svobody konfese v Kazachstánu. Rovněž nad rámec námitek lze uvést i to, že ze zprávy
agentury Forum 18, které se stěžovatelka dožaduje, by nevyplynulo nic, co by mělo změnit jeho
postavení. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68,
www.nssoud.cz, je tato zpráva shrnuta tak, že pokud jde o reálnou situaci v oblasti svobody
vyznání, nedošlo přijetím nových zákonů k žádnému závažnému zhoršení. K eventuálnímu
utiskování věřících v Kazachstánu nedochází na přímý příkaz ústředních orgánů.
Poukazuje-li pak stěžovatelka na splnění podmínek humanitárního azylu, tak i touto
námitkou se zdejší soud zabýval již dříve (viz např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz) a vždy dospěl k závěru,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní
právo.
Rovněž možností udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, www.nssoud.cz, kde soud dospěl k závěru, že z jiných, než v citovaném
ustanovení uvedených důvodů nelze doplňkovou ochranu udělit).
Konečně nelze mít věc za přijatelnou ani z důvodu namítané nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se totiž vypořádal s tím, proč považuje Kazachstán
za bezpečnou zemi i proč se nedomnívá, že stěžovatelčin otec byl pronásledován (ve všech těchto
věcech podepřel své závěry zprávami o zemi původu). Napadené rozhodnutí krajského soudu
tak nelze považovat za nepřezkoumatelné ve smyslu, jakým tuto vadu Nejvyšší
správní soud definoval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelka.
Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu