ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.1.2008:73
sp. zn. 3 Ads 1/2008 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Mgr. Marian
Pavlov, správce konkurzní podstaty úpadce Druhá slévárna Blansko, a. s., se sídlem
Jeronýmova 814 Hradec Králové, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 26. 6. 2006, čj. 5450/06/Št, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2007, č. j. 9 Ca 159/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 10. 5. 2006, č. 2140600154, uložila Všeobecná zdravotní
pojišťovna, Územní pracoviště Blansko, žalobci podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 592/1992 Sb.“) povinnost zaplatit penále ve výši 3 459 268 Kč do 15 dnů od právní moci
platebního výměru. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2006, čj. 5450/06/Št, rozhodl Rozhodčí orgán
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též „žalovaná“) o odvolání žalobce proti
výše uvedenému platebnímu výměru tak, že odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Ve výroku
II. Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nevyhověl žádosti žalobce
o odstranění tvrdosti ve vztahu k předmětnému platebnímu výměru. Rovněž nebylo vyhověno
žádosti o odstranění tvrdosti ve smyslu §53a odst. 2, 3 a 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění. Žalovaná v odvolání uvedla, že prohlášením konkurzu se úpadce nezbavuje
hmotněprávní odpovědnosti platit pojistné na zdravotní pojištění. Pohledávky na pojistné
na zdravotní pojištění vzniklé po prohlášení konkurzu jsou vždy pohledávkami za podstatou.
Skutečnost, že tyto pohledávky mohou být uspokojeny kdykoliv v průběhu konkurzu,
neznamená, že se plátce nemůže dostat do prodlení s placením pojistného. Vztah zákona
o konkurzu a vyrovnání a zákona č. 592/1992 Sb. je vztah zákona nadřízeného a podřízeného.
Podle žalované lze pro pohledávku za podstatou exekuci nařídit, ale nelze ji provést. Žalovaná
dále uvedla, že správce konkurzní podstaty výpočet penále nenapadl. Vykonatelnost platebního
výměru bude řešena postupem vůči úpadci. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nebyly
shledány důvody pro zrušení platebního výměru.
Žalobce v žalobě namítl, že platební výměr neměl být vydán, neboť vypočtené penále je
vyloučeno z uspokojení v konkurzním řízení. Proto oznámení a přistoupení k výkonu rozhodnutí
po marném uplynutí stanovené lhůty není v souladu se zákonem, neboť podle žalobce nelze
platební výměr po dobu konkurzu užít jako exekuční titul. Platební výměr podle žalobce pouze
deklaruje již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky správce daně.
Během konkurzu jej nelze užít k vymáhání dlužného pojistného. S tím však nekoresponduje
výzva – pokus o smír ze dne 28. 8. 2006, v němž žalovaná žádá zaplatit dlužné pojistné i penále
do stanovené lhůty. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalované
i rozhodnutí vydané v prvním stupni, byla zrušena a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č. j. 9 Ca 159/2006 - 51, žalobu
proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. Soud uvedl, že žaloba obsahovala v podstatě
jedinou žalobní námitku – a sice tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce
spatřoval v tom, že pohledávku žalované na zaplacení penále vypočteného v předmětném
platebním výměru, jež se týká období po prohlášení konkurzu, nelze vzhledem k §33 odst. 1
písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“; s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákonem č. 182/2006 Sb.,
insolventním zákonem – pozn. soudu) uspokojit v průběhu konkurzního řízení. Žalobce
dovozuje, že platební výměr vůbec neměl být vydán, neboť toliko deklaruje již vzniklou
povinnost, nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky žalované a nelze jej během konkurzu užít
k vymáhání dlužného penále. Soud uvedl, že uvedená právní otázka již byla vyřešena rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 - 63, publikovaném
jako č. 1239/2007 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval, že povinnost
platit pojistné na zdravotní pojištění není dotčena §31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání,
podle něhož lze pohledávku za podstatou uplatnit kdykoliv. Pohledávky vzniklé po prohlášení
konkurzu je správce konkurzní podstaty v postavení zaměstnavatele povinen uhrazovat
v termínech a výši určených veřejnoprávními předpisy. Uvedené ustanovení zákona o konkurzu
a vyrovnání znamená toliko to, že tyto pohledávky za podstatou lze uhrazovat již v průběhu
konkurzu a není třeba vyčkávat rozvrhového usnesení – lze je tedy uspokojit mimo rozvrh.
Správce konkurzní podstaty se tedy může dostat do prodlení s placením pojistného, což platí
tím spíše, pokud byl obdobný závěr učiněn ve vztahu k ostatním pohledávkám za podstatou.
Neuhrazení pojistného na zdravotní pojištění včas a ve správné výši v období po prohlášení
konkurzu vyvolává prodlení a s tím ex lege spojené důsledky v podobě placení penále. Nejvyšší
správní soud tedy dlouhodobě judikoval, že správce konkurzní podstaty se může dostat
do prodlení s plněním veřejnoprávní povinnosti v době po prohlášení konkurzu. Městský soud
v Praze uvedl, že za spornou označil Nejvyšší správní soud otázku, jak je to s případným
vyloučením pohledávky na penále, která vznikla v souvislosti s prodlením s placením pojistného
po prohlášení konkurzu. Je zřejmé, že obecnou je úprava pojistného na zdravotní pojištění,
úprava zákona o konkurzu a vyrovnání je úpravou zvláštní a měla by mít přednost, pokud
by stanovila odchylku od úpravy obecné. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku vyzdvihl zájem
na poměrném uspokojení věřitelů v konkurzu a na rovném nahlížení na vlastnické právo. Úprava
konkurzu a vyrovnání pak jako norma speciální musí být aplikována spíše doslovně a přednostně
před úpravou obecnou, a proto dovozuje, že přes zákonné fikce, že za dlužné pojistné
se považuje i dlužné penále, vyplývá z §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání,
že pohledávka na penále, u níž povinnost platit vznikla po prohlášení konkurzu, nebude moci být
uspokojena v konkurzním řízení, nicméně platební výměr, jímž byl stěžovateli sdělen předpis
penále, pouze deklaruje jeho již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky
žalované. Během konkurzu takový výměr nebude moci být užit k vymáhání dlužného penále
a v důsledku jeho vydání se nezmění konkurzní podstata; až po zrušení konkurzu by tento výměr
mohl sloužit jako exekuční titul. Této úpravě se však nijak nepříčí, pokud žalovaná sdělila
výměrem stěžovateli výši penále, přičemž tento výměr může sloužit jako exekuční titul. Ze závěry
uvedenými v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se Městský soud v Praze ztotožnil
a v plném rozsahu na ně odkázal. Věc uzavřel tak, že skutečnost, že pohledávka žalované
na penále je z uspokojení v konkurzu vyloučena, takže výkon předmětného platebního výměru
za trvání konkurzu nelze provést. Žalovaná ostatně nijak nezpochybňuje, že za trvání konkurzu
nelze exekuci vykonat. Vydání platebního výměru je proto třeba považovat za realizaci oprávnění
žalované předepsat žalobci k úhradě penále, které je ze zákona povinen platit v důsledku
neuhrazení pojistného na zdravotní pojištění včas a ve správné výši. Platební výměr může
žalované sloužit jako exekuční titul po zrušení konkurzu; jeho vydáním plní žalovaná povinnost
správce veřejnoprávní pohledávky zajistit vymáhání pohledávky na penále. Soud dodal,
že stanovení lhůty k zaplacení dlužné částky penále, je v souladu s §68 odst. 2 správního řádu
obligatorní součástí platebního výměru, jímž je částka dlužníku předepisována k úhradě. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že se nadále domnívá, že penále za nezaplacení pojistného jako
pohledávka za podstatou ve smyslu §31 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání,
u kterého povinnost zaplatit penále vznikla po prohlášení konkurzu, je ve smyslu §33 odst. 1
písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání z uspokojení v konkurzu vyloučena, úprava obsažená
v §18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb. nemá na tento závěr vliv. Stěžovatel je přesvědčen,
že jeho názor je ve shodě s ustálenou praxí rozhodování Nejvyššího soudu ČR, např. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 709/2005. Stěžovatel se domnívá,
že platební výměr neměl být vůbec vydán, neboť penále na platebním výměru je vyloučeno
z uspokojení v konkurzním řízení podle §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání,
z něhož jednoznačně vyplývá, že penále za období po prohlášení konkurzu nelze zaplatit
a uspokojit během konkurzního řízení a nelze je užít k vymáhání dlužného penále. Oznámení
v platebním výměru, že po marném uplynutí lhůty bude přistoupeno k výkonu rozhodnutím, není
proto v souladu se zákonem, neboť podle názoru odvolatele tento platební výměr nelze použít
po dobu trvání konkurzu jako exekuční titul, neboť požadovat úhradu penále zapovídá §33
odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání. Pokud tedy sdělením předpisu penále měl být
žalobce pouze informován o výši penále, domnívá se žalobce, že daňový výměr není v pořádku
po formální stránce, neboť stanoví správci konkurzní podstaty povinnost zaplatit penále,
a to do 15 dnů od právní moci platebního výměru a následně informuje správce, že po marném
uplynutí lhůty bude přistoupeno k výkonu rozhodnutí. Žalobce závěrem namítá, že pokud
vznikla povinnost zaplatit penále až po prohlášení konkurzu, nelze pohledávku žalovaného
z tohoto titulu uspokojit v konkurzním řízení podle §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu
a vyrovnání. Takový výměr již pouze jen deklaruje vzniklou povinnost a nesměřuje přímo
k uspokojení pohledávky. Během konkurzu jej nelze užít k vymáhání dlužného penále. S tím
však nekoresponduje výzva – pokus o smír ze dne 28. 8. 2006, v němž žalovaný žádá zaplatit
dlužné pojistné i penále do lhůty stanovené v tomto dopise. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud přezkoumal v mezích vymezených kasační stížností rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 9 Ca 159/2006 - 51.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem Městského soudu
v Praze. Platební výměr deklaruje povinnost zaplatit penále za prodlení s úhradou pojistného
v průběhu konkurzu. Z judikatury je zřejmé, že správce konkurzní podstaty se může dostat
do prodlení s odvody pojistného na zdravotní pojištění a lze mu také vyměřit penále
za toto prodlení, které je co do důvodu i výše stanoveno v §18 zákona č. 592/1992 Sb. Platební
výměr, jímž je penále vyměřeno, je rozhodnutím deklaratorní povahy, kterým se pouze
individualizuje zákonem stanovená povinnost. Nezbytnou součástí rozhodnutí, jímž se ukládá
povinnost, je podle §68 odst. 2 správního řádu i lhůta ke splnění této povinnosti. Žalovaná
proto uvedením lhůty postupovala v souladu s požadavky správního řádu kladenými
na předepsané náležitosti správního rozhodnutí. Žalovaná odkázala na názor uvedený v rozsudku
nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 - 63, v němž se mj. uvádí,
že „během konkurzu takový výměr nebude moci být užit k vymáhání dlužného penále a v důsledku jeho vydání
se podle názoru zdejšího soudu nezmění konkurzní podstata; až po zrušení konkurzu by takový výměr mohl
sloužit jako exekuční titul.“ Tento právní názor žalovaná plně respektuje ve svém rozhodnutí.
S ohledem na tyto skutečnosti žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., nebylo-li pojistné nebo záloha na pojistné
zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být
zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále ve výši 0,05 % dlužné částky za každý
kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala. Pokud bylo pojistné nebo záloha
na pojistné zaplaceno jiné než příslušné zdravotní pojišťovně, popřípadě jinému subjektu,
nebo pokud platba byla poukázána pod nesprávným variabilním symbolem, považuje se pojistné
nebo záloha na pojistné za nezaplacené ve stanovené lhůtě.
Podle §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání jsou z uspokojení pohledávek
vyloučeny mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce, s výjimkou penále za nezaplacení
daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
nebo pojistného na veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši, pokud povinnost zaplatit
toto penále vznikla před prohlášením konkursu.
Nejvyšší správní soud ve shodě s Městským soudem v Praze konstatuje, že s nastolenými
právními otázkami se již Nejvyšší správní soud detailně vypořádal v rozsudku ze dne 21. 3. 2007,
č. j. 6 Ads 19/2006 - 63, publikovaném jako č. 1239/2007 Sb. NSS, taktéž na www.nssoud.cz,
na který Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje. Stěžovatel je přesvědčen, že penále
za nezaplacení pojistného jako pohledávka za podstatou, kdy povinnost zaplatit penále vznikla
po prohlášení konkurzu, je z uspokojení v konkurzu vyloučena. V dané věci není sporu o tom,
že povinnost platit pojistné na zdravotní pojištění není dotčena ustanovením §31 odst. 1 zákona
o konkurzu a vyrovnání, podle něhož lze pohledávku za podstatou uspokojit kdykoliv.
Tyto pohledávky lze tedy uspokojit mimo rozvrh, avšak nikoliv libovolně, nýbrž ve výši a čase
určeném veřejnoprávními normami. Správce konkurzní podstaty se proto může dostat
do prodlení s placením pojistného. Podle §18 zákona č. 592/1992 Sb., neuhrazení pojistného
včas a ve správné výši vyvolává prodlení a s ním spojené důsledky v podobě placení penále.
Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku dospěl k závěru, že penále z pojistného
na zdravotní pojištění, u něhož vznikla povinnost platby po prohlášení konkurzu, je pak, stejně
jako samo pojistné na zdravotní pojištění, rovněž pohledávkou za podstatou a nepodléhá
uspokojení z rozvrhového usnesení. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že platební výměr
neměl být vydán, neboť vydání platebního výměru je v daném případě realizací veřejnoprávního
oprávnění žalované předepsat žalobci k úhradě penále. Je možné přisvědčit žalobci v tom,
že platební výměr nelze použít během konkurzu jako exekuční titul, nicméně po zrušení
konkurzu exekučním titulem být může. Poukaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 709/2005, v němž se uvádí, že penále na zdravotní pojištění vzniklé
po prohlášení konkurzu je vyloučeno z uspokojení v konkurzním řízení, nemá na posouzení věci
vliv, neboť Nejvyšší správní soud je vázán svou konstantní judikaturou. Pokud jde o lhůtu
stanovenou k zaplacení, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze,
že takový postup byl souladný s §68 odst. 2 správního řádu. Ze všech těchto důvodů dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tedy není dán. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v souvislosti
s řízením o této kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec úřadní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu