ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.106.2008:41
sp. zn. 3 Ads 106/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2006, čj. 3651/SZ/2006 , o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2007, č.j. 42 Cad
8/2007 - 12,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2007, č.j. 42 Cad 8/2007 - 12,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 3651/SZ/2006, ze dne 1. 11. 2006, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále t éž „prvoinstanční správní
orgán“) č.j. OSV/555/06/Nv/7885/06 ze dne 30. 8. 2006. Uvedeným rozhodnutím
prvoinstančního správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) zamítnuta žádost
o jednorázovou dávku sociální péče, a to podle §16 zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, §73 a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, §1 a §4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb.,
o životním minimu.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí čj. 3651/SZ/2006, ze dne 1. 11. 2006 žalovaný
uvedl, že prvoinstanční správní orgán zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové dávky
na zakoupení plynového sporáku, neboť bylo zjištěno, že starý sporák byl již rozbit delší dobu
a příjem rodiny žalobkyně byl v období šesti měsíců před podáním žádosti takový, že umožňoval
zakoupení nového plynového sporáku z vlastních prostředků. Žalovaný uvedl, že právo
žalobkyně na pomoc v hmotné nouzi bylo naplňováno poskytováním měsíčně se opakujících
dávek sociální péče, a proto nebyly shledány důvody pro poskytnutí dávky jednorázové.
Pro opatření sporáku bylo možno dle žalovaného namísto jednorázového výdaje využít některé
z akčních nabídek nákupu na splátky a jejich výši nastavit tak, aby nezatěžovaly ro zpočet rodiny
žalobkyně. Pokud v době pobírání dávek sociální péče došlo k vynaložení značných finančních
prostředků na zakoupení bytu, nelze občana považovat za sociálně potřebného. Postup
prvoinstančního správního orgánu shledal žalovaný v souladu s ustanovením §50 a §51 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu; námitka podjatosti byla již vyřešena v samostatném řízení.
V otázce společného posuzování rodiny, jejíž jeden člen neplní podmínky pro poskytnutí dávky,
žalovaný odkázal na závěry Ministerstva práce a sociálních věcí a svá předchozí rozhodnutí.
Žalovaný uzavřel, že prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 15. 1. 2007, čj. 42 Cad 8/2007-
12 žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou
podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „ s. ř. s. “). Soud vyslovil,
že na věc, týkající se sociální dávky žalobkyně, dopadá ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včasně podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení
věci krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného jí nebyla přiznána jednorázová peněžní
dávka sociální péče ve výši 4791 Kč na úhradu mimořádných výdajů.
Stěžovatelka odkázala na obsah žaloby, kde mimo jiné namítala, že na padeným
rozhodnutím žalovaného došlo k zásahu do základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť ve věci bylo rozhodováno podjatými
pracovnicemi správních orgánů. Doplnila, že sociální potřebnost rodiny stěžovatelky v červenci
2006 dosahovala výši 20 525 Kč a životní minimum 18 310 Kč, což znamená, že s příjmy ve výši
16 525 Kč měsíčně pobývala rodina stěžovatelky v červenci 2006 v krajní hmotné nouzi
a ve hladu. Z příjmů ve výši 16 520 Kč stěžovatelka uhradila nezbytné náklady na bydlení ve výši
5 875 Kč, na výživu jí zbylo pouze 10 645 Kč, namísto zákonem stanovených 14 650 Kč.
Ze zbývajících 10 645 Kč rodina stěžovatelky navíc uhradila koupi nového sporáku.
Stěžovatelka dále konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část
věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení
nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje
poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud
by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze
na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým
upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito
písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí
věty před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky poskytované podle vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. jsou nárokové a určité, protože jejich cílem je dorovnat příjmy
jednotlivce do hranice sociální potřebnosti poté, kdy část dávek sociální péče poskytovaných
podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, použila stěžovatelka na úhradu
mimořádných nákladů. Tímto se liší od dávek upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 114/1988 Sb., které naopak nejsou nárokové a jsou účelové. Proto jsou podle názoru
stěžovatelky ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34
odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím
rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné
aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení
otázky, zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž byla stěžovatelce zamítnuta žádost o jednorázovou
dávku sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti , vztahuje výluka
ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného
je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž byla stěžovatelce zamítnuta žádost o jednorázovou
dávku sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, nelze na základě
ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho
důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d)
zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 písm. e ) cit. zákona, neboť
toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č . 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby řádně posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními
body a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 42 Cad 8/2007 - 26, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšuje
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově č iní 1904 Kč. Zástupci stěžovatelky
se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stíž nosti ve výši 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu