ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.11.2007:57
sp. zn. 3 Ads 11/2007 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: S. B.
(rozená B.), zastoupená JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem Příční 4, Hodonín, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Žerotínovo
nám. 3/5, Brno 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2006, č.j. JMK 15526/2006, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 41 Cad
86/2006 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 41 Cad 86/2006 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 1. 3. 2006, č. j. JMK 15526/2006, sp. zn. S-
JMK 15526/2006/OSV-Kr. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského
úřadu Hodonín, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 13. 12. 2005, č. j. MUHO 16364/2005 OSVZ/5/05, jímž byla žalobkyni odejmuta
opakovaná dávka sociální péče s platností ode dne 1. 10. 2005 ve výši 1.426,- Kč měsíčně,
podle ust. §96 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění p ozdějších
předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a podle ust. §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“),
a napadené rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového stavu:
Dne 5. 9. 2005 žalobkyně podala u správního orgánu I. stupně žádost o poskytnutí
opakované dávky sociální péče. V této žádosti (předtištěný formulář) v kolonce živnostenský list
vlastní – žalobkyně uvedla, že nevlastní, v kolonce podnikatelská činnost přerušena – nepřerušena
neuvedla žádnou odpověď. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 6. 9. 2005 byla
žalobkyni přiznána dávka sociální péče formou opakovaného peněžitého příspěvku měsíčně
ve výši 1426,- Kč ode dne 1. 9. 2005.
Městský úřad Hodonín, obecní živnostenský úřad, rozhodnutím ze dne 2. 8. 1999 vydal
žalobkyni živnostenský list na předmět podnikání zprostředkování v oblasti obchodu a služeb.
Svým rozhodnutím přerušil žalobkyni provozování předmětné živnosti na dobu od 14. 5. 2003
do 14. 5. 2005. Dalším rozhodnutím ze dne 10. 10. 2005 přerušil žalobkyni provozování živnosti
se shodným předmětem podnikání na dobu od 7. 10. 2005 do 6. 10. 2007 a rozhodnutím ze dne
1. 11. 2005 jí předmětné živnostenské oprávnění zrušil.
Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 8. 1. 2002 rozhodnutí podle ust. §35 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o správě
daní a poplatků“), o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 14. 11. 2001 ve věci
vyslovení souhlasu správce daně s ukončením činnosti daňového subjektu tak, že správce daně
souhlasí s ukončením činnosti a rozhodnutí zasílá Městskému úřadu Hodonín,
obecnímu živnostenskému úřadu. Dne 31. 10. 2005 Finanční úřad v Hodoníně vydal rozhodnutí
o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 26. 10. 2005 a opětovně udělil jako správce
daně souhlas s ukončením činnosti daňového subjektu.
Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2005 správní orgán I. stupně odejmul žalobkyni dávku
sociální péče formou opakovaného peněžitého příspěvku měsíčně ode dne 1. 10. 2005 v souladu
s ust. §96 odst. 1 a 4 zákona o sociálním zabezpečení s odůvodněním, že přešetřil situaci
žalobkyně a zjistil, že žalobkyně ke dni podání žádosti o dávku so ciální péče dne 5. 9. 2005 byla
vlastníkem živnostenského listu s nepřerušeným provozováním živnosti (živnost měla
přerušenou ode dne 14. 5. 2003 do 14. 5. 2005, a opětovně až od 7. 10. 2005), tedy v předmětné
žádosti uvedla nepravdivé údaje a ani posléze je neohlásila dle ust. §106 odst. 1 zákona
o sociálním zabezpečení.
Podané odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 1. 3. 2006
a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní orgán I. stupně podle jeho názoru jednoznačně
prokázal, že žalobkyně od 15. 5. 2005 vlastnila platné živnostenské oprávnění k provozování
živnosti, které přerušila až dne 7. 10. 2005 na období do dne 6. 10. 2007 a tuto skutečnost
v žádosti o dávku sociální péče neuvedla, ani ji městskému úřadu později neoznámila.
Od 15. 5. 2005 tak lze žalobkyni považovat za osobu samostatně výdělečně činnou.
Žalovaný nezjistil v postupu správního orgánu I. stupně žádné závažné pochybení, pro které by
bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že skutkový stav byl správními
orgány zjištěn řádně, na skutková zjištění má stejný názor jak žalobkyně, tak žalovaný,
pokud však jde o právní posouzení zjištěných skutečností, stanovisko žalobkyně a žalovaného
je rozdílné. Na základě uvedeného skutkového stavu dospěl krajský soud k závěru, že právní
posouzení věci, tak jak bylo provedeno správním orgánem I. stupně i žalovaným, je správné.
Neztotožnil se se stanoviskem žalobkyně v tom, že rozhodující pro posouzení věci byla
ta skutečnost, že ač žalobkyně neměla přerušenou živnostenskou činnost v období, kdy požádala
o poskytování dávky, v tomto období nepodnikala, měla příjem pouze z toho, že pobírala
částečný invalidní důchod v částce 2874,- Kč, žádný jiný majetek neměla a její zdra votní stav byl
takový, že jí neumožňoval zajistit si vlastní příjem svým vlastním přičiněním, s ohledem na její
špatný zdravotní stav pobírala dávku sociální péče od 1. 9. 2005 oprávněně, tedy i v období
od 1. 10. 2005, kdy správní orgán žalobkyni rozhodnutím zastavil výplatu dávky sociální péče
od data 1. 10. 2005, zvláště, když měla zato, že pro ukončení živnostenského podnikání postačí,
když jí Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 8. 1. 2002 rozhodnutí, kterým souhlasil s ukončením
její podnikatelské činnosti a toto rozhodnutí současně zaslal Městskému úřadu Hodonín,
obecní živnostenský úřad.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud citoval komentář k zákonu č. 482/1991 S.,
o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“),
podle nějž občan, který si z objektivních důvodů nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním,
zejména vlastní prací, je při splnění zákonných podmínek považován za sociálně potřebného
občana. Zjistí-li však správní orgán skutečnosti, jež nas vědčují tomu, že dávka je příjemci
poskytována neprávem nebo v nesprávné výši, avšak že k odejmutí dávky nejsou zajištěny
příslušné podkladové materiály, výplata dávky se zastaví. Půjde především o případy,
kdy občan úmyslně nepravdivě vyplnil čestné prohlášení o svých majetkových poměrech
a zatajil tak určitou skutečnost rozhodnou pro přiznání dávky nebo její výši (např. zatajení
podnikatelské činnosti) či nesplnil svou ohlašovací povinnost podle ust. §107
zákona o sociálním zabezpečení, došlo-li v průběhu poskytování dávky ke změnám v jeho
sociálních nebo majetkových poměrech, jež jsou relevantní pro trvání nároku na dávku
nebo její výši.
Krajský soud se ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že žalobkyně vědomě uvedla
správní orgán I. stupně v omyl, když v čestném prohlášení, které vyplnila současně s žádostí
o přiznání dávky sociální potřebnosti po řádném poučení, vědoma si toho, že má uvádět údaje
pravdivé, zatajila, že má aktivní živnostenské oprávnění, když skutečně základním předpokladem
pro jakékoliv posouzení nároku v oblasti sociální péče a nejen v této oblasti je,
že občané dodržují a ctí zákony a jednají v souladu s tím, co jim umožňují. Žalobkyni nebránila
žádná zákonná ani jiná překážka v možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním ani vzhledem
ke svému věku, ani zdravotnímu stavu (je poživatelkou částečného invalidního důchodu,
nikoliv plného invalidního důchodu), kdy by vyplynulo z nějaké lékařské zprávy, že zdravotní stav
by jí bránil ve výkonu jakékoliv pracovní činnosti, což rozhodně nevyplývá z lékařského
potvrzení, které správnímu orgánu dodatečně žalobkyně předložila a nevyplynulo to zejména
ani z posouzení zdravotního stavu příslušnou Okresní správou sociálního zabezpečení
(dále jen „OSSZ“). Žalobkyně ani neuvedla, že by si z jiných vážných důvodů nemohla
vlastním přičiněním zvýšit příjem, a to vlastní prací podnikáním v oboru, na který jí bylo
vydáno živnostenské oprávnění. Neprokázala tedy, že by jí v tom jakákoliv skutečnost stanovená
v zákoně bránila a krajský soud tedy rozhodnutí žalovaného pokládá za rozhodnutí vydané
v souladu se zákonem zvláště, když bylo prokázáno, že žalobkyně porušila ust. §106 odst. 1
zákona o sociálním zabezpečení a nesplnila povinnosti stanovené v tomto ustanovení.
Dávka byla podle krajského soudu poskytována neprávem.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka uvedla, že jí byl
od 9. 12. 2004 přiznán částečný invalidní důchod, je vážně nemocná s diagnózou roztroušená
skleróza, jiný příjem než částečný invalidní důchod nemá a žije se svojí matkou M . B. ve
společné domácnosti.
Rozhodnými skutečnostmi pro trvání nároku na dávku sociální péče jsou podle názoru
stěžovatelky příjem nedosahující částek životního minima a nemožnost si tento příjem zvýšit
vlastním přičiněním, nikoliv vlastnictví živnostenského oprávnění a neoznámení přerušení takové
živnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že nejméně od měsíce listopadu 2001 prokázala
nedosahování částek životního minima, soukromě nepodnikala i když byla vlastnicí
živnostenského oprávnění a současně si tento vlastní příjem nemohla zvýšit vlastním přičiněním,
tj. získala statut sociálně potřebného občana. Neuvedením vlastnictví živnostenského oprávnění
v žádosti o dávku sociální péče ani neoznámením této skutečnosti úřadu žádným způsobem
neporušila statut sociálně potřebného občana. Vlastnictví živnostenskéh o oprávnění není
rozhodnou skutečností pro trvání nároku na výplatu dávky sociální péče.
Stěžovatelka neoznámila úřadu vlastnictví živnostenského oprávnění, neboť se domnívala,
že pro jeho ukončení postačí, když jí Finanční úřad v Hodoníně vydal rozhodnutí,
kterým souhlasil s ukončením její podnikatelské činnosti s tím, že toto rozhodnutí zároveň zaslal
Městskému úřadu Hodonín, obecnímu živnostenskému úřadu. Poté co se v roce 2005 dozvěděla,
že jí živnostenský list zrušen nebyl, obrátila se na Městský úřad Hodonín, obecní živnostenský
úřad, který jí předmětné živnostenské oprávnění rozhodnutím ze dne 1. 11. 2005 zrušil.
Oznámení či neoznámení přerušení provozování živnosti živnostenskému úřadu
podle stěžovatelky neznamená, že podnikatel prokazatelně nemá příjmy z podnikatelské činnosti,
tudíž nemá vliv na statut sociálně potřebného občana. Příslušné správní orgány ani krajský soud
nijak nezkoumaly, zda stěžovatelka neměla v rozhodném období žádné příjmy z podnikatelské
činnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že při podání žádosti o dávku nebyla řádně poučena (jak vyplývá
z ustanovení §3 zákona č. 71/1967 Sb.) v tom směru, že rozhodnou skutečností
je podle správního orgánu vlastnictví živnostenského oprávnění či přerušení provozování
živnosti. Tím byla podstatným způsobem zkrácena na svých procesních právech. Správní orgán
podle stěžovatelky nedostál své povinnosti podle ust. §3 zákona č. 71/1967 Sb., když nezjistil
přesně a úplně stav věci. Správní orgán si měl sám prověřit všechny okolnosti, které jsou
rozhodné pro poskytnutí dávky sociální péče, konkrétně i všechny skutečnosti, které stěžovatelka
uvedla v žádosti o dávku sociální péče. Na základě takového zjištění měl správní orgán vyzvat
stěžovatelku k odstranění nedostatků a poučit ji o procesních právech. Krajský soud se touto
skutečností vůbec nezabýval. Krajský soud závažným způsobem porušil zásadu spolehlivě
zjištěného stavu věci, pokud pro posouzení otázky, zda si stěžovatelka nemůže příjem zvýšit
příjem vlastním přičiněním vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, přičemž doložené zprávy
nebyly pro soud dostačující, si sám nevyžádal předložení kompletní zdravotní dokumentace
stěžovatelky nebo vypracování znaleckého posudku, jak bylo stěžovatelkou navrhováno.
Jestliže bylo třeba odborného posouzení posudkovou komisí OSSZ, pak měl v tomto duchu
stěžovatelku poučit nebo si toto posouzení sám vyžádat.
Na základě všech uvedených důvodů navrhla stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své písemné vyjádření k žalobě
stěžovatelky, zejména na právní posouzení sociální potřebnosti stěžovatelky žalovaným
v odvolacím řízení. Stěžovatelka fakt, že vlastní platné živnostenské oprávnění,
nesdělila správním orgánům zcela vědomě. Za nevědomé totiž nelze označit jednání stěžovatelky,
kdy na písemné žádosti o dávku sociální péče ze dne 5. 9. 2005 sama vlastní rukou označila
v kolonce „živnostenský list vlastní – žadatel“ odpověď „NE“ jejím zakroužkováním
a na související dotaz nepřerušení či nepřerušení podnikatelské činnosti již neodpověděla.
Prohlášení o pravdivosti sdělení údajů vlastnoručně podepsala a zároveň byla poučena
o následcích uvedení údajů nepravdivých. Pokud by stěžovatelka uvedla údaje pravdivé,
tedy že vlastní živnostenský list a odpověděla i na dotaz týkající se přerušení podnikatelské
činnosti, tak by důsledky vzniklé uvedením nepravdivých údajů vůbec nenastaly.
K námitce stěžovatelky „žalovaný i soud nezjišťoval skutečný stav stěžovatelky, jež jí měl bránit ve výkonu
podnikatelské činnosti“ uvedl, že správní orgány v řízení o dávku sociální péče dle zákona o sociální
potřebnosti nejsou kompetentní posuzovat zdravotní stav žadatelů.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud považuje skutkový stav,
tak jak byl popsán krajským soudem, za dostatečně zjištěný a mezi účastníky o něm není sporu,
proto z něj vycházel sám i v řízení o kasační stížnosti.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Ačkoliv stěžovatelka důvody kasační stížnosti výslovně podřadila pod ust.
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je z obsahu kasační stížnosti seznatelné, že současně napadá
i vadu rozsudku krajského soudu způsobující jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu ust.
§103 odst. 1 písm. d), spočívající v posuzované věci v nedostatku důvodů. Stěžovatelka v kasační
stížnosti vytýká krajskému soudu, že nepřezkoumal všechny skutečnosti rozhodné pro zjištění
úplného stavu věci. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů je vadou
natolik závažnou, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat i v případě, pokud to stěžovatel
výslovně nenamítal – jde o vadu, k níž je soud podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout
z úřední povinnosti. Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané
rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět
řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními
námitkami. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; všechny dostupné na www.nssoud.cz) platí,
že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě, a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nedostatek důvodů.
Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze uvede,
že tato argumentace je nesprávná, avšak blíže a podrobněji neuvede, v čem nesprávnost
žalobní argumentace spočívá (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních
či případně skutkových).
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je nezbytné jednoznačně rozlišovat mezi instituty
odnětí dávky podle ust. §96 odst. 1 a 4 zákona o sociálním zabezpečení a vrácení neprávem
vyplacené dávky podle ust. §107 zákona o sociálním zabezpečení. Jedná se o dv ě různá
rozhodnutí, odůvodněná za různých zákonných podmínek a s různými důsledky.
Zpětné posouzení skutkových důvodů vyplácení dávky je typicky podkladem pro rozhodnutí
o vrácení neprávem vyplacené dávky, nikoliv pro odnětí dané dávky. Současně porušení
ohlašovací povinností příjemce dávky dle ust. §106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení
zakládá důvod toliko pro vrácení neprávem vyplacené dávky, případně pro zastavení výplaty
předmětné dávky.
Podle ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. správní orgán v odůvodnění
rozhodnutí uvede, která skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval .
Při zkoumání podmínek pro odejmutí dávky je správní orgán povinen zhodnotit skutkový stav
ke dni rozhodování o odnětí dané dávky, neboť správní orgán musí vycházet ze skutkových
důvodů existujících v době rozhodování. Jak vyplývá z ust. §96 odst. 4 zákona o sociálním
zabezpečení, dávku nelze odjímat zpětně, ale toliko do budoucna. Z odůvodnění správního
rozhodnutí musí být zcela zřejmé, jaké skutkové důvody platné ke dni rozhodování o odnětí
dávky tvoří podklad právních závěrů ve věci (k tomu viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 5 8/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žalobě mj.
uvedla, že jí byl zrušen živnostenský list rozhodnutím Městského úřadu Hodonín,
obecního živnostenského úřadu, ze dne 1. 11. 2005 (správní orgán I. stupně rozhodoval
o odejmutí dávky napadeným rozhodnutím dne 13. 12. 2005. – pozn. soudu) Zároveň namítla
nedostatečná skutkové zjištění správních orgánu obou stupňů, na základě čehož jí byla odejmuta
dávka sociální péče neoprávněně. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
však nevyplývá, že se soud touto skutečností zabýval a uplatněnou námitku věcně přezkoumal.
Nedostatek důvodů napadeného rozsudku lze tak shledat v tom, že se krajský soud nevypořádal
s žalobní námitkou ohledně nezhodnocení skutečnosti, že stěžovatelka v době rozhodování
správních orgánů o odejmutí dávky živnostenský list nevlastnila. Ačkoliv stěžovatelka v žalobě
přímo takto žalobní bod neformulovala, své výhrady a rozhodné skutečnosti vyjádřil a dostatečně
jasně, aby je krajský soud mohl řádně přezkoumat. Této své zákonné povinnosti však krajský
soud nedostál a své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaném pod č. 689/2005 S b. NSS,
judikoval, že: „Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu
ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
Další námitky Nejvyšší správní soud nepřezkoumával, neboť z podstaty
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí plyne, že usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek
lze jen ve vztahu k rozhodnutí, které je přezkumu schopné a tedy není zatíženo vadou,
která jej činí nepřezkoumatelným.
Nad rámec ratio decidendi tohoto rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud alespoň
jako obiter dictum za vhodné se vyjádřit k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu. Žalovaný podle názoru zdejšího soudu pochybil, pokud v odůvodnění
svého rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka neměla v době rozhodování o odnětí
dávky sociální péče (ke dni 13. 12. 2005) již živnostenské oprávnění, ačkoliv mu tato skutečnost
byla prokazatelně známa. Nutno dodat, že obdobně se s touto skutečností nevypořádal
ani správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Součástí správního spisu je výpis
z veřejné části Ústřední evidence podnikatelů podnikajících podle živnostenského zákona,
jenž byl pořízen správním orgánem I. stupně dne 23. 11. 2005 a v němž je uvedeno datum zániku
předmětné živnosti stěžovatelky ke dni 4. 11. 2005. Žalovaný rozhodoval o podmínkách
pro odnětí dávky sociální péče, aniž zohlednil a do odůvodnění zahrnul skutečnosti rozhodné
pro právní závěry ve výroku vyslovené; jeho rozhodnutí je v rozporu s ust. §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nepřezkoumatelnost
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto z rušujícím rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu