ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.111.2008:39
sp. zn. 3 Ads 111/2008 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2007, čj. 435/SZ/2007, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2007, čj. 42 Cad
55/2007 - 11,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2007, čj. 42 Cad 55/2007 - 11,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 435/SZ/2007, ze dne 2. 2. 2007, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále t éž „prvoinstanční správní
orgán“) č. j. OSV/555/Nv/698/01/06/06 ze dne 24. 11. 2006. Uvedeným rozhodnutím
prvoinstančního správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) snížena měsíčně
se opakující dávka sociální péče na částku 2290 Kč s účinností od 1. 11. 2006, a to podle §16
zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, §73
a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, §1 a §4 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí čj. 435/SZ/2007, ze dne 2. 2. 2007 žalovaný
uvedl, že žalobkyně dne 26. 10. 2006 písemně sdělila prvoinstančnímu správnímu orgánu změnu
ve skutečnostech rozhodných pro výši měsíčně se opakující dávky, tzn. že bude ukončena výplata
peněžité pomoci v mateřství. Rodičovský příspěvek měl nadále pobírat manžel žalobkyně.
Podle zjištění žalovaného příjmy společně posuzovaných osob činily v daném období 14 110 Kč.
Do příjmu byla započítána pouze alikvotní část rod ičovského příspěvku (6/7),
protože tuto dávku státní sociální podpory pobíral manžel žalobkyně, který nesplňoval podmínku
pro poskytování dávek podle §103 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o sociálním zabezpečení.
Podle tohoto ustanovení pan Č. nemá nárok na poskytování dávky. Žalobkyně má trvalý pobyt
na území České republiky, je tedy hlášena podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a
rodných číslech, a proto se na ni nevztahuje úprava trvalého pob ytu podle zákona č. 329/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Panu Č. nebyl udělen azyl nebo doplňková
ochrana. Aby žalobkyni a jejím dětem mohla být poskytována dávka sociální péče, nebyl pan Č.
zahrnut při rozhodování o dávce mezi osoby společně posuzované. Žalovaný uzavřel, že
prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 16. 3. 2007,
čj. 42 Cad 55/2007 - 11 žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl
jako nepřípustnou podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „ s. ř. s.“).
Soud vyslovil, že na věc, týkající se sociální dávky žalobkyně, dopadá ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včasně podané kasační stížnosti stěžov atelka namítala nesprávné právní posouzení
věci krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že nezákonným rozhodnutím žalovaného jí byla snížena měsíčně
se opakující dávka sociální péče na částku 2290 Kč měsíčně poskytovaná podle zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti ve spojení se zákonem č. 463/1991 sb., o životním
minimu. Dále nebyl uznán nárok na předmětnou dávku manželovi žalobkyně, který je rodinným
příslušníkem občana členského státu Evropské unie hlášený na území České republiky k pobytu
po dobu delší než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatelka konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část
věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení
nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje
poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud
by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze
na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotn ě postiženým
upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito
písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí
věty před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, jsou nárokové a nikoli účelové, protože jejich cílem je dorovnat příjmy jednotlivce
do hranice sociální potřebnosti, aniž by bylo zkoumáno, kam je jednotlivec požije, na rozdíl
od dávek upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. , které naopak
nejsou nárokové a jsou účelové. Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního přezkumu
vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34 o dst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé, že §56c zákona
č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění,
nikoliv neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 6 odst. 1 Evropské ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, z něhož dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu .
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí náv rhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení ,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu, jímž byla stěžovatelce snížena měsíčně se opakující dávka sociální péče
ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, vztahuje výluka ze soudního přezkumu
uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu pře zkumu, je taxativní
a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše
uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení
rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jímž byla stěžovatelce snížena měsíčně
se opakující dávka sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální pot řebnosti,
nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního
přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným
pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadi t ani pod §34 odst. 1
písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně
postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákon a č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními body
a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 42 Cad 55/2007 - 25, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastup ování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšuje
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o d ani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově č iní 1904 Kč. Zástupci
stěžovatelky se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu