ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.112.2008:40
sp. zn. 3 Ads 112/2008 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2007, čj. 2281/SZ/2007, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2007, čj. 42 Cad
186/2007 - 14,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 186/2007 - 14, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 2281/SZ/2007, ze dne 20. 6. 2007, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „prvoinstanční správní
orgán“) č. j. 46967/2007/MOS ze dne 16. 4. 2007. Uvedeným rozhodnutím prvoinstančního
správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) snížena dávka pomoci v hmotné
nouzi – příspěvek na živobytí ode dne 1. 4. 2007 z 506 Kč na 50 Kč měsíčně podle §21, §61
a §44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění,
neboť se změnil rozdíl mezi částkou přiměřených nákladů na bydlení a částkou živobytí.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na ust. §23 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi a dále uvedl, že v období od 1. 4. 2007 do 30. 4. 2007
činila částka živobytí všech společně posuzovaných osob 14 724 Kč, příjem pro nárok vypočtený
a použitý představoval 11 648,80 Kč. Podle kalkulačního listu činily odůvodněné náklady
na bydlení 3824,99 Kč a odůvodněné náklady na energie 630,99 Kč. Za osoby v hmotné nouzi
bylo v daném případě posuzováno pouze 6 osob, protože manžel žalobkyně nebyl osobou
uvedenou v §5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a proto neměl nárok
na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Z tohoto důvodu se k němu při stanovení výše
dávky nepřihlíželo. Protože žalovaný nezjistil, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu
bylo v rozporu s právními předpisy, odvolání žalobkyně zamítl a předmětné rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 6. 8. 2007,
čj. 42 Cad 186/2007 - 14 žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl
jako nepřípustnou podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „ s. ř. s.“).
Soud vyslovil, že příspěvek na živobytí je dávkou pomoci v hmotné nouzi, upravenou zákonem
č. 111/2006 Sb., který zrušil a nahradil předcházející zákon č. 482/1991 Sb., o soci ální
potřebnosti. Podle dřívějšího zákona byly oprávněným osobám poskytovány dávky sociální péče,
podle novějšího zákona se v analogických případech poskytují dávky pomoci v hmotné nouzi,
které mají stejný účel a povahu jako dávky předcházející.
Na dávky pomoci v hmotné nouzi se tak podle soudu vztahuje ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včasně podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení
věci krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž však byla stěžovatelce nezákonně snížena dávka pomoci
v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí z částky 506 Kč měsíčně na částku 50 Kč měsíčně
a nebyl uznán nárok na předmětnou dávku manželu stěžovatelky, který je rodinným příslušníkem
občanů členského státu Evropské unie hlášený na území České republiky k pobytu po dobu delší
než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatelka dále uvedla, že podle §56c zákona č. 114/1988 Sb. jsou ze soudního
přezkumu vyloučená pouze rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Dávky
pomoci v hmotné nouzi přitom nejsou dávkami sociální péče i dle vlastních výkladů žalovaného.
Pokud by dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi byly totožné, pak by v právním
řádu České republiky pojem „dávky sociální péče“ byl všude nahrazen pojmem „dávky pomoci
v hmotné nouzi“. K tomu však podle stěžovatelky nedošlo. Okruh osob oprávněných pobírat
dávky sociální péče upravuje §103 zákona č. 10 0/1988 Sb., okruh osob oprávněných pobírat
dávky v hmotné nouzi upravuje §5 zákona č. 111/2006 Sb.
Stěžovatelka konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna ro zhodnutí o dávkách
pomoci v hmotné nouzi, jenž jsou totožné s dřívějšími dávkami sociální péče a výslovný odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující
ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně
postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým
upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje poskytování nenárokových
dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1
písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.,
za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné
poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje a odkaz
na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž
všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou
„a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky pomoci v hmotné nouzi poskytované podle zákona
č. 111/2006 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v §34 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního
přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34 odst. 1 písm. a) až d)
zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé, že §56c zákona
č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění, nikoliv
neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 6 odst. 1 Evropské ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, z něhož dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu .
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §10 3 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí náv rhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu o snížení příspěvku na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., vztahuje výluka
ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
K tomu nutno uvést, že poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek
fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné
nouzi, představuje realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být
vyňato z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo
veřejné ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:
a) o p oskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu pře zkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi podle zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (citovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007
a zrušil a nahradil zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti) do tohoto výčtu zahrnuty
nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé , že rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu
o snížení příspěvku na živobytí ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., nelze na základě ustanovení
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvo du,
že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 p ísm. e) cit. zákona,
neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uved ených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními body
a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 42 Cad 186/2007 - 29, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o o dměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšu je
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 ods t. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově činí 1904 Kč. Zástupci
stěžovatelky se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu