ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.124.2008:34
sp. zn. 3 Ads 124/2008 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006, čj. 4542/SZ/2006, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2007, čj. 42 Cad
22/2007 - 14,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2007, čj. 42 Cad 22/2007 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 4542/SZ/2006, ze dne 27. 11. 2006, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále t éž „prvoinstanční správní
orgán“) č. j. OSV/555/06/Nv/9815/06 ze dne 26. 9. 2006. Uvedeným rozhodnutím
prvoinstančního správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) zamítnuta žádost
o jednorázovou dávku sociální péče, a to podle §16 zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, §73 a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, §1 a §4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb. ,
o životním minimu.
Žaloba obsahovala rovněž námitky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006,
č. j. 3730/SZ/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu
města Mostu ze dne 6. 9. 2006, č. j. OSV/555/Nv/9815/06, ve kterém vedoucí Odboru
sociálních věcí Magistrátu města Mostu rozhodla o námitce podjatosti vznesené žalobkyní tak,
že Bc. Z. N., pracovnice Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu není vyloučena z
projednávání a rozhodování v řízení ve věci žádosti žalobkyně o jednorázovou dávku sociální
péče.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí čj. 4542/SZ/2006, ze dne 27. 11. 2006 žalovaný
uvedl, že prvoinstanční správní orgán rozhodoval podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, nikoliv podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, jak dovozovala
žalobkyně při výkladu, co se rozumí ostatními základními osobními potřebami a všemi osobními
potřebami. Žalobkyně požadovala poskytnutí jednorázové dávky na zakoupení školních potřeb,
ošacení a obuvi pro její nezletilé děti. Podle §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, se občanu, který se považuje za sociálně potřebného, poskytují jednorázové
nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky k zabezpečení výživy a ostatních
základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. V daném případě
byla rodině žalobkyně poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče, a proto nebyly
shledány důvody pro poskytnutí dávky jednorázové. Pokud se žalobkyně domnívala,
že jí byla poskytnuta dávka nižší, než ji náleží, měla možnost o přehodnocení výše dávky požádat.
Co se týče skutečností týkajících se manžela žalobkyně, odkázal žalovaný na své předešlé
rozhodnutí, k této otázce se mimo jiné vyjadřovalo i Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Žalovaný uzavřel, že prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy.
Žalovaný potvrdil rovněž rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne
6. 9. 2006, jímž rozhodla o námitce podjatosti. V odůvodnění uvedl, že v systému, kdy správnost
rozhodnutí stvrzuje svým podpisem vedoucí odboru, lze mít důvodně za to, že Bc. Z. N. nemůže
výsledek řízení skutečně ovlivnit. Dále konstatoval, že při přezkoumání několika rozhodnutí
nezjistil, že by Bc. Z. N. měla zájem na zamítnutí žádostí o dávky, či jakýkoli jiný osobní vztah k
věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 12. 2. 2007,
čj. 42 Cad 22/2007 - 14 žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl
jako nepřípustnou podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
Soud vyslovil, že na věc, týkající se sociální dávky žalobkyně, dopadá ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včasně podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právn í posouzení
věci krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného jí nebyla přiznána jednorázová peněžní
dávka sociální péče ve výši 2000 Kč požadovaná podle §23 vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení.
Stěžovatelka odkázala na obsah žaloby, kde mimo jiné namítala, že napadeným
rozhodnutím žalovaného došlo k hrubému zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť ve věci
bylo rozhodováno podjatými pracovnicemi správních orgánů. Doplnila, že sociální potřebnost
rodiny stěžovatelky v srpnu 2006 dosahovala výši 20 525 Kč a životní minimum 18 310 Kč,
což znamená, že s příjmy ve výši 16 525 Kč měsíčně rodina stěžovatelky v červenci 2006
pobývala v krajní hmotné nouzi a ve hladu.
Stěžovatelka dále konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouz e na část
věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení
nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuj e na celé ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje
poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá,
že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e),
nýbrž pouze na písm. e), které jediné p oskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně
postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadby tečný, protože by jak dávky
pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny
první částí věty před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky poskytované podle §23 vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, protože jejich cílem je dorovnat
příjmy jednotlivce do hranice sociální potřebnosti poté, kdy musel uhradit nějaké nezbytné
mimořádné výdaje, na rozdíl od dávek upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 114/1988 Sb., které naopak nejsou nárokové a jsou účelové. Proto jsou podle názoru
stěžovatelky ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34
odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé,
že §56c zákona č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění,
nikoliv neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání n ezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení ,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu, jímž byla stěžovatelce zamítnuta žádost o jednorázovou dávku sociální péče
ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti , vztahuje výluka ze soudního přezkumu
uvedená v §56c písm. a) z ákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona . Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu pře zkumu, je taxativní
a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše
uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení
rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jímž byla stěžovatelce zamítnuta žádost
o jednorázovou dávku sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního
přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným
pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1
písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně
postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákon a č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno
není ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
V dalším řízení bude rovněž třeba, aby se krajský soud zabýval rozhodnutím žalovaného
ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3730/SZ/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno
rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2006,
č. j. OSV/555/Nv/9815/06, o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti pro úplnost poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Afs 20/2003 – 23 ve kterém konstatoval, že rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka
je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§70 pís m. c) s. ř. s.] a které není přezkoumatelné
samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Musí proto předcházet rozhodnutí o věci samé, aby případné vady
daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací §26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to,
že ačkoliv se výše uvedené rozhodnutí týkalo rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka,
tedy daňového řízení, bude možno z něj vycházet i v posuzovaném případě.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními body
a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 42 Cad 22/2007 - 23, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) č ástkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšuje
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově činí 1904 Kč. Zástupci
stěžovatelky se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu