ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.56.2008:63
sp. zn. 3 Ads 56/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J.
S., zastoupený JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované č. I a č. II ze dne 4. 10. 2007 č.j. X, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2008, č. j. 16 Cad 285/2007 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím
žalované. Rozhodnutím žalované č. I. ze dne 4. 10. 2007 č.j. X, byla zamítnuta žádost žalobce o
plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“).
V odůvodnění žalovaná uvedla, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
(dále „OSSZ“) v Klatovech ze dne 1. 8. 2007 není žalobce plně invalidní, nýbrž toliko částečně
invalidní, neboť v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti pouze o 35 %.
O nároku na částečný invalidní důchod žalovaná vydala téhož dne rozhodnutí č. II., č.j.
X, jímž zamítla žádost žalobce o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §43
zákona č. 155/1995 Sb. Žalobce byl dle posudku OSSZ v Klatovech ze dne 1. 8. 2007 částečně
invalidním podle §44 zákona č. 155/1995 Sb., avšak nezískal v rozhodném období před vznikem
invalidity od 9. 7. 1997 do 8. 7. 2007 potřebnou dobu pojištění, získal pouze 1095 dnů, přičemž
doba pojištění potřebná pro nárok pro plný nebo částečný invalidní důchod u pojištěnce ve věku
nad 28 let činí 5 roků a potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem plného nebo
částečného invalidního důchodu, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10ti roků
počítaných zpětně před vznikem částečného nebo plného invalidního důchodu.
Z posudkového a dávkového spisu žalobce krajský soud zjistil, že žalobce byl posuzován
jako automechanik a invalidizoval ho stav po totální endoprotéze levého kolenního kloubu
z 1. 4. 2005, bez známek uvolnění, v dobrém postavení aloplastiky, s mírnou funkční poruchou
kolenního kloubu, s intolerancí větší staticko – dynamické zátěže levé dolní končetiny,
postoperační flebotrombóza levého bérce dle anamnézy, stav po fraktuře pravého femoru z roku
1989, řešeno osteosyntézou a zhojeno plně v dobrém postavení, s omezenou flexí v levém kyčli,
stav po poranění pravého zápěstí a pravé lopatky staršího data, incipientní artróza
scapulohumerální vpravo, stav po opakovaných komocích mozku a kontuzích hlavy
po recidivujících traumatech v minulosti, při provozování motokrosového sportu.
Na základě žádosti žalobce o plný invalidní důchod ze dne 17. 1. 2006 posudkový lékař
OSSZ Klatovy učinil závěr, že u žalobce byl přítomen dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, byla
provedena totální endoprotéza levého kolenního kloubu s komplikovaným pooperačním
průběhem, flebotrombózou a byla prováděna rehabilitační léčba. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav odpovídal stavu srovnatelnému s postižením dle kapitoly XV, oddílu H, položky
50.3, přílohy 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti byla stanovena na 70%. Na základě tohoto posudku bylo vydáno žalovanou dne
4. 5. 2006 pod č.j. 600 424 1738 rozhodnutí, kterým však byla žádost o plný invalidní důchod
zamítnuta pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb, neboť žalobce se dle shora
citovaného posudku stal plně invalidním dle §39 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. od 5. 1. 2006,
avšak žalobce od 1. 5. 1996 do 4. 2. 2006 získal pouze 3 roky pojištění, ačkoli jako osoba starší
28 let potřeboval dobu pojištění 5 let.
Žalobce opětovně požádal OSSZ Klatovy o přiznání plného invalidního důchodu dne
2. 5. 2007. Jeho stav byl posudkovým lékařem hodnocen jako funkčně zlepšený, levé koleno
je po úspěšně aloplastice, s mírným funkčním omezením, stav po osteosyntéze pravého femoru
je zhojen v dobrém postavení. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla
stanovena dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. dle kapitoly XV, oddílu H, položky 50.1
na 35 %. Na základě tohoto posouzení lékařem OSSZ žalovaná vydala napadené rozhodnutí.
Krajský soud provedl důkaz posudkem zdravotního stavu žalobce ke dni vydání
napadeného rozhodnutí vypracovaným dne 11. 1. 2008 a doplněným dne 27. 2. 2008 posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni zřízenou podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
č. 582/1991 Sb.“). Posudková komise dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobce byl k datu vydání napadeného rozhodnutí stav po totální
endoprotéze levého kolene. Posudková komise podřadila hlavní příčinu poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti shodně s lékařem OSSZ podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitola XV – choroby pohybového a podpůrného aparátu, oddíl H – postižení končetin,
položka 50.1 – jednostranná totální endoprotéza a míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stanovila na 35 % z možných 20-35 %. U žalobce jde o stav po totální endoprotéze
levého kolene s těžším funkčním omezením a s omezením staticko-dynamické zátěže, proto byla
volena horní hranice uvedené procentuální ztráty, flexe v koleni je 75o, zdravotní stav je však
hodnocen jako stabilizovaný, jde o stav po náhradě kolenního kloubu před dvěma lety. Komise
na rozdíl od lékaře OSSZ míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti navýšila o 10 %
pro další zdravotní postižení a to proto, že od projednání u OSSZ došlo ke zhoršení funkce obou
kyčelních kloubů. Celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila u žalobce
k 4. 10. 2007 45%.
Při rozhodování vyšel krajský soud z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Plzni ve znění jeho doplnění a dospěl k názoru o přesvědčivosti a celistvosti
posudkových závěrů. Pro stanovení příčiny invalidity i míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti bylo ve spisovém materiále dostatek podkladů, jiné návrhy žalobce při jednání
soudu neuplatnil, ani nenavrhl doplnění posudku dalšími lékařskými zprávami. Posudková
komise uvedla, v čem spočívá stabilizace zdravotního stavu žalobce oproti době, kdy byl uznán
invalidním, tedy ke dni 5. 1. 2006 bez nároku na výplatu dávky plného invalidního důchodu.
Krajský soud se tak ztotožnil s žalovanou, neboť žalobce nesplňoval podmínky ust. §39 zákona
č. 155/1995 Sb. a žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel poukázal na závěry posudku lékaře OSSZ v Klatovech
ze dne 2. 3. 2006, z nichž vyplývalo, že jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídal
stavu srovnatelnému s postižením dle kapitoly XV, oddílu H, položky 50.3, přílohy 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla stanovena na 70 %.
Podle stěžovatele tedy nelze souhlasit se závěry krajského soudu, že za několik měsíců po tomto
zjištění stejná komise dospěla k závěru, že stěžovatel není plně invalidní, když se jeho stav
fakticky ještě zhoršil. Podstatné je, kolika procenty byla snížena jeho schopnost soustavně
výdělečné činnosti k poslední prohlídce u lékaře OSSZ Klatovy dne 1. 8. 2007, nikoli stabilizace
jeho zdravotního stavu. Posudková komise na rozdíl od lékaře OSSZ navíc míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti zvýšila ještě o 10 % pro další zdravotní postižení
a to zejména proto, že od projednání u OSSZ došlo ke zhoršení funkce obou kyčelních kloubů.
Žalovaná tak zcela bezdůvodně uváděla nepravdivé skutečnosti a posouzení jejím lékařem nelze
brát za věrohodné, zvláště když posudková komise zjistila zhoršení funkce již obou kolenních
kloubů a obou kyčelních kloubů. Stěžovatel byl nepřiznáním plného invalidního důchodu zkrácen
na svých právech, neboť mu byl přiznán toliko částečný invalidní důchod, který mu však není
vyplácen.
Krajský soud dále nesprávně posoudil otázku splnění potřebné doby pojištění pro nárok
na přiznání plného invalidního důchodu, neboť v záznamu o jednání vyhotoveného OSSZ
Domažlice ze dne 15. 3. 1995 přiloženého ke kasační stížnosti je mimo jiné uvedeno,
kde stěžovatel pracoval a po jakou dobu. Kasační stížnost obsahuje výpis z uvedeného záznamu
s údaji o studiu stěžovatele na střední škole a soupisem jeho zaměstnavatelů do roku 1995. Podle
názoru stěžovatele žalovaná tato vlastní zjištění vůbec neakceptovala, když posuzovala,
zda je splněná potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod. Žalovaná navíc
v rozporu s ust. §40 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. nezapočetla do doby pojištění i dobu studia
stěžovatele. Poněvadž stěžovatel odpracoval nikoli pouhé 3 roky, ale více než 10 let, je „100 %
splněná podmínka doby jeho pojištění pro nárok na jeho plný invalidní důchod“.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak již v odůvodnění svého rozsudku uvedl krajský soud, je rozhodnutí o nároku
ve věcech důchodového zabezpečení závislé především na odborném posouzení zdravotního
stavu občana, a to ve správním řízení lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení,
v přezkumném řízení soudním pak posudkovou komisí, případně znalcem. Soudní řízení je
specifické v tom, že je v něm vyžadován zákonem předepsaný důkaz, jímž je ve smyslu §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
Uvedená komise je přitom oprávněna nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale také i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě
(částečné invaliditě), jejím vzniku, dalším trvání či zániku, třebaže v oblasti rozhodování o těchto
nárocích jsou pojmy invalidity či částečné invalidity především pojmy právními. Nevzbuzuje-li
posudek uvedené komise z hlediska jeho přesvědčivosti a úplnosti žádnou pochybnost a nejsou-li
v řízení zjišťovány ani jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudku byla zpochybňována,
je zpravidla v řízení důkazem stěžejním.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vycházel krajský soud v dané věci zcela
správně z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni ze dne
11. 1. 2008 a z jeho doplnění ze dne 27. 2. 2008, kde se posudková komise dostačujícím
způsobem vypořádala s hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
a zohlednila i všechny jeho další zdravotní potíže. Za stěžejní zdravotní postižení označila komise
stav po totální endoprotéze levého kolene s těžším funkčním omezením a s omezením staticko
dynamické zátěže, přičemž dospěla k závěru, že zdravotní stav je stabilizovaný, neboť k náhradě
kolenního kloubu došlo před 2 lety. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že bez příslušných
medicínských znalostí nepolemizoval s – i podle názoru Nejvyššího správního soudu – úplným
a přesvědčivým závěrem posudku uvedené posudkové komise, podle něhož žalobce k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované podmínky plné invalidity ve smyslu §39 zákona
o důchodovém pojištění nesplňoval a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl
stanoven stejně jako lékařem OSSZ Klatovy podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
kapitola XV – choroby pohybového a podpůrného aparátu, oddíl H – postižení končetin,
položka 50.1 – jednostranná totální endoprotéza a to 35 % z možných 20-35 %. Posudková
komise navíc podle §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. z důvodu dalších zdravotních postižení
stěžovatele zvýšila oproti lékaři OSSZ Klatovy míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele o 10 % na celkových 45 %. Toto procentní zvýšení však nepotvrzuje
zhoršování zdravotního stavu stěžovatele při současném trvání jeho zdravotního postižení,
pro nějž byl uznán ode dne 5. 1. 2006 plně invalidním, jak stěžovatel dovozoval v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud se tak, stejně jako krajský soud, ztotožnil s názorem posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni, že zdravotní stav žalobce neodpovídal již plné
invaliditě, neboť došlo ke stabilizaci jeho stěžejního zdravotního postižení.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že přiznání
plné invalidity od ledna 2006 bylo v daném případě od počátku indikováno jako dočasné
pro perioperační období po implantaci totální endoprotézy, resp. období rekonvalescence,
tedy s výhledem následného zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, nebo přinejmenším
jeho uspokojivé stabilizace (cíl totální náhrady levého kolenního kloubu). Tento předpoklad
se podle citovaného posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v plném
rozsahu naplnil.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že se k problematice stabilizace zdravotního
stavu již vyjádřil v jiné souvislosti např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2003, čj. 3 Ads 7/2003 - 42,
kdy uvedl, že „důvodem zániku plné invalidity nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu,
ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou například zdravotním postižením může vést
k obnovení pracovní schopnosti ve vymezeném rozsahu (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění).“
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
splnění potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod, neboť stěžovatel do roku
1995 vykázal potřebnou dobu pojištění. V řízení o žalobě však přednesl stěžovatel pouze dva
žalobní body, uváděl, že stanovený pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti neodpovídá
jeho zdravotnímu stavu a zpochybnil datum vzniku invalidity.
Předmětná kasační námitka je nepřípustná. Ustanovení §104 odst. 4 in fine s. ř. s. totiž
brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové
námitky jsou nepřípustné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č.j. 1 Azs
34/2004 - 49, zveřejněný pod č. 419/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší správní soud z dávkového spisu stěžovatele zjistil,
že stěžovatel nebyl od 1. 5. 1995 zaměstnán, toliko od července 2004 je veden jako uchazeč
o zaměstnání na úřadu práce. V této souvislosti považuje za vhodné poukázat na rozsudek
ze dne 30. 1. 2004, č.j. 4 Ads 49/2003 - 29, kde zdejší soud vyslovil, že „pokud plně invalidní
pojištěnec (starší 28 roků) nezískal ke dni vzniku plné invalidity potřebnou dobu pojištění pěti
roků, zjišťovanou z posledních deseti roků před vznikem invalidity, a nezískal ji ani následně
po přičtení další doby pojištění získané po vzniku plné invalidity, nárok na plný invalidní důchod
mu nevznikl [§38 písm. a), §40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění].“
Při stanovení délky náhradní doby pojištění v případě evidence uchazeče na úřadu práce je vždy
nutno počítat pouze dobu, po kterou uchazeči o zaměstnání náleží podpora v nezaměstnanosti
nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše 3 let též po dobu, po kterou jim tato podpora
v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáleží. Delší dobu počítat nelze, i když doba
evidence trvá řadu let [§5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb.].
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Plzni netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu