ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.74.2008:61
sp. zn. 3 Ads 74/2008 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Ing. P. E.,
zastoupeného JUDr. Radkem Paštikou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované č. I. ze dne 28. 7. 2006, č. j. 430 219 046, a rozhodnutí žalované č. II. ze dne
28. 7. 2006, č. j. 430 219 046, o kasační stížnosti žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007, č. j. 2 Cad 88/2006 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II. a III., kterými byla jednak zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované č. II. ze dne 28. 7. 2006, č. j. 430 219 046, a jednak
vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud
při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Stěžovatel požádal dne 1. 8. 2004 o přiznání starobního důchodu. Rozhodnutím č. I.
ze dne 28. 7. 2006, č. j. 430 219 046, žalovaná přiznala stěžovateli podle ust. §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ke dni 1. 8. 2004 starobní důchod ve výši 8619 Kč.
Rozhodnutím č. II z téhož dne pak žalovaná rozhodla o tom, že výplata starobního důchodu
stěžovateli v době od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006 nenáleží, a současně, že je podle ust. §118a odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, povinen vrátit žalované
přeplatek na starobním důchodu v částce 174 232 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla,
že stěžovatel byl v době od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006 zaměstnán v pracovněprávním vztahu
sjednaném na dobu neurčitou.
Stěžovatel je narozen dne 19. 2. 1943, důchodového věku podle ust. §32 odst. 1 písm. a)
a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. dosáhl dne 19. 6. 2004. Z osobního listu důchodového pojištění
krajský soud zjistil, že jako doba pojištění byla stěžovateli hodnocena doba do 28. 12. 2003,
jako náhradní doba pojištění doba od 29. 12. 2003 do 31. 12. 2003 v délce 3 dnů, od 1. 1. 2004
do 31. 7. 2004 v délce 213 dnů. Doba pojištění do 19. 6. 2004 činila 39 roků a 354 dnů,
s tím, že náhradní doby byly zohledněny ve výši 80 %.
Krajský soud dále zjistil, že výpověď daná stěžovateli jeho bývalým zaměstnavatelem
Komerční bankou, a. s., přípisem ze dne 25. 8. 2003, byla určena neplatnou rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2005, č. j. 23 C 6/2004 - 75, který byl potvrzen
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, č. j. 13 Co 309/2005. Stěžovatel
následně uzavřel se svým zaměstnavatelem dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni
16. 3. 2006 a o vyplacení náhrady mzdy za období ode dne 29. 12. 2003 do 16. 3. 2006 v částce
1 127 668 Kč. Tato náhrada mzdy má v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005,
č. j. II ÚS 348/04, charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda.
Výrokem I. rozsudku ze dne 12. 12. 2007, č. j. 2 Cad 88/2006 – 34, zrušil Městský soud
v Praze rozhodnutí žalované č. I. ze dne 28. 7. 2006, č. j. 430 219 046, s tím, že žalovaná v novém
rozhodnutí při výpočtu procentní výměry starobního důchodu zohlední dobu pracovního
poměru stěžovatele u Komerční banky, a. s., od 29. 12. 2003 do 31. 7. 2004 jako dobu pojištění
podle ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., nikoli jako náhradní dobu pojištění
podle ust. §5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb.
Co se týče rozhodnutí žalované č. II, krajský soud poukázal na to, že stěžovatel nenapadl
samotnou skutečnost, že mu aplikací ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. byly odebrány
vyplacené dávky starobního důchodu, nepopíral, že jeho příjem, za který je nutno považovat
náhradu mzdy za období od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006, činil více než dvojnásobek částky životního
minima, ani že mu byla v období od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006 na dávkách důchodového pojištění
žalovanou vyplacena částka 174 232 Kč.
Krajský soud dospěl k závěru, že podle ust. §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.
stěžovateli v době od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006 nenáležela výplata starobního důchodu,
na který mu vznikl nárok podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. Náhrada mzdy vyplacená z titulu
neplatného rozvázání pracovního poměru by totiž v případě rozpočítání na jednotlivé měsíce
činila více než dvojnásobek částky životního minima. Krajský soud se tak ztotožnil se závěrem
žalované, že stěžovatel je povinen vyplacené dávky důchodového pojištění v celkové výši
174 232 Kč vrátit žalované podle ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Krajský soud
proto žalobu směřující na zrušení rozhodnutí žalované č. II. ze dne 28. 7. 2006, č. j. 430 219 046,
zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., který spatřoval v nedostatečném odůvodnění rozsudku.
Uvedl, že svojí žalobou nenapadl samotné uložení povinnosti vrátit přeplatek na starobním
důchodu, napadl pouze výši přeplatku a žádal o jeho snížení o částku odpovídající nedoplatku
na starobním důchodu. Žalovaná mu totiž přiznala starobní důchod v nižší částce,
než v jaké mu náleží. V tomto smyslu rozhodl i Městský soud v Praze, který z důvodu stanovení
nesprávné výše starobního důchodu rozhodnutí žalované č. I. zrušil a vrátil je k dalšímu řízení.
V souladu s ust. §56 zákona č. 155/1995 Sb. by tak měl být stěžovateli zpětně vyplacen
nedoplatek na starobním důchodu. Stěžovatel tedy žádal při aplikaci analogie iuris o započtení
pohledávek. Krajský soud se však s jeho požadavkem o snížení přeplatku nijak nevypořádal
a zamítnutí žaloby v tomto ohledu nijak neodůvodnil. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku
krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně
zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Přestože stěžovatel ve své kasační stížnosti nevznesl žádné námitky vůči samotnému
stanovení přeplatku a jeho odůvodnění, považuje Nejvyšší správní soud vzhledem k argumentaci
krajského soudu za nutné uvést následující.
Ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. stanoví, že jestliže byl občanu vyplácen
starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění
pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení
těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely.
Ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2004, stanoví,
že výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle §29, náleží osobám vykonávajícím
výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán
na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku, lze-li jej podle zvláštních právních předpisů
na tuto dobu sjednat. Zákon takto upravuje podmínku, při jejímž splnění je přípustný souběh
výplaty dávky důchodového pojištění v podobě starobního důchodu a příjmu z výdělečné
činnosti, za který je v případě stěžovatele nutno považovat náhradu mzdy vyplacenou
v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že se tato podmínka ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. nikterak
nedotýká vlastního nároku na dávku důchodového pojištění.
Pro posouzení, zda v projednávaném případě vznikl přeplatek na dávce starobního
důchodu, je podstatné, že poté, co byla výpověď daná stěžovateli jeho bývalým zaměstnavatelem
Komerční bankou, a. s., určena neplatnou, uzavřel stěžovatel se svým zaměstnavatelem dohodu
o ukončení pracovního poměru ke dni 16. 3. 2006. Do tohoto dne tedy podle ust. §5 odst. 1
písm. a) a §27 zákona č. 155/1995 Sb. vykonával výdělečnou činnost na základě
pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu neurčitou. Výplata starobního důchodu
mu proto v souladu s ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. po tuto dobu nenáležela.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěru krajského soudu, že stěžovatel je na základě
ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povinen vrátit žalované vyplacenou částku starobního
důchodu ve výši 174 232 Kč. K samotnému odůvodnění napadeného rozsudku
však poznamenává, že krajský soud vycházel z ust. §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.
ve znění účinném do 31. 12. 2003, a svůj závěr, že výplata starobního důchodu stěžovateli
od 1. 8. 2004 do 16. 3. 2006 nenáležela, opřel o fakt, že příjem stěžovatele z výdělečné činnosti
přesáhl dvojnásobek částky životního minima. Krajský soud však pominul odstavec 5
tohoto ustanovení, který obdobně jako pozdější úprava účinná od 1. 1. 2004 stanoví, že výplata
starobního důchodu, na který vznikl nárok podle §29, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou
činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou,
lze-li jej podle zvláštních předpisů na tuto dobu sjednat.
V projednávané věci by tedy nebyla ani podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2003
relevantní skutečnost, že příjem stěžovatele z výdělečné činnosti (zde náhrada mzdy v celkové
výši 112 768 Kč rozpočítaná na jednotlivé měsíce) přesáhl dvojnásobek částky životního minima
platné pro jednotlivce, nýbrž to, že stěžovatel byl v době od 1. 8. 2004 do dne 16. 3. 2006
zaměstnán v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že se krajský soud nikterak
nevypořádal s jeho požadavkem o snížení přeplatku o částku odpovídající nedoplatku starobního
důchodu za situace, kdy žalovaná stěžovateli přiznala starobní důchod v nižší částce,
než v jaké mu náležel.
Pro posouzení této námitky je předně nutno vymezit, co je předmětem rozhodnutí
žalované o přeplatku podle ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.: žalovaná
tímto rozhodnutím stanoví, v jakém období dávka příjemci nenáležela, a určuje výši přeplatku.
Samotnou úhradu přeplatku zde již žalovaná neřeší, tímto se zabývá teprve při realizaci
rozhodnutí, kdy případně může provést i vzájemné zúčtování stanoveného přeplatku
a nedoplatku na dávce důchodového pojištění.
Ve své žalobě tak stěžovatel mohl účinně brojit pouze proti stanovení výše částky,
v níž vznikl přeplatek na dávce. Jedině touto otázkou byl totiž krajský soud oprávněn se zabývat
při přezkoumání rozhodnutí žalované. Námitka stěžovatele, že se krajský soud nezabýval
tím, že žalovaná při vyměření přeplatku nikterak nezohlednila nedoplatek na dávce,
je tedy nepřípadná, neboť, jak již bylo uvedeno výše, řešení otázky úhrady přeplatku není součástí
předmětného rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelem podle ust. §103 odst. 1 písm. d), z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této situace již Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu