ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.77.2008:52
sp. zn. 3 Ads 77/2008 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: J. K.,
zastoupená Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem ul. J. Wericha 400/3,
Havířov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2007, č. 585 426 0973, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2008, čj. 19 Cad 135/2007 -
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Alicje Kellerberg Klimeš, LL.M., se u r č u je částkou
2856 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelky
nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 5. 2007, č. 585 426 0973, byla zamítnuta žádost
žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) o částečný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek
§43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o důchodovém pojištění“). V odůvodnění žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní
správy sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 3. 5. 2007 není žalobkyně částečně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné
výdělečné činnosti pouze o 25 %. Podle §44 zákona o důchodovém pojištění je přitom
pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2008, čj. 19 Cad 135/2007 - 23,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění soud
uvedl, že pro uznání částečné invalidity musí být dán pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti pojištěnce nejméně o 33 %, případně musí být zjištěno zdravotní postižení značně
ztěžující obecné životní podmínky. Soud dospěl k závěru, že v případě žalobkyně se jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byly ke dni pro vydání
rozhodnutí žalované polytopní páteřové potíže, při věku přiměřených degenerativních změnách,
které podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
způsobovaly 20 % pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně. Podle soudu
nebylo prokázáno, že by u žalobkyně ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí docházelo
k poklesu soustavné výdělečné činnosti alespoň o 33 % a ani nebyl zjištěn zdravotní stav,
který by jí značně ztěžoval její obecné životní podmínky, neboť nebylo prokázáno onemocnění
uvedené v příloze č. 4 k vyhlášce číslo 284/1995 Sb. Z těchto důvodů nelze proto žalobkyni
považovat ke dni vydání rozhodnutí žalovaného za částečně invalidní; nebyla-li žalobkyně
částečně invalidní, nesplnila podmínky nároku na částečný invalidní důchod. Proto žalovaná
podle názoru krajského soudu postupovala správně, pokud žalobkyni částečný invalidní důchod
nepřiznala. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanovenou zástupkyní ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelka
namítla zejména nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, kterou spatřuje v tom,
že toto rozhodnutí vychází toliko z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, který soud shledal přesvědčivým a úplným. Soud tak učinil zcela paušálně a nepřihlížel
k vyjádření jiných lékařů ani k tvrzením žalobkyně a nevypořádal se s důvody nevyhovění žalobě.
Stěžovatelka dále namítla neúplnost posudku posudkové komise. Stěžovatelka uvedla,
že při pracovním úraze v roce 1977 utrpěla i významné zranění levé ruky, jež bylo dvakrát
korigováno plastickými operacemi. Z toho důvodu může stěžovatelka ruku ovládat
pouze omezeně, což ztěžuje její obecné životní podmínky; tuto skutečnost posudek opomněl.
Stěžovatelka dále uvedla, že vzhledem ke svému vzdělání a kvalifikaci jako dělnice s ohledem
na řadu dalších onemocnění a postižení (chronické bolesti hlavy, cysta v mozku, hypertenze,
chronická bronchitida, neurastenie, neuropatie, syndromu karpálního tunelu apod.) je schopna
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Ani touto skutečností se však soud
nezabýval a vzal za prokázaný opak obsažený v posudku posudkové komise. Podle posudku
posudkové komise nesmí stěžovatelka vykonávat fyzicky těžké práce s a pracovat v nepříznivých
klimatických podmínek. Vzhledem ke stavu levé ruky pak není schopna vykonávat motoricky
náročné práce nebo v této ruce držet nářadí. Vzhledem k lupence není schopna pracovat
v prostředí, které ji zhoršují. Je přesvědčena o tom, že takové práce ani neexistují; o tom svědčí
fakt, že úřad práce nebyl stěžovatelce schopen za posledních 10 let nabídnout odpovídající práci.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že soud nesprávně posoudil danou věc,
neboť se nezabýval skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že její invalidita spočívá ve zdravotním
stavu značně ztěžujícím obecné životní podmínky a že je stěžovatelka soustavné výdělečné
činnosti schopna jen za zcela mimořádných, v reálném světě nedocílitelných podmínek.
Stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2008,
čj. 19 Cad 135/2007 - 23, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s postupem krajského soudu,
jenž při rozhodování vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
K tvrzení stěžovatelky týkající se neúplnosti posudku se žalovaná nevyjádřila, neboť se jedná
o odbornou záležitost.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitkou stěžovatelky, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve, je tvrzená
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, tedy důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelným, nezabýval by se pak již dalšími stížnostními námitkami. Stěžovatelka
namítla, že rozsudek krajského soudu vychází toliko z posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, a nevypořádal se řádně s důvody, pro které žalobě nevyhověl.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaném jako č. 133/2004 Sb. NSS, „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán“.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak „založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ V souzené věci zdejší soud neshledal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť z rozhodnutí krajského soudu
je patrné, že soud žalobu zamítl a své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu není dána ani nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť z rozsudku
Krajského soudu v Ostravě jsou jednoznačně seznatelné důvody zamítnutí žaloby spočívající
v tom, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně nedosahoval intenzity
potřebné pro přiznání částečné invalidity a ani nebyl zjištěn zdravotní stav, který by jí značně
ztěžoval její obecné životní podmínky, přičemž se soud opíral o jasně určený důkaz – posudek
posudkové komise MPSV ČR, jehož vypracování v soudním řízení v případě dávek
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem předpokládá ustanovení §4 odst. 2
zák. č. 582/1991 Sb. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
Další důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelka
je přesvědčena o tom, že byly nesprávně posouzeny podmínky částečné invalidity, když žalovaná
ani krajský soud nezohlednily skutečnost, že zdravotní postižení stěžovatelky značně ztěžuje
její obecné životní podmínky a že vzhledem k jejímu zdravotnímu postižení není schopná nalézt
adekvátní zaměstnání. Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil, že žalobkyně
byla přítomna všem jednáním posudkové komise, mohla se k průběhu řízení vyjádřit a posudková
komise komplexně zhodnotila zdravotní stav žalobkyně a přihlédla k předloženým lékařským
nálezům. Jak již uvedl krajský soud, posudková komise po zhodnocení všech zdravotních obtíží
žalobkyně dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
žalobkyně jsou polytopní páteřové potíže při věku přiměřených degenerativních změnách
na páteři funkčně zcela lehké s výraznou psychogenní nástavbou. Posudkové hodnocení
pak odpovídalo maximálně kapitole XV., oddílu F, položky 2, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., přičemž nebyla splněna kritéria pro hodnocení podle položky 2, písmen c) až e)
uvedeného ustanovení. Posudková komise ve svém obsáhlém posudku zhodnotila i ostatní
zdravotní postižení žalobkyně; posoudila rovněž, že se u žalobkyně nejedná o zdravotní postižení
uvedené v příloze č. 3 a 4 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Posudková komise se vypořádala
jak se stěžovatelčinou lupenkou, tak s postižením pravé ruky; přihlédla i k ostatním, v kasační
stížnosti vyjmenovaným onemocněním žalobkyně. Uvádí-li žalobkyně v kasační stížnosti nově
postižení levé ruky spojené se ztrátou úchopové schopnosti, jedná se o tvrzení neuplatněné
v řízení před krajským soudem a Nejvyšší správní soud k němu tedy podle ust. §109 odst. 4
s. ř. s. nemůže při posuzování zákonnosti napadeného rozsudku přihlédnout. Jen na okraj
proto k uvedenému tvrzení poznamenává, že ve shromážděné zdravotní dokumentaci nemá
žádnou oporu. Posudková komise se rovněž zabývala pracovní rekomandací stěžovatelky
a dospěla k závěru, že stěžovatelka je pracovně omezena pro práce fyzicky těžké a v nepříznivých
klimatických podmínkách. Stěžovatelka je schopna vykonávat méně náročná dělnická zaměstnání
s možností změny polohy, přiměřené její kvalifikaci. Skutečnost, že v regionu,
v němž stěžovatelka žije, je problematické nalézt zaměstnání odpovídající uvedeným kriteriím,
není relevantní pro rozhodnutí o nepřiznání částečného invalidního důchodu. Nejvyšší správní
soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Ads 37/2003 - 92, publikovaný
jako č. 731/2005 Sb. NSS, podle něhož „není úkolem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí určovat zcela konkrétní zaměstnání, která je schopen účastník řízení vykonávat, ale postačí vymezit v obecné
rovině okruh takovýchto zaměstnání“. Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení žalované
ani soudu prvního stupně při hodnocení pracovní rekomandace žalobkyně. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že subjektivní přesvědčení o tom, že je částečně invalidní, resp. že je schopna
samostatné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, musí být ještě podpořeno
objektivními zjištěními, což se v souzené věci nestalo. Podotýká se, že v případě zhoršení
zdravotního stavu může stěžovatelka podat novou žádost o invalidní důchod. Z uvedeného
vyplývá, že ani důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto není dán.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci
náhradu nákladů řízení nelze přiznat. Stěžovatelce byla soudem ustanovena pro řízení o kasační
stížnosti zástupkyní advokátka, v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Advokátka ve svém podání ohledně vyčíslení odměny
ze dne 9. 7. 2008 vycházela z nesprávné tarifní hodnoty, na jejímž základě stanovila výši odměny.
Podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)
se za tarifní hodnotu kasační stížnosti ve věci důchodového pojištění považuje částka 1000 Kč
a odměna tedy činí 500 Kč za jeden úkon právní služby. Soud proto určil odměnu advokátky
podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu na základě provedených
úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. b), c) a d) advokátního tarifu částkou 1500 Kč za tři
úkony právní služby po 500 Kč spočívající v první poradě s klientkou včetně převzetí a přípravy
zastoupení, v další poradě s klientkou ze dne 24. 4. 2008 přesahující jednu hodinu a v doplnění
kasační stížnosti ze dne 24. 3. 2008. Soud advokátce dále přiznal 3 x 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy odměna advokátky
činí 2400 Kč. Protože advokátka soudu doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“), zvyšuje se odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokátka povinna
odvést z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč; odměna advokátky navýšená o DPH tedy činí 2856 Kč.
Zástupkyni stěžovatelky se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2856 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu