ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.96.2008:62
sp. zn. 3 Ads 96/2008 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: R. Č.,
zastoupená JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2007, čj. 3076/SZ/2007, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 42
Cad 247/2007 - 23,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2007, čj. 42 Cad 247/2007 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 3076/SZ/2007, ze dne 27. 9. 2007, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „prvoinstanční správní
orgán“) č. j. 69433/2007/MOS ze dne 18. 7. 2007. Uvedeným rozhodnutím prvoinstančního
správního orgánu byl žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) odejmut příspěvek na živobytí ode dne
1. 7. 2007 podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně je vdaná a pečuje
o 5 nezaopatřených dětí. Další společně posuzovanou osobou je manžel žalobkyně, který pobírá
rodičovský příspěvek. Vzhledem k tomu, že pan Č. nesplňuje podmínku trvalého pobytu, není
považován za osobu v hmotné nouzi a při stanovení výše dávky se k jeho osobě nepřihlíží.
Příjmem rodiny jsou dávky státní sociální podpory. Jak prvoinstanční správní orgán zjistil,
nastoupila žalobkyně na rekvalifikaci a byla jí přiznána podpora při rekvalifikaci,
která jí byla vyplacena v měsíci červnu a červenci 2007. Tuto skutečnost žalobkyně v zákonem
dané lhůtě neoznámila, čímž došlo k porušení §49 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi. Dále byla žalobkyně na vlastní žádost dne 16. 7. 2007 vyřazena z evidence úřadu
práce. Vzhledem k tomu, že příjem všech společně posuzovaných osob není po odečtení
přiměřených nákladů na domácnost nižší než částka živobytí, rozhodl prvoinstanční správní
orgán o odejmutí příspěvku na živobytí ode dne 1. 7. 2007.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 10. 2007, čj. 42 Cad 247/2007 - 23
žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou
podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Soud vyslovil,
že příspěvek na živobytí je dávkou pomoci v hmotné nouzi, upravenou zákonem
č. 111/2006 Sb., který zrušil a nahradil předcházející zákon č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti. Podle dřívějšího zákona byly oprávněným osobám poskytovány dávky sociální péče,
podle novějšího zákona se v analogických případech poskytují dávky pomoci v hmotné nouzi,
které mají stejný účel a povahu jako dávky předcházející.
Na dávky pomoci v hmotné nouzi se tak podle soudu vztahuje ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci
krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž však byla stěžovatelce nezákonně odňata dávka pomoci
v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí a nebyl uznán nárok na předmětnou dávku manželu
stěžovatelky, který je rodinným příslušníkem občanů členského státu Evropské unie hlášený
na území České republiky k pobytu po dobu delší než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatelka dále uvedla, že podle §56c zákona č. 114/1988 Sb. jsou ze soudního
přezkumu vyloučená pouze rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Dávky
pomoci v hmotné nouzi přitom nejsou dávkami sociální péče i dle vlastních výkladů žalovaného.
Pokud by dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi byly totožné, pak by v právním
řádu České republiky pojem „dávky sociální péče“ byl všude nahrazen pojmem „dávky pomoci
v hmotné nouzi“. K tomu však podle stěžovatelky nedošlo. Okruh osob oprávněných pobírat
dávky sociální péče upravuje §103 zákona č. 100/1988 Sb., okruh osob oprávněných pobírat
dávky v hmotné nouzi upravuje §5 zákona č. 111/2006 Sb.
Stěžovatelka konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
pomoci v hmotné nouzi, jenž jsou totožné s dřívějšími dávkami sociální péče a výslovný odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující
ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně
postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým
upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje poskytování nenárokových
dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1
písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.,
za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné
poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje a odkaz
na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito písmeny,
tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty
před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky pomoci v hmotné nouzi poskytované podle zákona
č. 111/2006 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v §34 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního
přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34 odst. 1 písm. a) až d)
zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé, že §56c zákona
č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění,
nikoliv neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, z něhož dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu o odejmutí příspěvku na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., vztahuje
výluka ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
K tomu nutno uvést, že poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek
fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné
nouzi, představuje realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být
vyňato z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo
veřejné ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům
těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona.
Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi podle zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (citovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007
a zrušil a nahradil zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti) do tohoto výčtu zahrnuty nejsou
a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu o odejmutí
příspěvku na živobytí ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., nelze na základě ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu,
že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona,
neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení
§56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeným. Ze soudního přezkumu vyloučeno
není ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními body
a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 42 Cad 247/2007 - 40, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšuje
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově činí 1904 Kč. Zástupci
stěžovatelky se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu