ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.11.2007:92
sp. zn. 3 As 11/2007 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců: a) M.
Č., b) M. M. a c) Z. M., všichni zastoupeni JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr.
Bureše 1185/1, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se
sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9.
2006, č.j. KUJCK 26744/2006/OZZL Ža/4-O 87/2006, za účasti osob zúčastněných na řízení:
1) Město Hluboká nad Vltavou, Masarykova 36, Hluboká nad Vltavou, zastoupené JUDr.
Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice
1, 2) Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a.s., se sídlem B. Němcové 12, České Budějovice, o
kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení – Města Hluboká nad Vltavou proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2007, č. j. 10 Ca 168/2006 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba zúčastněná na řízení – Město Hluboká nad Vltavou je povinna zaplatit
žalobcům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
5340 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení – Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a.s., nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení – Město Hluboká nad Vltavou brojí včas podanou kasační
stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým
bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2006, č.j. KUJCK 26744/2006/OZZL Ža/4- 0
87/2006. Napadeným rozhodnutím žalovaný zrušil podle ustanovení §59 odst. 2 správního řádu
(v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností
od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu)
rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí (dále jen
„stavební úřad“) ze dne 2. 5. 2006, zn. OŽP 6908-4/05/Sn, o odstranění stavby kanalizačního
sběrače Hluboká nad Vltavou na pozemcích p.č. 1654/3, 1650/11 v katastrálním území Hluboká
nad Vltavou.
Žalobou napadené rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že na stavbu dotčeného
stavebního díla „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou“ tak, jak je v současné době
provedena, bylo vydáno povolení k jejímu trvalému užívání, toto kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci dnem 10. 12. 2002, a proto nelze vést řízení o odstranění stavby dle ust. §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona (v celém textu míněn zákon č. 50/1976 Sb., o územní plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2007 zrušen a nahrazen
zákonem č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu – pozn. soudu).
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci v žalobě namítali, že se žalovaný, který odmítl na
případ aplikovat ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, nemůže dovolávat skutečnosti, že
na stavbu kanalizačního sběrače, tak jak stavba byla provedena, bylo vydáno pravomocné
kolaudační rozhodnutí, neboť dotčené rozhodnutí, doručené jim v roce 2005, kdy se o jeho
existenci dozvěděli, a poté jej napadli odvoláním, nenabylo až dosud právní moci a že tedy nic
stavebnímu úřadu nebránilo v postupu dle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Skutečnost, že účastníky kolaudačního řízení byli, dovozují žalobci z ust. 78 odst. 1 písm. d)
stavebního zákona.
Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno
po vyhodnocení výsledků ústního jednání s účastníky a za situace, kdy bylo prokázáno, že stavba
kanalizačního sběrače vede zčásti po pozemcích žalobců, a to v rozporu se stavebním povolením.
Souhlasu žalobců jako vlastníků stavbou dotčených pozemků dosaženo nebylo. Jedná-li se
o stavbu, která je z části v rozporu se stavebním povolením, pak se jedná o stavbu z hlediska
stavebního zákona neoprávněnou, a následuje postup dle ust. §88 odst. 1 stavebního zákona.
Závěr žalovaného, že v souzené věci takový postup vylučuje pravomocné kolaudační rozhodnutí,
je závěrem, který nemá oporu v skutkových zjištěních a platné právní úpravě. Z platné právní
úpravy [§78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona] dle krajského soudu vyplývá, že žalobci
účastníky kolaudačního řízení byli. V souzené věci není na sporu, že žalobci manželé M . jsou
vlastníky pozemkové parcely č. 1654/3 a žalobce M . Č. vlastníkem pozemkové parcely č.
1650/11, což dokládají výpisy z katastru nemovitostí. Na sporu není ani skutečnost, že se část
stavby kanalizačního sběrače nachází na předmětných pozemcích žalobců, navíc po dokončení
stavby v rozsahu větším než dle stavebním povolením schváleného projektu. Okolnost, že při
provádění stavby došlo k odchýlení se od projektové podélné osy kanalizačního sběrače
nezpochybňuje Město Hluboká nad Vltavou (stavebník), ani žalovaný. Krajský soud nesouhlasil
se žalovaným, že postupu podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona brání pravomocné
kolaudační rozhodnutí, neboť rozhodnutí, kterým bylo Městu Hluboká nad Vltavou povoleno
užívání stavby předmětného vodního díla nenabylo právní moci, protože v době, kdy bylo
vydáno, nebylo doručeno žádnému z žalobců, ač účastníky kolaudačního řízení dle ust. §78 odst.
1 písm. d) stavebního zákona nepochybně byli, a to z důvodu, že jejich vlastnická práva
k předmětným pozemkům byla kolaudačním rozhodnutím přímo dotčena. Stav, kdy kolaudační
rozhodnutí pro tyto vady nenabylo právní moci trval i v době, kdy bylo žalovaným vydáno
napadené rozhodnutí rušící prvostupňové rozhodnutí o odstranění stavby na pozemcích
vlastníků. Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného jako rozhodnutí vydané
v rozporu s ust. §78 odst. 1 písm. d) a §81 stavebního zákona zrušil podle ust. §78 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.
s.“) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala osoba zúčastněná
na řízení – Město Hluboká nad Vltavou (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů
obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v jiné vadě řízení před soudem, když taková vada měla za následek nezákonné rozhodnutí.
Stěžovatel se ztotožňuje s názorem žalovaného v napadeném rozhodnutí, tj. že na stavbu,
na kterou bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jež je v právní moci, nelze pohlížet jako na stavbu
vybudovanou bez stavebního povolení či v rozporu s ním a takovou stavbu nelze odstranit
postupem dle ust. §88 stavebního zákona. Podle názoru stěžovatele je předčasné opírat právní
názor o to, že kolaudační rozhodnutí není v právní moci a je možné nekolaudovanou stavbu
odstraňovat. Není možné na správní rozhodnutí s vyznačenou právní mocí nahlížet jinak,
než jako na rozhodnutí pravomocné a vykonatelné. Jiný postup by byl v rozporu se zásadou
právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku spočívající v tom, zda ohledně stavby,
jejíž užívání bylo povoleno rozhodnutím příslušného správního orgánu, na němž je vyznačena
doložka právní moci, lze vést řízení o jejím o dstranění podle ust. §88 stavebního zákona a zda
ohledně skutečnosti, zda je či není rozhodnutí nepřezkoumávané v této věci v právní moci, může
tuto otázku posoudit jako otázku předběžnou. Podle stěžovatele nemohou vedle sebe současně
stát dvě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, z nichž z jednoho z nich by se podávalo,
že stavba je provedena v souladu s platným stavebním povolením a druhé by nařizovalo
odstranění stejné stavby s odůvodněním, že bylo provedeno v rozporu s tímto stavebním
povolením. Stěžovatel se domnívá, že postupem, který zaujal krajský soud v napadeném
rozhodnutí, došlo ke ztrátě právní jistoty jak fyzických a právnických osob, tak i správních
orgánů. Krajský soud, podle názoru stěžovatele, nesprávně posoudil právní otázku okruhu
účastníků kolaudačního řízení, když se v dané věci nezabýval splněním podmínky přímé
dotčenosti vlastnických práv žalobců. Jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud
rozhodl ve věci, aniž by účastníkům a osobám zúčastněným na řízení umožnil osobní intervenci
a prezentaci svých stanovisek u soudu.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázali především na znění podané žaloby
a k argumentům stěžovatele některé body doplnili. Stěžovatel úmyslně „udělal“ ze žalobců
účastníky kolaudačního řízení ve smyslu ust. §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona tím,
že v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením, bez jejich souhlasu a vědomí,
změnil trasu kanalizačního sběrače tak, že zasáhl do pozemků žalobců a navíc v rozporu
s předmětným rozhodnutími změnil nivelitu části pozemků žalobců. Tím se staly pozemky
žalobců komunikačně nepřístupné a neodkanalizovatelné. Zásah stěžovatele do pozemků žalobců
byl prokazatelně nezákonný. Odvolací lhůta začala žalobcům běžet až od doručení kolaudačního
rozhodnutí v dubnu 2005, tudíž je odvolávka stěžovatele na právní moc kolaudačního rozhodnutí
neopodstatněná. Poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. 600/99, podle nějž účastníkem
řízení je ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech přímo dotčen,
a to až do doby, než se prokáže opak. Žádné rozhodnutí v tomto smyslu vydáno nebylo.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje požadavek právní jistoty ve spojení
s principem ochrany práv nabytých v dobré víře, pro něž nelze označovat napadené rozhodnutí
za nepravomocné. Krajský soud se nezabýval dostatečně otázkou, kdy přesně se žalobci
dozvěděli o obsahu kolaudačního rozhodnutí, jež jim nebylo formálně doručeno. Žalovaný
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 3 Ans 3/2006 – 85,
k jehož závěrům při svém rozhodování přihlédl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nevyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel tvrdí důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně buď
v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován pod nesprávnou právní normu
nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně je nesprávně vyložena či aplikována.
Dále namítá naplnění kasačního důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku soudu spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že krajský soud správně rozhodl, pokud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc
současně žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však považuje za nezbytné
doplnit právní názor krajského soudu. K tomu nutno poznamenat, že za takové situace není
důvodu, aby ke kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Z hlediska zachování jednoty a věcné správnosti rozhodování, jakož i k poskytnutí
informace žalovanému správnímu orgánu i soudu o tom, jak je třeba v budoucnu k věci
přistupovat, zde postačí, aby Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí o kasační stížnosti
vyslovil právní názor, který k věci samé zaujal. Opačný postup, tedy zrušení rozhodnutí krajského
soudu, třebaže bylo věcně správné, i když vycházelo z odlišného právního posouzení věci, by byl
v rozporu se zásadou zákazu brojení opravnými prostředky jen proti důvodům rozhodnutí soudu,
promítnutou také v ustanovení §104 odst. 2 in fine s. ř. s., jakož i se zásadou hospodárnosti
a procesní ekonomie řízení. Výjimkou by byl případ, kdy by užité důvody rozhodnutí soudu činily
nepřezkoumatelným a byl by dán důvod k jeho zrušení pro tuto vadu – to však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatel spatřuje v nesprávném
posouzení právní otázky, zda lze vést řízení o odstranění stavby podle ust. §88 odst. 1 stavebního
zákona ohledně stavby, jejíž užívání bylo povoleno rozhodnutím příslušného správního orgánu,
na němž je vyznačena doložka právní moci. V dané souvislosti krajský soud uvedl, že „za situace,
kdy kolaudační rozhodnutí bylo vydáno bez toho, že by bylo doručeno také vlastníkům pozemků, na kterých byla
stavba ve vlastnictví jiného zbudována, ač dle §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona postavení účastníků
kolaudačního řízení měli, neboť stavba vodního díla byla v konečné fází zbudována v rozporu s projektem
schváleným stavebním povolením způsobem, kterým byla vlastnická práva vlastníků pozemků dotčena, pak nelze
rozhodnutí, kterým je rušeno prvostupňové rozhodnutí o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona, odůvodňovat překážkou v podobě pravomocného kolaudačního rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud
se zaujatým právním názorem krajského soudu souhlasí do té míry, že předmětné kolaudační
rozhodnutí nebránilo postupu dle ust. §88 odst. 1 stavebního zákona. Neztotožňuje se však
se zdůvodněním krajského soudu, opírajícím své rozhodovací důvody o nenabytí právní moci
kolaudačního rozhodnutí. Třeba zdůraznit, že stěžejní právní otázkou je v posuzované věci
primárně skutečnost, zda lze vést řízení o odstranění stavby podle ust. §88 odst. 1 stavebního
zákona ohledně stavby, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím, to bez ohledu
na právní moc takového rozhodnutí.
Podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku
stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli
a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými
požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení
o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady
vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Z dikce citovaného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že předmětné řízení o odstranění
stavby je navázáno na stavební řízení, resp. stavební povolení, tudíž existence k olaudačního
rozhodnutí je pro zjišťování splnění podmínek řízení dle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona právně bezvýznamná. Pro nařízení odstranění stavby podle výše uvedeného ustanovení
je rozhodné, zda jsou splněny toliko podmínky výslovně stanovené v tomto ustanovení.
V souzené věci tomu tak nesporně bylo, neboť stavba kanalizačního sběrače byla prokazatelně
a nezpochybňovaně postavena v rozporu se stavebním povolením, současně stavebník nepodal
žádost o její dodatečné povolení. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že vydané kolaudační
rozhodnutí nahrazuje soulad provedení stavby s platným stavebním povolením. Ačkoliv stavební
úřad v kolaudačním řízení zejména zkoumá, zda byla stavba provedena podle dokumentace
ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené
ve stavebním povolení (§81 odst. 1 stavebního zákona), nemůže případné pochybení stavebního
úřadu při vydání kolaudačního rozhodnutí zhojit (legalizovat) opomenutý, nicméně podstatný
rozpor provedené stavby se stavebním povolením. Sama existence kolaudačního rozhodnutí,
byť i pravomocného, nebrání tak postupu stavebního úřadu v řízení o nařízení odstranění stavby
podle ust. §88 odst. 1 stavebního zákona, proto úvahy, zda je kolaudační rozhodnutí
pravomocné či nikoliv, jsou pro splnění podmínek dle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona bezpředmětné.
Se zřetelem k uvedenému je rozhodující v dané věci otázka účastenství žalobců v řízení
o odstranění stavby vedeného podle ust. §88 a násl. stavebníh o zákona, nikoliv účastenství
žalobců v kolaudačním řízení. Okruh účastníků řízení o odstranění stavby vymezuje ust. §97
stavebního zákona, jenž za účastníky řízení podle §85 až §96 stavebního zákona považuje
mj. osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně
sousedních pozemků a staveb na nich, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. V souladu se zněním citovaného ustanovení žalobci
vystupovali jako účastníci předmětného řízení o odstranění stavby kanalizačního sběrače Hluboká
nad Vltavou, postupem stavebního úřadu nebyli nijak zkráceni na svých procesních právech
a byla jim přiznána veškerá práva, jenž jim jako účastníkům řízení o odstranění stavby
dle ust. §88 stavebního zákona příslušela.
Krom shora uvedeného posouzení zásadní právní otázky považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné vypořádat se i s dalšími námitkami stěžovatele, přestože nedopadají do merita sporné
věci, neboť krajský soud k nim zaujal závazný právní názor.
Námitky stěžovatele opírající se o nabytí právní moci předmětného kolaudačního
rozhodnutí je třeba jako nedůvodné odmítnout. Krajský soud vyslovil, že v projednávané
věci žalobcům (opomenutým účastníkům řízení) kolaudační rozhodnutí nebylo oznámeno
podle ust. §51 správního řádu a proto kolaudační rozhodnutí nenabylo právní moci. Ve shodě
s uvedeným názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud poukazuje na ustálenou doktrínu,
podle níž nebylo-li rozhodnutí oznámeno jen jedinému z účastníků řízení, kterému tím zůstalo
zachováno právo napadnout jej opravným prostředkem, není rozhodnutí v právní moci
ani přesto, že jej správní orgán jako pravomocné označil a v dalších řízeních z něj jako
z pravomocného vycházel. Opomenutý účastník, jemuž postavení účastníka výslovně přiznával
zvláštní zákon (což je i případ žalobců, byť definice ust. §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona
je koncipována jako „otevřená“), má cestu k odvolání otevřenu, protože rozhodnutí správního
orgánu nemohlo nabýt právní moci [srov. Vopálka,V., Šimůnková,V., Šolín, M.: Správní řád,
komentář, C. H. Beck Praha 1999, poznámky k ust. §§14, 52, 53 a 62; Ondruš, R. a kol: Správní
řád, komentář, Linde Praha 2003, poznámky k §52)]. Tento právní závěr si ostatně v mezidobí
osvojila i judikatura správních soudů, např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 3. 2006,
č. j. 11 Ca 245/2005 - 91, publikovaném pod č. 1290/2007 Sb. NSS, judikoval, že: „ Pokud správní
orgán nejednal s odvolatelem jako s účastníkem řízení, ač s ním jako s účas tníkem jednat měl, rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nenabylo právní moci a podané odvolání se posoudí jako odvolání podané opomenutým
účastníkem řízení. Nelze proto učinit závěr, že jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a zamítnout
jej s odkazem na formálně vyznačenou právní moc rozhodnutí.“ Účastníkovi, kterému správní orgán
rozhodnutí neoznámil, vůbec nezačala běžet lhůta pro podání odvolání (§54 správního řádu).
Podání, které žalobci učinili, nelze považovat za opožděné odvolání. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 10. 2004, č. j. 5 As 47/2003 – 72, www.nssoud.cz).
Stěžovatel současně namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda mohl
posuzovat existenci právní moci rozhodnutí, které není přezkoumáváno v této věci, jako otázku
předběžnou. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s. ,
jenž opravňuje soud uvážit si o tzv. prejudiciálních otázkách sám, tedy učinit si vlastní úsudek
(soud je vázán pouze rozhodnutími soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal,
a rozhodnutími soudu o osobním stavu). S ohledem na citované ustanovení tak krajský soud
nejednal nad rámec zákonem stanovené pravomoci, pokud v projednávané věci shledal
předmětné kolaudační rozhodnutí nepravomocným.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se nesprávného
posouzení právní otázky účastenství žalobců v kolaudačním řízení krajským soudem. Vycházeje
z platné právní úpravy a ze skutkových okolností dané věci, krajský soud vyložil, že žalobci byli
účastníky kolaudačního řízení podle ust. §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, neb bylo
prokázáno, že stavba kanalizačního sběrače vede zčásti po pozemcích žalobců a to v rozporu se
stavebním povolením a bez jejich souhlasu. Uvedené ustanovení stavebního zákona vymezující
okruh účastníků kolaudačního řízení hovoří o vlastnících pozemků, na kterých je kolaudovaná
stavba umístěna, jejichž vlastnická práva „mohou být rozhodnutím dotčena“. Stěžovatelem namítaný
nedostatek zjištění přímé dotčenosti vlastnických práv žalobců je nutno v kontextu s dikcí
ust. §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona odmítnout, neboť samotná možnost dotčení
na vlastnických právech je dostačujícím důvodem pro přibrání vlastníků předm ětných pozemků
k účasti na kolaudačním řízení. Teprve v jeho průběhu pak stavební úřad rozhodne o jejich
případných námitkách a posoudí, zda umístěná kolaudovaná stavba skutečně do jejich
vlastnických práv zasáhne či nikoliv a v jakém rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 2. 2008, č.j. 3 As 46/2007 – 89, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že závěr o potenciálním dotčení na právech žalobců, a tudíž
jejich žádoucí účasti v předmětných řízeních, odůvodňují konkrétní podmínky kolaudované
stavby. Tyto skutečnosti náležitě zohlednil i krajský soud ve svých právních závěrech.
V posuzované věci však charakter kolaudované stavby a její skutečné provedení ve vztahu
k projektové dokumentaci – těleso kanalizačního sběrače obce umístěné v tvrzeném rozporu
se stavebním povolením na pozemcích žalobců, bez jejich souhlasu a vědomí – zcela zjevně
odůvodňují potenciálnost zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců. Žalobci jsou proto
ze zákona účastníky kolaudačního řízení, a to podle ust. §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona,
avšak jako s účastníky s nimi v tomto řízení jednáno nebylo (tzv. opomenutý účastník řízení).
Argumentace stěžovatele případnou právní jistotou jiných účastníků řízení či správních
orgánů je právně irelevantní, neboť nemůže vycházet z protiprávního stavu. Případné škody
z takové situace vzniklé pak jdou k tíži toho správního orgánu, který se předmětného jednání
dopustil. K námitce stěžovatele, podle níž je předmětné stavba již po kolaudaci a je třeba
poskytnout ochranu právům nabytým v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně
práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu správních orgánů
v projednávané věci. Aprobace takového postupu soudem by pak v podstatě znamenala rezignaci
na úlohu správního soudnictví jako jedné z hlavních záruk zákonnosti výkonu veřejné správy.
Skutečnost, kdy se žalobci dozvěděli o obsahu předmětného kolaudačního rozhodnutí
je pro nabytí právní moci daného rozhodnutí právně bezvýznamná, neboť účinky oznámení
rozhodnutí ve smyslu ust. §51 správního řádu nastávají okamžikem doručení písemného
vyhotovení tohoto rozhodnutí. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, že se mohli
žalobci domáhat svých práv dříve, zvláště za situace, kdy bylo povinností správního orgánu
informovat žalobce jako účastníky kolaudačního řízení o všech rozhodných skutečnostech
probíhajícího řízení. Žalovaným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2007, č. j. 3 Ans 3/2006 – 85, vzhledem k odlišným faktickým okolnostem případu,
pak na projednávanou věc nedopadá.
Jinou vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel shledává v tom, že krajský
soud rozhodl ve věci, aniž umožnil účastníkům a osobám zúčastněným na řízení prezentaci
vlastních stanovisek u soudu. Nejvyšší správní soud takto uplatněné námitce nepřisvědčil, neboť
se nezakládá na pravdě. Ze soudního spisu zdejší soud zjistil, že žalovaný byl soudem vyzván
k vyjádření k podané žalobě, tohoto práva také využil, žalobci následně podali k jeho vyjádření
repliku, osoby zúčastěné na řízení byly vyrozuměny soudem o podané žalobě a bylo jim
umožněno uplatnit svá práva dle ust. §34 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud rozhodoval v dané věci
bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení výslovně souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož účastník, měl -li ve věci úspěch, má proti druhému
účastníkovi, právo na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Žalovaný
v řízení o kasační stížnosti neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Osobám zúčastněným na řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady ve smyslu ust. §60
odst. 5 s. ř. s., nemají proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto jim Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili vůči
stěžovateli – osobě zúčastněné na řízení Městu Hluboká nad Vltavou. Nejvyšší správní soud
přiznal úspěšným žalobcům odměnu advokáta ve výši 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) za jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za sepsání vyjádřen í ke kasační stížnosti ze dne
27. 1. 2007. Vzhledem k tomu, že advokát společně zastupuje tři žalobce, Nejvyšší správní soud
podle §12 odst. 4 advokátního tarifu nejprve odměnu advokáta snížil o 20 %, tj. o 420 Kč,
přičemž odměna advokáta takto činí 1680 Kč za každého žalobce, celkem tedy odměna advokáta
za tři zastupované žalobce činí 5040 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu soud rovněž
přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 5340 Kč. Co se týče
náhrady úkonu převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu,
Nejvyšší správní soud vzal zřetel na to, že se jedná o zastoupení advokátem, který žalobce
zastupoval v dané věci již v řízení před soudem prvního stupně, a proto odměnu za tento úkon
nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení – Město Hluboká nad Vltavou je tedy povinna zaplatit
žalobcům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5340 Kč,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu