ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.23.2007:108
sp. zn. 3 As 23/2007 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: A. H.,
zastoupený Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem J. Palacha 121/8, Břeclav, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem Žerotínovo nám.
3/5, Brno 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2006, č.j. JMK 35393/2006 , o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2006, č.j. 57 Ca 32/2006 –
51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 25. 5. 2006, č.j. JMK 35393/2006.
Žalovaný správní orgán napadeným rozhodnutím na podkladě ust. §59 odst. 2 správního řádu
[v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností
od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 S b., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů
– pozn. soudu] k odvolání podanému žalobcem změnil rozhodnutí Městského úřadu Břeclav,
odboru správních věcí a dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 2. 2006,
č.j. MUBR: 20855/2005 OSVD, tak, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nahradil
zněním: „Obviněný z přestupku A. H. je vinen tím, že dne 3. 10. 2005 přibližně kolem 20.00 hod. v Podivíně
na ulici Bratislavská na silnici 2. tř. č. 422 v km 54 jako řidič osobního automobilu Volsk wagen Vento SPZ
X vyjel na rovném přehledném úseku před domem č. 6 doprava mimo vozovku, kde narazil pravou přední částí
svého vozidla do pravé zadní části zaparkovaného osobního automobilu Peugeot SPZ X ve vlastnictví A. S.,
Podivín, které tam zaparkovala K. S., přičemž tím na automobilu VW vznikla škoda odhadem ve výši 30 000
Kč, na automobilu Peugeot odhadem ve výši 78 000 Kč a poškozeny byly i stromy pře domem, z místa nehody
ihned odjel, později se na ně vrátil, byl převezen na služebnu Policie ČR, Dálničního oddělení Podivín, kde se
nejpozději kolem 22.00 hod. odmítl na výzvu policisty podrobit dechové zkoušce , tedy porušením zákona č.
361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), způsobil dopravní nehodu, kterou je
povinen podle zákona č. 361/2000 Sb. neprodleně ohlásit policistovi, a sice tím, že se nevěnoval plně řízení
vozidla, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a p lynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), porušením §5 odst. 1
písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. a při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život neb o zdraví anebo
poškodit majetek, se odmítl podrobit dechové zkoušce, čímž se dopustil přestupku na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i) bodu 1. z ákona o přestupcích, ve znění
účinném ke dni spáchání přestupku, a porušil §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. a §6 odst. 2
zákona č. 37/1989 o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Za to se obviněnému podle §30 odst.
2 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku ukládá v souladu s §12 odst. 2 zákona o
přestupcích jako sankce pokuta ve výši 13 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 18 měsíců od právní moci rozhodnutí a dále byl zavázán k povinnosti nahradit náklady řízení ve výši
1000 Kč.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dospěl ke shodným
podstatným skutkovým zjištěním jako správní orgán I. stupně, které zčásti jinak právně posoudil.
Do popisu skutku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí doplnil přesnější uvedení času nehody,
skutkové okolnosti týkající se škody, místo spáchání přestupku odmítnutí podrobit se dechové
zkoušce a jeho časové ohraničení. Žalovaný je toho názoru, že rozporná vyjádření o rozhodných
skutečnostech zhodnotil správní orgán I. stupně logicky a správně a svoje úvahy popsal
v odůvodnění svého rozhodnutí, nesouhlasí s odvolacími námitkami žalobce směřujícími
proti hodnocení důkazů správním orgánem I. stupně.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že napadená
rozhodnutí správních orgánů vycházejí z řízení trpícího procesními vadami a zejména bylo
rozhodnuto na základě špatně zjištěného skutkového stavu, případně tento zjištěný stav nebyl
správně vyhodnocen, přičemž tyto vady ovlivnily výrok rozhodnutí. Podle názoru žalobce
provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, který je mu kladen
za vinu, v předmětném řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by jej ze spáchání uvedeného
činu usvědčoval, naopak byly v řízení provedeny důkazy svědčící o tom, že se toh oto skutku
dopustila jiná osoba, a to sice manželka žalobce. Potvrzuje to jak výslech žalobce, jeho manželky,
tak výpověď svědka S. K. Výpovědi svědků Č. považuje žalobce za nevěrohodné.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím žalobu proti citovanému rozhodnutí
žalovaného jako nedůvodnou zamítl. Provedeným dokazováním dospěl krajský soud k závěru,
že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, žalobcem namítaná ustanovení správního
řádu porušena nebyla. Krajský soud se ztotožnil s verzí usvědčující A. H. jako řidiče automobilu,
který předmětnou dopravní nehodu 3. 10. 2005 kolem 20:00 hod. způsobil a z místa dopravní
nehody odjel, tak jak byla popsána správním orgánem I. stupně i žalovaným. Krajský soud při
konstrukci nehodového děje, zejména při řešení otázky, kdo dopravní nehodu způsobil, vyšel
z výpovědi svědků P. a J. Č., neboť tito bezprostředně po uvedené dopravní nehodě vypověděli
tak, že viděli hned po dopravní nehodě projíždět automobil VW Vento, jenž způsobil
předmětnou dopravní nehodu, ve vozidle seděla pouze jedna osoba, v níž s jistotou poznali pana
H. Pozdější tvrzení manželů Č. se krajskému soudu jeví jako tvrzení nevěrohodná,
zmanipulovaná vlivem toho, že je v jejich bydlišti navštívil pan H. a předestřel jim svou verzi
dopravní nehody. Ani tvrzení žalobce nejsou podle krajského soudu jednoznačná, ačkoliv
opakovaně uvedl ve svých výpovědích, že vozidlo řídila jeho manželka. Tvrzení svědka K.
považuje krajský soud za nekonzistentní. Skutečnost, že vozidlo řídil žalobce a ve vozidle s ním
vůbec jeho manželka nejela, vyplývá i z pozdější výpovědi svědka Č., která není, jak to žalobce
poukazuje, zcela totožná s jeho prvotní výpovědí. S ohledem na ostatní tvrzení se krajskému
soudu jeví nevěrohodná i výpověď manželky žalobce, soud jí navíc ne může přičítat takovou
důvěryhodnost jako ostatním svědeckým výpovědím, neboť se jedná o velmi blízkou příbuznou
žalobce, která na výsledku přestupkového řízení je zainteresována. To, že dopravní nehodu
způsobil žalobce, vyplývá i z výpovědi svědkyně K. S., kdy tato uvedla, že manželé Č .
jí bezprostředně po dopravní nehodě uvedli, že jsou ochotni dosvědčit, kdo dopravní nehodu
způsobil, sdělili, že z vozidla vystupoval muž, a že to byl pan H. Krajský soud te dy vzal
za jednoznačně prokázáné, že v době dopravní nehody vozidlo řídil žalobce A. H. Krajský soud
má za to, že provádění dalších žalobcem navrhovaných důkazů (vyšetřovací pokus, ohledání
místa), stejně jak k tomuto závěru dospěly správní orgány, je zcela nadbytečné.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že trvá
na důvodech, které jej vedly k podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
tak podání žaloby ke krajskému soudu, protože má za to, že důvody trvají nadále
a že rozhodnutím žalovaného a krajského soudu nebyly zhojeny. Stěžovatel má za to, že krajský
soud toliko přisvědčil žalovanému, ale námitkami žalobce se plně nezabýval. Za zcela stěžejní
považuje stěžovatel posouzení věrohodnosti výpovědi svědků Č., kdy tito jsou dle jeho názoru
zcela nevěrohodní, když v řízení prezentovali hned 3 verze výpovědi. V daném případě nastala
situace, kdy si svědci uvědomili, že původně neuvedli skutečnosti správně a bez ohledu na toto
sdělení bylo pokračováno v přestupkovém řízení. Nebylo žádným způsobem prokázáno, že by
obviněný ovlivňoval svědky. Podle názoru stěžovatele nejsou správné ani závěry žalovaného i
krajského soudu týkající se výpovědi svědka K., když není zřejmé, proč by tento svědek neměl
být považován za osobu, která viděla příjezd manželů H. po dopravní nehodě k jejich domu.
Rozpor ve výpovědi svědka a prohlášení ohledně identifikace manželky stěžovatele, není podle
názoru stěžovatele skutečným rozporem. Svědek ve své výpovědi uvedl z jakého důvodu a jakým
způsobem dospěl k závěru, že řídila manželka stěžovatele. Vzhledem k těmto rozporům
v jednotlivých výpovědích mělo být podle stěžovatele prováděno další dokazování. Nesouhlasí
s názorem jak správního orgánu, tak krajského soudu, že nebylo účelné a ani možné provést ve
věci vyšetřovací pokus, místní šetření apod., kdy důvodem pro toto mělo být mimo jiné, že
předmětné vozidlo měl v držení stěžovatel a nelze zopakovat přesné místní podmínky. V řízení
bylo možné dle přesvědčení stěžovatele dokazování tímto způsobem provést. Stěžovatel má za
to, že v řízení před správními orgány byla porušena zejména ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst.
1, §33 odst. 2 a §34 odst. 1 správního řádu. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí krajského
soudu důvodné zrušit pro nedostatek důvodů rozhodnutí, proto, že skutkový stav, který vzal
správní orgán za základ napadeného rozhodnutí nemá oporu ve spisech, příp. vyžaduje další
dokazování a dále došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že jeho skutková zjištění mají oporu
v podkladech napadeného rozhodnutí, podklady byly pro rozhodnutí dostatečné, byly obstarány
v souladu se zákonem a žalovaný se při hodnocení důkazů nedopustil žádné logické chyby.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal, proč vzal za nejvěrohodnější
tvrzení manželů Č., které uplatnili při podání vysvětlení policistovi, a proč neuvěřil tvrzení
manželky stěžovatele a svědka K. Žalovaný podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal
svoje úvahy při hodnocení podkladů, jaké okolnosti přitom zohledňoval, jak uvážil o rozporech
ve vyjádřeních manželů Č., zdůvodnil, proč tvrzení stěžovatele, jeho manželky a svědka K .
relevantně nezpochybňují zjištění, že stěžovatel byl řidičem. K návrhům stěžovatele na provedení
dalšího důkazu – místního šetření či pokusu, žalovaný opakuje, že důkazní hodnota takového
pokusu by s časovým odstupem musela být nízká, protože by nemohlo být dosaženo identických
podmínek, ať už v ohledu počasí, intenzity osvětlení a stavu vozidla, které je po celou dobu
v dispozici stěžovatele. Podle žalovaného napadený rozsudek krajského soudu v žádném případě
netrpí nedostatkem důvodů způsobující stěžovatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady
podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel uvedl důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle nějž lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně
buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován pod nesprávnou právní normu
nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně je nesprávně vyložena či aplikována.
Dále namítl naplnění kasačního důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu stěžovatel dovozuje i z nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající
podle něj v nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu, tak i z existence jiné vady řízení
před krajským soudem, jenž mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ačkoliv stěžovatel výslovně uplatnil kasační důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
nesprávné posouzení konkrétní právní otázky nenamítal, ani z obsahu kasační stížnosti není nijak
seznatelné, v čem by stěžovatelem tvrzená nezákonnost měla spočívat. Z těchto důvodů
se Nejvyšší správní soud nemohl takto uplatněnou kasační námitkou zabývat.
Ze zbývajících kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve
důvodností námitky stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí
zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. ust. §109
odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel se v kasační stížnosti omezil na pouhé konstatování, že napadené
rozhodnutí krajského soudu trpí nedostatkem důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů rozhodnutí je primárně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Podobně by bylo třeba posoudit i situaci,
kdy by krajský soud opomněl přezkoumat jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005 , č.j. 1 Afs 135/2004 – 73). Rozsudek by tak byl podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005
– 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS) nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nebyl o-li
by z jeho odůvodnění patrné, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, zejména jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je dle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně
zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakých právních ustanovení vycházel a jak po soudil
vzájemný vztah mezi nimi, jakož i z jakých důvodů nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že rozsudek
krajského soudu neobsahuje dostatek důvodů, na nichž výrok o zamítnutí žaloby spočívá.
Jinou vadu řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nedoplnil dokazování stěžovatelem navrhované
v podané žalobě. Z ustanovení §52 a §77 s. ř. s. vyplývá, že je na soudu, zda zopakuje
nebo doplní důkazy provedené správním orgánem. Jmenovitě ustanovení §77 s. ř. s. zakládá
právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit skutkový stav věci, ze kterého správní orgán
ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými
nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování a porovnat jej s užitou
právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani důkazními návrhy. Tedy může provést i další důkazy
k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového. Správní soud je přitom při přezkoumávání
žalobou napadeného rozhodnutí povinen posoudit a zhodnotit, zda správní orgán dostatečně
zjistil a objasnil skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel. Přitom soud zváží rozsah
doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Odmítnutí provedení
navrhovaného důkazu může být bezpochyby zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, bylo- li
již tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, ve správním řízení bez důvodných
pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V zásadě nelze spatřovat ani porušení čl. 36 Listiny
základních práv a svobod v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků,
neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120
odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na správním orgánem zjištěný skutkový
stav v dané věci bezpečně usoudit, o což se jedná právě v posuzovaném případě.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, pokud za dané
situace neprovedl všechny důkazy navrhované stěžovatelem v podané žalobě, přičemž
svůj postup náležitě objasnil ve svém rozhodnutí. Stěžovatel jak v řízení před krajským soudem,
tak před žalovaným správním orgánem, navrhoval provedení důkazu výslechem svých synů
k prokázání existence tmavící fólie na sklech předmětného automobilu, jenž měla omezit
možnost svědků Č. vidět do vozidla, namítal, že fotografie vozidla pořízené bezprostředně po
dopravní nehodě nejsou dostatečným důkazem k posouzení možnosti do vozidla vidět, v této
souvislosti také navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu a ohledání místa samého. Krajský
soud provádění těchto důkazů posoudil jako zcela nadbytečné, k jednotlivým důkazním návrhům
uvedl: fotodokumentace z dopravní nehody jasně dokládá, že do vozidla bylo vidět, na vozidle
nejsou vidět žádné tzv. tmavící fólie, neexistuje žádný doklad o tom, že byla nějaká fólie na sklo
umístěna, s odstupem času nelze objektivně prokázat, jestli se v době dopravní nehody fólie na
sklech nacházely, neboť stěžovatel měl vozidlo celou dobu po nehodě ve svém držení. Krajský
soud shodně s názorem žalovaného vyslovil, že nemohly být již vytvořeny naprosto stejné
podmínky, pokud jde o počasí, osvětlení a stav vozidla stěžovatele. Navíc stěžovatel v protokolu
o podání vysvětlení po nehodě 3. 10. 2005 o žádných tmavících foliích na skle svého vozidla
vůbec nehovořil a z těchto důvodů do jeho vozidla nemohlo být vidět. Nejvyšší správní soud se
ztotožnil se závěrem krajského soudu, že dokazování provedené správními orgány bylo pro
zjištění stavu věci zcela dostačující, proto potřeba doplnění dokazování k objasnění skutkového
stavu dané věci v řízení před soudem nevyvstala; stejně tak souhlasí s krajským soudem stran
zdůvodnění odmítnutí provedení jednotlivých stěžovatelem navrhovaných důkazů.
Nejvyšší správní soud si je plně vědom prin cipu tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva
na spravedlivý proces, který zakotvuje zásadu spočívající v tom, že soud při svém rozhodování
nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do
rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti,
zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí- li přitom skutkové či (procesně) právní
deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení
či doplnění nebo tak učiní sám. Dokazování prováděné soudem však vždy musí směřovat výlučně
k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám
se zásadně nepřihlíží. Krajský soud tedy nepostupoval v rozporu s tímto zákonným principem,
neboť seznal skutkový stav dané věci zjištěný žalovaným za dostatečně prokázaný.
Další stěžovatelovy námitky vyjadřují nesouhlas s tím, jak správní orgány obstaraly
a zhodnotily důkazy a podklady rozhodnutí, resp. vytýká správnímu orgánu nedostatky
skutkových zjištění, vady řízení před správním orgánem a nesprávné vyhodnocení provedených
důkazů, a že s tímto postupem vyslovil krajský soud souhlas [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Krajský soud v napadeném rozhodnutí seznal, že skutkový stav posuzované věci byl žalovaným
i správním orgánem I. stupně zjištěn náležitě a následně byl i správně právně posouzen. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že se krajský soud svědomitě zabýval všemi okolnostmi případu
a žalobními námitkami stěžovatele, po provedeném dokazování dospěl ke stejným závěrům
jako žalovaný, což ve svém rozsudku dostatečně odůvodnil.
Provádění důkazů v přestupkovém řízení je úkolem sp rávních orgánů. Správní
orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady
pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního
uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních prostředků.
Je tedy na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č.j. 4 As 2/2005 – 62,
publikovaný pod č. 847/2006 Sb. NSS). Pokud správní orgán dospěje k závěru, že provedení
dalších důkazů se jeví nadbytečným, musí tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí uvést
včetně argumentace, co ho k tomu vedlo. Krajský soud správně vyhodnotil a obsah správního
spisu dokládá, že v předmětném správním řízení byly důkazy provedeny žalovaným v souladu
s právními předpisy, zjištěný skutkový stav má oporu v podkladech rozhodnutí, hodnocení
důkazů bylo v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí podrobně popsáno, žalovaný
se pohyboval při hodnocení důkazů v právním řádem stanovených mezích a ve svém rozhodnutí
podrobným a přesvědčivým způsobem popsal, co vzal za své a proč, které důkazy či tvrzení
odmítl a proč, a z jakých důvodů neprovedl jednotlivé stěžovatelem navrhované důkazy.
Co se týče stěžovatelem namítaného nesprávného posouzení věrohodnosti výpovědi
svědků manželů Č. žalovaným v napadeném správním rozhodnutí, krajský soud se s touto
otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal a Nejvyšší správní soud se s jeho
závěry beze zbytku ztotožňuje. Ohledně zmiňovaných 3 verzí výpovědí svědků Č. krajský soud
shodně se žalovaným mimo jiné uvedl, že tito bezprostředně po dopravní nehodě si museli
nejlépe pamatovat, co viděli, zcela jednoznačně vypovídali před dalšími svědky i policisty, že
vozidlo řídil pan H., museli si být vědomi, že označení pana H . za řidiče vozidla, který dopravní
nehodu způsobil, je závažné tvrzení, zpochybňující tvrzení „že si není jistý koho vlastně viděl“
podal svědek Č. až poté, co se s ním zkontaktoval stěžovatel, další tvrzení po více jak půl roce
vysvětlující rozdíl ve výpovědích, že nedokáže odpovědět na to, jestli při rozhovoru s policisty
jednoznačně označoval pana H. za řidiče vozidla, se jeví soudu nepravděpodobné. Rozhodná
skutečnost však podle krajského soudu vyplývá i z pozdějších výpovědí svědka Č ., neboť ten
vždy uváděl, že s určitostí viděl v předmětném vozidle pouze jednu osobu, což zcela popírá verzi
stěžovatele a dokazuje, že s ním ve vozidle jeho manželka vůbec nejela. Obdobně se krajský soud
k žalobní námitce důkladně zabýval posouzením výpovědi svědka K ., jehož tvrzení a jednotlivé
výpovědi shledal nekonzistentní a neprokazující skutečnost, že stěžovatelovu jízdu opravdu viděl.
K tomu krajský soud zdůvodnil: V čestném prohlášení (sepsaném stěžovatelem na jeho počítači)
svědek K. uvedl, že na místě řidiče seděla manželka stěžovatele , při výslechu před správním
orgánem si nebyl vůbec jistý, kdo na místě řidiče seděl, podle hlasu to byla žena. Při svém
prvotním výslechu na policii vůbec neuvedl, že hne d po dopravní nehodě viděl přijíždět vozidlo
stěžovatele k domu a vystupovat z něho dvě osoby. Svoji výpověď dosvědčující verzi stěžovatele
podal až poté, co byl kontaktován stěžovatelem. I s tímto hodnocením věrohodnosti,
resp. nevěrohodnosti, výpovědi svědka K. krajským soudem Nejvyšší správní soud souhlasí.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na právní názor, jenž zaujal k otázce
posuzování věrohodnosti jednotlivých tvrzení účastníků správního řízení, vyjádřený v rozsudku
ze dne 11. 5. 2005, č.j. 3 Azs 246/2004 – 40, www.nssoud.cz, kde judikoval: „Není v rozporu
se zásadami správního řízení (§3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu
při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnu tí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní orgán
při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit
nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska předmětu
řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně rozporná. “
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadami podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s.,
a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správn í soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spoje ní s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti, proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu