ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.48.2007:94
sp. zn. 3 As 48/2007 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce : I. M.,
zastoupeného JUDr. Vítězslavem Blahutem, advokátem se sídlem Škrobálkova 17, Ostrava -
Kunčičky, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č.j. DSH/2225/05/Do, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006,
č. j. 22 Ca 80/2005 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č . j. DSH/2225/05/Do, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 20. 1. 2005 č. j. OD1/12-290/38/DB-
01, jímž byla žalobci jako fyzické osobě provozující autoškolu pod obchodním jménem X
udělena registrace k provozování autoškoly na skupinu B - osobní automobil.
Ze správního spisu vyplývá, že podáním ze dne 5. 11. 2001 žalobce požádal o vydání
registrace autoškoly pro skupiny A, B, C, D. Správní orgán I. stupně vydal dne 27. 6. 2002
a posléze dne 23. 8. 2004 rozhodnutí, kterým byla žalobci vydána registrace k provozování
autoškoly pro skupinu B – osobní automobil. Obě citovaná rozhodnutí byla žalovaným zrušena
a vrácena správnímu orgánu I. stupně k došetření, správní orgán I. stupně pak vydal dne
20. 1. 2005 rozhodnutí č. j. OD1/12-290/38/DB-01, které žalobce napadl odvoláním,
o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.
V napadeném rozhodnutí ze dne 14. 3. 2005, č. j. DSH/2225/05/Do žalovaný zejména
uvedl, že žalobci nemohla být uděle na registrace v rozsahu skupin A, C, D, neboť z technických
průkazů vozidel, která měl žalobce v úmyslu k provozu autoškoly používat, bylo zjištěno,
že neodpovídají požadavkům ust. §9 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání
a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých
zákonů (dále „zákon o odborné způsobilosti“).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou odůvodnil tím, že předložil
všechny potřebné doklady, a proto mu měla být vydána registrace v požadovaném rozsahu.
Správní orgán neměl dle žalobce oprávnění zahajovat správní řízení, teprve po registraci
a pro nedodržení zákona mu mohla být uložena sankce. Nevydání registrace na skupinu A, C a D
označil žalobce za šikanování, neboť výuka v autoškole se netýká pouze výuky k získání
řidičského průkazu, ale žalobce může provádět výuku např. formou kondičních jízd, v průběhu
výuky může doplnit výcvikové vozidlo o to, co požaduje zákon. Výcvikové vozidlo nesplňující
požadavky §9 zákona o odborné způsobilost je také výcvikovým vozidlem. Žalobce dále označil
závěr žalovaného ohledně obchodního jména za nesprávný, stejně tak požadavek žalovaného
k doložení dokladu osvědčujícího právní vztah žalobce k trenažéru. Pokud jde o uvedení druhé
provozovny do registračního oprávnění, správní orgány se musí spokojit s čestným prohlášením
žalobce.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že řízení o vydání regist race
k provozování autoškoly bylo jako návrhové řízení zahájeno na základě žádosti žalobce. Podle
§2 odst. 2 písm. b) zákona o odborné způsobilosti je podmínkou vydání registrace
pro provozování autoškoly skutečnost, že žadatel prokáže splnění technických podmínek
pro provozování autoškoly. Podklady předloženými žalobcem nebylo doloženo, že by se jednalo
o splnění technických podmínek podle §9 odst. 1 a), b), d) citovaného zákona, ale ani podle
§29 odst. 2 citovaného zákona. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 20. 7. 2006
č. j. OD/1/12/85/05/ZK-KS potvrzeným rozhodnutí žalovaného byla žalobci registrace odňata
a dle žalovaného by měla být žaloba na základě této skutečnosti zamítnuta.
Krajský soud předně neshledal v následném vydání rozhodnutí o zrušení registrace
překážku bránící přezkoumání napadeného rozhodnutí. Řízení o registraci bylo zahájeno
návrhem žalobce ze dne 5. 11. 2005 (Poznámka soudu: správně 5. 11. 2001) a podání této žádosti
bylo v zcela v dispozici žalobce. Správní orgán postupoval v řízení v souladu se zákonem
č. 71/1967 Sb., o správním řízení a zákonem o odborné způsobilosti, včetně ověřování podmínek
registrace, neboť podle §2 odst. 2 zákona o odborné způsobilosti může registraci získat
jen žadatel, který má živnostenské oprávnění k provozu autoškoly a splňuje technické požadavky
uvedené v §8 až v §12 citovaného zákona. Z obsahu s právního spisu vzal krajský soud
za prokázané, že registrace na skupiny A, C, D nemohla být žalobci vydána, neboť nesplnil
technické podmínky výcvikových vozidel. Zákon o odborné způsobilosti nestanoví žádnou
výjimku, kdy by bylo možné, aby výcviková vozid la nesplňovala technické požadavky stanovené
tímto zákonem. Podle §9 odst. 1 písm. b) citovaného zákona musí mít výcvikové vozidlo
vždy dvojí ovládání. Výjimka je možná jen pro postižené osoby, ale pak takové vozidlo není
vozidlem výcvikovým. Krajský soud dále naznal, že v případě, že lze určitou právní skutečnost
prokázat věrohodnými důkazními prostředky, nelze se spokojit s pouhým čestným prohlášením,
žalobce byl opakovaně vyzván k doložení dokladu prokazujícího jeho právní vztah k výukovým
a učebním prostorám. To, že tak žalobce neučinil, nelze přičítat k tíži správních úřadů.
Správní orgán taktéž oprávněně požadoval po žalobci předložení dokladu osvědčujícího právní
vztah k trenažéru, neboť má povinnost náležitě zjistit skutkový stav, a to ke dni vydání
rozhodnutí. Krajský soud se dále ztotožnil se závěry žalovaného ohledně obchodního jména
žalobce, které vyplývají z novelizace zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání,
zákonem č. 167/2004 Sb. Z výše uvedených důvodů neshledal krajský soud žalobu důvodnou,
a proto ji podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s.ř.s.“)
zamítl.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v ust.
§103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že považuje rozhodnutí krajského soudu
za nezákonné, jelikož před jednáním podal námitku podjatosti soudkyň JUDr. Javorové
a JUDr. Honusové a dle zákona nemá soudkyně JUDr. Javorová právo rozhodovat o podáních
stěžovatele. Další námitka podjatosti byla dle stěžovatele zamítnuta pro opožděnost,
i když stěžovatel krajskému soudu sděloval, že neví kdy a kolik žalob na JUDr. Javorovou podal.
Podle názoru stěžovatele ze zákona o odborné způsobilosti nevyplývá, že musí dokládat
zajištění výcvikového vozidla na každou jednotlivou skupinu řidičských oprávnění. Stejně jako
např. u řidičského průkazu nemusí řidič používat motorové vozidlo, tak podmínkou vydání
registrace není zajištění výcvikového vozidla. Tuto podmínku je nutno splnit až při provozování
výcvikového vozidla, nikoli před samotnou registrací. Navíc stěžovatel poukazuje na skutečnost,
že doložil zajištění výcvikových vozidel na každou skupinu řidičských oprávnění zvláště.
Zákon o odborné způsobilosti dle stěžovatele nestanoví, že výcvikové vozidlo podle
§8 citovaného zákona musí splňovat požadavky §9 téhož zákona – tj. musí mít „dvojí ovládání“.
Stěžovatel poukazuje na. §9 odst. 3, §29 odst. 2 a §56 písm. c) zákona o odborné způsobilosti
a dále dovozuje, že výcvikové vozidlo je každé vozidlo, na kterém se provádí výcvik.
Krajský soud ani žalovaný nezohlednil možnost, že by žalobce mohl vyučovat pouze tělesně
postižené. Ust. §9 zákona o odborné způsobilosti pouze stanoví, jaké lze použít vozidlo
při výuce a výcviku při získání řidičského průkazu. Pokud však nebude učitel učit žáka k výuce
a výcviku k získání řidičského průkazu (např. kondiční jízdy), tak je výcvikové vozidlo každé
vozidlo, na kterém se provozuje výcvik. Stěžovatel požaduje přezkoumání napadeného
rozhodnutí, byť mu byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně a žalovaného registrace
odňata, v době vydání napadeného rozhodnutí se však jednalo o platnou registraci.
Stěžovatel se dále plně odvolává na podání jeho žaloby, trvá na žalobních bodech
a z důvodů uvedených v žalobě považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se musel nejdříve zabývat stížnostním důvodem uvedeným
v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť pokud by shledal, že rozhodoval vyloučený soudce,
byl by to důvod pro zrušení napadeného rozsudku bez dalšího a jinými námitkami stěžovatele
by se již Nejvyšší správní soud zabývat nemohl.
Zdejší soud ze soudního spisu zjistil, že při jednání u krajského soudu dne 25. 9. 2006
stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči JUDr. Monice Javorové a JUDr. Miroslavě Honusové,
neboť dle tvrzení stěžovatele s oběma soudkyněmi vede soudní spory, které nebyl schopen
konkretizovat, tyto skutečnosti odůvodňující námitku podjatosti mu byly známy přibližně
od června 2006. Nejvyšší správní soud poukazuje ve vztahu k této námitce především
na ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s., podle nějž účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí- li důvod podjatosti při jednání,
musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí
být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
Se zřetelem k výše uvedeným ustanovením je třeba poukázat na to, že námitka podjatosti
vznesená stěžovatelem dne 25. 9. 2006, byla podána po zákonem stanovené lhůtě
a podle ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. k ní nelze přihlížet.
Dalším důvodem kasační stížnosti byla stěžovatelem tvrzená nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.).
Předně lze souhlasit s námitkou stěžovatele týkající se nepodstatnosti zrušení
jeho registrace v projednávané věci a odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu,
neboť následné vydání rozhodnutí o zrušení registrace stěžovateli nezakládá existenci překážky,
která by bránila přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
V souzené věci bylo správním orgánem I. stupně vydáno a žalovaným potvrzeno
rozhodnutí o registraci k provozování autoškoly v rozsahu skupiny řidičského oprávnění B.
Výtky stěžovatele směřovaly k otázce nutnosti zajištění výcvikového vozidla pro každou
jednotlivou skupinu řidičských oprávnění a k samotnému posouzení způsobilosti výcvikových
vozidel tak, jak jej provedl správní orgán I. stupně a žalova ný v napadeném rozhodnutí.
Krajský soud vyslovil, že podle §2 odst. 2 zákona o odborné způsobilosti může registraci
získat jen žadatel, který má živnostenské oprávnění k provozu autoškoly a splňuje technické
požadavky uvedené v §8 až v §12 citovanéh o zákona. Z obsahu správního spisu krajský soud
naznal, že registrace na skupiny A, C, D nemohla být stěžovateli vydána, neboť nesplnil
technické podmínky výcvikových vozidel. Zdejší soud se při hodnocení správního spisu
a posouzení technických podmínek požadovaných pro výcviková vozidla ztotožňuje s názorem
krajského soudu a dále podotýká, že podle §9 odst. 2 zákona o odborné způsobilosti d ruhy
výcvikových vozidel pro výuku a výcvik k získání jednotlivých skupin řidičského oprávnění a
jejich technické podmínky jsou uvedeny v příloze č. 2 citovaného zákona. Provozování autoškoly
na skupinu A, C, D nebylo stěžovateli povoleno z důvodu nesplnění podmínek stanovených
pro výcviková vozidla v ust. §9 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o odborné způsobilosti.
Pouze za předpokladu kumulativně splněných podmínek v ust. §9 zákona o odborné
způsobilosti lze vozidlo považovat za výcvikové a tedy způsobilé pro výuku a výcvik k získání
řidičského oprávnění. Stěžovatel se tedy mýlí, považuje -li každé vozidlo, na kterém je prováděn
výcvik, za výcvikové vozidlo.
V kontextu výše uvedeného tak dále nelze přitakat námitce stěžovatele dovozující
fakultativnost zajištění výcvikového vozidla pro každou jednotlivou skupinu řidičských
oprávnění. K vydání registrace k provozovávání autoškoly je nutno splnit technické podmínky,
které jsou odvislé od rozsahu poskytované výuky a výcviku k získání jednotlivých skupin
a podskupin řidičských oprávnění. Druhy a technické podmínky výcvikových vozidel
pro jednotlivé skupiny řidičského oprávnění upravuje zákon o odborné způsobilosti.
Před vydáním registrace k provozování autoškoly tak musí žadatel v žádosti osvětlit a doložit
způsob zajištění výcvikových vozidel k získání jednotlivých skupin řidičského oprávnění, správní
orgán pak zkoumá jejich technickou způsobilost podle §9 zákona o odborné způsobilosti.
Obsah zmiňovaného ustanovení §9 zákona o odborné způsobilosti vyvrací další námitku
stěžovatele, že výcvikové vozidlo podle §8 citovaného zákona nemusí splňovat požadavky
ust. §9 téhož zákona – tj. nemusí mít „dvojí ovládání.“ Z citovaného ustanovení i z poukazu
stěžovatele na ust. §9 odst. 3, §29 odst. 2 a §56 písm. c) zákona o odborné způsobilosti nelze
k takovému závěru dospět, jak správně naznal krajský soud.
Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem konstatuje, že zákon o odborné
způsobilosti nestanoví žádnou výjimku, kdy by bylo možné, aby výcviková vozidla nesplňovala
technické požadavky stanovené tímto zákonem. Výjimka je možná jen pro postižené osoby,
ale pak takové vozidlo není vozidlem výcvikovým.
Podle §2 odst. 1 zákona o odborné způsobilosti se pr ovozováním autoškoly rozumí
poskytování výuky a výcviku k získání řidičského oprávnění. Jako nepřípadné je tak nutno
odmítnout úvahy stěžovatele o statutu vozidla při výuce a výcviku nevedoucího k získání
řidičského průkazu (např. kondiční jízdy), neboť v souzené věci bylo rozhodováno o registraci
k provozování autoškoly a hodnoceny technické podmínky pro provozování autoškoly.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále odkazoval na žalobu ze dne 18. 3. 2005 a z důvodů
uvedených v žalobě považoval rozhodnutí krajského soudu za nezákonné. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že pouhý odkaz na námitky vznesené v jiném řízení, které směřují vůči rozhodnutí
žalovaného, nikoliv vůči napadenému rozhodnutí krajského soudu, nemohou být důvodem
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno
dispoziční zásadou a stěžovatel je povinen výslovně označit důvody, pro které kasa ční stížnost
podává, a jen v mezích takto uplatněných důvodů je Nejvyšší správní soud oprávněn napadené
rozhodnutí přezkoumat.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody
kasační stížností stěžovatelem uplatněné podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s nejsou dány,
a proto kasační stížnost jako nedůvodnou dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno,
že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném
znění, proto o odměně advokáta za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( §53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu