ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.2.2008:47
sp. zn. 3 Azs 2/2008 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: I. D., zast. JUDr. Štěpánem Maškem,
advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Komenského 21a, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4.
2006, čj. OAM-427/VL-07-12-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č. j. 60 Az 49/2006 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Štěpánu Maškovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006, čj. OAM-427/VL-07-12-2006,
zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podanou žalobu Krajský soud v Ostravě zamítl. Podle názoru soudu měl správní orgán
dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení azylu.
Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce neuvedl ve správním řízení žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl být v zemi původu vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. V projednávané věci je podle soudu
zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. Žalobce
v řízení opakovaně sdělil, že zemi původu opustil pro problémy s vymahači výpalného,
kdy po odmítnutí zaplatit 1000 USD byl zbit tak, že musel být hospitalizován a bylo
mu vyhrožováno dalším násilím. Na policii se neobrátil a policii nepravdivě sdělil, že se popral
s kamarádem. Původcem pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu mohou být i soukromé
osoby, ale podstatný je přístup státní moci k nezákonnému jednání jednotlivců, tzn. zda státní
moc negativní jevy potírá nebo je toleruje. Žalobce podle soudu nevyčerpal prostředky ochrany
v zemi původu a nelze tak prokázat, že státní moc na Ukrajině nezákonné jednání soukromých
osob toleruje. Namítal-li žalobce, že žalovaný porušil právo, pokud nerozhodl o udělení azylu
podle §14 zákona o azylu a o překážce vycestování podle §91 tohoto zákona, odkázal krajský
soud na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 4 Azs 35/2003, které tento postup aprobuje.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které uplatnil
důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Není pravdou, že by se na policii neobrátil. Před posledním
fyzickým napadením ze strany vymahačů tak učinil a výsledek byl ještě horší. Za nesprávný
považuje rovněž závěr soudu o tom, že státní moc nezákonné aktivity soukromých osob potírá.
Stěžovatel důvěru v policejní orgány nemá. Jeho předchozí oznámení na policii situaci
ještě zhoršila, pachatelé se vše evidentně ihned dozvěděli a svůj nátlak ještě zvýšili. V řízení
před správním orgánem neměl stěžovatel dostatečný prostor k vyjádření. Pohovor byl činěn
ve značném spěchu, řada skutečností, které uvedl, nebyla do protokolu zachycena. Rovněž
u soudu nebyl stěžovatel přítomen, a nebyla tak šetřena zásada bezprostřednosti řízení. Stěžovatel
nakonec i nadále trvá na tom, že žalovaný měl rozhodnout i podle §14 a §91 zákona o azylu.
Absence výroků podle citovaných ustanovení činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Problémy
se soukromými osobami jako důvodem žádosti o azyl se Nejvyšší správní soud již dříve
dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, čj. 6 Azs 45/2003-49, www.nssoud.cz,
či v rozsudku ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, www.nssoud.cz. Pokud jde o námitku
absence výroků napadeného správního rozhodnutí podle §14 a §91 zákona o azylu, stěžovatel
se sice dovolává toho, že měly být v rozhodnutí učiněny, nijak ovšem blíže neodůvodňuje,
z jakých důvodů (na základě jakých skutečností) měl žalovaný podle těchto ustanovení
rozhodnout. V tomto ohledu proto Nejvyšší správní soud odkazuje na své dřívější rozhodnutí
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS (a contrario). Nejvyšší
správní soud tak dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny
a kasační stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši
4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu