ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.20.2008:121
sp. zn. 3 Azs 20/2008 - 121
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. M., zast. JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 143a, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2007, č . j. OAM-
324/LE-05-ZA07-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 9. 11. 2007, č. j. 56 Az 84/2007 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Radaně Pekárkové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
18. 4. 2007, č. j. OAM-324/LE-05-ZA07-2006. Rozhodnutím správního orgánu nebyla žalobci
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Dle názoru soudu není požadavek na registraci náboženských skupin v Kazachstánu
(žalobce je vyznavačem tzv. „čistého islámu“) do té míry diskriminační, aby jej bylo možno
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stát má možnost svobodu projevovat
náboženské vyznání omezit, jsou-li taková omezení předepsaná zákonem a jsou -li nutná
k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky nebo ochraně základních práv a svobod
jiných osob. Takovým omezením může být i povin ná registrace náboženských skupin.
Kazašská republika přijala příslušné zákony s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha
náboženstvími, s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických
skupin. Takové důvody jsou jistě legitimní, a jejich cílem tedy nebyla diskriminace. Pokud jde
o příkoří, kterého se žalobci ze strany státních orgánů Kazachstánu dostalo, zůstal žalobce
nečinný a žádných oficiálně dostupných prostředků pro svou ochranu nevyužil. Žalovaný tedy
rozhodl v souladu s §12 písm. b) zákona o azylu, pokud žalobci mezinárodní ochranu neudělil.
Soud se ztotožnil rovněž s rozhodnutím žalovaného ohledně neudělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Správní orgán dospěl k závěru, že se ze strany státních orgánů
Kazachstánu nejednalo o bránění v realizaci práva s těžovatele na svobodu náboženského
vyznání, ale že potíže stěžovatele vyplývaly z toho, že on a jeho souvěrci nebyli jako náboženská
komunita registrováni podle zákona. Pak měl ale správní orgán vzhledem ke stěžovatelem
uváděným tvrzením posoudit, zda stěžovatel není pronásledován z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině, neboť postup správních orgánů vůči těmto lidem žalovaný
rovněž nezpochybnil. Jedna věc je legitimní zákonné omezení, druhá pak zneužití prostředků při
postupu státních orgánů, v daném případě policie. I zákonná omezení musejí být ze strany
státních orgánů vymáhána zákonným způsobem.
Pokud stěžovatel v žalobě namítal neprovedení důkazu (zprávy agentury Fórum 18 News
service), pak skutečnost, že je právem správního orgánu vybrat si po dklady pro své rozhodnutí,
nesmí podle stěžovatele kolidovat s jeho povinností dostatečně zjistit skutkový stav,
resp. s jeho povinností zjišťovat okolnosti výhodné i pro účastníka řízení. Jestliže žalovaný
tuto zprávu běžně při své činnosti používá, je n eodůvodněné, aby ji nepoužil i v případě
stěžovatele. Ze zprávy soud cituje, že náboženské komunity, které se nepodvolily diktátu
státu, byly nuceny čelit nepřátelskému postoji ze strany státu a útokům proti svým
právům na provozování pokojné náboženské činnosti, resp. že v roce 2005 došlo
z legislativního hlediska ke značnému zhoršení situace v oblasti svobody vyznání.
Rovněž se uvádí názor prof. P., specialisty na náboženské právo, který má za to, že pokud bude
někdo chtít, lze jakoukoliv netradiční náboženskou organizaci označit za extremistickou a podle
toho vůči ní postupovat. Tyto skutečnosti ale soud při svém rozhodování neodůvodněně
nezohlednil, resp. nevysvětlil proč k nim nepřihlédl a proč vycházel pouze z opačných informací.
Tento postup soudu mohl mít podle stěžovatele za následek nezákonné rozhodnutí.
Zamítnutí provedení navrhovaných důkazů listinami z října a listopadu 2007 soudem
s odůvodněním, že při přezkumu se vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodnutí správního orgánu, může být podle stěžovatele vadou řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť to, že listiny pochází z doby po vydání
přezkoumávaného rozhodnutí neznamená, že nemohou prokázat stav, který trval v době
jeho vydání.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nezohlednil
námitky stěžovatele týkající se postupu správního orgánu a sám postupoval, jak bylo shora
uvedeno. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a odepřeno právo stěžovatele
na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zákonnosti
při přezkumu správního rozhodnutí, kdy se v daném případě jedná ze strany soudu o procesní
porušení takové intenzity, že také přesahuje vlastní zájem stěžovatele.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní
soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech a zylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje –
v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Jako důvod přijatelnosti podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl procesní
pochybení krajského soudu, které dosahuje takové intenzity, že přesahuje vlastní
zájem stěžovatele. Takto postavenému důvodu přijatelnosti nelze přisvědčit, neboť je
formulován zcela obecně a nelze z něj dovodit, k jaké zásadní právní otázce by se měl
Nejvyšší správní soud na podkladu projednávané věci vyjádřit v rámci sjednocování výkladu
právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Problematikou zjišťování
skutkového stavu v řízení o udělení mezinárodní ochrany se pak již Nejvyšší správní
soud dostatečně zabýval např. v rozsudcích ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89,
www.nssoud.cz, či ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004-40, www.nssoud.cz. Ke konkrétní
situaci stěžovatele pak srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007-67,
www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky
přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost dle ust. §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b),
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč
podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Protože je ustanovená advokátka
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7
s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náh rada nákladů v celkové
výši 5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust.
§60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu