ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.21.2008:61
sp. zn. 3 Azs 21/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: K. T., zast. Mgr., Bc. Ivo Nejezchlebem,
advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2007, čj. OAM-326/LE-05-
ZA07-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
9. 11. 2007, č. j. 56 Az 87/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2007, č. j. OAM-326/LE-05-ZA07-2006, neudělil žalovaný
žalobci k jeho žádosti mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podanou žalobu Krajský soud v Brně zamítl. Soud přisvědčil žalovanému, že část
žalobcových tvrzení je nevěrohodná, neboť je v rozporu s výpověďmi jeho sestry (rovněž
žadatelky o azyl). V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 2. 2006, č. j. 60 Az 86/2005 - 30, podle kterého nevěrohodnost tvrzení žadatele o azyl
znemožňuje správnímu orgánu shledat u něj podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
zákona o azylu. Žalobce v běžném občanském životě problémy neměl, ač přijal čistý islám
a praktikoval jej, ukončil středoškolské vzdělání a byl zaměstnán. Zaměstnání pak ukončil
na vlastní žádost. Podle názoru krajského soudu je zřejmé, že žalobce netrpěl ve své vlasti
diskriminací. Samotný požadavek státu na registraci náboženských skupin pak není podle soudu
do té míry diskriminační, aby jej bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Soud se ztotožnil rovněž s rozhodnutím žalovaného o neudělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Soud podle
jeho názoru nesprávně interpretoval §2 odst. 6 ve spojení s §12 zákona o azylu. Stěžovatel
má dále za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní spis
neposkytuje podle stěžovatele žádnou oporu pro závěr soudu o oprávněnosti postupu státních
orgánů vůči žalobci. V průběhu správního řízení nebylo zjištěno a z vyjádření stěžovatele nijak
nevyplynulo, že by skutečně jeho náboženská víra představovala pro veřejný pořádek Kazašské
republiky jakékoliv nebezpečí. Stěžovatel a jeho souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni
jako náboženské uskupení.
Oporu pro postoj státních orgánů Kazašské republiky nelze podle názoru stěžovatele
spatřovat ani v ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech (č. 9 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech), neboť z dikce těchto ustanovení jednoznačně vyplývá, že nezbytným předpokladem
pro možné omezení práva na svobodu náboženského vyznání je, aby tato opatření byla nezbytná
k ochraně veřejného pořádku a dalších zde jmenovaných hodnot. Z žádného z provedených
důkazů nevyplývá, že by postup státních orgánů vůči stěžovateli byl z tohoto hlediska oprávněný.
Na podporu svých tvrzení předložil stěžovatel listinné důkazy prokazující jeho tvrzení
ohledně diskriminace pro náboženské vyznání, kterému stěžovatel a osoby vyznávající tzv. čistý
islám v Kazašské republice čelí. Soud se s těmito důkazy řádně nevypořádal, přitom
v odůvodnění rozsudku sám konstatoval, že v daném případě existuje řada protichůdných důkazů
a tvrzení, avšak dále již nevysvětlil, které z těchto důkazů považoval za průkazné a které nikoliv.
Výrok soudu, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta, tak podle jeho názoru postrádá
srozumitelné odůvodnění. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Problematikou zjišťování skutkového stavu v řízení o udělení mezinárodní ochrany
se již Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudcích ze dne 24. 2. 2004, č. j.
6 Azs 50/2003 - 89, www.nssoud.cz, či ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40,
www.nssoud.cz. Ke konkrétní situaci stěžovatele pak srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 67, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost dle ust. §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu