ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.24.2008:73
sp. zn. 3 Azs 24/2008 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. N., zast. zákonnou zástupkyní G. K., zast.
JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 143a, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 15. 12. 2006, čj. OAM-1391/VL-09-ZA05-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 56 Az 7/2007 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Radaně Pekárkové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2006, čj. OAM-1391/VL-09-ZA05-2006, neudělil žalovaný
žalobci k jeho žádosti mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Správní orgán konstatoval, že důvod
žádosti o udělení mezinárodní ochrany spočívající v zájmu na sloučení rodiny, resp. legalizaci
pobytu nezletilého žalobce (narozeného již na území ČR) nelze podřadit zákonným důvodům
ve smyslu §12 zákona o azylu. Rovněž tvrzení zákonné zástupkyně žalobce, že v případě návratu
do Kazachstánu jí hrozí zbavení rodičovských práv, neboť chodí podle islámských tradic
zahalená, není podle žalovaného opodstatněné. Správní orgán se seznámil s průběhem správního
řízení obou žalobcových rodičů a zjistil, že ani oni neuvedli během svých vlastních správních
řízení žádné skutečnosti, na jejichž základě by správní orgán dospěl k závěru, že by mohli
být v Kazachstánu pronásledováni pro některý z důvodů uvedených v zákoně o azylu nebo
se takového pronásledování mohli opodstatněně obávat. Správní orgán následně odkázal
na informace, které použil nejen při posuzování situace žalobce, ale především jeho rodičů.
Podle nich nebyly v Kazachstánu zaznamenány případy diskriminace či znevýhodňování žen,
které nosí tradiční oděv. Podle slov představitelů mezinárodních organizací si lze v tak
mnohonárodnostní zemi, jakou Kazachstán bezesporu je, jen těžko představit diskriminaci
takových žen, kterých se zde pohybují tisíce. Podle dalších informací, jež měl žalovaný
k dispozici, nejsou tzv. „praví muslimové“ obecně vystaveni žádné persekuci ani nátlaku,
ale existuje tu stálá kontrola ze strany orgánů dbajících na dodržování zákonů vzhledem k tomu,
že jsou tito muslimové podezřelí z členství v organizaci Hizb ut-Tahrir, která byla v Kazachstánu
zapsána na seznam extremistických organizací, či v jiných zakázaných organizacích. Za situace,
kdy není zřejmé, zda skutečnost, od které žalobcova matka odvozuje vznik synových možných
potíží, vůbec může nastat, nelze podle názoru žalovaného dojít k závěru o opodstatněnosti
takové obavy z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobce proto podle žalovaného
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu.
Podle názoru žalovaného rovněž není důvod domnívat se, že by byl žalobce ve své vlasti
vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přitom odkázal
na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Vilvarajah a další proti Spojenému
království, ze dne 30. 10. 1991, série A č. 215, podle kterého pouhá možnost špatného
zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech,
resp. rozsudek Costello-Roberts proti Veliké Británii, ze dne 25. 3. 1993, série A č. 247 C,
podle kterého aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 Evropské
úmluvy o lidských právech, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout
mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Podle
žalovaného lze navíc důvody pro udělení doplňkové ochrany shledat pouze tam, kde takové
nebezpečí hrozí reálně a bezprostředně po návratu do vlasti, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí
či může nastat jedině v případě přidružení jiných okolností, které dosud nelze předjímat.
V případě synova návratu do Kazachstánu sice jeho matka uvedla možné potíže v souvislosti
se svými vlastními potížemi, avšak vzhledem k tomu, že správní orgán při posuzování žádostí
žalobcových rodičů neshledal žádné překážky, které by jim bránily ve vycestování, lze podle jeho
názoru oprávněně předpokládat jejich absenci i v žalobcově případě.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně zamítl. Řízení o žádosti
nezletilého žalobce proběhlo podle jeho názoru v souladu s příslušnými ustanoveními správního
řádu, správní orgán poskytl jeho zákonné zástupkyni veškerou potřebnou součinnost
a ze správního spisu nikterak nevyplývá, že by jí v průběhu řízení nevycházel vstříc. Řádné zjištění
skutkového stavu spočívá v azylovém řízení především v tom, že žadateli o azyl je dána možnost
podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Zákonné
zástupkyni žalobce byl poskytnut prostor, aby uvedla vše, co považuje za důležité
pro rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný vzhledem ke skutečnostem
tvrzeným zákonnou zástupkyní nezletilého (zejm. zájem na sloučení rodiny a legalizace pobytu
žalobce na území ČR) obstaral dostatek informací o zemi původu rodiny žalobce, všechny
zjištěné skutečnosti v souladu s příslušnými právními předpisy vyhodnotil a rozhodnutí řádně
odůvodnil. Žalovaný se tedy podle soudu nedopustil žádného procesního pochybení.
Z úřední činnosti bylo soudu známo, že v případě matky žalobce a jeho sourozenců bylo
řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeno pod sp. zn. 56 Az 361/2006, v případě
žalobcova otce pod sp. zn. 56 Az 362/2006. Soud obě (zamítavá) správní rozhodnutí zrušil
pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný podle jeho názoru nevytěžil z podkladů o zemi původu,
které si opatřil, všechny dostupné informace a nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly
v řízení najevo.
Pokud jde o námitky zákonné zástupkyně žalobce, směřovaly tyto všechny k porušování
náboženské svobody v Kazachstánu, a tedy k okolnostem, které bylo nutno zvažovat v případě
otce a matky žalobce. Tyto námitky proto soud neshledal oprávněnými. V dané věci je podle
soudu podstatné, co bylo tvrzeno v rámci správního řízení týkajícího se nezletilého. Zde byl jako
hlavní důvod označen zájem na sloučení rodiny a legalizace pobytu. Matka žalobce se totiž obává,
že by v případě návratu do vlasti mohla být zbavena rodičovských práv. Nezletilý žalobce
se narodil v České republice, kam jeho rodina odešla z Kazachstánu, jako důvod uvedli
omezování náboženské svobody. Z toho je podle soudu zřejmé, že se jedná o problémy na straně
matky, resp. rodičů žalobce. Vzhledem k útlému věku žalobce a ke skutečnosti, že se narodil
v ČR, je zřejmé, že se jeho situace odvíjí od situace rodičů. Sám žalobce však vzhledem
k narození v ČR nemohl být vystaven problémům spočívajícím v omezování náboženské
svobody.
Jako rozhodující pro posouzení věci shledal krajský soud otázku, zda nezletilému
pouze proto, že je dítětem rodičů vyznávajících tzv. čistý islám, hrozí v jeho vlasti pronásledování
z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Z informací o zemi původu podle soudu nevyplynulo,
že by matka žalobce mohla být v důsledku svého náboženského vyznání zbavena rodičovských
práv. Její obavy jsou pouze hypotetické. Za těchto okolností je podle soudu zřejmé, že na straně
žalobce nelze konstatovat důvodné obavy z pronásledování z důvodu náboženství, a tedy
samostatné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Soud se proto plně ztotožnil s názorem
žalovaného, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) a b) zákona
o azylu nejsou v jeho případě dány. Soud přisvědčil rovněž rozhodnutí žalovaného podle §14
a §14a zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
právního (dále jen „s. ř. s.“). Správní orgán dospěl k závěru (se kterým se následně ztotožnil
i soud), že obava ze zbavení rodičovských práv a umístění stěžovatele do ústavu je pouze
hypotetická a nemusí nastat. S tím podle stěžovatele nelze souhlasit, jestliže je v zemi původu
postupováno státními orgány nestandardně právě vůči členům náboženských skupin
vyznávajících tzv. čistý islám. Podle zástupkyně stěžovatele nelze vystavit nezletilé dítě nebezpečí
jen na základě toho, že obava je hypotetická, když tím správní orgán, resp. soud současně
přiznávají, že nastat může. V této souvislosti odkázal stěžovatel na tzv. přiznání výhody
pochybnosti. Použitá zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Kazachstánu za rok 2005 pak navíc připouští v zemi původu obchod s dětmi, což jak správní
orgán, tak i soud zcela pominuly, ačkoli to mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí o udělení
humanitárního azylu, resp. doplňkové ochrany.
Soud se podle stěžovatele nevypořádal s námitkami uvedenými v žalobě, podle nichž
si žalovaný neopatřil pro své rozhodnutí další podklady, např. zprávy agentury Forum 18,
nebo zprávu Ministerstva zahraničí USA o svobodě vyznání ve světě za rok 2005, které jsou
mu známy z úřední činnosti a obsahují informace ve prospěch stěžovatele. Podle stěžovatele
je nepochybné, že v případě nezletilého žadatele o mezinárodní ochranu narozeného již na území
ČR je potřeba vycházet z tvrzení jeho rodičů o jejich vlastních potížích v zemi původu.
Bylo judikováno, že i u nezletilého žadatele o udělení azylu, který se narodil na území ČR,
lze obecně připustit možnost existence důvodů zakládajících právo na udělení azylu
a spočívajících v odůvodněném strachu z pronásledování ve státě, jehož má občanství. Správní
orgán měl podle stěžovatele postupovat i nad rámec toho, co výslovně sdělila jeho zákonná
zástupkyně, a to s ohledem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí být
zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované
veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými
orgány. Z podkladů uvedených ve správním spisu vyplývá, že pokud by byl nezletilý nucen
vycestovat do Kazachstánu, nelze vyloučit, že by byl vystaven nebezpečí vážné újmy ve smyslu
zákona o azylu a že by nedošlo k porušení jeho práv dítěte zaručených mezinárodní smlouvou.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel jednak v možném porušení Úmluvy
o právech dítěte, ale také v možném dopadu nesprávného posouzení věci na příslušníky
jeho rodiny, kterým by mohla být udělena mezinárodní ochrana či doplňková ochrana v případě,
že by bylo stěžovateli vyhověno. Uvedené přesahuje vlastní zájem stěžovatele, neboť se to netýká
jen jeho osoby. Krajský soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s poměrně rozsáhlými
a konkrétními argumenty uvedenými v žalobě a nezohlednil námitky týkající se postupu
správního orgánu, v důsledku čehož došlo k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu
a na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Veden zájmem na jednotném rozhodování krajských soudů shledal Nejvyšší správní
soud kasační stížnost přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s., neboť považuje za nezbytné vyslovit
se k právní otázce, která v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyvstala, zjevně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele a kterou krajský soud posoudil v napadeném rozsudku chybně. Jedná
se o otázku posuzování azylových důvodů v případě nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, „opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu před nabytím
plné způsobilosti k právním úkonům, svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů rovněž důvody pro udělení azylu
uplatněné jeho zákonnými zástupci, a to i tehdy, dosáhl-li žadatel zletilosti před podáním žádosti o udělení azylu“
(podle rozsudku ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 Azs 31/2007-58, publ. pod č. 1423/2008 Sb. NSS).
Argumentací a maiori ad minus je pak nutno dospět k závěru, že platí-li výše uvedené ve vztahu
k žadateli, jenž nabyl zletilosti ještě před podáním žádosti o udělení azylu, tím spíše musí toto
pravidlo platit ve vztahu k žadateli, kterému je v době správního řízení teprve několik týdnů.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že k žádostem nezletilých žadatelů o mezinárodní
ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací, které
mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní
ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu),
nikoli však již ostatním členům rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou
barvu pleti), nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti sledují
osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou
v důsledku své osobní závislosti na nich ohroženy takovým pronásledováním (ať už přímo
či nepřímo) také ony. Tento „standardní“ model pak platí rovněž v projednávaném případě, kdy
potíže se státními orgány pro své náboženské vyznání tvrdí oba rodiče nezletilého stěžovatele
a míra jeho závislosti na nich je vzhledem k jeho nízkému věku velmi vysoká. Krajský soud
tedy pochybil, pokud se v odůvodnění svého rozsudku odmítl zabývat tvrzenými důvody
pronásledování stěžovatelových rodičů, neboť tyto mohou z povahy věci svědčit i stěžovateli
samému.
Nelze rovněž pominout jistý rozpor odůvodnění napadeného rozsudku, říká-li se v něm
na jednu stranu, že je soudu z úřední činnosti známo, že rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany rodičům stěžovatele byla soudem zrušena, neboť žalovaný „nevytěžil z podkladů o zemi
původu, které si opatřil, všechny dostupné informace a nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení
najevo“ (a vzniká zde tedy možnost, že o jejich žádosti bude rozhodnuto kladně), ovšem
na druhou stranu současně žalobu jejich nezletilého dítěte proti rovněž zamítavému rozhodnutí
žalovaného zamítá (čímž teoreticky ve vztahu k tomuto dítěti řízení definitivně končí).
Již samotná skutečnost, že správní rozhodnutí týkající se rodičů sotva narozeného žalobce byla
soudem zrušena z výše uvedených důvodů, by podle názoru Nejvyššího správního soudu měla
logicky vést rovněž ke zrušení správního rozhodnutí týkajícího se nezletilého žalobce, neboť –
jak bylo shora uvedeno – mu svědčí rovněž důvody, které v azylovém řízení uvedli jeho rodiče
a které mají být předmětem dalšího řízení před správním orgánem. Vše, co bylo doposud
uvedeno, by tedy mohlo vést Nejvyšší správní soud k tomu, aby napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Přesto tak z následujících důvodů neučinil.
V projednávané věci bylo totiž nutno vzít dále v potaz zejm. vědomost Nejvyššího
správního soudu o tom, že ona rozhodnutí krajského soudu, jimiž byla rozhodnutí žalovaného
ve vztahu k rodičům stěžovatele zrušena, byla následně zrušena zdejším soudem ve věcech
vedených pod sp. zn. 3 Azs 88/2007 a sp. zn. 3 Azs 89/2007. Nejvyšší správní soud v nich
dospěl k závěru, že zrušená správní rozhodnutí nejen že nebyla nepřezkoumatelná, ale že názoru
v nich vyslovenému ohledně legitimnosti požadavku registrace náboženských společností
v Kazachstánu není čeho vytknout.
Nejvyšší správní soud je také toho názoru, že výrok napadeného rozsudku je - přes
popsané výtky k jeho odůvodnění - s ohledem na konkrétní okolnosti případu správný. Žalovaný
se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal jak s důvody, jež zákonná zástupkyně stěžovatele uvedla
k jeho osobě (zájem na sloučení rodiny, legalizace pobytu na území ČR), tak i s důvody, které
uvedla ve vztahu k sobě a svému manželovi (pronásledování z náboženských důvodů). Žalovaný
se také dostatečným způsobem vyjádřil k otázce (namítané posléze v žalobě) týkající se nebezpečí
odnětí stěžovatele svým rodičům v případě návratu do země původu, a tedy skutečnosti
odůvodňující případné udělení doplňkové ochrany.
Dovolává-li se zákonná zástupkyně stěžovatele v kasační stížnosti přiznání tzv. výhody
pochybnosti v souvislosti se závěrem žalovaného, resp. soudu o hypotetické povaze nebezpečí
hrozícího v případě návratu stěžovatele do země původu, není podle Nejvyššího správního soudu
tato námitka opodstatněná. Pravidlo výhody pochybnosti se totiž váže k posuzování
věrohodnosti žadatele o azyl, resp. jeho výpovědi o tvrzeném pronásledování, kterému byl v zemi
původu vystaven (tedy důvodům udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu), nikoli
k možným příkořím, které by mohly případně nastat po návratu žadatele do země původu
(důvodům udělení doplňkové ochrany). Podle §203 Příručky UNHCR k postupům pro určování
právního postavení uprchlíků je poté, kdy žadatel vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého
příběhu, stále ještě možné, že pro některá z jeho prohlášení se nebude dostávat důkazů. Proto
je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností. Podle §204 Příručky by kladné
rozhodnutí v případě pochybností mělo být učiněno jen tehdy, když byly získány a prověřeny
veškeré dostupné důkazy a je-li posuzovatel žádosti spokojen s celkovou důvěryhodností
žadatele. Vyjádření žadatele musejí být logická a hodnověrná, a nesmějí být v protikladu k obecně
známým faktům. [K uvedenému srov. obdobně čl. 4 odst. 5 tzv. „kvalifikační směrnice“
(Směrnice Rady č. 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany).]
Zástupkyně stěžovatele dále namítá, že správní orgán měl postupovat nad rámec její
výpovědi a při zohlednění čl. 3 Úmluvy o právech dítěte udělit doplňkovou ochranu stěžovateli
také proto, že podle dostupných zpráv dochází v Kazachstánu k obchodování s dětmi.
Odhlédne-li Nejvyšší správní soud od toho, že tuto skutečnost tvrdí zástupkyně stěžovatele
poprvé až v kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), jedná se o námitku jdoucí zcela nad rámec
konkrétní situace stěžovatele (jeho rodiny), která postrádá jakýkoli vztah k důvodům žádosti,
jež byly jménem stěžovatele uplatněny v azylovém řízení.
Jistě pak nelze přisvědčit implicite vyslovenému názoru zástupkyně stěžovatele,
že s ohledem na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je na místě udělit doplňkovou ochranu nezletilému
žadateli o azyl vždy, pokud „nelze vyloučit“, že by byl v zemi původu vystaven nebezpečí vážné
újmy nebo že by zde došlo k porušení jeho práv zaručených mezinárodní smlouvou. Aplikace
tohoto pravidla by totiž nutně vedla k závěru, že doplňkovou ochranu je třeba udělit všem
nezletilým žadatelům azyl, neboť zmíněné nebezpečí skutečně nelze vyloučit nikdy. Takový závěr
však odporuje principům, na nichž je azylové řízení vybudováno. Jak již Nejvyšší správní soud
judikoval, „ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod by… muselo být splněno, že stěžovateli hrozí „reálné nebezpečí“ takového zacházení.
„Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení
„skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde
k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může
s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. V tomto ohledu nutno poukázat především na úvahy
o „real risk“ (reálném riziku) nelidského a ponižujícího zacházení vyslovené Evropským
soudem pro lidská práva ve věci Vilvarajah a další proti Spoje nému království (rozsudek
z 30. 10. 1990, žádosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13147/87 a 13148/87), zejm. na jeho
bod 103; tento rozsudek ve svých úvahách navazuje na rozsudek téhož soudu ve věci Cruz
Varas a další proti Švédsku (rozsudek z 20. 3. 1991, žádost č. 15576/89), zejm. na jeho
body 69 a 70. Odkázat lze i na vnitrostátní judikaturu evropských států, která z této i další navazující
judikatury Evropského soudu pro lidská práva vychází, např. na rozhodnutí rakouského Správního soudního
dvora ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 99/20/0573, dostupného např. na http://www.asylum-
online.at/pages/refoulement_folterverbot.html, jež vyžaduje „reale Gefahr“ (reálné nebezpečí)
nelidského a ponižujícího zacházení a říká, že nedostačuje „bloße Möglichkeit“ (pouhá
možnost) takového zacházení“ (podle rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82,
www.nssoud.cz).
Z podkladů, které měl správní orgán k dispozici (a které jsou dle názoru Nejvyššího
správního soudu pro jeho rozhodnutí zcela dostačující) nevyplývá, že by stěžovateli v případě
jeho návratu do Kazachstánu takovéto „reálné nebezpečí“ hrozilo. Např. podle informací
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (kterého jistě nelze podezírat ze zaujatosti) z května 2006
nejsou nezávislí muslimové v Kazachstánu vystaveni žádné perzekuci ani nátlaku a neexistují
ani žádné informace o tom, že by byli vystavováni pravidelným domovním prohlídkám,
s výjimkou osob podezřelých ze členství v Hizb ut-Tahrir.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom vnitřního konfliktu
zákonných zástupců stěžovatele, pro které je požadavek na státní registraci jejich náboženské
komunity (rovněž vedený zejména snahou o zvýšení efektivity boje proti terorismu) nepřijatelný.
Jak uvedla zástupkyně stěžovatele v žalobě, víra, kterou vyznává její rodina, „neuznává žádné světské
autority a nepřipouští podřizování náboženského života světským zákonům“; registrace náboženského
společenství, tedy jakési „světské státní ,posvěcení´a uznání náboženství a skupiny jeho vyznavačů, dostává
státní moc do nadřazeného postavení nad náboženskou“, což je v příkrém rozporu s filozofií jejich
náboženství a víry; registrace jejich náboženského společenství by pro ně znamenala popření
principů jeho samotného a víry, kterou hlásají, a z hlediska „čistého islámu“ představuje „zásadní
porušení principů víry, zřeknutí se boha“). Je zjevné, že v případě stěžovatelovy rodiny tedy dochází
k určité vnitřní kolizi mezi normami práva náboženství, které vyznávají, a normami práva
světského, které jsou s prvně jmenovanými v rozporu, a které proto nejsou ochotni respektovat.
K obdobnému konfliktu ovšem dnes může docházet (a nepochybně dochází – srov. nedávný
spor o nošení muslimských šátků na francouzských státních školách) kdekoli na světě, evropské
státy nevyjímaje. Přesun do jiné země, ve které proběhla odluka státu a církve, tedy podle názoru
Nejvyššího správního soudu problém stěžovatele a jeho rodiny neřeší, neboť primární postavení
státu ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, zpravidla včetně požadavku na jejich
registraci, platí i zde.
Ze všech výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s. a pro v úvodu popsané výtky
jeho odůvodnění by jeho zrušení nebylo účelné (zásada procesní ekonomie). Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
4800 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu