ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.3.2008:70
sp. zn. 3 Azs 3/2008 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena Mgr. Ondřejem Rejskem,
advokátem se sídlem Hradec Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2007, čj.
OAM-1-79/VL-20-12-2007, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 27. 9. 2007, č. j. 29 Az 15/2007 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu Mgr. Ondřeji Rejskovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 30. 1. 2007, čj. OAM-1-79/VL-20-12-2007. Rozhodnutím správního orgánu byla žádost
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Správní orgán podle krajského soudu provedl se žalobkyní řádný pohovor za účelem
zjištění skutečností, které j vedly k opuštění vlasti, a poté, co na území ČR delší dobu pobývala
nelegálně, i k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jak v žádosti, tak v průběhu
pohovoru žalobkyně označila jako důvod opuštění vlasti cestu za prací tak, aby mohla splácet
dluh své dcery. Obává se vrátit dříve, než bude dluh splacen, neboť v takovém případě jí hrozí
zabrání domu ze strany věřitelů – banditů.
Dne 5. 1. 2007 rozhodla Policie ČR v Praze o správním vyhoštění žalobkyně. Žádost
o udělení mezinárodní ochrany podala žalobkyně až poté, tedy jednoznačně ve snaze vyhnout
se správnímu vyhoštění. Naplněn byl i aspekt možného dřívějšího podání žádosti. Správní orgán
tak podle krajského soudu nemohl kvalifikovat žádost žalobkyně jinak, než jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 2 zákona o azylu a námitky žalobkyně směřující proti tomuto
rozhodnutí je nutno posoudit jako účelové. Opakovaně judikována pak byla podle krajského
soudu situace, kdy v případě aplikace §16 zákona o azylu je nadbytečné zkoumání azylových
důvodů dle §12 a §14 zákona o azylu.
Kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) rozsudek krajského soudu
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Již v žalobě stěžovatelka poukazovala na to, že v jejím případě nebyly
naplněny důvody pro to, aby správní orgán postupoval podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 5. 1. 2007, o mezinárodní ochranu požádala
stěžovatelka až dne 23. 1. 2007. Důvody pro napadené správní rozhodnutí tedy nenastaly.
Krajský soud rovněž nijak neodůvodnil, proč by bylo nadbytečné zkoumání podmínek
pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelky musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Problémy
se soukromými osobami jako důvodem žádosti o azyl se Nejvyšší správní soud již dříve
dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, čj. 6 Azs 45/2003-49, www.nssoud.cz,
či v rozsudku ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, www.nssoud.cz. Námitku absence výroku
žalovaného podle §14a zákona o azylu pak stěžovatelka uplatnila poprvé až v řízení o kasační
stížnosti a jedná se tudíž o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatelky náleží v souladu s §11
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle
§13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení stěžovatelky nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu