ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.104.2006:87
sp. zn. 4 Ads 104/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. F.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, č. j. 42 Cad
145/2005 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 30. 9. 2005, č. X, byla zamítnuta žalobcova žádost (ze dne
10. 8. 2005) o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, s odůvodněním, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně ze dne 13. 9. 2005 není žalobce plně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti pouze o 10 % a nedosáhla tak poklesu nejméně o 66 %, který vyžaduje
ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění pro plnou invaliditu.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že posudek
lékaře OSSZ v Berouně neodpovídá jeho zdravotnímu stavu zejména v závěru o poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Jeho dominantní onemocnění, diagnostikované
jako SLE – systémové autoimunitní onemocnění – má progresivní charakter a v současné době
jej omezuje při každé činnosti v běžném životě a způsobuje, že není schopen téměř žádné práce.
Projevuje se častým vznikem otoků končetin, kloubů i jazyka (s nebezpečím udušení),
jakož i vznikem nehojících se boláků po celém těle. Ty vznikají zdánlivě bez příčiny a vyvinou
se i ze zcela nepatrného škrábnutí. V důsledku tohoto onemocnění má žalobce zvýšenou
schopnost nákazu virózou v jakémkoliv prostředí a nemůže tudíž používat k dopravě veřejné
dopravní prostředky, chodit do kina, divadla, na sportovní akce či jiné zábavy. Nemůže pobývat
ani na slunci, nemůže sportovat a vykonávat fyzicky namáhavou práci. V září 2005 začal studovat
první ročník ČVUT v Praze, avšak v důsledku choroby musel studium přerušit. Užívání léků
na tuto chorobu má vedlejší účinky, jako je vysoký krevní tlak i zhoršený stav ledvin. Prognóza
onemocnění je velmi nepříznivá a působí zejména na psychiku stěžovatele. Vyslovil přesvědčení,
že jeho onemocnění snižuje schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %
a navrhoval, aby soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2005, č. 830 731 0605, a vyslovil,
že žalobci náleží plný invalidní důchod.
Krajský soud v Praze vyžádal pro účely přezkumného řízení soudního posudek
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro Středočeský kraj, neboť tento orgán
je ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, povolán k tomu, aby podával posudky všude tam, kde je předmětem přezkumného
soudního řízení nárok na dávku důchodového pojištění podmíněný nepříznivým zdravotním
stavem pojištěnce. Tato komise ve svém posudku ze dne 11. 1. 2006, za přítomnosti posudkové
lékařky a odborného ortopeda, po studiu spisové dokumentace OSSZ v Berouně a zdravotnické
dokumentace praktické lékařky MUDr. L. Š., jakož i po konzultaci zdravotního stavu žalobce s
odbornou internistkou MUDr. B., a po vyšetření žalobce v komisi přítomným odborným
ortopedem, dospěla k závěru, že rozhodujícím zdravotním postižením stěžovatele je systémové
autoimunitní onemocnění, t. č. bez klinicky zjevné patologie pohybového aparátu. K datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované byl stav systémového onemocnění dlouhodobě
stabilizován, nebyla objektivizována progrese onemocnění ani orgánové postižení ve smyslu
zánětu kloubů, ledvin, srdečního svalu či postižení centrální nervové soustavy. Onemocnění bylo
zachyceno včasně, v počáteční fázi, léčba měla dobrý efekt a stav byl stabilizován již v roce 2003,
přičemž základní aktivita onemocnění byla nízká. Přetrvávaly pouze občasné bolestivé otoky
kloubů a podkoží a dominovaly spíše vedlejší účinky víceleté léčby kortikoidy, tj. potenciace
snížení odolnosti organizmu, místní onemocnění kůže a sliznic způsobené houbami a kvasinkami,
zhoršené hojení ran, přetlaková choroba (dobře kontrolovaná zavedenou léčbou) a byla patrná i
atrogenizace posuzovaného – doporučena péče psychologa. V době rozhodné k posouzení šlo u
žalobce o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo uvedené
systémové autoimunitní onemocnění více let stabilizované zavedenou léčbou. Posuzovaný byl
schopen dalšího studia, byl schopen vykonávat práce spíše administrativního charakteru s
využitím dosažené kvalifikace, nevhodná pro něho byla práce fyzicky těžká, v nadměrně
infekčním prostředí, či v klimaticky nepříznivých podmínkách; bylo nutné vyvarovat se oslunění.
Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila posudková komise
podle kapitoly III, oddílu B, položky 1, písm. a), přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., ve znění
platném v době vydání napadeného rozhodnutí žalované, a to ve výši 20 %. Horní hranici zde
uvedeného procentního rozmezí volila posudková komise s přihlédnutím ke komplikacím léčby
způsobeným kortikoidy. Pro zvýšení této základní hodnoty podle §6 odst. 4 citované vyhlášky
neshledala posudkový důvod.
Vzhledem k nesouhlasu žalobce se závěrem posudku, když žalobce setrvával
na svém stanovisku, že důsledky jeho zdravotního postižení jsou výraznější než jak je uznala
posudková komise, dodatečně bylo uvažováno o diagnóze TBC kůže, vyhověl Krajský soud
v Praze žalobcovu návrhu, aby řízení bylo doplněno posudkem soudního znalce z oboru
zdravotnictví. K vypracování posudku ustanovil krajský soud MUDr. A. Š., znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, jemuž uložil, aby po prostudování lékařské
dokumentace a vyšetření žalobce odpověděl na otázky 1) zda žalobce byl ke dni vydání
rozhodnutí žalované plně nebo částečně invalidní, 2) bude-li shledán plně nebo částečně
invalidním, aby stanovil datum vzniku invalidity, 3) aby se vyjádřil k pracovní rekomandaci. Soud
umožnil znalci, aby k vypracování posudku přibral odborného imunologa, případně znalce
z oboru celostní medicíny. Ustanovený znalec po prostudování lékařské dokumentace sestávající
ze zpráv praktických lékařů, odborných nálezů Ústavu imunologie fakultní nemocnice
v Praze Motole, po vlastním vyšetření zdravotního stavu žalobce a vyšetření u konzultantky –
imunoložky MUDr. H. M., CSc., z Fakultní polikliniky v Praze 2, dospěl k závěru, že u žalobce
jde o autoimunitní onemocnění – systémový lupus eritematodes (SLE), jehož postup může být
sice léčením zpomalen a příznaky zčásti potlačeny či kompenzovány, ne však vyléčeny.
Onemocnění je charakterizováno nadměrnou aktivitou B-lymfocytů, jež vede k tvorbě
autoprotilátek zaměřených proti orgánově nespecifickým antigenům. K častým příznakům patří
postižení kožní a mezi subjektivními obtížemi dominuje zvýšená únavnost, nadměrné pocení a
bolesti kloubů a svalů. Má-li být léčení racionální, náleží specialistům z oboru imunologie. K
zařazení tohoto onemocnění posudkovou komisí pro Středočeský kraj znalec uvedl, že v kapitole
III (poruchy imunity), oddílu B je v položce 1 zařazeno systémové onemocnění pojivové tkáně a
podle kritéria zde uvedeného se při posuzování míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti vychází z funkčního postižení, plynoucího z lokalizace, z aktivity procesu, rozsahu a tíže
postižení jednotlivých orgánů a systémů, případných vedlejších účinků na celkový stav a z
případných dalších komplikací. Procentní taxace jsou děleny na skupinu a) s poruchami lehkého
stupně, jimž náleží taxace 10 – 20 %, skupinu b) s poruchami středního stupně, stabilizované při
udržovací léčbě, jímž náleží 30 – 40 %, skupinu c) s poruchami středního stupně, nestabilizované
při udržovací léčbě, s kolísavými stavy vysoké aktivity, jímž náleží 50 – 70 %, a skupinu d) s
poruchami těžkého stupně, jímž je přiřazena hodnota 80 %. Preambule k uvedené položce
stanoví, že při posuzování se (také) vychází z případných vedlejších účinků na celkový stav. V
žalobcově případě se jedná o snadnou vulnerabilitu, zranitelnost mechanickými inzulty a malou
rezistenci vůči infekcím, ta působí také na jeho psychiku. Není představitelné, že by nevyléčitelné
onemocnění, nemocného stigmatizující a vylučující ze společnosti jeho vrstevníků, nadto spojené
s únavností, neovlivnilo jeho psychiku směrem k depresím a ke ztrátě životní perspektivy a
motivace. Psychogenní faktory není vhodné při posuzování invalidity podceňovat, neboť jejich
význam mnohdy přesahuje důsledky nálezů somatických. Znalec vyslovil přesvědčení, že zatímní
neprokazatelnost významného postižení pohybového ústrojí nebo selhávání parenchymatozních
orgánů, byla důvodem pro žalobcovo posouzení zdravotního stavu podle písmene a) položky
č. 1, kde jsou zařazeny poruchy lehkého stupně, bez zmínky o případné léčbě. Žalobce musí být
trvale léčen, přičemž stabilizaci při udržovací léčbě má za rozhodující kritérium pod písmeno b)
uvedené položky s mírou taxace 30 – 40 %, zatímco pod písmenem a) se nutnost trvalé léčby
nepožaduje. Znalec připomíná, že sama posudková komise ve svém posudku ze dne 11. 1. 2006
vypočítává žalobcovy obtíže podmíněné jak onemocněním, tak nežádoucími vedlejšími účinky
ordinované léčby, konstatuje též „iatrogenizaci posuzovaného“ s tím, že péče psychologa
je vhodná. Potřeba psychologické péče je podle názoru znalce indikována, není však vyvolána
nesprávným působením léčících lékařů (iatrogenizací) ale důsledky samotného onemocnění.
Právě v uznání potřeby psychologické péče tkví jeden z argumentů pro posouzení žalobce
za významněji zdravotně postiženého, než odpovídá nejlehčí skupině položky 1. Znalec
též vyslovil názor, že posudek posudkové komise by vyzněl jinak, pokud by zdravotní stav
žalobce byl konzultován s imunologem na místo internisty, popř., pokud by ke svému jednání
komise přizvala místo ortopeda právě imunologa. Znalec vypracoval posudek ve spolupráci
s imunoložkou, v jejíž ordinaci byl žalobce vyšetřen a tato lékařka měla k dispozici významnou
část výsledků laboratorních a klinických vyšetření z dokumentace Ústavu imunologie fakultní
nemocnice Praze Motole, kde je žalobce v soustavné péči. Po zvážení všech posudkových kritérií
dospěl znalec k závěru, že rozhodující příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu je SLE, který je indikováno hodnotit podle kapitoly III, oddílu B, položky 1, písm. b)
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění (tj. vyhlášky č. 40/2000 Sb.) a v rámci
tam stanoveného rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (30 – 40 %)
hodnotit středem tohoto rozpětí tj. 35 %. Uzavřel, že ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí žalované (30. 9. 2005) byl žalobce částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., nikoliv však plně invalidní podle §39 citovaného zákona. Částečná invalidita
vznikala ponenáhlu za prokázanou ji lze považovat ke dni imunologického konsilia v Ústavu
imunologie Fakultní nemocnice Motol ze dne 21. 6. 2005. K tomuto datu stanovil znalec vznik
žalobcovy částečné invalidity. K otázce pracovní rekomandace uvedl, že vzhledem
ke zdravotnímu postižení a s přihlédnutím k získané středoškolské kvalifikaci, doporučuje žalobci
práci administrativního typu v menším pracovním kolektivu, bez nutnosti častějšího jednání
s klienty.
Při jednání před Krajským soudem v Praze dne 12. 7. 2006 zástupce žalobce s ohledem
na závěry znaleckého posudku do protokolu navrhl, aby přezkoumávané rozhodnutí bylo
zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení, v němž bude vydáno rozhodnutí o přiznání
částečného invalidního důchodu.
Krajský soud v Praze poté napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil
(pro nezákonnost) a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Při hodnocení v řízení provedených důkazů
se přiklonil k posudku znalce MUDr. A. Š., který označil za podrobný a vyčerpávající,
vypracovaný ve spolupráci s konzultantkou z oboru imunologie, v němž znalec přesvědčivým
způsobem, podloženým studiem a vyhodnocením zdravotní dokumentace, odůvodnil svůj závěr
o žalobcově částečné invaliditě. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil a vzal jím za vyvrácené
závěry posudku posudkové komise MPSV pro Středočeský kraj. Proto napadený rozsudek
žalované zrušil podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.
ř. s.“) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení s tím, aby znovu rozhodla o nároku žalobce na
částečný invalidní důchod a vzala přitom v úvahu závěr posudku soudního znalce, že pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce činí 35 % a že k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované byl žalobce částečně invalidní podle §46 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž se dovolávala důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného
posouzení právní otázky soudem. Vyslovila přesvědčení, že v daném případě je předmět
soudního sporu určen tím, o čem bylo rozhodnuto ve správním řízení; předmětem soudního
řízení v posuzované věci je rozhodnutí stěžovatelky, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 a 39 zákona č. 155/1995 Sb., resp. posouzení,
zda účastník splňuje podmínky pro vznik nároku na uvedenou dávku. Předmětem soudního
řízení nebylo posouzení, zda splňuje podmínky nároku na částečný invalidní důchod. Podle
názoru stěžovatelky nelze zrušit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod
s odůvodněním, že v řízení před soudem vyšlo najevo, že účastník splňuje podmínky nároku
na částečný invalidní důchod, neboť ani jedním ze znaleckých posudků nebylo shledáno,
že by k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí činila míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu nejméně 66 % a odpovídala
tak plné invaliditě. Nebylo rovněž zjištěno, že by u žalobce šlo o schopnost vykonávat
pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek
a že by mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky.
Na podporu svého tvrzení odkázala stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 Ads 12/2004, v němž uvedený soud vyslovil názor, že „Předmět sporu, který je určen tím,
o čem rozhodla stěžovatelka, tj. o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod, vymezuje rozsah přezkumné
pravomoci soudu a nelze proto v tomto řízení rušit věcně správné rozhodnutí jen proto, že žalobce byl shledán
částečně invalidním.“ K tomu stěžovatelka připomíná zásadu civilního procesu, podle níž má soud
rozhodovat o tom, o co byl stranami požádán. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán jejím rozsahem a důvody (§109
s. ř. s.), aniž by shledal potřebu se od zásady vázanosti důvody kasační stížnosti odchýlit; řízení
před krajským soudem nebylo zmatečné, nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, ani nebylo zjištěno, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, či že rozhodnutí správního orgánu je nicotné.
Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
Tento důvod by mohl být naplněn, pokud by soud užil na věc nedopadající právní normu,
a nebo by sice užil správnou právní normu, avšak její interpretace soudem by podle názoru
Nejvyššího správního soudu nemohla obstát.
Kasační stížnost neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Na tomto místě nutno
předeslat, že ani Nejvyšší správní soud nemá důvodu pochybovat o správnosti závěru Krajského
soudu v Praze, že v přezkumném soudním řízení byla zjištěna žalobcova částečná invalidita,
a to ze znaleckého posudku znalce z oboru posudkového lékařství MUDr. A. Š., jehož závěry i
Nejvyšší správní soud pokládá za úplné, podložené potřebnými vyšetřeními a do té míry
přesvědčivě odůvodněné, že jimi byla zpochybněna správnost závěru posudkové komise MPSV v
Praze (pro Středočeský kraj). I podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo tímto posudkem
spolehlivě prokázáno, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované byl žalobce
částečně invalidní podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., nikoliv však plně invalidní podle §39
téhož zákona. Kasační stížností ostatně nezpochybnila stěžovatelka závěr krajského soudu, že ke
dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí (30. 9. 2005) byl žalobce částečně invalidní podle §44
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění (s datem vzniku částečné invalidity ke
dni 21. 6. 2005). Předmětem sporu mezi účastníky a tím i předmětem právního posouzení
Nejvyšším správním soudem, učinila stěžovatelka pouze otázku, zda za situace, kdy svým
rozhodnutím zamítla žalobcovu žádost o plný invalidní důchod, protože ve správním řízení vyšlo
najevo, že žalobce není plně ani částečně invalidní ve smyslu ustanovení §39 či §44 zákona
o důchodovém pojištění, a až v přezkumném řízení soudním vyšlo najevo, že je částečně invalidní
podle §44 odst. 1 téhož zákona, lze v tomto řízení rušit zamítavé rozhodnutí o žádosti o plný
invalidní důchod jen proto, že žalobce byl takto shledán částečně invalidním.
Pro posouzení věci jsou určující následující ustanovení právních předpisů upravujících
důchodové pojištění, řízení o dávkách důchodového pojištění a soudní řízení správní:
Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění rozlišuje dva typy dávek závislých
na poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, přičemž rozdíly v současné době tkví především v míře tohoto poklesu (66 %
plný invalidní důchod a 33 % částečný invalidní důchod). Pro řízení o těchto dávkách jsou
určující ustanovení §§81, 86 odst. 3 ve spojení s §§87 a 89 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. O dávkách důchodového pojištění rozhoduje
žalovaná (Česká správa sociálního zabezpečení) podle §5 písm. a) č. 1 citovaného zákona;
podkladem pro rozhodnutí je posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1
téhož zákona). Podle §81 odst. 1 citovaného zákona se řízení o přiznání dávky důchodového
pojištění zahajuje na základě písemné žádosti. Podle §81 odst. 3 téhož zákona věty 2 a 3 platí,
že zahájení řízení o plný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném
invalidním důchodu; zahájení řízení o částečný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno
řízení o plném invalidním důchodu. Ustanovení této věty však neplatí, probíhají-li v téže době
řízení o přiznání částečného invalidního důchodu a přezkumné řízení soudní z důvodu odnětí
plného invalidního důchodu. Podle §86 odst. 3 téhož zákona orgán rozhodující o plném
invalidním důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti
i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení
o přiznání důchodu (§81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní. Podle
§87 odst. 2 citovaného zákona je rozhodnutí, které je podkladem (jde přitom o rozhodnutí
jiného orgánu než toho, který rozhoduje o dávce) pro rozhodnutí o dávce důchodového pojištění
obsaženo v samotném rozhodnutí. Podle §89 odst. 2 soud přezkoumá podkladové rozhodnutí
jen při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí stěžovatelky. Pro řízení ve věcech důchodového
pojištění platí jinak (subsidiárně) správní řád (§108 citovaného zákona), tedy do 31. 12. 2005,
(napadené rozhodnutí bylo vydáno v září 2005) zákon č. 71/1967 Sb.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). Soud přezkoumá
v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem
přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce
také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví (§75 odst. 2 s. ř. s.). V rámci
dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li
zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.. Provedené důkazy hodnotí soud jednotlivě
i v jejich souhrnu s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí
vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (§77 odst. 2 s. ř. s.). Nutno
v této souvislosti připomenout ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., podle
něhož posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení
soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Podle §78 odst. 6 s. ř. s., zrušil-li
soud rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán
v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí.
Z tohoto výčtu na věc dopadajících zákonných ustanovení především vyplývá, že řízení
o plný či částečný invalidní důchod lez zahájit jen na základě písemné žádosti (§81 odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb.). Uvedený zákon pak obsahuje dvě významné odlišnosti ve vztahu k posuzování
otázky litispendence (překážky věci zahájené) a k předmětu řízení, jenž jinak plyne ze žádosti
samotné. V §81 odst. 3 stanoví, že je-li zahájeno řízení o jeden typ invalidního důchodu, nelze
souběžně – k písemné žádosti – vést řízení o druhý typ invalidního důchodu, tedy přesto,
že nejde o rozhodování v téže věci, (neboť plný a částečný invalidní důchod jsou rozdílnými
dávkami), stanoví toto ustanovení překážku v podobě zahájeného řízení. Podá-li tudíž pojištěnec
žádost o plný invalidní důchod, nemůže současně podat žádost o částečný invalidní důchod,
neboť podle zmíněného ustanovení tomu brání takto koncipovaná překážka zahájeného řízení.
Na toto ustanovení navazuje §86 odst. 3 citovaného zákona, jenž svou podstatou výše zmíněnou
koncepci překážky litispendence zhojuje tím, že dává pokyn orgánu rozhodujícímu o jedné
z těchto dávek, aby zjišťoval, zda nesplňuje podmínku (zdravotní) pro druhou z dávek.
Pro připomenutí nutno uvést, že podle §86 odst. 3 citovaného zákona orgán rozhodující o plném
nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti o částečném nebo plném
invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání důchodu zjistí, že občan je částečně
nebo plně invalidní. Pokyn uvedený v tomto ustanovení vede Nejvyšší správní soud
k přesvědčení, že stěžovatelka je v řízení o plný invalidní důchod povinna zjišťovat typ invalidity
(částečná, plná) a také v tomto smyslu o žádosti pojištěnce rozhodnout. Citované ustanovení
ukládá tudíž stěžovatelce pojmout předmět řízení šířeji a zabývat se v zahájeném řízení oběma
možnými alternativami. Nejvyšší správní soud vidí v návaznosti uvedených ustanovení vnitřní
logiku, z níž dovozuje, že je-li zabráněno pojištěnci, aby v době řízení o jeden typ invalidního
důchodu podal žádost o druhý typ invalidního důchodu, přičemž stěžovatelka je oprávněna
přiznat k žádosti o jakýkoliv z obou typů invalidních důchodů kterýkoli, pak jde o opatření,
které upravuje procesní postupy obou v řízení o dávce jednajících orgánů (Okresní správa
sociálního zabezpečení a Česká správa sociálního zabezpečení), které musí být vykládáno
ve prospěch pojištěnce. Ostatně tomu korespondují i výroky posudků v řízení vydávaných,
tedy posudku lékaře OSSZ a posudků Posudkové komise MPSV, v nichž se rovněž vyslovuje
názor na oba typy invalidního důchodu. Soud poté k žalobě přezkoumá výrok správního
rozhodnutí v požadovaném rozsahu a zkoumá, zda stěžovatelka zjistila správně a úplně skutkový
stav věci a zda použila správnou právní normu platnou k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí. Zjistí-li soud, že stěžovatelka k žádosti o plný invalidní důchod odepřela pojištěnci
částečný invalidní důchod, ač to měla na základě správně a úplně zjištěného stavu věci
nevzbuzujícího pochybnosti zjistit z podkladového rozhodnutí a posléze až v přezkumném řízení
soudním vyjde najevo, že toto podkladové rozhodnutí nebylo správné, pak je soud oprávněn
na základě doplnění skutkových zjištění (zde zjištění částečné invalidity) zavázat stěžovatelku,
aby toto zjištění zahrnula do podkladů pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, stěžovatelka nezjistila
skutkový stav správně a úplně a je povinna vycházet ze skutkového a právního stavu zjištěného
až v přezkumném řízení soudním. Nutno v této souvislosti uvést, že judikatura krajských soudů
a obou Vrchních soudů, tedy v Praze a Olomouci (do 31. 12. 2002) nebyla jednotná a klonila
se spíše k názoru zastávaného stěžovatelkou v kasační stížnosti. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu se uvedené problematiky dotýká rozhodnutí uvedené pod sp. zn. 4 Ads 9/2004,
4 Ads 40/2004, v nichž však soud posuzoval, zda žalovaná byla v řízení o odnětí plného
invalidního důchodu povinna bez žádosti rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu
za situace, kdy výrok o tom, že pojištěnec je částečně invalidní učinila v přezkumném řízení
soudním až posudková komise MPSV. Nejvyšší správní soud vyslovil, že, pokud v řízení
o přezkoumání rozhodnutí orgánu důchodového pojištění o odnětí plného invalidního důchodu
vyjde najevo, že pojištěnec byl k datu odnětí této dávky alespoň částečně invalidní, nemůže
být přezkoumávané rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno jen proto, že současně s odnětím dávky
nebylo bez nové žádosti rozhodnuto i o přiznání částečného invalidního důchodu. Zdůraznil,
že ustanovení §81 odst. 2 a 3 a §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., takový postup orgánu
důchodového pojištění neukládá. V tomto rozhodnutí však soud vyslovil svůj názor na zcela
odlišnou situaci, totiž odnětí plného invalidního důchodu za situace, kdy bylo zjištěno,
že pojištěnec je toliko částečně invalidní. Přitom z dikce §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
plyne, že upravuje pouze postup pro případy, kdy se vede řízení o přiznání důchodu (plného
či částečného), nikoliv řízení o jeho odnětí, jde tedy o jiný případ než v projednávané věci.
Z judikatury je třeba též poukázat na . rozsudek 3. senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 8. 2005, sp. zn. 3 Ads 57/2004, který judikoval tak, že podá-li pojištěnec žádost o částečný invalidní
důchod a ve správním řízení je zjištěna pouze jeho částečná invalidita a nikoliv plná invalidita, nositel pojištění
nepochybí, pokud rozhodne pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučiní žádný výrok o nároku
na plný invalidní důchod (§86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění zákona č. 134/1997 Sb.). Pojištěnec
nemůže v žalobě účinně namítat, že splňuje podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu. Nejvyšší
správní soud dodává, že ani ve věci, o níž rozhodoval 3. senát Nejvyššího správního soudu nešlo
o situaci totožnou, jako ve věci projednávané, neboť v řízení před 3. senátem požádal pojištěnec
o částečný invalidní důchod a tento důchod mu byl přiznán. Nejednalo se o situaci, kdy by žádost
o dávku byla zamítnuta.
Právní řešení, které volí Nejvyšší správní soud v právě projednávané věci koresponduje
s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který zaujal 6. senát tohoto soudu ve věci
sp. zn. 6 Ads 13/2006, a to v naprosto identické věci, kde k žádosti pojištěnce o přiznání plného
invalidního důchodu, která byla stěžovatelkou zamítnuta (neboť ve správním řízení nebyl
pojištěnec shledán plně ani částečně invalidním) zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích
přezkoumávané rozhodnutí stěžovatelky z toho důvodu, že v přezkumném řízení soudním vyšlo
najevo, že stěžovatel k datu vydání napadeného rozhodnutí byl částečně invalidní. Nejvyšší
správní soud stěžovatelkou podanou kasační stížnost zamítl z týchž důvodů, pro které zamítl
kasační stížnost tentýž soud v právě projednávané věci. Na podporu zastávaného řešení
pak 6. senát nad rámec toho, co již bylo výše řešeno v odůvodnění svého rozsudku vyslovil
svůj širší pohled na projednávanou problematiku, když výslovně uvedl:
„Na soud se obracejí pojištěnci, jež nejsou s rozhodnutím stěžovatelky uspokojeni, to znamená,
že k žádosti o plný invalidní důchod bylo rozhodnuto o jejím zamítnutí (s podkladovými výroky není ani částečně,
ani plně invalidní). Pokud totiž Nejvyšší správní soud svou judikaturou povede stěžovatelku k oprávnění
požadovat po pojištěncích, aby po skončení řízení o jeden typ invalidního důchodu zahajovali další řízení
o druhý typ invalidního důchodu, přičemž tito pojištěnci mohou být ovlivněni délkou soudního řízení (několik let)
před dvěma stupni správních soudů, může dojít ke dvěma efektům, z hlediska ochrany sociálních práv krajně
nežádoucím: jednak by zůstalo na stěžovatelce, kdy a jak zjistí skutkový stav věci, a patrně jen když libovolně
uzná za vhodné, přizná důchod, jinak se bude „držet předmětu řízení“ vymezeném v žádosti, a chybu v utváření
skutkového stavu věci nebude možno v soudním řízení odstranit, přestože pojištěnci nepochybně od data zjištění
v soudním řízení určitý typ důchodu náleží, jednak na základě nové žádosti půjde o řízení, v němž lékař OSSZ
nebude nijak vázán zjištěním v řízení soudním, a to jak z hlediska data vzniku invalidity tak jejího typu,
a konečně může za určitých okolností pojištěnec ztratit nárok i s ohledem na zjišťování doby pojištění potřebné
pro vznik nároku, který by podle závěrů soudního řízení měl. Navíc nelze odhlédnout od právní situace,
která vede k tomu, že tyto dva typy invalidity se velmi sbližují (vypuštění omezení výdělečné činnosti v souvislosti
s výplatou částečného invalidního důchodu) a v zásadě se již jedná v současné době o jeden typ dávky,
takže tím spíše je neodůvodněné nutit pojištěnce, jenž typicky podal žádost o plný invalidní důchod,
aby po několikaměsíčním řízení před stěžovatelkou a několikaletém řízení před soudy podával novou žádost
o částečný invalidní důchod, třebaže míra poklesu jeho schopnosti výdělečné činnosti byla kvalifikovaně zjištěna
v soudním řízení, v němž byl skutkový stav věci přezkoušen a doplněn a v tomto rozsahu stěžovatelku soud
svými zjištěními zavázal.
Nejvyšší správní soud ještě pro úplnost dodává, že pokud stěžovatelka v kasační stížnosti
argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 12/2004 pak není
její argumentace přiléhavá, neboť v uvedené věci šlo o zcela jinou skutkovou i právní situaci,
kdy poživatel částečného invalidního důchodu (tato dávka nebyla nikterak sporována) požádal
o přiznání plného invalidního důchodu a jeho žádost o plný invalidní důchod byla zamítnuta
s poukazem na podkladové rozhodnutí, podle něhož byl žadatel o dávku nadále toliko částečně
invalidní, což se prokázalo i v přezkumném řízení soudním. Předmětem řízení byl tudíž toliko
plný invalidní důchod.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal v rozsudku krajského soudu pochybení,
které by zakládalo potřebu jeho rozhodnutí zrušit, kasační stížnost zamítl (§110 s. ř. s.).
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120
s. ř. s.), přičemž ze soudního spisu neplyne, že by žalobci v průběhu řízení o kasační stížnosti
vznikly jakékoliv náklady, které by mu měla procesně neúspěšná stěžovatelka hradit. Proto bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu