ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.116.2005:55
sp. zn. 4 Ads 116/2005 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
RNDr. Z. H., CSc., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2005, č. j. 33 Cad
88/2005 – 20,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
1600 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Ireny
Strakové, se sídlem Žitná 45, Praha 1.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského
soudu v Brně, shora blíže specifikovaného, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 24. 5. 2005, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelovu žádost ze dne 8. 2. 2005 o
přiznání vyrovnávacího přídavku k úhrnu důchodů vyplácených jednak Sociální pojišťovnou –
ústředím v Bratislavě, jednak Českou správou sociálního zabezpečení podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a podle Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou, uveřejněné pod č. 228/1993 Sb. Své rozhodnutí žalovaná odůvodnila
tím, že podle §4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen „zdp“) se z důchodového pojištění
poskytují pouze vyjmenované druhy důchodů; jiné dávky, např. vyrovnávací přídavek se
z českého důchodového pojištění neposkytují. Smlouva č. 228/1993 Sb., ani jiný právní předpis
platný v současné době na území ČR rovněž neobsahují ve svém výčtu dávku nazvanou
„vyrovnávací přídavek“ ve smyslu, který svojí žádostí žalobce sleduje. Ani pro rozdíl
mezi úhrnem důchodů vyplácených úřady uvedenými shora a nekonkretizovaným důchodem
zaručeným podle zákona důchodového pojištění občanům ČR, není podle žalované v současném
českém právním řádu opory, mj. proto, že zákon o důchodovém pojištění nestanoví občanství
ČR jako podmínku pro nárok na žádný z druhů důchodů podle tohoto zákona poskytovaných.
S odvoláním na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zdp, je dobou důchodového pojištění doba
účasti na tomto pojištění, mj. doba pracovního poměru, za kterou bylo v České republice
zaplaceno pojistné na důchodové pojištění, přičemž takovou dobou je v případě žalobce doba od
1. 1. 1996 do 31. 7. 2002. Podle ustanovení §13 odst. 1 se za dobu důchodového pojištění
považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem.
Mezi tyto předpisy patří nejen zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
ke dni 31. 12. 1995, ale také Smlouva č. 228/1993 Sb. Podle článku 20 odst. 1 této Smlouvy se
doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské federativní republiky považují
za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke
dni rozdělení České a Slovenské federativní republiky, nebo naposledy před tímto dnem.
Protože zaměstnavatel žalobce měl k tomuto dni sídlo na území dnešní Slovenské republiky,
považují se doby zaměstnání žalobce získané do 31. 12. 1992 za doby zabezpečení Slovenské
republiky, a proto tyto doby i dobu po rozdělení České a Slovenské federativní republiky
získanou na území Slovenské republiky, tj. od 1. 1. 1993 do 31. 7. 1994, započetla podle právních
předpisů Slovenské republiky Slovenská pojišťovna v Bratislavě a vyčíslila výši důchodu žalobci jí
vypláceného.
Česká správa sociálního zabezpečení z doby po rozdělení České a Slovenské federativní
republiky v období do 31. 12. 1995 započetla dobu zaměstnání žalobce získanou na území
této republiky (od 1. 8. 1994 do 31. 12. 1995) a přičetla ji k době důchodového pojištění získané
po tomto datu a vyčíslila tak částku stanovenou podle zákona o důchodovém pojištění
s přihlédnutím k příslušným ustanovením uvedené smlouvy. Uvedla, že ani pro zvýšení
takto vyčíslené částky není v českém právním řádu opory.
V daném případě se primárně jedná o posouzení aplikace shora citované Smlouvy
mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení na právní vztahy důchodového
pojištění. Poněvadž před Ústavním soudem probíhalo řízení (sp. zn. Pl. ÚS 4/06), jehož výsledek
mohl významně ovlivnit posouzení právních otázek spojených s nároky v oblasti důchodového
pojištění po zániku ČSFR, rozhodla předsedkyně senátu usnesením ze dne 3. 1. 2007,
č. j. 4 Ads 116/2005 – 43, o přerušení řízení v této věci do doby skončení řízení před Ústavním
soudem.
Přípisem ze dne 6. 10. 2008 Česká správa sociálního zabezpečení sdělila zdejšímu soudu,
že na základě vývoje v judikatuře Ústavního soudu vydala ve věci nové rozhodnutí, jehož opis
bude Nejvyššímu správnímu soudu doručen přibližně do 3 týdnů.
V podání ze dne 12. 11. 2008 nadepsaném „kasační stížnost - zpětvzetí
(§62 odst. 4 s. ř. s.)” zástupkyně stěžovatele uvedla, že její mandant (stěžovatel) obdržel
rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2008, č. X, kterým se vyhovuje jeho žádosti o přiznání
vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému ze SR podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení. Novým rozhodnutí žalované byl mandant plně uspokojen a proto bere podanou
kasační stížnost ze dne 17. 5. 2005 zpět a navrhuje zastavení soudního řízení.
Podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel
svůj návrh zpět.
Poněvadž projev vůle stěžovatele, jímž jednoznačně došlo ke zpětvzetí kasační stížnosti,
nevzbuzuje pochybnosti, Nejvyšší správní soud usnesením v souladu s ustanovením §47 písm. a)
s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. řízení zastavil.
Podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (použitého pro řízení o kasační stížnosti na základě
ustanovení §120 s. ř. s.) nemá v zásadě žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba (kasační stížnost) odmítnuta. Vzal-li však žalobce podaný návrh
(kasační stížnost) zpět pro pozdější chování žalovaného nebo bylo-li řízení zastaveno
pro uspokojení žalobce, má žalobce proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
V projednávané věci vzal žalobce svou kasační stížnost zpět pro pozdější chování žalované,
která vydala ve věci nové rozhodnutí, jímž jeho požadavku vyhověla. Žalobce má proto nárok
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které jsou představovány odměnou za 2 úkony
advokátky v této věci (příprava a převzetí zastoupení, sepis kasační stížnosti) á 500 Kč
(§9 odst. 2, §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif), k čemuž je třeba přičíst ve smyslu
§13 téže vyhlášky náhradu hotových výdajů, která činí paušální částku 300 Kč na jeden úkon
právní služby. Celkem činí náhrada nákladů řízení 1600 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu